Počátky měnové spolupráce



Hrůzy druhé světové války přiměly mnohé politiky k hledání takových forem mezinárodní spolupráce, které by zabraňovaly zopakování podobného traumatu. Na tomto základě byl ustaven také tzv. brettonwoodský řád, v jehož rámci se odehrávaly první formy poválečné měnové spolupráce na evropském kontinentě. Evropské měny byly napojeny na americký dolar systémem pevných kurzů, přičemž dolar sám deklaroval pevnou vazbu na zlato. Založen byl Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund), jenž měl pečoval o plynulý chod globálního monetárního řádu. Uvedeným způsobem byla ve světovém měřítku uskutečňována idea kurzové stability a měnové spolupráce, na níž se západoevropské země aktivně podílely.

Četné integrační iniciativy v poválečné Evropě vyvrcholily v roce 1957 podepsáním dohody o založení Evropského hospodářského společenství (European Economic Community). Jedním z cílů tohoto integračního uskupení bylo též úsilí o dosažení cenové a kurzové stability mezi členskými zeměmi. První praktické kroky byly nicméně zaměřeny na vytvoření celní unie a společné zemědělské politiky. Měnová integrace se dostala na pořad dne teprve ke konci šedesátých let.

Wernerova zpráva

Šedesátá léta minulého století se nazývají érou zlatého věku. Během tohoto období si hospodářský růst v Evropě trvale udržoval vysoká tempa růstu, nezaměstnanost byla minimální, inflace nepředstavovala vážnější problém a zahraniční obchod vzkvétal. Životní úroveň obyvatel se rychle zvyšovala. Tyto úspěchy povzbudily úvahy Evropského hospodářského společenství o vykročení směrem k měnové unii.

Haagský summit v prosinci 1969 pověřil lucemburského předsedu vlády Pierra Wernera, aby posoudil možnosti vytvoření Hospodářské a měnové unie. Jeho zpráva, známá jako Wernerův plán, byla prezentována v říjnu 1970. Podle tohoto plánu se během deseti let měnová unie měla stát realitou. Za tím účelem plán požadoval zřídit Evropskou centrální banku a přenést na evropskou úroveň mnohé fiskální pravomoci. Měnová unie měla být dosažena ve třech stádiích, přičemž vzájemné kurzy členských měn měly podléhat stále užšímu fluktuačnímu rozpětí, aby v závěru mohla být snadno provedena jejich neodvolatelná fixace.

Realizace Wernerova plánu narážela na nepřízeň řady vnějších okolností. V březnu 1973 se zhroutil brettonwoodský systém pevných kurzů. Americký dolar zahájil éru volného plování, což zvýšilo nestabilitu světových finančních trhů. Na evropské země udeřil první ropný šok, který eskaloval inflaci. V hospodářských politikách členských zemí sílila divergence. Pozornost politiků se zcela soustředila na řešení akutních hospodářských problémů a odvedena byla od méně naléhavého úkolu budovat základy měnové unie. Z uvedených důvodů byl Wernerův plánu po krátké době opuštěn.

Zbytek sedmdesátých let byl poznamenán zvýšenou kurzovou nestabilitou. Některé členské země Společenství byly i nadále zapojeny do systému pevných kurzů, pro který se vžilo označení had (snake). Stranou však stály Francie, Itálie a Velká Británie, jejichž měny trvale oslabovaly. Veškeré pokusy o nastolení vyšší kurzové stability narážely na nedostatečnou politickou podporu. Tento neutěšený stav, jenž byl v ostrém protikladu s cíli Evropského hospodářského společenství, vyburcoval v r. 1979 protireakci ustavením Evropského měnového systému.

Převzato z webu Národní koordinační skupiny pro zavedení eura v ČR www.zavedenieura.cz .