Írán: Zahraniční obchod země

• 6.1. Obchodní bilance za posledních 5 let – vývoz, dovoz, saldo – tabulka
• 6.2. Teritoriální struktura – postavení v (k) EU
• 6.3. Komoditní struktura
• 6.4. Dovozní podmínky a dokumenty (po vstupu do EU), celní systém, kontrola vývozu
• 6.5. Ochrana domácího trhu
• 6.6. Zóny volného obchodu

6.1. Obchodní bilance za posledních 5 let – vývoz, dovoz, saldo – tabulka

Zdroj: íránská CBI 2009

Struktura HDP v r. 2009:

Příjmy: cca 55,9 mld. USD činil příjem z ropy, 19,1 mld. USD plyn a  ropné produkty, 16,7 mld. vše ostatní. Vzhledem k výraznému pokles ceny ropy se splnilo očekávání průdkého nárůstu podílu plynu a ropných derivátů na struktuře HDP, a to vzhledem k  náběhu výroby ropných derivátů v průmyslové zóně Assaluyeh.

Jen pro srovnání: za doby íránského šáha byly celkové příjmy Íránu za ropu ve výši 150 mld. USD. Od roku 1980 do roku 2005 činily celkem 350 mld. USD, ale vzhledem k vysokému nárustu ceny ropy byly příjmy země za posledních 6 let ve výši též 350 mld. USD.

Odhaduje se, že existuje až 35–40 % příjmů nezaregistrovaných v HDP (daňové úniky, ilegální a pašované dovozy, pracovní síly v značném počtu z okolních států, hlavně Afghánistánu, Pákistánu aj., které neprocházejí žádnou oficiální statistikou a tvoří „stínovou ekonomiku země“).

Užití HDP:

• soukromá spotřeba: 58 %
• veřejná spotřeba: 11,2 %
• investice: 26,5 %
• export zboží a služeb: 8,1 %
• nárůst zásob: -3,8 % (v předcházejícím období: -4,0 %).

Spotřební náklady představují cca 70 % současného použití HDP (oproti předchozímu roku vzrostly o 4 %). Podle údajů CBI se v r. 2010 odhadoval růst HDP ve výši 2,7 %. Průměrná měsíční mzda dosáhla výše 376 USD.

Průměrný kurz íránské měny v roce 2010 10 800 IRR/USD, zatímco v r. 2005 cca 8 998 IRR/USD, v roce 2006 cca 9 150 IRR/USD, v roce 2007 cca 9 280 IRR/USD, 2008 byl 9 906 IRR/USD. Zatím se v Íránu nijak neprojevilo oslabování dolaru na světových trzích. Obecně však dle názoru odborníků je kurz velice podhodnocený a reálně by měl být kolem 22 000 IRR/USD, není však politická vůle toto realizovat.

Zvýšení daně z přidané hodnoty se v jednotlivých odvětvích v roce 2009 odhadovalo následovně:

• zemědělství 11,8 %
• ropný průmysl 27, 9%
• průmyslová výroba 7,3 %
• vodní a energetický sektor 1,8 %
• stavební sektor 3,5 %
• sektor služeb 48,5 %.

V roce 2009 se index spotřebních cen zvýšil o 16,7 %,  a to hlavně proto, že došlo k neočekávaně vysokému propadu příjmu z exportu ropy. Íránská ekonomika se nachází v důsledku mnohaleté podkapitalizace ve vážných strukturálních problémech a pokračuje nepředvídatelná likvidita; tendence místní měny rijálu je stále klesající, což vyvolává vcelku neúspěšný tlak vlády na snižování a ještě silnější restrikci dovozů, i když hlasitě proklamuje pokračující liberalizaci obchodní politiky.

Pro tzv. strategické státní dovozy zboží a služeb, jako jsou potraviny, zdravotnictví, školství, národní průmyslové rozvojové projekty, obrana země, představuje státní subvence neuvěřitelné břemeno ve výšce více jak 100 mld. USD (cca 30 % veškerého HDP). Jen subvencve energií pro obyvatelstvo spolknou cca 90 mld. USD a postupné odebrání těchto subvencí se zdá být jedinou cestou. Zdroje CBI navíc uvádějí, že subvence nejsou správně nastaveny, protože 70 % subvencí je zkonzumováno cca 30 % obyvatelstva. Vláda připravila plán na postupné odebrání subvencí. Zde nutno říci, že odebrání subvencí bylo v programu všech vlád po islámské revoluci, ale jen vláda současného prezidenta projevila snahu nebo byla dotlačena ekonomickou nutnosti k tomu, aby začala o provedení tohoto důležitého kroku reálně uvažovat.

Hlavní cíle jsou:

• snížit závislost na ropě
• snížit plýtvání energiemi (70milionové obyvatelstvo Íránu spotřebuje ročně stejné množství zemního plynu jako celá EU)
• zvýšení příjmové stránky rozpočtu, kde uspořené prostředky se použijí na investice
• snížení dopadu původních a připravovaných sankcí na petrochemické deriváty a jejich spotřebu v zemi
• zvýšení možnosti exportu ropy při zachování momentální kvóty OPEC (cca 4 miliony barelů denně)

Vláda snížila momentální měsíční kvótu na benzín ze 100 litrů dotovaných (cena 10 US centů za litr) na 60 litrů za měsíc. Zbytek potřeby mimo kvóty by byl prodáván za výrazně vyšší ceny (cca 45 US centů za litr).

Írán je země, kde je byla většina energií a potravin vládou silně subvencována. Jeden metr kubický zemního plynu je momentálně prodáván za subvencovanou cenu 1 US centu a vláda chce jeho cenu zvýšit na cca 10 US centů. Rovněž tak připravuje mírné zvýšení cen elektřiny.

Vše je počítáno tak, aby přineslo do státní pokladny v roce 2010 cca 20 mld. USD a subvence se mají snižovat a ceny postupně zvyšovat každoročně tak, aby v roce 2015 nebylo nic subvencováno.

Takovéto zvýšení v roce 2011 však může přinést neúnosné sociální tlaky, a proto vláda připravuje jisté kompenzace nejchudším vrstvám obyvatelstva, kterým by měla být měsíčně vyplácena kompenzace ve výši 25–45 USD, dle příjmových skupin. Vláda oznámila, že v únoru 2011 začne s proplácením těchto subvencí a od konce února 2011 by mělo dojít ke úplnému zrušení některých subvencí – benzín, plyn a elektřina.

Tato subvenční problematika je nyní nejdůležitějším vnitropolitickým bodem země a je široce diskutována mezi všemi vrstvami obyvatelstva. S jistou nadsázkou se dá říci, že v zemi prakticky nikoho moc nezajímají současné problémy země s jaderným programem a z něj hrozícími sankcemi, ale všichni se soustředí výhradně na řešení subvenčního programu.

zpět na začátek

6.2. Teritoriální struktura – postavení v (k) EU

Zdroj: Údaje íránské CBI

Pro rok 2010 platí následující údaje:

Vývoz se zemí EU do Íránu:

• Vývoz za rok 2010 dosáhl částky 11,335 mld. EUR a zvýšil se o 8,8 % (2009: 10,421 mld., 2008: 11,336 mld. EUR). Je prakticky na úrovni roku 2008.

Pořadí zemí:

• Německo: 3,8 mld EUR (tj. +0,6 %)
• Itálie: 2,061 mld. EUR (+2,4 %)
• Francie: 1,783 mld. EUR (+23,3 %)
• Holandsko: 587,6 mil EUR (+5,7 %)
• Belgie: 581,5 mil. EUR (+39,8 %)
• Švédsko: 564,1 mil. EUR (+65,3 %)
• Španělsko: 493,5 mil. EUR (+11,5 %)
• Rakousko: 354,1 mil. EUR (+1,6 %)
• pro srovnání ČR: 72,7 mil. EUR (+27,0 %, 14. místo mezi zeměmi EU).

Dovoz do zemí EU z Íránu:

• Tento ukazatel má každý rok stoupající tendenci.
• Za rok 2010 se celkový dovoz Íránu do EU zvýšil o neuvěřitelných 43 % a činil 13,2 mld. EUR (2008: 15,51 mld. EUR, 2009: 9,23 mld. EUR)

Pořadí zemí:

• Itálie: 4,672 mld. EUR (+137,46 %)
• Španělsko: 3,283 mld. EUR (+66,0 %)
• Holandsko: 2,253 mld. EUR (+12,08 %)
• Německo: 853,5 mil. EUR (+73,8 %)
• Francie: 849,5 mil. EUR (-15,1 %)
• Belgie: 411,8 mil. EUR (+89,19 %)
• Rakousko: 298,4 mil. EUR (+396,9 %)
• Velká Británie: 218,1 mil. EUR (-6,2 %)
• pro srovnání ČR: 71,8 mil. EUR (+497 %, 10. místo mezi zeměmi EU).

Zdroj: místní denní tisk

Hlavní dovozci benzínu jsou firmy Vitol a Glencore Int., Trafigura (Šýcarsko), Total, BP a indická Reliance Industries.

V září 2010 oznámil ministr ropného hospodářství Mirkazemi, že země je již soběstačná ve výrobě benzínu a její denní produkce dosáhla hodnoty 66 mil. litrů. Zde se projevilo spuštění nové rafinerie v oblasti Lavan.

Vývoz zboží z Íránu měl rostoucí tendenci. Převážně rostl export ropy, ropných produktů a plynu a jen mírně neropný export. Nejvýznamnější komodity neropného exportu byly železné a minerální rudy, barevné kovy (zinkový a olověný koncentrát), šrot; koberce, zemědělské produkty, čerstvé a suché plody (pistácie, hrozinky, ořechy, ovoce, zelenina, šafrán, kaviár, mořské plody, rybí produkty), bavlna; chemické a petrochemické suroviny a deriváty, benzen; cement; průmyslové výrobky (stavební stroje, pneumatiky, akumulátory, el. zařízení, telefonní přístroje, elektronika, aj.), investiční celky (ropný, petrochemický a plynárenský průmysl, potravinářské jednotky); jiné jako obuv, textilní konfekce, surová a zpracovaná kůže.

Nejvýznamnější vývozy z Íránu směřují do zemí UAE, Japonsko, Jižní Korea, Itálie, Jižní Afrika, Čína, Turecko (7,8 mld. USD – 25% nárůst), Taiwan, Rusko, Německo, Francie, Španělsko, Brazílie aj. Nejvýznamnější dovozy do Íránu za poslední období jsou z UAE, Německa, Itálie, Číny, Francie, Japonska, Kanady, Austrálie, Španělska, Švýcarska aj.

Nejvýznamnější skupiny dováženého zboží a služeb za poslední období byly stroje, investiční celky (energetika, metalurgický a ocelářský průmysl, jaderná energetika aj.), dopravní prostředky; (7,565 mld. USD); potraviny a živá zvířata (2,106 mld. USD); chemické, petrochemické a farmaceutické výrobky, léky (2,384 mld. USD); tabák a nápoje; ostatní: technické služby, hi-tech licence a know-how, zdravotní technika, elektrotechnické výrobky, elektronika aj.

Komoditní struktura dovozů z EU do Íránu:

• stroje a dopravní prostředky (48 %)
• železo a hutní materiál (15 %)
• potraviny a živá zvířata (12 %)
• chemické, petrochemické a farmaceutické výrobky, léky (12 %)
• tabák a nápoje (1 %)
• ostatní 12 %

Mezi nejvýznamnější dovozce z Íránu do členských států EU patří Itálie, Španělsko a Holandsko. Mezi nejvýznamnější vývozce ze členských států EU do Íránu patří Německo, Itálie a Francie. Nejvýšší nárůst vývozu do Íránu zaznamenalo ze zemí EU Irsko (75 %), Bulharsko (69 %) a Švédsko (65 %). Nejvyšší nárůst dovozu z Íránu pak byl ČR (497 %), Rakouska (396 %) a Slovinska (220 %).

Je to poprvé, co celkový obrat obchodu Číny s Íránem předstihl EU. Celkově obrat obchodu zemí EU s Íránem v roce 2010 činil 24,5 mld EUR. Čínský celkový obrat s Íránem v roce 2009 činil 20,1 mld. EUR, ale započteme-li do tohoto obratu ještě obrat, který Čína realizovala přes překladiště v UAE (4,5 mld. EUR), pak je celkový obrat Číny již vyšší (poprvé za historii islámské republiky) než obrat celé EU.

Nástup prezidenta Ahmadínežáda v květnu 2005 nepřinesl hospodářský růst ani strukturální změny v hospodářství potřebné pro akceleraci výrobních procesů. Zlepšení bylo vidět pouze v tom, že se v posledních letech následkem významného zvýšení cen ropy na světových trzích neplánovaně zvýšily finanční a devizové zdroje státního rozpočtu.

Podstatné kvalitativní změny nárůstu devizových příjmů z neropného exportu, z hlediska zvýšení efektivnosti a řízení íránské ekonomiky, urychlení přechodu na tržní hospodářství, včetně restrukturalizace a modernizace národního hospodářství, nejsou zatím viditelné.

Nadále existuje vysoká míra inflace, provázená nárůstem cen předmětů denní spotřeby. CBI oficiálně přiznávala v minulých letech průměrnou roční inflaci země ve výši 26,7 %, nyní tedy došlo k jejímu prudkému poklesu, ale ten je pouze dán výpočtem inflace, se započítáním subvencovaných komodit a nevyjadřuje skutečnou situaci. Navzdory všem proklamacím se vůbec nedaří snižovat vysokou nezaměstnanost a vytvářet rychle nové pracovní příležitosti. Naopak, prognózy pro následující období předpovídají další růst nezaměstnanosti a inflace. Íránské výrobky se na zahraničních trzích prosazují jen těžko a se ztrátou subvencovanou ze státního rozpočtu. Přetrvává byrokratický devizový dohled a přísná restrikce dovozů.

Na období 5. pětiletého plánu platného pro léta 2010–2015 je, tak jako v předešlém 4. pětiletém plánu, základem orientace na zvýšení exportní a konkurenční schopnosti íránské ekonomiky. První rok pětiletého plánu pokračuje v těchto smělých vizích, ale opět jen na papíře, vlastní realizace silně zaostává a vláda je pod ostrou kritikou parlamentu a ekonomických kruhů země.

Iránská struktura ekonomických subjektů je upravena ve článku 44 ústavy a sestává ze tří sektorů – soukromého, družstevního a státního. 4. pětiletý plán (2006–2010) stanovil úkol pro íránskou výkonnou moc snižovat podíl státního ekonomického sektoru o 20 % každý rok. S ohledem na tento úkol týkající se cca 2000 podniků připravila vláda návrh na jejich privatizaci, který vzbudil ještě větší vlnu kritiky pro jeho naprostou neprůhlednost, jak a podle jakých kriterií se bude privatizovat. Tento plán se stále více jeví být snahou prezidenta a vlády, jak během volebního období převést státní podniky do soukromých rukou vybraných jedinců, kteří mají napojení na současné vládní kruhy nebo jak zamýšlenou privatizaci zmařit.

Stále přetrvává vysoká závislost celkových devizových příjmů z prodeje ropy a ropných výrobků.

Hospodářská politika 4. pětiletého plánu sleduje následující hlavní cíle: snížení inflace; reformu daňového systému a zřízení státního daňového úřadu s očekávaným zvýšením daňových příjmů o 23 % a snížením nejvyšší daně z 50 na 45 % (celkový podíl daní na tvorbě HDP zůstává pro rok 2009 stejný jako v předchozích letech, tj. cca 10 %.

Írán se snaží o garanci zahraničních investic, snížení státních subvencí výrobků, privatizaci průmyslového sektoru a zvýšení cen benzínu. V roce 2009 se začal uplatňovat výběr nepřímé daně (DPH) ve výši 3 % avšak značně liknavě. Výpadek příjmů do státního rozpočtu se zvyšuje, protože mnoho místních výrobků a k nim náležejících služeb je státem subvencováno (např. u výroby chleba je subvencována mouka apod.). V zemi jsou značně liknavě vybírány 3 % nepřímé daně, a to platí i pro mimořádně vysoce zdaňované položky v jiných zemích, jako je např. alkohol (v Íránu nelze výběr této daně uplatnit, protože v zemi platí 100 % prohibice), cigarety, pohonné hmoty. Stát zatím legislativně neotevřel žádnou možnost, s ohledem na rozsah subvencí, jak tento „výpadek“ nepřímých daní nahradit.

Jedno z hlavních volebních témat současného prezidenta – nekompromisní boj s korupcí – se ani v roce 2009 nedařilo naplňovat. Naopak se zdá, že i když prezident posílil prostřednictvím svých příznivců dosazených do všech sfér ekonomiky Íránu svůj dohled, množící se korupční aféry svědčí o tom, že všudypřítomná korupce přináší nemalé problémy hodnověrnosti země.

Příznivé investiční prostředí pro vstup přímých zahraničních investic nastalo přijetím zákona o podpoře a ochraně investic v roce 2002 a jeho doplňcích v roce 2008. Transfer zisku v zahraniční měně, společně s vlastními kapitálovými investicemi do podnikání v Íránu zpět do zahraničí, je garantováno zákonem. Problémem však zůstává konečná efektivnost kapitálových výnosů po odečtu dodatečných nákladových položek, jako jsou daně z majetku, náklady na zdravotní a sociální pojištění místního personálu apod. Zahraniční investoři mají stejná práva jako domácí, v případě konfiskace nebo znárodnění dokonce mají nárok na kompenzaci škody. Íránský stát měl v souladu s 3. pětiletým plánem prioritní zájem na vstupu přímých zahraničních investic, obzvláště technologického know-how do vybraných odvětví íránské ekonomiky, jako jsou petrochemický, těžební průmysl a zpracování nerostů. Írán je otevřen široké mezinárodní kooperaci. Vstup zahraničního kapitálu je možný od 1 % do 100 %, u státního sektoru pak maximálně do 49 %.

Růst investic dosáhl ra rok 2009 úrovně pouze 2,68 mld. USD oproti 12 mld. USD roku 2008. Jiné zdroje uvádějí za rok 2009 900 mil. USD, pro letošek za období ledna až června 2010 pak 1 mld. USD.

Írán se po prezidentských volbách v červnu 2009 nachází ve stále složitější  politické, hospodářské a socio-demografické situaci. Klíčovým faktorem pro další ekonomický rozvoj budou jednak úroveň (ne)spolupráce s mezinárodním společenstvím ohledně jeho jaderného programu, a to především v období do konce kalendářního roku 2009 a též postup hospodářské globální krize.

zpět na začátek

6.3. Komoditní struktura

Hlavní průmyslová odvětví země jsou: ropný, plynárenský, těžební a hutnický průmysl, chemický a petrochemický průmysl, energetika, automobilový, strojírenský, textilní, oděvní průmysl, obráběcí stroje, průmysl kovových a nekovových materiálů, sklářský průmysl, výroba cementu, stavební materiály, spotřební průmysl, dřevařský lesnický a papírenský průmysl, potravinářský průmysl a výroba nealkoholických nápojů, cukrovary aj.

Nerostné bohatství země patří jednoznačně k nejrozsáhlejším a nejkomplexnějším na světě. Ve většině případů (s ohledem na převážně pouštní charakter země) jsou ložiska surovin lehko přístupná, což v porovnání se světem snižuje náklady na těžbu. Nevýhodou pro efektivnější těžbu je stále nedostatečně rozvinutá dopravní a další infrastruktura.

Ropa:

• Potvrzené zásoby: 140,8 mld. barelů (3. místo na světě)
• Průměrná denní produkce v roce 2009: 3,786 mil. barelů (2. místo v OPEC)
• Průměrný denní vývoz: 2 415 milionů barelů

Níže jsou uvedeny podrobné informace o největších odběratelích íránské surové ropy v roce 2008 a jednotlivých investičních záměrech v oblasti rozvoje ropných a plynových polí, včetně investic do rafinerií a technologií na zkapalňování plynu (LNG).

Největší odběratelé:

Japonsko:

• íránská ropa pokrývá 22 % potřeby země, největší odběratel íránské surové ropy, odebírá 400 tis. barelů denně. Írán je 4. největším dodavatelem do Japonska. Největším importérem je firma Nippon Oil, která odebírá 120 tis. barelů íránské ropy denně. Japonsko investovalo původně 75% veškerých projektových nákladů do největšího íránskoho ropného naleziště Azagedan, postupně však změnilo svoje investiční priority a nyní drží pouze 10% veškerých investic do tohoto ropného pole.

Čína:

• íránská ropa pokrývá 26 % potřeby země), druhý největší odběratel s objemem těsně pod 400 tis. barelů denně. Írán je 3. největším dodavatelem do Číny. Největší čínští importéři ropy z Íránu jsou státní Zhuhai Zhenrong (240 tis. barelů denně) a Sinopec (160 tis. barelů denně). Sinopek je jediný čínský zpracovatel, jehož rafinerie je schopna zpracovat íránskou ropu. Sinopek investoval 2 mld. USD do íránského ropného pole Yadavaran. Čínská The China National Offshore Oil Corp (CNOOC) nyní jedná s Íránem o obrovské investici 16 mld. USD na rozvoj plynových polí v oblasti North Pars a na výrobu LNG. Další čínská The China National Petroleum Corp. (CNPC) jedná o investicích v odhadované výši 3,6 mld. USD ve fázi č. 14 plynového pole South Pars a dále o rozvoji těžby ropy v oblasti Kaspického moře.

Indie:

• importuje z Íránu celkem 360 tis. barelů denně. Největší indický odběratel je firma MRPL (130 tis. barelů/den) následovaná firmou Reliance (120 tis. barelů/den). Reliance má zájem o nákup 580 tis. barelů denně pro naplnění kapacity svojí rafinerie Jamnagar. Indické firmy ONGC, IOC and Oil India Ltd jednají o 3 miliardové investici do plynového pole v íránském Farsi. Indická ONGC a Hinduja group jednají o vstupu do ropného pole Azagedan (namísto japonských firem, které se odtud stáhly). ONGS rovněž jedná o vstupu do projektu těžby v Kaspickém moři. Indie rovněž jednala o možnosti výstavby plynovodu přes Pákistán, nyní se zdá, že její zájem o tento projekt ochabl. Firma Essar jedná o výstavbě nové rafinerie v oblasti Bandar Abbás s kapacitou 300 tis. barelů denně – investice ze strany Essaru by měla dosáhnout výše 10 mld. USD.

Malajsie:

• malajská firma SKS podepsala v prosinci 2007 kontrakt na rozvoj plynových polí Golshan a Ferdows. Výše investice je 6 mld. USD. Jedná dále o možnosti výstavbě závodů na výrobu LNG v této lokalitě. SKS společně s íránskou NIOC plánují postavit rafinerii na íránskou ropu v Malajsii s kapacitou 200 tis. barelů za den. Výše investice je 10 mld. USD. Malajský Petronas vlastní 10 % v projektu na výstavbu závodu na LNG v plynovém poli PARS a jedná o zvýšení podílu  odkupem podílu francouzského TOTALu, který se chce z tohoto projektu stáhnout.

Indonésie:

• odběr 300 000 barelů denně

Jižní Korea:

• íránská ropa pokrývá 19 % potřeby země, odběr 232 000 barelů denně (firma Hyundai and SK Energy)

Turecko:

• odběr 130 000 barelů denně, investovalo 3,5 miliardy do plynového pole South gas (pole 17. a 18.) připravují se další masivní investice – plynovod na hranice apod.

Španělsko:

• íránská ropa tvoří 12 % potřeby země, 100 000 barelů denně (firmy Repsol a CEPSA)

Nizozemsko/Velká Británie:

• 100 000 barelů denně (z toho 25 000 barelů firma BP, zbytek pak firma SHELL. Investičně se nyní SHELL z íránského trhu úplně stáhnul. Přesto však v rámci tzv. buy-back kontraktů nakoupil za období leden až červen 2010 ropu ve výši 1,5 mld. USD.

Taiwan:

• odběr 86 000 barelů denně

Itálie:

• íránská ropa pokrývá 10 % celkové potřeby země, odběr 80 000 barelů denně (firmy ERG, ENI a API – jednotlivé poměry nejsou známy). ENI investovalo minimálně miliardu USD do ropného pole Darkhovein (oblast u íráckých hranic), kde plánuje čerpat 160 000 barelů denně, ENI dále investovalo do nejrůznějších ropných polí v Íránu více než 5 miliard USD za posledních 5 let.

Francie:

• odběr 80 000 barelů denně (Total), TOTAL investoval 4 miliardy USD do plynového pole č. 11 v Souzth Pars, kde má vystavět i závod na zkapalňování plynu (technologie LINDE) a závod na odsiřování zemního plynu (sweetened plan).

Írán je druhý největší exportér ropy v rámci OPEC a má prokázány zásoby ve výši 10 % světových zásob – 3. místo na světě, při současné těžbě mu tyto potvrzené zásoby vydrží na dalších 70 let). Írán disponuje v současnosti 31 ropnými poli, z toho 20 pevninskými a 11 s těžbou z mořského dna (offshore) – viz tabulka hlavních velkých polí níže.

V září 2009 byl oznámen objev dalších rezerv v ropném poli Abuzar – offshore v blízkosti ostrova Khark (4 miliardy barelů) a ropného pole v oblasti Sousangerd – jihozápad země (8,8 miliard barelů).

Írán dále rozvíjí 2 velká ropná pevninská pole (Ázádegán a Bangestán) a 6 polí offshore, kde by se mělo začít těžit během několika let. Všechna stávající pole ale potřebují modernizaci a zavedení efektivnějších metod těžby. Koeficient výtěžnosti íránských ropsných polí je 24–27 % (světový průměr je 35 %).

Kvalita íránské ropy je střední třídy (obsah síry) s klasifikací API 28-35. Kvóta těžby stanovena OPEC pro Írán je 4,110 mil. barelů denně. Írán má potenciál rychle navýšit těžbu, neboť již v roce 1974 těžil 6 mil. barelů denně. Toto zvýšení je sice investičně náročné, ale Írán má vypracován a schválen plán na zvýšení těžby na 5 mil. barelů denně do roku 2010 a 8 mil. barelů denně do roku 2020. Lákání  zahraničních investorů není v současné době nijak úspěšné a Írán čelí odlivu zájmu, velkých nadnárodních společností o investice v zemi, byť spíše dočasně,  Celkem má rozestavěny investice za 19 miliard USD, ze kterých se zahraniční společnosti úplně stáhly a Írán hledá na tyto projekty náhradu. Důvodem je nejistý vývoj okolo íránského obohacování jaderného paliva, mj. viz rezoluci RB OSN č. 1737. Pokud se situace zlepší, nebude pro Írán problém najít vhodné investory. Záleží pouze na jeho rozhodnutí, kdy, koho a za jakých podmínek osloví.

Írán těžbu ropy komplexně svěřil do rukou státní společnosti National Iran Oil Company (NIOC), která má uzavřeno mnoho přímých smluv se zahraničními partnery (většinou se jedná o konsorcia nadnárodních a státních společností), a to převážně na bázi buy-back kontraktů (za rok 2006 s objemem ve výši cca 14,235 mld. USD). Dle vyjádření nového ministra ropného průmyslu je Írán s těmito kontrakty spokojen a bude je prodlužovat. Mezi zahraničními partnery byly prakticky všechny známé ropné společnosti s výjimkou US firem (Shell, BP, OMV, Cepsa, Total, Repsol, Staoil, NorskHydro, Lukoil, Sinopec, Petronas, Eni, Agip, Inpex, JGC, Elf Aquitaine atd.) včetně jejich subdodavatelů. Prakticky všechny ropné společnosti z EU se však z teritoria kompletně stáhly, vyjímku tvoří rakouská OMV, norská Statoil, ruský Lukoil, brazilský Petronas a čínský Sinopec.

Írán nerozvíjí pouze pevninská naftová pole a offshore vrty v oblasti Perského zálivu. Snaží se rozvíjet těžební činnost i v oblasti Kaspického moře, kde neotevřel zatím žádné funkční ropné pole. Situaci komplikuje fakt, že se stále nepodařilo uzavřít dohodu o rozdělení přírodních zdrojů Kaspického moře mezi jednotlivé pobřežní státy.

Írán ale hraje hlavní roli v ropných swapech v oblasti Kaspického moře. V této souvislosti staví ropovod do Iráku (trasa Basra – Ábádán) a postavil již ropovod od Kaspického moře (Nekka – Teherán). Tyto swapové ropovody končí vždy v íránských rafineriích.

Poznámka: ropný swap znamená, že Írán odebere dohodnuté množství ropy z partnerské sousední země (která ji buďto nemůže exportovat, nebo její exportní. náklady by byly příliš vysoké) za poplatek 1,5–2,0 USD/barrel a za toto odebrané množství dodá odběratelům partnerské země svoji ropu prostřednictvím svých ropných terminálů v Perském zálivu či svých existujících ropovodů). Takto může např. Turkmenistán exportovat 60 tis. barelů denně do Turecka, i když s ním není spojen žádným ropovodem.

Írán v roce 2007 provozoval 9 starých rafinerií (postavených před rokem 1979) s kapacitou zpracování max. 53 milionů litrů. Vzhledem k provozním problémům je jejich momentální kapacita kolem 47 mil. barelů denně. Nyní s dostavbou 10. rafinerie Lavan a dokončením modernizací některých starších rafinerií se v září 2010 kapacita výroby benzínu zvýšila na 66 mil. litrů denně  a Írán tak tedy dosáhl plné soběstačnosti ve výrobě.

V současné době jsou schváleny prostředky na výstavbu dalších tří rafinérií (Šazand – v provincii Markází s kapacitou 160 tisíc b/d, Čáhbahár s kapacitou 225 tis. b/d, ostrov Qešm 120 tis. b/d) Investiční náročnost u nové rafinerie je kolem 1,75 miliardy USD, doba výstavby je min. 45 měsíců. Na výstavbě nových rafinerií se podílí Čína, která tyto projekty financuje cca 30 % .

Celkem by tedy nové rafinerie měly přidat dalších cca 2 miliony barelů denně, a ve výhledu je též i modernizaci stávajících rafinerií tak, aby mohl Írán v roce 2011 kapacitu zpracování zvýšit z původních cca 14 milionů barelů denně na 26 milionů barelů denně (cca 98 milionů litrů denně).

V roce 2010 Írán schválil výstavbu nových 4 rafinerií, které po doknčení (roky 2013/2014 by měly navýšit produkci na 160 mil. litrů benzínu denně. Na výstavbě nových a modernizaci starých rafineriích se podílí Ćína a dohodnutý model financování je 66 % íránská strany a 34 % Čína.

Protože vlastní kapacita současných 9 íránských rafinerií nestačí (47 milionů barelů denně), je Írán nucen dovážet benzín, z čehož cca 40 % dováží z Evropy (firma Vitol), 45 % z Indie (firma Reliance) a zbytek ze sousedních zemí (UAE, Turecka apod.). Írán v roce 2008 kolem 72 milionů litrů benzínu denně (zhruba stejně lidnaté Thajsko má spotřebu cca 70 mil. litrů). Vzhledem k masivnímu zavádění pohonu osobních vozů na zemní plyn, poklesla tato spotřeba v roce 2009 na 66 milionů litrů denně a klesá dál, což je způsobeno tím, že se na trh jednak dostávají modely s nižší spotřebou a též i proto, že se prudce zvyšuje množství benzínových stanic, kde je možné natankovat i zemní plyn.

Přesto však dovoz pohonných hmot do země má drtivé dopady na státní rozpočet, který je zatěžován ročně částkou 7,2–7,5 mld. USD určenou na tyto dovozy. Jedním z hlavních důvodů této vysoké spotřeby je nízká cena benzínu, který se prodává pod výrobní cenou a není zatížen žádnou daní (pomineme-li fakt, že cca 20 % z výše uvedené spotřeby je denně ze země pašována). Cena za 1 litru benzínu Speciál je 1 tis. IRR, benzínu Super  1,4 tis. IRR. Za tuto cenu je benzín prodáván s pomocí čipových karet, pomocí nichž má každý registrovaný vůz v této ceně přiděleno na měsíc 60 litrů. Nad tento limit je možné libovolné množství benzínu nakoupit za volnou cenu, která v současnosti činí za 1 litr Speciálu 4 tis. IRR a Superu 5,4 tis. IRR.

Pozn: Veškeré snahy íránské vlády o omezení automobilového provozu zatím selhaly.

Írán exportuje svoji ropu přes 4 hlavní ropné terminály v Perském zálivu: Kharg Island, Lavan Island, Siri Island, Ras Bahregan. Ropné deriváty jsou exportovány výhradně přes terminály v Ábádánu a Bandar Máhšahru. Ostatní ropné terminály byly zničeny v íránsko-irácké válce a nebyly zatím obnoveny.

Ropný a petrochemický průmysl je v kompetenci Ministerstva energetiky. Průzkum, těžba a rafinace ropy a plynu patří pod jeho hlavní organizaci National Iranian Oil Co., zpracování petrochemických výrobků a ropných derivátů spadá pod jeho další instituci National Petrochemical Co. Současná íránská kapacita pro těžbu ropy je cca 3,92 tis. barelů denně. OPEC ve finančním roce 2006/07 stanovil Íránu těžební kvótu 4 110 tis. barelů za den, kterou ale zdaleka Írán není schopen naplnit (ze 3,9 milionů barelů denně cca 1,5 milionů spotřebovává sám a zbytek je určen pro export). Írán je v současnosti druhým světovým exportérem zemí OPEC. Do této bilance jsou zahrnuty také barterové obchody – swapy, ropné výměny se zeměmi Střední Asie, které činí cca 150 tis. barelů denně.

Těžba ropy v Íránu má stále klesající tendenci z důvodů podfinancování tohoto sektoru. Írán se v uplynulém období snažil rychle rozvinout svoje kapacity v oblasti těžby a zpracování zemního plynu, nicméně v důsledku investic do plynu došlo k jistému zanedbání údržby naftových polí a jen pro udržení současné úrovně těžby ropy a plynu bude muset Írán v průběhu nejbližších roků investovat do zařízení na těžbu dalších 200 mld. USD. Írán si vytknul smělý cíl – s ohledem na stále se zvyšující poptávku po těžbě ropy v regionech Blízkého a Středního východu dosáhnout do r. 2020 úrovně 5–6 mil. barelů denně.

Íránská vláda nabídla zahraničním investorům 17 nových kontraktů na rozvoj naftových polí, zatím však bez odezvy. Útlum zájmu zahraničních olejářských korporací o investice v Íránu je pozorovatelný – japonské firmy se úplně z Íránu stáhly a přerušily dokonce práce na největším ropném poli Íránu v Azagedánu. Francouzský TOTAL a nizozemský SHELL dostaly několikrát souhlas s posunutím termínu a SHELL svoji spolupráci ukončil koncem roku 2008, přičemž TOTAL jej následoval. Spekuluje se o tom, že by je měl nahradit ruský Lukoil nebo číský SINOPEC, ale vše je zatím ve stádiu jednání.

Produkty rafinérií jsou surovinami pro petrochemický průmysl. Petrochemickou výrobu spravuje státní National Iranian Petrochemical Co. (NIPC). Výše současné produkce představuje 11,8 mil. tun ročně, přičemž výrobní kapacita se odhaduje na 13,4 mil. tun/rok. Do r. 2010 se plánuje 15,5 mil. t/r, v r. 2010 až 35 mil. t/r. Pro dosažení této úrovně bude muset Írán investovat v nejbližších letech až 24 mld. USD, přičemž 50 % z těchto zdrojů bude potřebných na modernizaci a rekonstrukci chemického a petrochemického průmyslu.

Nárůst výroby v petrochemickém průmyslu zvýšil export petrochemických výrobků o 400 % a íránský petrochemický průmysl tvoří stabilně hlavní položku neropného exportu. Írán též intenzívně buduje ropovody, a to hlavně pro export. Již vybudované vedou přes území Turecka do ropného terminálu na pobřeží Středozemního moře. Dále byly dokončeny ropovody do Kazachstánu (2007) a Ázerbajdžánu (prosinec 2008).

Zemní plyn:

• Potvrzené zásoby: 26,8 bil. m³ (cca 17 % celosvětově objevených zásob)
• Celková produkce v roce 2008: 111 mld. m³
• Celková spotřeba Íránu v roce 2008: 112 mld. m³

Írán má po Rusku druhé největší zásoby zemního plynu na světě, je 8. největším světovým producentem zemního plynu a za Alžírskem druhým největším na Středním východě. Z íránských zásob plynu se 62 % nachází v oblastech, kde nejsou naftová pole a naleziště nebo kde nebyla zatím nijak rozvíjena. Írán má tudíž značný potenciál pro rozvoj produkce a exportu zemního plynu v budoucnosti.

Těžba íránského zemního plynu roste rychle:

• 1980: 8,6 mld. m³
• 1990: 20,2 mld. m³
• 2000: 56,0 mld. m³
• 2003: 81, mld. m³
• 2005: 100,9 mld. m³

Z důvodů ekologických se plánuje postupně nahradit ropné produkty přírodním plynem. Domácí spotřeba plynu dosahuje 153 mil. m³, z toho 60 mil. m³ je pro tepelné elektrárny a 35 mil. m³ pro průmyslovou a občanskou spotřebu.

Veškerá naleziště zemního plynu (cca 1/3 zásob je v podobě asociovaného a 2/3 neasocionovaného plynu) jsou v rukou státní Národní íránské ropné společnosti (NIOC), či jejích dceřiných společností. NIOC není schopna technologicky zvládnout osvojování nových nalezišť, především off-shorových, či s velkým obsahem kyselého plynu.

Z celkové íránské produkce zemního plynu je cca 26 % (28,9 mld. m³) injektováno do íránských ropných polí, cca 7 % (7,7 miliard m³) je zatím bez užitku propáleno (tzv. „flaring“) a zbytek je používán převážně v domácnostech. Těžba plynu pokrývá 47 % celkové spotřeby íránské energetiky a je pro místní spotřebu prodáván za velmi nízkou cenu (cca 16 haléřů za m³, tj. obdobná situace jako u benzínu a nafty). Zajímavé je srovnání ukazující, že veškerá íránská spotřeba plynu v průmyslu a domácnostech dosahuje zhruba spotřeby 1/5 všech členských zemí EU dohromady, což nesvědčí o příliš hospodárném zacházení země s touto surovinou.

Největší ložisko zemního plynu v Íránu je v oblasti South Pars (veškerá zásoba cca 280 mld. m³ se nachází pod mořským dnem mezi Katarem a Íránem). Rozvoj tohoto pole je považován za největší íránský energetický projekt (doposud bylo na rozvoj tohoto pole kontrahováno cca 15 mld. USD). Rozvoj má však poměrně značné zpoždění oproti původním plánům, jednak z technických a  politických důvodů a jednak kvůli nevyjasněnosti ohledně buy-back procesů. Ložisko South Pars sdílí Írán společně s Katarem. V Íránu existuje obava, že Katar využije zpoždění Íránců a dokáže vytěžit podstatně více plynu v íránský neprospěch. Proto Írán začal masivně investovat (nyní celkem cca 25 mld. USD) do rozvoje těžebních zařízení a zpracovatelského průmyslu v této oblasti – viz rozvoj zvláštní ekonomické zóny v Asalújeh, která je nejblíže tomuto ložisku).

Celkem je projekt South Pars rozdělen do 28 fází. Z toho 16 fází již bylo kontrahováno a jsou ve výstavbě. Fáze 1–14 by měly umožnit těžbu 628 mil. m³ denně postupně do roku 2015.

• 1. fáze – místní firma PETROPARS (íránská stát. organizace), 26,4 mil. m³ plus 40–50 tis. m³ kondenzovaného plynu; měla být dokončena v roce 2004, avizováno zpoždění v řádu „několika let“.
• 2.-3. fáze – TOTAL + GAZPROM, 64 mil. m³ plus 80 tis. m³ kondenzátu. Výstavba začala v únoru 2003.
• 4.–5. fáze – ENI (italská firma), 58 mil. m³ plus 80–90 tis. m³ kondenzátu, další zpracované petrochemické výrobky. Výstavba začala v říjnu 2004.
• 6.–8. fáze – STATOIL (norská firma), 86,8 mil. m³ plynu plus 120 tis. m³. kondenzátu. Výstavba začala prosinci 2002, termín ukončení nejprve potvrzen na konec 2007, nyní se uvádí, že budou  problémy s dosažením plánované kapacity těžby, oznámeno přibližně dvouroční zpoždění.
• 9.–10. fáze – LG (J.Korea a firma HALLIBURTON z Kajmanských ostrovů, 58 mil. m³ plynu plus 80 tis. m³ kondenzátu, výstavba již začala a ukončena měla být 2007.
• 11. fáze – TOTAL+ PETRONAS + ONGC (indická firma, 58 mil. m³ plynu plus 80 tis. m³ kondenzátu, termín ukončení byl stanoven na 2010.
• 12. fáze – ENI+STATOIL, 58 mil. m³ plynu plus 100 tis. m³ kondenzátu, termín ukončení v roce 2010.
• 13. fáze – SHELL + REPSOIL, 58 mil. m³ plynu plus 80 tis. m³ kondenzátu, začátek těžby v roce 2010.
• 14. fáze – SHELL + STATOIL, zatím v jednání, nejsou k dispozici žádné detaily.
• 15.–16. fáze – AKER KVAENER (norská firma), 58 mil. m³ plynu plus 80 tis. m³ kondenzátu, termín ukončení není znám,  předpoklad někdy v roce 2012.
• 17.–18. fáze – vyhlášeno výběrové řízení, dosud nebylo uzavřeno.
• 19.–28. fáze se připravují.

V současné době se množí zprávy o tom, že z nalezišť se postupně stahují významné západoevropské koncerny Shell, Repsoil, Total. O jejich náhradě se jedná hlavně s čínskými  společnostmi (China Petroleum and Chemical Corporation, SINOPEC, CNOOC), indickými (Indian Oil Corporation) a dalšímí asijskými dodavateli Petronas. Ve hře jsou též ruský Gazprom a turecký Botas.

Další plynová pole nemají takovou prioritu rozvoje jako South Pars a jsou rozvíjena s poměrně menší dynamikou. Za zmínku stojí pouze první fáze rozvoje pole Tabnak, která je spojena s výstavbou elektrárny a začala v roce 2003.

Írán ví o svých obrovských zásobách zemního plynu a ekonomickém potenciálu plynoucím z jeho prodeje. V současné době proto rychle rozvíjí výstavby plynovodů a závodů na jeho zkapalňování (hlavní terminál pro odběr zkapalněného plynu je situován na ostrově Kiš). Vedou se rovněž jednání o jeho prodeji s možnými zájemci – Ukrajina, EU, Indie, Pákistán, Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Taiwan, Jižní Korea a Čína.

Írán dokončil plynovod č. 6, který vede s oblasti Assaluyieh do provincie Bušéhr.

Írán vede jednání o možnosti výstavby produktovodu pro přepravu ropy nebo plynu do Indie, přes Pákistán, s kapacitou cca 150 mil. m³ zemního plynu denně. Odhadované náklady jsou zatím 11 mld. USD a doba výstavby se odhaduje na 48 měsíců. Všechny zainteresované země vedou intenzivní jednání zaměřená na podepsání příslušných dohod. Po více než ročních intenzivních třístranných jednáních mezi Íránem, Pákistánem a Indií byly v roce 2007 dohodnuty hlavní principy výpočtu ceny plynu. Hlavní rozpor o cenu plynu byl odstraněn a pokud s těmito principy budou souhlasit i vlády jednotlivých zemí, mohla by být k krátké době podepsána konečná dohoda o výstavbě plynovodu. Ohlášený termín výstavby někdy po roce 2009 je ovšem nutno brát s velkou rezervou, protože zatím se zúčastněné strany dokázaly pouze shodnout na kvótách, které bude Pákistán (90 mil. m³) a Indie odebírat a na modelu, podle kterého by se měly v budoucnosti vypočítávat ceny přepravovaného plynu.

Írán již plyn od roku 2002 dodává do Turecka. Export v roce 2008 dosáhnul projektovaného maxima 10 mil. m³ ročně což. Pokrývá cca. 30% tureckých potřeb. Plánuje se další navýšení dodávek.  

V průběhu roku 2008 postavil Írán celkem 10 zásobníků plynu v celkovém objemu 277 tis. m³.

Írán má zájem o export zemního plynu do Evropy. V březnu 2002 podepsal dohodu s řeckou vládou na prodloužení tureckého plynovodu do severního Řecka. V jednání je další jeho prodloužení do Bulharska a Rumunska (MoU podepsáno v říjnu 2003). Irán rovněž podepsal smlouvu o dodávkách zemního plynu do Švýcarska (s firmou EGL) v objemu 10 milionů m³ ročně s tím, že první dodávky by měly začít v roce 2011.

V lednu 2004 bylo podepsáno MoU mezi rakouskou firmou ÖMV a íránskou státní firmou National Iran Gass Export Co. (NIGEC) o možné výstavbě plynovodu Nabucco do Rakouska.

Konsorcium Nabucco International Company tvoří:

• rakouská firma ÖMV
• maďarská firma MOL
• rumunský TRANSGAS
• bulharský BULGARGAZ
• turecký BOTAS

Procentuální podíly jednotlivých vlastníků jsou zatím v jednání.

Konsorcium usilovně hledá dalšího účastníka a hovoří se o intenzivních jednáních s ruským Gazpromem a francouzským Gaz de France.

Projekt NABUCCO prakticky znamená dovybudování plynovodů tak, aby došlo k propojení již existujících plynovodů s cca 3 300 kilometrů dlouhým plynovodem z Íránu přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do rakouského Baumgartenu. Touto cestou by byl plyn přiváděn z Iránu, Turkmenistánu a Ázerbájdžánu. Stávající kapacita již existujících částí plynovodu (Írán/Turecko apod.) je 50 mld. m³ ročně.

Kapacita Nabucco závisí na možnostech přečerpávacích stanic. V první fázi projektu byly prozatím vytipovány lokality prvních 6 přečerpávacích stanic, které umožní přepravní kapacitu 25,5 mld. m³  plynu ročně. Rovněž tak byla vypracována studie proveditelnosti, která potvrdila, že projekt je reálný. Konsorcium Nabucco již zafixovalo v jednotlivých státech koridory, kudy povede plynovod (pokud je třeba stavět) a na jednotlivých hranicích dohodlo místa přechodu plynovodu. Podle předběžných údajů by měla být první fáze plynovodu hotová do 1. 1. 2011. Náklady na vybudování první fáze jsou vyčísleny na 4,6 mld. EUR. Druhá fáze výstavby je plánována cca o 4 roky později. Írán jedná o výstavbě plynovodu s Ukrajinou, jako alternativní větve plynovodu Nabucco. Trasa by měla vést přes Arménii a Gruzii. V roce 2009 začalo konsorcium Nabucco soutěžit o nákupy plynového potrubí pro tento projekt.

V červenci 2005 podepsal Írán s Ukrajinou MoU na dodávky svého plynu v celkové roční výši 28,9 milionů m³. Írán podepsal v březnu 2005 MoU s Kuvajtem o dodávkách plynu a vody na dalších 25 let. Dodávky měly být zahájeny v roce 2007, a to dvouvětvovým produktovodem ze South Pars, který je ve výstavbě. V Perském zálivu je v současnosti vybudováno 150 km plynového podmořského potrubí vedoucího z Kataru do Íránu. Írán údajně postavil plynové podmořské potrubí vedoucí z pole Salman do UAE. Plynovod měl být hotov ještě v roce 2007, ale projekt nabral údajně delší zpoždění.

Írán má již podepsanou dohodu s Arménií na dodávku plynu v objemu 37 mil. m³ ročně na dalších 20 let. První část plynovodu vedoucího z Íránu do Arménie s kapacitou 3 mld. m³ je již v provozu. Úsekem dlouhým 40 kilometrů bude do Arménie proudit ročně až 400 mil. m³ zemního plynu. Po prodloužení plynovodu až do metropole Jerevanu by roční objem plynu měl narůst na 2,5 mld. m³.

Jednání Írán vede i o swapových obchodech s Turkmenistánem a Ázerbájdžánem. Výstavba druhého plynovodu z Turkmenistánu do Íránu již začala a plynovod byl otevřen v prosinci 2009. Írán uzavřel s Turkmenistánem swapovou dohodu, na období následujících 25 let na celkovou dodávku 212 mld. m³ plynu. V r. 2008 Írán odebral z Turkmenistánu 10 mld. m³. V roce 2005 byl uzavřen kontrakt na odběr turkmenského plynu v ceně 54 EUR za 1tis. m³ s perspektivou postupného nárůstu do roku 2008 až na 10 mld. m³ ročně. Kontrakt byl z důvodů nepříznivé zimy v roce 2007 navýšen a cena, za kterou Írán plyn nakupuje, je kolem 380 USD za 1tis. m³.

Írán uzavřel dohodu s Ázerbájdžánem o zásobování plynem azerské enklávy Nanečevan cca. 0,5 milionů m³ a tento plyn dostává zpět od Ázerbajdžánu ve formě swapu. Tento swap by se měl  zvyšovat postupně a v roce 32010 by měl dostávat od Ázerbajdžánu až 5 milionů m³.

V současnosti byla podepsána též dohoda o swapu íránského plynu mezi íránskou NIOC a ruským Gazpromem.

Rozvoj polí i exportu plynu z Perského zálivu je velmi dynamický (objem podepsaných íránských  buy-back kontraktů je o 4 miliardy vyšší než v ropné oblasti), protože Írán si uvědomil ekonomickou a politickou výhodu plynoucí z těchto dodávek. Írán se stává významným strategickým partnerem Číny a je si vědom také svých možností  v případě EU.

Čína projevuje rovněž značný zájem o dodávky íránského zkapalněného plynu a v říjnu 2004 byl podepsán kontrakt s čínskou firmou Sinopec. Kontrakt má objem 10 mil. tun zkapalněného plynu ročně (13 % spotřeby Číny) po dobu 25 let. Celková hodnota kontraktu je 100 mld. USD, v ní jsou zahrnuty náklady na výstavbu závodu pro zkapalňování plynu v Íránu.

Současný Írán nemá zatím žádný funkční exportní LPG terminál a ve výstavbě jsou celkem 3 nezávislé projekty, 1. Iran LNG, 2. Pard LNG a 3. Persian LNG. Jejich celková kapacita by měla dosáhnout 75 mil. tun LNG za rok. Výstavba se však výrazně zpožďuje z důvodů nedostupnosti technologie zkaplaňování plynu, kde existují problémy s dodávkami technologie německé firmy LINDE.

Další dva projekty jsou zatím v jednání a to z nalezišť Golshan/Ferdowsi a South Pars. Zde Írán uvažuje o technoligii zkapalňování jihoafrické firmy SISU, která je však pro větší objem než 20 mil tun LNG ročně nevhodná.

Podle nejnovějších informací vzhledem k politickému vývoji a uplatňovaným sankcí, se Írán rozhodl všechny svoje LNG projekty pozastavit, protože nemůže najít vhodné náhrady za technologie ze EU a USA  a vše ostatní co se nabízí (kompresory z Ukrajiny, řešení čínskou cestiou) je pro něj krajně nevhodné

Uhlí:

• Potvrzené zásoby: 461 mil. tun
• Celková produkce v roce 2006: 1 mil. tun
• Celková roční spotřeba v Íránu: 1,8 mil. tun

Írán má velké zásoby kvalitního uhlí, které se na mnoha místech dá dokonce těžit povrchově. Tyto zásoby leží zatím téměř nedotčené. Na druhé straně místní těžba uhlí zdaleka nestačí požadavkům íránského ocelářského průmyslu, a proto se uhlí dováží z Indie. Uhlí zatím nehraje žádnou roli v energetických kalkulacích současné vlády a rozvoj jeho těžby leží spíše v dlouhodobém horizontu.

Celkové zásoby uhlí Íránu se odhadují na 5,5 mld. tun. Roční těžba je cca 2 mil. tun, z toho 800 tis. tun představuje koksovatelné uhlí. Není ho však dostatek, a proto se pro hutě dováží  asi 800 tis. tun ročně. Rovněž tak Írán musí dovážet koks pro potřeby svého ocelářského průmyslu, a to v objemu cca 400 000 tun z Ukrajiny.

Kovy:

V současné době je v provozu více než 5 tis. dolů na těžbu nejrůznějších minerálů. Za rok 2008 bylo vytěženo celkem 230 mil. tun minerálů (jen železné rudy 80 mil. tun). Celkově tento těžařský sektor v roce 2008 přilákal 33 % všech zahraničních investic, největšími investory byli italská AEROMECCANICA, francouzské CASPEO, německý CEMAG, dánská CHEMINOVA, italské CSM  a SIAG, turecký EGES a čínský DEYANG DONGZHONG CO. 

Zvláštní význam mají ložiska zlata (lokality Latala v provincii Kherman, Nadoshan v provincii Yazd, Nabijan v provincii Západní Azerbajdžán, Masjeddagi, Inagh a Sarilar v provincii Východní Azerbajdžán, Bazman a Siah Jangal v provincii Sistan aj.

V Íránu se nalézají dva uranové doly – Gchine (na jihu) a Saghand (v centrálním Íránu). Oba doly však mají velmi nízkou kvalitu uranové rudy. Uranová ruda pro íránský atomový program se tak dováží převážně z Jižní Afriky a Nanibie.

Írán kromě uhlí disponuje též velkými zásobami surovin jako měď, železná ruda, olovo, zinek, chrom, mangan, cín, wolfram, zlato, stříbro, bauxit aj.

Z nekovových minerálů se v Íránu nacházejí naleziště azbestu, žáruvzdorných jílů, mramoru, stavebních a dekorativní kamenů, vápence, kaolínu, sody, fosfátů, soli, křemene aj. V Íránu se zpracovává měděný koncentrát, anodová a katodová měď, molybdenový koncentrát; tavený hliník, katodový zinek a ingoty zinku, chrom, ferochrom, mangan, zlato, katodové zlato a katodové stříbro.

zpět na začátek

6.4. Dovozní podmínky a dokumenty (po vstupu do EU), celní systém, kontrola vývozu

Za dovozní a vývozní politiku je odpovědná Rada pro export a import, která je poradním orgánem Ministerstva obchodu.

Licenční politika je začleněna v útvaru Department for Import and Export Rules and Regulations na Ministerstvu obchodu, který je odpovědný za udělování dovozních a vývozních licencí, s výjimkou licencí pro elektrickou energii, které vydává Ministerstvo energetiky. Výjimkou jsou rovněž plyn  a ropa, licenci vydává Ministerstvo ropného průmyslu, resp. pod něj spadající státní organizace National Iranian Oil Co.

Udělování licencí na speciální metariál je výlučně v kompetenci Ministerstva obrany, resp. jeho složky Defence Industries Organisation.

Seznam položek zboží podléhajících vývozní/dovozní licenci je každý rok aktualizován Ministerstvem obchodu. Vydávání licenčních povolení v dovozu a vývozu Ministerstvem obchodu se nezpoplatňuje.

V současné praxi je nutné říci, že od začátku roku 2008 Írán pro přímé dovozy z ČR uplatňuje stejný postup, jako pro všechny ostatní země EU. Obvyklý postup je ten, že dovozce požádá o souhlas a vystavení licence na dovoz místní Ministry of Commerce (jde prakticky o souhlas ministerstva, na základě kterého místní banky otevřou L/C) a délka trvání této procedury je max. 21 dnů. Při uzavírání kontraktů českých exportérů je třeba klást důraz na precizní dohodu o platebních podmínkách. Je rovněž nezbytné si u partnera ověřit jeho reálné možnosti na získání dovozní licence a reálnost přídělu devizových prostředků na dovoz.

Íránská centrální banka-Bank Markazi přestala od roku 1991 poskytovat vládní garance na zahraniční úvěry. Těmito garancemi jsou nyní pověřeny státní komerční banky. Při otevírání L/C je nutné prosadit, aby procedura proběhla přes známé zahraniční korespondenční banky, které zároveň spolupracují s íránskými komerčními bankami. Nejpoužívanější platební podmínkou je neodvolatelný potvrzený akreditiv, častěji L/C s prodlouženou splatností do 30, 60, 90, 180 dní. Je naprosto běžné, že i přes exportérem dodržené podmínky předepsané L/C a včas a řádně předložené inkasní dokumenty bance k proplacení, dochází ke zpoždění plateb. Bohužel, velmi časté je používání L/C s prodlouženou splatností na dobu 12–24 měsíců.

Doprava dováženého zboží při pozemní, námořní a letecké dopravě se musí přednostně realizovat  íránskými národními speditérskými organizacemi. Mezinárodní a tranzitní přepravu zboží na území Íránu upravuje zákon o dopravě a tranzitu zahraničního zboží po území Íránu z roku 1996. Hlavními íránskými dopravci jsou:

• International Transport Companies Association of Iran, No. 99, Malyeripour St., Shahid Mofatteh Ave., Tehran - Iran, Tel.:+98-21-8822904/8821359/8822683
• Association Of Shipping Lines of Iran; 4th Floor, Eftekhari Bldg., Pazand St., South Aban Ave., Tehran - Iran, Tel:+98-21-8895866/ Fax: 8894334.

Při dovozu zboží v hodnotě nad 20 tis. USD a při akreditivní platbě musí dovozce povinně předložit osvědčení od mezinárodně uznávané inspekční organizace, které musí být ověřené obchodní a průmyslovou komorou v zemi vývozce. V Íránu existuje organizace na kontrolu kvality (Quality Control and Inspection in Iran).

Íránské banky striktně vyžadují při otvíraní akreditivů u významných kontraktů pro státní íránské firmy i otevření exportní bankovní garance (Performance Bank Guarantee). Výše je různá a pohybuje se od 5–15 % z hodnoty kontraktu a íránské banky prosazují úhradu za otevření a možná prodloužení k tíži exportéra. Garance se po odečtení bankovních poplatků vrací exportérovi nejpozději 6 měsíců po realizaci kontraktu. Poplatek za vystavení garance je v průměru 1 % z hodnoty kontraktu. Bohužel, v poslední době íránská strana neakceptuje garance vystavované českými bankami, ba někdy neuznává ani garance vystavené českými pobočkami světových bank. Doporučuje se kontaktovat ČSOB a ČEB, které mají v tomto směru v teritoriu největší zkušenosti.

Při úhradě exponátu na veletrh se doporučuje realizace platby zásadně před jeho odesláním na veletrh. Například před platbou nebo otevřením akreditivu. V opačném případě hrozí, že exponát bude vrácen po skončení veletrhu ve lhůtě do 4 měsíců, podle íránských předpisů, pokud se nepodaří platbu realizovat. Pokud exponát odejde na veletrh bez zabezpečené platby a nepodaří se ho prodat ani v průběhu veletrhu, ZÚ ČR musí vystavit garanční dopis na zpětné odeslání exponátu do ČR.

Oprávněný dovozce/vývozce musí mít pro dovoz/vývoz oprávnění tzv. Commercial Card, které vydává Íránská komora pro obchod, průmysl a hornictví na základě úřední registrace firmy.

Standardní komerční dokumenty u dovozu z Íránu jsou pro-forma faktura, obchodní faktura, konosament (lodní-B/L, kamionový, železniční, letecký dopravní list – AWB), Certificate of Origin (certifikát původu zboží), inspekční certifikát (např. od mezinárodní společnosti SGS, COTECNA). Je možné též použít certifikát i od domácí kontrolní společnosti Quality Control and Inspection in Iran. Jednotlivé íránské resorty mají též specializované instituty na kontrolu kvality, jako např. IDRO  patřící pod Ministerstvo průmyslu. Dále je třeba zdravotní certifikát (je-li vyžadován), certifikát kvality (povinně se zatím nevyžaduje, ale závisí od typu kontraktu), vážní list, Packing List, apod.

zpět na začátek

6.5. Ochrana domácího trhu

I přes proklamovanou novou liberalizační obchodní politiku 5. pětiletého plánu se v praxi nadále uplatňují restriktivní, množstevní, kvalitativní a technická omezení. Tvrdá ochranářská politika domácích výrobců, a to hlavně v dovozní licenční a devizové politice, je provázena vysokými dovozními poplatky a zdlouhavou administrativní byrokracií. V minulých letech to bylo zavedení např. 20% dovozní přirážky. Výjimkou zůstává dále povinný dovozní depozit ve výši 10 % hodnoty zboží pro íránské dovozce. V případě, že úhrada íránského kupujícího je z devizového účtu v zahraničí, dovozní depozit se nevyžaduje.

Certifikace výrobků je v souladu se zákonem z r. 1996 povinná jak v dovozu, tak ve vývozu. Je jí pověřený Íránský institut pro standardizaci a průmyslový výzkum (Institute of Standard and Industrial Research of Iran – ISIR). Při dovozu je cílem dodržení kvality a kompletnosti dovážené průmyslové produkce v souladu s platnou mezinárodní normou. V Íránu existuje organizace na kontrolu kvality a vybraná skupina výrobků podléhá při dovozech povinné inspekci. Zkoumá se, zda dovoz vyhovuje íránským normám.

Certifikace při vývozu se realizuje prostřednictvím inspekcí před nakládkou zásilky s cílem eliminovat nízkou kvalitu zboží určeného pro export. Využívá se mezinárodní měrná jednotková soustava SI. Seznam zboží a služeb jak pro export, tak pro import, které podléhají certifikaci, je taxativně vymezený a nedodržení tohoto předpisu může znamenat celní zabavení zásilky.

Systém inspekce zboží je součástí vládních opatření na zvýšení kvality domácí produkce a její exportní úspěšnosti. Pro tento účel je v Íránu vybudovaná síť poboček mezinárodních inspekčních společností, které vykonávají inspekční atest za úhradu – tento doklad je často rozhodujícím v případě mezinárodní arbitráže.

Technická normalizace obvykle není překážkou v dovozu/vývozu. Určité typy zboží však podléhají při dovozu povinné inspekci, aby se ověřilo, zda vyhovují íránským normám.

Zdravotní certifikáty – zde existuje riziko velkých problémů. Mezi Ministerstvem zdravotnictví a předpisy EU zatím nedošlo ke shodě v oblasti veterinární a fytosanitární. Upozorňujeme na skutečnost, že dle platných předpisů EU je zásilka zkontrolována již v zemi EU, kde dochází ke vstupu, a pokud nevyhoví veterinární či fytosanitární zkoušce, je zlikvidována na náklady dovozce. Dřívější praxe vrácení zásilky zpět na opravu již není praktikována.

Celní odbavení potravin, hygienických a kosmetických výrobků bez příslušného osvědčení země původu a potvrzení Ministerstva zdravotnictví není v Íránu možné. Dovoz a vývoz živých zvířat, živočišných produktů, veterinárních potřeb a krmiva si nutně vyžaduje dovozní/vývozní licenci, stejně tak je omezen i dovoz a vývoz všech druhů pesticidů, rostlinných hormonů a prostředků na ničení plevele, dovoz určitých druhů semen a osiva, rovněž tak je omezen dovoz rostlin z důvodů ochrany domácí flóry.

Povinné registrace a poplatky jsou úředně stanoveny podle příslušného sazebníku  jak pro domácí, tak i zahraniční právní subjekty.

Celní politika a celní statistiky patří pod Celní správu (Department of Customs Administration) a statistické centrum ÍIR, které publikuje oficiální údaje, bohužel, jen v perštině. Obě organizace jsou začleněny pod Ministerstvem hospodářství a financí. Celní vývozní statistiky a některé agregované vybrané údaje se evidují i na Ministerstvu obchodu ÍIR a v Export Promotion Center (exportní statistika).

Základní legislativa celního režimu je stanovená v celním zákoně Customs Regulations Governing the Goods Carried by Passengers.

Dovážené zboží podléhá obchodní dani (Commercial Benefit Tax - CBT), jejíž výše se pohybuje společně s dovozním clem v rozmezí 0–50 % hodnoty zboží. Pro základní suroviny a materiály je 0–10 %, zemědělské zboží 20 %, výrobky z vepřového masa, polotovary 5–20 %, průmyslové spotřební zboží 20–30 %, luxusní zboží 50–100 i více %, pro osobní auta 95 %.

Úřední celní statistika je publikována v Iran’s Commercial Foreign Statistics, 2 volumes; vydavatel: IRI Customs, internet: www.irica.org; E-mail: info@irica.org; tel. +98-21-88299215.

Čl. 40 celního zákona obsahuje seznam položek, které je zakázáno dovážet. Patří mezi ně nevhodné obsahy v časopisech, knihách, nápisech na obalech, PC médiích, videokazetách. Jsou to nápisy a zobrazení, které jsou v rozporu se státním náboženstvím islámu, v oblasti potravinářské pak tzv. „haram“ položky, dále alkoholické nápoje, pornografie, hazardní hry a další.

V Íránu je zaveden harmonizovaný systém opisu a číselného označování zboží podle EU nomenklatury. Írán je zařazen v seznamu zemí pro udělování celních preferencí při dovozech zboží do ČR, dle přílohy 3 Celního sazebníku.

Základní legislativa pro zvláštní ekonomické a celní zóny v Íránu je upravena zákonem z r. 1993 o zakládání FTIZ v Íránu a předpisy o kapitálových investicích z r. 1994 (Regulations Governing Capital Investment in the Free Trade and Industrial Zones). Dále je to zákon pro měnové a bankovní operace (Laws of Monetary and Banking Operations in FTZs z roku 2000 a smluvní vztahy pro organizace v zónách volného obchodu z r. 1995 (Regulations for Transactions by Kish, Chahbahar and Queshm Free Trade Zone Organizations).

zpět na začátek

6.6. Zóny volného obchodu

Značný vliv na ekonomický rozvoj mají volné a zvláštní obchodní a ekonomické zóny, pro které platí zvláštní finanční a bankovní regulace, včetně garancí a stimulů pro vstup přímých zahraničních investic.

Základní význam mají 3 volné zóny v Perském zálivu – ostrov Kiš, kde 10 % tvoří zahraniční investice v oblasti obchodu a turistiky, ostrov Qešm se 300 průmyslovými, obchodními a servisními jednotkami a přístav Čáhbahár, kde má sídlo 27 společností na výrobu elektroniky, kol, chemických produktů a další průmyslová a obchodní centra.

Další volná zóna Sirján je na jihovýchodě země. V posledním období získávají na významu nové zvláštní obchodní zóny jako Anzalí v oblasti Kaspického moře, Sofálčegán, který se buduje v blízkosti Teheránu, a Džolfá – speciální ekonomická zóna ve Východním Ázerbájdžánu.

Mnohá bankovní, finanční a investiční omezení jsou ve volných zónách zrušena a jiná, jako například dovozní a vývozní režim, celní režim, bankovní styk, pracovní právo, sociální zabezpečení, zahraniční investice a pohyb cizinců, byla podstatně zjednodušena.

Činnost poboček zahraničních bank ve volných zónách je povolena, včetně volné výměny konvertibilní měny na rijály a zpět.

Rada pro zóny volného obchodu (ZVO) Íránu schválila snížení dovozních poplatků za zboží do ZVO o 10 % za předpokladu, že výrobce dovezeného zboží bude mít v Íránu svoje zastoupení a záruční a pozáruční servis.

Zahraniční a íránští investoři mohou participovat na ekonomických činnostech v jakémkoliv vzájemně odsouhlaseném investičním poměru.

V rámci nové legislativy pro podnikání jsou zóny volného obchodu a zvláštní ekonomické regiony zvýhodněné 4–15 lety daňových prázdnin, které začínají od začátku obchodních aktivit. Zákonem z roku 2002 je zaručena ochrana zahraničních investic. Vstupní zahraniční kapitál, čistý zisk a výnosy z investičních aktivit mohou být zákonně transferované do zahraničí.

Od nástupu nové administrativy současného prezidenta Ahmadínežáda v květnu 2005 však investice směřující k dalšímu rozvoji průmyslových zón téměř ustaly a vše nasvědčuje tomu, že nová administrativa nemá příliš zájem o jejich další rozvoj.

Kontaktní údaje:

• The Secretariat Office of the High Council of Free Trade and Industrial Zones, No. 53, Esfandiar St., Vali-e-Asr Ave., Tehran, Iran, Tel.: 0098-21-2224784, 2224960, Fax: 2228657 – zajišťuje správu a dozor v oblastech ekonomických zón volného obchodu.
• Kish Free Trade Zone Organization, No.3, Kish Alley, Haghani Intersection, Africa Exp. Way, Tehran 15188, Iran, Tel.: 0098-21-8797380, Fax: -8882314, Tlx: -212197 KIDO IR.
• Queshm Free Trade Zone Organization, No. 25, Shahid Mirza Hassani, Ghaem Farahani Ave., Tehran, Iran, Tel.: 0098-21-8865530-3, Fax: 8865528.
• Chabahar Free Trade Zone Organization, No.15, Sattari Lane, Vali-e-Asr Ave., Tehran POB 19689, Iran, Tel: 0098-21-2271303, 2276768, Fax: 2222903.
• Sirjan Special Economic Zone, 413 Bldg., Satarkhan Ave., Tehran POB 14547, Iran, Tel.: 0098-21-8207043-5, Fax: -8204803, Tlx.: 222978 KEDC.

zpět na začátek

Patičkové menu

Katalog odkazů | Přístupnost | Kontakt | Mapa stránek | Právní výhrada | FAQ | O portálu