Austrálie: Vnitropolitická charakteristika

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Austrálie je parlamentní demokracií a konstituční monarchií federativního typu.

 

V Austrálii sílily ve druhé polovině 90. let tendence ke změně zřízení na republiku, referendum konané v r. 1999 však ústavní změny odmítlo. Periodicky se tato problematika na vnitropolitickou scénu vrací.

 

Dvoukomorový federální parlament se skládá z Poslanecké sněmovny (House of Representatives), která má 150 poslanců volených na období nepřesahující 3 roky a Senátu s celkem 76 senátory, z nichž 72 je voleno na 6 let (senátoři volení ve státech) a 4 senátoři jsou voleni na 3 roky (senátoři volení v teritoriích).

 

V Poslanecké sněmovně zasedají poslanci Australské labouristické strany (Australian Labor Party), Liberální strany (Liberal Party of Australia),  Národní strany (The Nationals) a Zelení (The Greens).

 

V Senátu jsou kromě uvedených stran zastoupeny ještě strany Rodina především (Family First) a Liberální strana venkova (Country Liberal Party).

 

Nejvyšší soudní instancí je sedmičlenný Nejvyšší soud (High Court of Australia), kterému předsedá Chief Justice, jmenovaný na doporučení vlády generálním guvernérem. Generální guvernér může odvolat soudce Nejvyššího soudu pouze na základě doporučení obou komor parlamentu. V Austrálii je zřízen úřad jak federálního ombudsmana, tak i ombudsmanů státních. Zabývají se i stížnostmi vznesenými příslušníky ozbrojených sil Austrálie a řeší i daňové problémy.

 

 

I.1                        Aktuální vnitropolitická situace - vývoj

 

Hlavním, a to nepřiznávaným, současnáaustralským vnitropolitickým problémem nadále zůstává kombinovaný negativní efekt slabého mandátu vlády závislé na podpoře nezávislých a zelených poslanců, nedůrazná premiérka tiše podrývaná nenaplněnými ambicemi svého podstatně razantnějšího předchůdce a dnešního ministra zahraničních věcí své vlády Kevina Rudda a řešením nepopulárních témat vnucených sociálně demokratické vládě minoritními stranami, které ji udržují při životě.

 

Současná vnitropolitická situace je odrazem výsledku parlamentních voleb na federální úrovni z podzimu 2010. V této souvislosti je třeba zmínit, že poslední federální parlamentní volby (jsou povinné pro všechny občany starší 18 let) z 21. srpna 2010 skončily nejtěsnějším výsledkem za posledních 50 let a že žádná z politických stran nezískala v parlamentu většinu. Po 76 letech tak o vládní straně rozhodovaly hlasy čtyř nezávislých poslanců, o které obě tradičně se u moci střídající politické strany svedly nelítostný boj.

 

U moci se nakonec udrželi labouristé, kteří 14. září 2010 sestavili menšinovou vládu (musí spoléhat na hlasy nezávislých poslanců) v čele s dosavadní premiérkou J. Gillardovou (G.)  - první žena v této funkci. Minulý premiér - Kevin Rudd (sesazený vlastní stranou 24. června 2010)  se stal ministrem zahraničních věcí.

 

Opozice v čele s Tony Abbotem byla v parlamentních volbách  úspěšná a výrazně posílila (k převzetí moci ji chybělo opravdu málo). Vzrůstající popularitu australské opozice potvrdily mj. i výsledky  následných parlamentních voleb na úrovni států konaných ve státě Victoria dne 27. 11. 2010. Labouristé zde byli poraženi. Za  opravdu vážnou pak lze pro vládnoucí labouristy  považovat volební porážku ve státě Nový jižní Wales z  26. 3. 2011. Drtivé volební vítězství liberálů a Národní strany (The Nationals) překvapilo  odborníky i veřejnost. Šestnáct tet trvající vláda labouristů v tomto nejlidnatějším státě Australského společenství byla přerušena a dává jasné indikace i pro federální úroveň.

 

Krátce po sestavení vlády v říjnu 2010 premiérka G. na parlamentní půdě  úspěšně obhájila setrváníaustralských vojenských jednotek v Afghánistánu (australská právní úprava však k vysílání ozbrojených složek do zahraničí nevyžaduje souhlas parlamentu a je plně v pravomoci vlády). Vláda a rozhodující část opozice se shodly, žeaustralské vojenské jednotky se budou v Afghánistánu angažovat i nadále a že jejich stažení bude závislé na aktuální místní bezpečnostní situaci (zatím se odhaduje, že ke stažení by mohlo dojít až v roce 2014). Úspěšnou obhajobou, která byla krokem nepostrádající rizika, se G. podařilo tuto citlivou problematiku “vyřešit“ hned v začátku svého mandátu a “uvolnit si ruce“ k řešení dalších naléhavých priorit a úkolů (rovněž kontroverzních a složitých). Samozřejmě, že veřejnost vnímáaustralskou přítomnost v Afghánistánu citlivě a i místní HSP se k ní vracejí s každým padlým Australanem. Vláda si však může být poměrně jistá, že opozice “afghánskou kartu“ nevytáhne (opozice má k dispozici řadu dalších karet a není ani v jejím zájmu používat dvousečných zbraní).  

 

Daleko hůře vláda a vládnoucí labouristé zvládali kauzu WikiLeaks z konce roku 2010. Uniklé informace ukázaly na vysoký stupeň zapojení USA do každodenního fungováníaustralské politiky a odhalily nelichotivé aspekty vzájemnýchaustralsko-amerických vztahů.  Informace rovněž ukázaly, že ve “svržení“ Kevina Rudda z pozice lídra strany aaustralského premiéra se angažovaly USA. Obsah uniklých informací vyvolal napříčaustralskou společností více než rozporuplné reakce až zděšení.

 

Kauza v labouristické straně přechodně vytvořila nepřehlednou a nestabilní situaci. Opozice v té době čelila pokušení vyvolat předčasné volby, dobře si však uvědomila, že použití této kauzy by mohlo mít nepředvídatelné dopady a není v jejím zájmu, jako ani zhoršení vztahů s nejbližším strategickým spojencem - USA - není v zájmu Austrálie jako celku. Australským politikům se při řešení důsledků kauzy WikiLeaks dostalo nečekané “pomoci shůry“. Rozsáhlé záplavy především ve státě Queensland z konce roku 2010 (a pokračující i v lednu 2011) nasměrovaly pozornost veřejnosti tímto novým směrem a plně vytížily vládu, opozici, jednotlivé  politiky, státní, soukromé i charitativní instituce. Aféra WikiLeaks byla vytlačena z médií a veřejnost se jí přestala věnovat, na politické scéně došlo k opadnutí emocí. I když aféra zanechala určitou hořkost, je překonávána a  nadstandardníaustralsko-americké vztahy negativněji neovlivnila.

 

Přírodní katastrofy:

Záplavy způsobily rozsáhlé škody (nejvíce zasaženými městy byly Emerald, Bundaberg a Rockhampton včetně přilehlých zemědělských a průmyslových oblastí). Celkově bylo povodněmi postiženo zhruba 200 tis. obyvatel ve 22 městech, 10 lidí přišlo o život. Kromě škod způsobených na majetku obyvatel a na infrastruktuře byla v postižených oblastech zničena rovněž velká část úrody citrusů, bavlny, obilovin a brambor a značně byl zasažen těžební průmysl - převážná část vývozuaustralského koksovatelného uhlí pochází právě z Queenslandu (škody způsobené povodněmi jsou v těžebním sektoru odhadovány na 1 miliardu AUD).

 

Celkové škody způsobené povodněmi v Queenslandu jsou odhadovány na 5 miliard AUD (cca 0,4% HDP) a znamenají další velkou zátěž pro rozpočet queenslandské i federální vlády.

 

Aby toho z přírodních katastrof na začátku roku 2011 nebylo málo, oblast severního Queenslandu zasáhl nejsilnější cyklón od roku 1918 (dosáhl stupně 5 s rychlostí větru až290 km/hod). Nejvíce zasaženými oblastmi byly Mission Beach a Tully na jih od města Cairns.

 

Snížení emisí

Dominantním tématem (a mediálně vděčným)australské domácí politiky je již delší dobu problematika snížení emisí a finanční nástroje k jeho dosažení. Carbon Tax a systém obchodování s emisními povolenkami (ETS - Emmission Trading Scheme) již několik let rozdělujíaustralskou levici (zavedení Carbon Tax a finanční kompenzace) a pravici (ETS).

Poznámka:

Zajímavé je, že ani pravice, ani levice neřeší otázku, zda je vůbec nutný jakýkoliv vnější zásah do australského tržního mechanismu za účelem snižování emisí. Spor je veden pouze o způsobu tohoto zásahu.

 

Premiérka a předsedkyně menšinově vládnoucí  labouristické strany  oznámila zavedení  “daně z uhlíku“ (Carbon Tax – CT) k 1. červenci 2012, kdy následně cca v roce 2015-16 bude zaveden systém obchodování s emisními povolenkami (ETS - Emmission Trading Scheme). Australské společenství  tak po delším zvažování a názorových i koncepčních střetech tedy hodlá nastoupit cestu “boje s emisemi“ v podstatě kombinovanou formou zdanění s následným  zavedením ETS. Tím premiérka dosáhla jistého kompromisu s požadavkem opozice a bodem rozporu dlouho zůstávala období před zavedením ETS, tedy zda mu má nebo nemá předcházet CT. Předsedkyně vlády zároveň nehodlá vyjít vstříc svému parlamentnímu spojenci – straně Zelených (The Greens) v otázce neposkytnutí  kompenzací uhelnému a elektrárenskému průmyslu.

 

Síla dopadu zavedení CT na firmy a obyvatelstvo bude záviset především na velikosti této daně a jejím vývoji. (Na domácnosti dopadnou důsledky uplatnění daně v podobě zdražení primárních produktů jakými jsou energie - el. energie, plyn. Vlivem dražší dopravy však dojde ke zdražení i ostatních výrobků a služeb. Stejně neblahým důsledkem zavedení CT může být ztráta zaměstnání, což je předpoklad poměrně reálný).

 

Vláda se (jistě) snaží o vybalancování účinnosti CT dané cenou 1 tuny emisí uhlíku a negativního efektu na firmy a obyvatelstvo. Naráží však na požadavky Strany zelených (The Greens), kteří podporují spíše vyšší cenu za tunu emisí a navíc je jejich snahou co nejrychlejší zavedení ETS, kde by cenu 1 tuny emisí reguloval trh. V případě zavedení ETS vláda nad výší ceny za tunu emisí ztratí kontrolu zcela.

 

Zavedení CT jako restriktivního opatření, je možné do jisté míry redukovat výtěžkem z výběru této daně. Část výtěžku bude určena nejvíce postiženým emitentům (největším znečišťovatelům) a část výtěžku bude věnována domácnostem. Výše příspěvku emitentům je dalším místem sporu mezi labouristy a zelenými podporovanými v tomto ohledu některými nezávislými poslanci. The Greens bojují za co nejnižší příspěvek emitentům (a za co nejvyšší daň), aby bylo v tepelných elektrárnách dosaženo co nejrychlejší změny využívání plynu namísto uhlí a dále využívání obnovitelných zdrojů el. energie oproti klasickým zdrojům (fosilní paliva).

 

Opozice v čele s liberály upřednostňují cestu motivační. Jejím principem je systém pobídek pro ty, kteří se snaží o zavádění čistších technologií a tím přispívají ke snížení obsahu emisí v ovzduší. Nutnost vytvoření fondu pro dotování uvedených pobídek je zřejmá (Emissions Reduction Fund), otázkou však zůstává, jak pro tento fond vytvářet zdroje.

 

Opozice vyčítá premiérce radikální obrat od předvolebního slibu nezavádět CT. Opoziční lídr Tony Abbott však v tomto ohledu rovněž nemá „čistý štít“, jelikož v současné diskusi se prezentuje jako nejvyhraněnější odpůrce zavedení CT, zatímco v roce 2009 se k zavedení CT veřejně přikláněl.

Opozice vedená Abbottem zvyšuje tlak na vládu prostřednictvím CT a 21. června 2011 vůdce opozice vyzval k celoaustralskému plebiscitu k této otázce. Plebiscit však není právně závazný a vláda jeho výsledek, na rozdíl od právně závazného referenda, může ignorovat. Referendum, ve kterém je účast registrovaných voličů povinná, však v Austrálii může být vyhlášeno pouze ke změnám a doplňkům v ústavě. (Poslední úspěšné národní referendum se v Austrálii konalo v roce 1977 - k otázce povinného odchodu soudců vyšších soudů do důchodu v 70 letech. Abbott si je těchto skutečností dobře vědom. Na rozdíl od referenda je Austrálie zvyklá na plebiscity k často k velmi obskurním otázkám - již čtyřikrát se konal plebiscit k otázce zavírací hodiny hotelů - ovšem v drtivé většině pouze na úrovni států. Abbottem navrhovaný plebiscit na federální úrovni by tak byl výjimečný, ale z právního hlediska možný.

Vzhledem k tomu, že by organizace takového plebiscitu přišla na cca70 mil. AUD a výsledek by byl vysoce pravděpodobně jenom zvýšení politického tlaku opozice na vládu je Abbottův návrh obecně považován za politický předvolební trik. I v případě Abbottova  úspěchu by vláda  ustoupit nemohla a byla by nucena výsledek plebiscitu ignorovat stejně jako to učinily její předchůdci , kteří např. v roce 1933 ignorovali plebiscit, kterým se Západní Austrálie odtrhla od Australského společenství. Abbott navíc nemá nutnou úroveň podpory v obou komorách parlamentu.

Dne 10. července 2011 premiérka Gillardová oznámila v rámci CT dlouho očekávané stanovení ceny za tunu oxidu uhličitého (která se dotkne 500 největších znečišťovatelů – zemědělský sektor CT nebude podléhat) a druhý nejrozsáhlejší program obchodování s emisními povolenkami ve světě (po EU).

Plán stanovuje snížení emisí o 159 milionů tun oxidu uhličitého do roku 2020 (v roce 2010 Austrálie vyprodukovala 577 milionů tun). Pro 500 společností včetně důlních gigantů působících v Austrálii jako jsou BHP, Billiton, Rio Tinto a Xstrata vláda stanovila od 1. července 2011 cenu 23australských dolarů (24.70 USD) za každou vyprodukovanou tunu oxidu uhličitého s tím, že se cena bude ročně zvyšovat o 2,5%, a to do roku 2015, kdy bude zaveden ETS.

 

Zdanění těžebního průmyslu

Ve stínu mediální a politické kampaně kolem snižování emisí labouristická vláda v “tichosti“ pracovala na z hlediska tvorby zdrojů státních financí ještě závaznější a neméně citlivé problematice  – reformě daňového systému, jejímž základním stavebním kamenem jsou daně plynoucí z těžebního průmyslu. Neúspěšný pokus bývalého premiéra Rudda o zavedení tzv. superdaně ze zisku (Resources Super Profits Tax) těžebních společností ve výši 40% a následný střet s mocnou těžařskou lobby (která si vzala na pomoc mj. i odbory pracujících, které jsou tradičně politicky nakloněny právě jeho labouristům) ho stálo křesla premiéra. Nová premiérka G.  ve vlastním zájmu i mocenských zájmů labouristů si kompromisními sliby a návrhy těžařskou lobby “usmířila“, nicméně možnosti “snadno“ získaných peněz se s ohledem na stranické a vládní priority (mj. v oblasti reformy daňového systému) nemohla vzdát. Superdaň (oblíbené úsloví bývalého premiéra Rudda bylo populistické: „Na superzisky superdaň“)  se změnila na méně pejorativní Minerals Resource Rent Tax (MRRT) a měla by být uplatněna už pouze na těžbu uhlí a železné rudy ve výši 30%. od léta roku 2012. V březnu 2011 premiérka potvrdila zavedení této daně od  července 2012.

 

 

Problematika ilegální migrace přerostla z technického problému v politický

Dalším sporným bodem mezi vládou a opozicí se opět stala otázka ilegální migrace tzv. boat people. Australští politici obou táborů se liší pouze v geopolitickém aspektu navrhovaného řešení. Zatímco pravicová část spektra by v Austrálii pochytané boat people deportovala do táboru na Nauru (tzv. pacifické řešení), levicová část se dlouho snažila  prosadit (a smluvně ošetřit) deportaci do Malajsie. Intenzívní úsilí vlády nakonec bylo korunováno úspěchem. Po nelehkých jednáních byla dne 25. července 2011 mezi Austrálií a Malajsií podepsána “refugee swap deal“. V jejím rámciaustralská strana měla deportovat 800 uprchlíků (především z Iráku, Íránu, Vietnamu, Srí Lanky a Afghánistánu), kteří se již nalézají naaustralském území v azylantských táborech (celkově je na území Austrálie více než 6 tisíc žadatelů o azyl). Těchto 800 neúspěšných žadatelů o azyl na území Malajsie (na jejímž území se nachází přes 93 tis uprchlíků a migrantů)  dle dohody má právo legálně pracovat a bude jim umožněn přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Na oplátku v příštích čtyřech letech Austrálie z Malajsie má přijmout 4 tisíce tzv. registrovaných azylantů, tj. lidí, kteří oaustralský azyl požádají z území Malajsie. Součástí dohody je i ujednání, že ilegální migranti, kteří k břehům Austrálie dorazí z Malajsie po 25. červenci 2011 budou do 72 hodin (pokud to jejich zdravotní stav dovolí) vraceni zpět do Malajsie. Náklady na repatriaci do Malajsie poneseaustralská strana. Je odhadováno, že plnění dohody za čtyři roky Austrálii bude stát AUD292 mil.

 

Opozice v čele s Abbottem uzavření smlouvy kritizují s argumentací, že se čluny a ilegální “podnikání“ pašeráků stejně nezastaví.

 

Zcela mimo diskusi zůstává fakt, že do Austrálie letadly přilétá daleko větší množství ilegálních migrantů než kolik vyprodukují čluny ilegálně přistávající naaustralských pobřežích. Celkový počet tzv. boat people je ročně cca 7 tis., migranti jsou ve směs Indonésané a Afghánci a celá pašerácká operace je de facto řízena pouze třemi osobami pákistánského a afghánského původu usedlých v Kuala Lumpur, a Jakartě. Jak je naaustralské politické scéně typické skutečný politický a ekonomický vliv sporné otázky na budoucnost Austrálie naprosto neodpovídá závažnosti, kterou mu politici obou táborů připisují.

Poznámka:

Multikulturní australská společnost není generelně proti přistěhovalectví a poskytování politického azylu jako takovému, ale postoje se diferencují přijde-li na otázku zaměstnanosti a zatížení sociálního systému.

Snaha o řešení části problémů s ilegální migrací v podstatě na technické a administrativní úrovni však přerostla do vážného problému politického, a to když Australský Nejvyšší soud dne 31. srpna 2011 označil dohodu mezi Kuala Lumpur a Canberrou  za neplatnou, mj. se zdůvodněním, že Austrálie nemůže žadatelům o azyl, které by poslala do Malajsie (jež není signatářem Mezinárodní konvence o ochraně uprchlíků), zajistit bezpečnost. 

Premiérka Gillardová se však svého záměru nehodlá vzdát a dokonce usiluje o změnuaustralských imigračních zákonů, aby se vyhnula případné další prohře u Nejvyššího soudu. Její labouristická vláda je však menšinová a má-li prosadit schválení jejich změn, musí získat podporu opozice, což se nejeví jako velmi reálné.

Gillardová se však opoziční liberály v čele s jejich předsedou Tony Abbottem snaží přesvědčit, že se nejedná pouze o dohodu s Malajsií, ale o obecnou schopnostaustralské vlády řešit problém imigrace na kontinent.

Premiérka vlády sklízí kritiku ze všech možných směrů včetně z vlastních řad. Od verdiktu soudu musí neustále vyvracet spekulace, že hodlá odstoupit. Její obliba mezi voliči klesla na pouhých 32 procent a stala se tak nejnepopulárnějšímaustralským premiérem za posledních 17 let. Za této situace se část labouristů nebrání myšlence změny na nejvyšším postu strany (a státu). Opozice i stoupenci bývalého předsedy vlády, jakož i on sám, stituaci premiérce v žádném případě ulehčit nehodlají.

Nejméně populární vláda za 41 let se spíše potácí chvilkovými impulsy života ke svému tichému konci. Otázkou zůstává, přinesou-li její konec až řádné federální volby, volby předčasné nebo některé z nezvládnutých, výbušných a u veřejnosti neoblíbených témat v její agendě či další palácový převrat uvnitř vládnoucí strany samotné.

 

 

zpět na začátek

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Hlavou Australského společenství je britská královna Alžběta II., kterou zastupuje generální guvernérka Quentin Bryce, AC  (vyznamenání Companion of Order of Australia), která 5. 9. 2008 jako historicky první žena v této funkci vystřídala na návrh premiéra Rudda generálmajora v.v. Michaela Jefferyho (ve funkci od 11. 8. 2003). Quentin Bryce působila před jmenováním generální guvernérkou Australského svazu jako právnička, ředitelka organizací na ochranu práv žen a dětí, děkanka fakulty při Univerzitě v Sydney a naposledy jako guvernérka státu Queensland.

 

Australská ústava dává osobě generálního guvernéra některé důležité pravomoci (např. rozpouští parlament a vyhlašuje volby, jmenuje předsedu vlády a ministry, podepisuje zákony schválené oběma komorami parlamentu, je nejvyšším velitelem ozbrojených sil). V praxi je však generální guvernér/ka v podstatě ceremoniálním zástupcem hlavy státu, jedná pouze ve shodě s ministerským předsedou a vládou a do politického života země aktivně nezasahuje.

 

V každém ze 6 států Australského společenství zastupuje královnu guvernér, v Severním teritoriu administrátor a v Teritoriuaustralského hlavního města generální guvernér.

 

 

 

zpět na začátek

2.3. Složení vlády

                    Vláda

 

Dne 14.září 2010 Generální Guvernérka Austrálie jmenovala do funkcí vládu premiérky Gillardové. Vládu tvoří  předsedkyně vlády, 19 ministrů-členů kabinetu, 10 nekabinetních ministrů a 12 parlamentních tajemníků (v současnosti).

 

Kabinetní ministři stojí v čele resortů, nekabinetní ministři odpovídají pouze za část portfolia resortu, parlamentní tajemníci asistují ministrům v různých agendách, nemají však zodpovědnost za vlastní portfolium (uspořádání podle westminsterkého modelu).

 

Členové vlády musejí  být současně poslanci či senátory. Všichni včetně premiéky mají své  kanceláře rovněž v parlamentu. Administrativními šéfy resortů jsou státní tajemníci (Secretary), z nichž každý má v resortu několik zástupců (Deputy Secretary).

 

Aktuální složení australské vlády viz  www.aph.gov.au

 

 

zpět na začátek

Souhrnná teritoriální informace


Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)


Pomohla Vám informace? Ano Částečně Ne

Newsletter