- 2.1. Stručná charakteristika politického systému
- 2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)
- 2.3. Složení vlády
Fidži se nachází na jihozápadě Tichého oceánu, jeho území tvoří dva hlavní ostrovy, Viti Levu (s hl. městem Suvou) a Vanua Levu a dalších 330 menších ostrůvků. Ostrovy obývají Fidžijci melanésko-polynéského a indického původu; obě komunity jsou přibližně stejně početné. V letech 1874-1970 bylo Fidži britskou kolonií.
2.1. Stručná charakteristika politického systému
Ústava definuje Fidži jako demokratickou parlamentní republiku. V čele exekutivy stojí předseda vlády vzešlé ze svobodných voleb, jejichž výsledek je ovšem determinován etnickým složením obyvatelstva, resp. etnicky definovanými volebními obvody. Legislativní moc má vláda a dvoukomorový parlament. Soudní moc je nezávislá na moci zákonodárné i výkonné. Tyto ústavní principy nejsou v současné době dodržovány (viz dále).
Horní komorou parlamentu je 32 členný senát. Prezident jmenuje senátory takto: 14 senátorů na doporučení Velké rady náčelníků, 9 senátorů na doporučení předsedy vlády, 8 senátorů na doporučení lídra opozice, 1 na doporučení rady etnické menšiny z ostrova Rotuma.
Dolní komorou parlamentu je Poslanecká sněmovna (House of Representatives) se 71 poslanci volenými většinovým systémem v jednomandátových obvodech. Většina volebních obvodů je definována etnicky (23 domorodých, 19 indických, 1 menšinový pro obyvatele ostrova Rotuma a 3 všeobecné pro další etnika), 25 volebních obvodů je „otevřených“. Počet etnických obvodů odpovídá velikosti etnik. V parlamentních volbách má každý volič dva hlasy: jedním volí poslance v „otevřeném“ obvodě a druhým podle své etnické příslušnosti.
Výkonná moc je v rukou vlády. Její předseda je jmenován prezidentem, který ale musí respektovat většinu v Poslanecké sněmovně. Podle ústavy má složení vlády proporčně respektovat složení Poslanecké sněmovny a každá strana s min. 8 poslanci má mít vládní křeslo. Toto ústavní pravidlo ovšem vítězové voleb často nedodržovali (např. vláda premiéra Qaraseho v letech 2001-06).
Nejvyšší soudní instancí je Nejvyšší soud.
Výše uvedené principy byly zásadně narušeny státním převratem dne 5. 12. 2006 a po částečné konsolidaci událostmi z dubna 2009. Vůdce pučistů v roce 2006 sesadil prezidenta a rozpustil demokraticky zvolenou vládu i parlament. Prezidenta poté donutil k přijetí puče a znovu ho dosadil do funkce; vzápětí se sám nechal jmenovat prozatímním předsedou vlády (Interim Prime Minister).
Politická situace – vztahy mezi etniky a historický přehled
Vnitřní politika země se již po desítky let odvíjí od komplikovaných vztahů mezi dvěma hlavními etnickými skupinami, domorodými (melanésko-polynéskými) Fidžijci a obyvateli indického původu. Imigraci Indů podporovala britská koloniální správa. Etnické napětí má hluboké kořeny a je spojeno se spory o vlastnictví půdy, se soupeřením o ekonomickou a politickou moc i s náboženskými rozpory. Domorodí Fidžijci tradičně kontrolují armádu a státní službu a vlastní naprostou většinu půdy. Indové, přestože žijí na Fidži již po čtyři generace, si mohou půdu pouze pronajmout, zákon jim zakazuje ji vlastnit. Obchod a doprava jsou naopak v indických rukou.
Zásadním problémem zůstává zasahování ozbrojených sil do politického vývoje země, resp. nevelký respekt demokraticky zvolených institucí. Fidži v posledních 20 letech prodělalo 4 státní převraty.
V r. 1975 parlament projednával návrh na repatriaci celé indo-fidžijské komunity. Napětí rostlo a prvního vrcholu dostoupilo r. 1987 po vítězství Indy ovládané labouristické strany (Fiji Labour Party, FLP). Ačkoliv FLP sestavila vládu s premiérem i většinou ministrů fidžijské národnosti, nesňala z ní indický cejch, který vedl k nepokojům a dvoufázovému vojenskému puči. Nová ústava schválená r. 1990 posílila moc tradiční domorodé Velké rady náčelníků (která volila prezidenta, většinu senátorů, vybírala premiéra a schvalovala klíčové zákony) a kodifikovala většinu parlamentních křesel pro domorodé Fidžijce. Hospodářské obstrukce indických podnikatelů, vládní zvýhodňování domorodců (mj. 20leté daňové prázdniny pro firmy s nadpoloviční většinou domorodých Fidžijců) a špatná hospodářská politika vedly ke krizi, která měla r. 1997 za následek liberální změny ústavy.
Volby v r. 1999 vyhrála opět FLP, jejíž předseda Mahendra Chaudhry se stal premiérem. V r. 2000 došlo k dalšími puči, při kterém zběhové od speciálních jednotek drželi v parlamentu 30 rukojmích včetně premiéra. Puč přinesl další změnu ústavy a prozatímní vládu v rukou domorodých Fidžijců. Prozatímní premiér Laisenia Qarase a jeho Fidžijská lidová strana (Soqosoqo Duavata Ni Lewenivanua, SDL) si udrželi moc i po volbách v r. 2001 a 2006.
Politický vývoj po volbách v r. 2006, státní převrat a jeho důsledky
Etnické zakotvení fidžijského politického života prokázaly i parlamentní volby v květnu 2006. Ve všech 23 domorodých etnických obvodech zvítězila SDL a ve všech 19 indických etnických obvodech FLP. O většině v parlamentu se tak rozhodovalo v těsném souboji o otevřené obvody, který nakonec vyhrála SDL nad FLP poměrem křesel 13:12.
Premiér Qarase, předseda SDL, která ve volbách získala 36 mandátů, nabídl účast ve vládě indofidžijské FLP (s 31 mandáty). Nešlo o akt smíru na etnicky nesmiřitelně rozděleném ostrově, ale o prosté respektování výše zmíněného ústavního principu. Přesto šlo o průlomový krok; dosavadní premiéři v tomto ohledu ústavu ignorovali. I přes rozdíly mezi programy obou stran FLP nabídku vládní spoluúčasti přijala.
Povolební období bylo charakterizováno rostoucím napětím mezi armádou a demokraticky zvolenou vládou. Velitel ozbrojených sil Frank Bainimarama od října otevřeně vyzýval premiéra Qaraseho a jeho vládu k rezignaci a hrozil státním převratem. Za důvod svého nátlaku označoval zásadní nesouhlas s vládním návrhem zákona o amnestii pučistům z r. 2000, korupci ve státní správě a z etnického hlediska zcela nevyváženou politiku vlády zvýhodňující domorodé obyvatelstvo. Přestože se ozbrojené síly od převratu snažily odradit Austrálie, Nový Zéland, USA i EU, k avizovanému puči 5. 12. 2006 skutečně došlo. Byla rozpuštěna Qaraseho vláda i parlament, Bainimarama převzal pravomoci prezidenta a jmenoval dočasného premiéra z řad armády.
Fidžijská veřejnost se se změnou poměrů v podstatě smířila, a to i přes výzvy svrženého premiéra či australského ministra zahraničí. Nedošlo k žádnému významnějšímu odporu, ale ani k rabování. Šéf pučistů provedl důkladné čistky ve státní správě včetně diplomatické služby. Jsou doloženy případy porušování lidských práv (především výslechy za použití násilí, mj. též dvě podezřelá úmrtí), násilí však nenabylo masových rozměrů. Ozbrojené síly zavedly cenzuru tištěných i elektronických médií.
Počátkem r. 2007 Bainimarama znovu dosadil do funkce svrženého prezidenta Iloilovatu a okamžitě se nechal jmenovat prozatímním předsedou vlády. Jeho vláda je složena z velice různorodých sil, jsou v ní zastoupeni politici ze stran parlamentních (SDL, FLP) i mimoparlamentních (Národní aliance), tradičních náčelníků, bývalých vojáků, bývalých i současných státních úředníků a zástupců soukromého sektoru (mj. předseda obchodní komory).
Prezident Iloilovatu byl donucen v lednu 2007 vydat dekret vyhlašující imunitu pučistům před jakýmkoli trestním stíháním v souvislosti se státním převratem.
Mezi priority polovojenské pučistické vlády patří reforma volebního zákona. Před volbami má být provedeno sčítání obyvatelstva, měly by být zrušeny volební obvody založené na etnické příslušnosti a měla by být zdokonalena registrace voličů. Prozatímní vláda však nemá k reformě volebního zákona žádný mandát a v žádném případě se nechystá obnovit činnost parlamentu vzešlého z voleb v květnu 2006. Není proto vyloučeno, že se příští volby budou konat podle stávajícího (naprosto nevyhovujícího) volebního systému.
Bainimarama krátce po puči zmiňoval termín voleb kolem r. 2012, nicméně v červnu 2007 na základě tlaku mezinárodního společenství a cílených sankcí slíbil, že se volby budou konat „v zásadě“ nejpozději do konce března 2009.Výjimečný stav v zemi byl zrušen 31. 5. 2007.
V průběhu roku 2008 se ukázalo, že vojenský vládce F. Bainimarama nemíní dodržet svůj slib. Vyhlášení voleb opakovaně odmítal s tím, že nejsou ještě dokončeny potřebné legislativní úpravy, které by zaručily rovnost všech etnických skupin, žijících na ostrově. Je pravdou, že stávající právní systém některé skupiny znevýhodňuje a je nutná změna – Bainimarama ale uměle prodlužoval zahájení procesu, který má vést ke změnám a teď právě neexistenci nového zákona uvádí jako důvod nemožnosti splnit původně stanovený termín.
V září 2008 premiér Bainimarama oznámil změny ve vládě. Byly sloučeny některá portfolia a z původně 15 ministrů byla vláda zredukovaná na devět. Snížení počtu členů vlády diktátor vysvětlil nutností šetřit a šest nováčků jako „potřebu nové krve“.
V říjnu 2007 byl na Fidži zahájen pod vedením Bainimaramu a arcibiskupa P. Matala dialog „People‘s Charter“ který předpokládal zapojení 46 představitelů různých politických směrů, etnických skupin a církví (tzv. National Council for Buliding a Berger Fiji – NCBBF). Nicméně kvůli tomu, že se jedním z předsedajících ustanovil sám diktátor a i kvůli různým překážkám z jeho strany, se činnost NCBBF rozbíhala velice pomalu a k prvním serióznějším jednáním došlo až koncem roku 2008.
Situace v oblasti lidských práv se v současnosti (dle pozorovatelů) nijak nevymyká standartu v jižním Pacifiku. Nezvratným faktem je, že diktátor přitvrdil postup proti části tisku, který jeho vládu kritizuje. V roce 2008 např. nechal bez soudního rozhodnutí deportovat dva australské novináře, kteří na Fidži trvale žili. Zdá se ale, že paradoxně sankce Austrálie a Nového Zélandu ve vízové oblasti stmelily i část opozice kolem Bainamaramu. Šikovnou rétorikou se mu podařilo přesvědčit lidi, že sankce jsou namířené proti celé fidžijské společnosti. Oběma zahraničním vládám má pak jít o zasetí rozkolu mezi obyvatele ostrova.
Mezinárodní společenství pak tlakem na urychlené uspořádání má bránit reformě volebního systému spojených s nutnými legislativními změnami. Uvalení vízových sankcí na všechny, kdo pracují pro vládu, oslabují administrativu – lidi ji opouští a náhrada se za ně těžko hledá.
Ozbrojené síly jsou zatím k Bainamaramovi loajální. Svůj přístup by však mohly přehodnotit, kdyby OSN proti tomuto ostrovnímu státu zavedla sankce. Vojáci z Fidži slouží v řadě mírových misí OSN po celém světě. Pokud by OSN rozhodla o stažení těchto vojáků, zasadila by tak citelnou ránu nejenom příjmů země, ale došlo by k výraznému snížení životní úrovně rodin v misích sloužících vojáků, což by armáda jistě nesla nelibě. OSN zatím, po dobu trvání vojenského režimu na Fidži, nemíní nové mírové mise obsazovat jednotkami z Fidži
V první polovině ledna 2009 byly ostrovy na Fidži vystaveny silným přívalovým dešťům a následné rozsáhlé záplavy si vyžádaly životy několika lidí a způsobily značné materiální škody. Citelně zasáhly i turistický ruch, přičemž tisíce turistů uvízli v letoviscích. Šlo o nejhorší přívalové deště za posledních 50 let. Přes vážné politické napětí mezi Austrálií a Novým Zélandem na jedné straně a režimem vojenského diktátora a premiéra Bainimarama, oba státy poskytly Fidži okamžitou humanitární pomoc.
Záplavy se pak pro Bainimarama staly vítanou záminkou, proč se nezúčastnil mimořádného summitu regionální tichomořské organizace pro spolupráci - Fóra pacifických zemí (PIF) o Fidži, který se konal koncem ledna 2009 a na kterém bylo rozhodnuto, že pod sankcí suspendace členství pro Fidži nejpozději 1. května 2009 musí vláda Fidži sdělit termín voleb, které se musí konat do konce roku 2009.
Je patrné, že dočasný premiér Bainimarama si (alespoň navenek) z hrozeb mezinárodního společenství nic nedělá, když na výzvy reagoval prohlášením, že nejbližší volební termín přichází v úvahu ne dříve než v roce 2014.
Dne 9.4.2009 odvolací soud rozhodl, že převrat v roce 2006, který sesadil vládu Laisenia Qarase a nahradil ji vládou vojenskou, byl nelegální. Rovněž dočasnou vládu jmenovanou v lednu 2007 označil za neplatnou.
Den poté vydal J.R.Iloilo prohlášení, kterým zrušil ústavu z roku 1997 a sám sebe jmenoval do pozice hlavy státu, čímž převzal veškerou politickou moc v zemi. Ve svém prohlášení rovněž napadl fidžijské soudnictví a zrušil všechna jmenování soudců. Rozhodl o jmenování nových lidí na pozice soudců, státních zástupců a ostatních soudních úředníků.
Na žádost odvolacího soudu dne 17.04.2009 prezident J.R.Iloilo jmenoval do funkce viceprezidenta blízkého spolupracovníka F. Bainimarama (FB) a ministra vlády, R.E. Nailatikaua. Funkce viceprezidenta nebyla obsazena od říjnového puče v roce 2006 a pozorovatelé se správně domnívali, že jmenováním Nailatikaua se připravuje půda na postu prezidenta.
Stalo se tak 30. 7. 2009, kdy prozatímní premiér Bainimarama oznámil, že prezident země Ratu Josefa Iloilo odstupuje na vlastní žádost. Funkci prezidenta převzal dosavadní viceprezident Ratu Epeli Nailatikau - bývalý vojenský velitel a spojenec premiéra.
Prezident Iloilo, kterému je přes 88 let, byl vzhledem ke svému stáří v posledním období značně indisponován, což ještě umocnilo jeho celkovou neschopnost zastávat funkci, jejíž výkon zcela kontroloval, resp. prakticky realizoval dočasný premiér. Iliolo byl pod silným vlivem Bainimarama již od nástupu do funkce v r. 2000, po vojenském puči v r. 2006 se však stal v podstatě loutkou v rukou FB, který se nechal jmenovat prozatímním premiérem a na jehož pokyn prezident zrušil platnost ústavy z r. 1997, zbavil funkcí soudce, vyhlásil odklad voleb z r. 2009 na r. 2014, zavedl cenzuru médií a další represivní opatření v zájmu posilování moci vojenského režimu.
Dosavadní viceprezident Nailatikau, kerý pomohl FB k moci, zastává funkci prezidenta „prozatímně“ do rozhodnutí vlády o jeho nástupci. Prakticky je jeho funkční postup dalším projevem konsolidace a posilování moci vojenského režimu, který hodlá setrvat u moci „prozatím“ nejméně do r. 2014.
Fidži se tak stalo první státem, kterému bylo k 2. květnu 2009 pozastaveno členství v PIF (regionální organizace tichomořských zemí Pacific Islands Forum)
Řádný summit v australském Cairns v srpnu 2009 toto skutečnost potvrdil. Zároveň však deklaroval zájem na pokračování dialogu, a to zejména prostřednictvím ministerské kontaktní skupiny a společné pracovní skupiny PIF-Fidži s cílem “navrácení Fidži do společenství PIF“.
Dne 1. září 2009 z obdobných důvodů následovalo pozastavení členství Fidži v Britském společenství národů (Commonwealth).
Režim dočasného premiéra je nejčastěji kritizován za zrušení ústavy, zavedení cenzury médií, porušování svobody shromažďování i kontroly a omezování činnosti tradičních „pilířů“ fidžijské společnosti jako jsou církve a sdružení kmenových náčelníků zastupujících původní obyvatelstvo.
I v roce 2010 zůstává politická situace na Fidži v podstatě nezměněna a stabilizována. Více než rok od zrušení ústavy bývalým prezidentem Iloilem, fidžijský vojenský vůdce a zároveň premiér vlády Bainimarama zůstává u moci a potvrzuje odsunutí data konání příštích voleb na rok 2014. Fidži tak setrvává v mezinárodní izolaci, nadále zůstává vyloučeno z britského společenství národů (Commonwealth) i z Fóra pacifických ostrovů (PIF). I přes izolaci a nejrůznější sankční režimy uplatňované ze strany demokratického mezinárodního společenství, Commodore Bainimarama upevňuje svůj politický vliv na domácí půdě. Například návštěvami všech fidžijských provincií i vzdálených ostrovů. se Bainimarama pokouší podkopat vliv fidžijské labouristické strany (Fiji Labour Party) m.j. tím, že ruší přidružené svazy zemědělců, zvláště pak svazů pro pěstování cukrové třtiny.
O současné ne příliš uspokojivé situaci na Fidži svědčí i fakt, že Austrálie se v rámci své pacifické politiky nadále angažuje vůči Fidži ve snaze přinutit polovojenský režim k ústupkům s cílem obnovení demokracie a náležitých forem vládnutí. Dle australského ministerstva zahraničních věcí a obchodu v podstatě však vyčerpala většinu svých bilaterálních možností, aniž by dosáhla vytčeného cíle. Skutečnost, že ve svém úsilí nepolevuje, dosvědčuje i fakt, že Fidži 14. června 2010 vypověděla s lhůtou do 24 hodin k opuštění země úřadující vysokou komisařku Austrálie. Ta ve funkci nahradila vysokého komisaře, který byl vypovězen o osm měsíců dříve.
2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)
Hlava státu – změna v režii dočasného premiéra
Za normálních okolností je prezident volen 55-člennou Velkou radou náčelníků (Great Council of Chiefs) po konzultaci s předsedou vlády na pětileté období. Prezident má v podstatě ceremoniální funkci, určité výkonné pravomoci na něj přecházejí v krizových situacích.
Hlavou státu je od 30.07. 2009 Ratu Epeli Nailatikau (bývalý voják a blízký spojenec dočasného premiéra), který ve funkci nahradil Ratu Josefa ILOILOVATU Uluivuda (nar. 1920), jež “na vlastní žádost“ odstoupil. Funkci zastával od roku 2000 a i přes svůj vysoký věk zvolen byl 8. 3. 2006 na další pětileté období, které však už nedokončil.
2.3. Složení vlády
Složení (prozatímní) vlády k datu 20.10. 2010
Vládu tvoří 10 členů – ministerský předseda a 9 ministrů.
Commodore Josaia Voreqe Bainimarama předseda vlády
ministr pro veřejné záležitosti
ministr pro informace a archivy
ministr financí, národního plánování a obchodu s cukrem
ministr pro rozvoj venkova, záležitosti původních obyvatel a etnických skupin
Mr Aiyaz Sayed-Khaiyum generální prokurátor
ministr spravedlnosti, pro volební reformu,
státní podniky a boje proti korupci
ministr průmyslu, turismu, obchodu
a komunikace
Ratu Epeli Ganilau ministr obrany, národní bezpečnosti a imigrace
Ratu Inoke Kubuabola ministr zahraničních věcí, mezinárodní spolupráce
a civilního letectví
Mr Netani Sukanaivalu ministr katastrálních informací a minerálních
zdrojů
Mr Joketani Cokanasiga ministr pro primární průmysl
Dr Jiko Luveni ministryně pro otázky žen, společenský blahobyt a
zmírňování chudoby
Mr Filipe Bole ministr školství, národního kulturního bohatství,
kultury a umění, mládeže a sportu
pověřený ministr práce, průmyslových vztahů,
zaměstnanosti a městského rozvoje
Mr Timoci Lesi Natuva ministr pro výstavbu, dopravu a veřejné služby
Dr Neil Sharma ministr zdravotnictví
Mr Kolonel Samuela Saumatua ministr místní správy, bydlení a životního prostředí
Souhrnná teritoriální informace
- 1. Základní informace o teritoriu
- >> 2. Vnitropolitická charakteristika
- 3. Zahraničně-politická orientace
- 4. Ekonomická charakteristika země
- 5. Finanční a daňový sektor
- 6. Zahraniční obchod země
Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)
