Libye: Ekonomická charakteristika země

Libye se řadí mezi země s přechodnou ekonomikou. Dosavadní dlouhodobé strukturální problémy se v průběhu roku 2011 souběžně se svržením vlády M.Kaddáfího a s nastolením systému řízení země prostřednictvím Národní přechodné rady (NTC – National Transitional Council) a prozatímní vlády ještě více prohloubily. V důsledku nynější absence celoplošného účinného řízení státu navíc komplikovaného federalisticko separatistickými tendencemi zejména na východě země (první náznaky osamostatnění Kyrenaiky s administrativním centrem v Benghází se objevily již na přelomu 2011/2012) a „přechodným statutem“ veškerých složek řízení státu nelze zatím hovořit o systémových představách co do budoucího zlepšení současného stavu.

Hospodářství státu je téměř plně závislé na těžbě a vývozu ropy a plynu. I když ropný a plynárenský sektor byl a i v současnosti zůstává téměř výlučným zdrojem exportních příjmů a příjmů státního rozpočtu, jak v minulosti, tak i nyní zaměstnával a zaměstnává řádově 2-3 % práceschopného obyvatelstva. Ropný sektor zůstává i nadále pod majetkovou kontrolou státu, i když byl a zřejmě ještě po nějakou dobu zůstane značně závislý na investicích a know-how zahraničních společností.

Výrobní základna ostatních odvětví (doposud i tak nevýrazných a tvořených neefektivními státními podniky) byla z převážné části zničena boji a rozkrádáním v průběhu (ale i po ukončení) občanské války v zemi v roce 2011. Zemědělství země stačilo i před revolučním rokem 2011 pokrýt pouze necelou čtvrtinu vlastních potřeb. Ve službách lze výchozí pozici pro další rozvoj uvedeného sektoru charakterizovat nedostatkem know-how a kvalifikované pracovní síly.

Zatím neexistují jasná pravidla hry co do podnikatelské legislativy (obchodní zákoník, bankovní legislativa atp). Přechodná vláda se primárně zaměřuje na řešení problémů souvisejících s řešením bezpečnostní situace v zemi, jakožto základní podmínky uskutečnění řádných voleb na konci června 2012, což prakticky posouvá vývoj v oblasti podnikatelského legislativního zázemí na vedlejší kolej.

4.1. Zhodnocení hospodářského vývoje za minulý rok, předpověď dalšího vývoje

Dle údajů MMF se libyjská ekonomika v roce 2011 v důsledku protestů a občanské války propadla až o 60 %. Vyjádřeno absolutními čísly poklesl HDP z téměř 81 mld. USD v roce 2010 na pouze necelých 37,5 mld. USD v roce následujícím. Denní produkce ropy přitom poklesla z průměrných 1,8 mil. barelů denně na zanedbatelných 20 tisíc. V důsledku uvedeného a zejména následkem zamezeného přístupu k zahraničním finančním aktivům utrpěl zejména zahraniční obchod země, což se projevilo oslabením pozice na běžném účtu platební bilance, jehož přebytek v rozměru 21 % HDP v roce 2010, poklesl na 4,5 % v roce 2011.

Průmyslová výroba se propadla o polovinu. Převážná část zahraničních pracovníků zaměstnaných ve většině průmyslových odvětví opustila zemi. Činnost bankovního sektoru byla po značnou část roku 2011 silně narušena.  

MMF předpovídá na pozadí 60% poklesu libyjské ekonomiky v roce 2011 opětovný nárůst HDP o téměř 70 % v roce 2012 a o dalších 20 % v roce 2013. Povzbuzením pro přechodnou vládu bylo zrušení převážné části sankcí ze strany RB OSN a uvolnění části zablokovaných řádově 150 mld. USD, což kromě jiného umožnilo Centrální bance Libye (CBL) intervenovat na devizovém trhu a tím udržet kurs LYD vůči zahraničním měnám. V neposlední míře to umožnilo zaplatit/dovyplatit mzdy státním zaměstnancům, a jak se ukazuje, i začít vyplácet podporu nezaměstnaným, kromě jiného stále ozbrojeným a systémově neorganizovaným rebelům. 

MMF však zároveň upozorňuje, že finanční situace ve veřejném sektoru nehledě na rozmrazení Kaddáfího financí zůstává nadále velmi „povážlivou“. Přechodná vláda neustává v dotování svých vlastních potřeb (vč. sociálních výplat ozbrojeným rebelům) prostřednictvím půjček od CBL a komerčních bank, které však s ohledem na zaostalost místního bankovního systému trpí nedostatkem hotovosti v místní měně na pokrytí vládní poptávky.

 

zpět na začátek

4.2. Základní makroekonomické ukazatele za posledních 5 let (HDP/obyv., vývoj objemu HDP, podíl odvětví na tvorbě HDP, míra inflace, míra nezaměstnanosti)

 

 200820092010

2011

(očekáv.)

2012

(plán)

Reálný růst HDP (roč.zm., %) 5,6  0,5  2,9  -60,0  69,7
  z toho: ropa a plyn (roč.zm. %) 3,6  -4,6  -1,2  -70,9  163,3
  ostatní sektory (roč.zm., %) 7,9  6,0  7,0  -50,0  20,0
Nominální HDP (mld. LYD) 119,8  79,3  102,4  45,7  96,5
Nominální HDP (mld. USD) 98,0  63,3  80,9  37,4  77,7
HDP na obyvatele (tis. USD) 15,6  9,9  12,3  5,8  11,8
Míra inflace (CPI, %) - průměrná 10,4  2,0  2,5  14,1  1,9
Míra inflace (CPI, %) - konec období 9,8  5,1  3,3  19,2  -10,4

Zdroj: IMF – Concluding Statement of the 2012 Staff Visit

 

zpět na začátek

4.3. Průmysl – struktura, tempo růstu, nosné obory

Sektor ropy a zemního plynu

Těžba a zpracování ropy a zemního plynu je klíčovým odvětvím libyjské ekonomiky. Majetkově je pod kontrolou státu, je však značně závislý na technologických investicích ze zahraničí. Těžba a zpracování ropy a zemního plynu je v Libyi řízena státní National Oil Corporation (www.noclibya.com), která vytvořila několik společných podniků. 

Libye má největší zásoby ropy v Africe. Objem doposud objevených ložisek činí 43,7 mld. barelů, což je cca 3,3 % světových a 40 % afrických zásob. Do vypuknutí občanské války v roce 2011 dosahovala denní těžba v průměru přibližně1,7 mil. barelů denně (bpd). V roce 2011 došlo k jejímu markantnímu útlumu na úroveň několik desítek tisíc bpd, nicméně již v 1. čtvrtletí 2012 se denní těžba vyšplhala na1,25 mil. bpd, přičemž do konce roku 2012 by měl být technicky umožněn těžební výkon před rokem 2011.      

Mezi hlavní zahraniční společnostmi těžící v Libyi ropu do vypuknutí občanské války v zemi patřily italská ENI (působí zde od r. 1959), Total, Repsol, Agip, OMV, Wintershall, Woodside Petroleum (Austrálie), Petro Canada a ONCG Videsh (Indie), ExxonMobil, Conoco, Amerada Hess, Marathon, Grace Petroleum a Occidental. Významné kotrakty byly v době Kaddáfího vlády přiděleny alžírské společnosti Sonatrach ve spojení s Oil India a Indian Oil, dále ruskému Gazpromu, společnosti Shell a polské státní společnosti PGNiG.

Existuje zde 6 ropných rafinérií, které již dlouhou dobu vyžadují rekonstrukci. Jedná se o rafinérie Zawia (120 tis.bpd),  Ras Lanuf (220 tis.bpd), Tobruk (30 tis.bpd) a malé rafinerie Briga, Sarir a Sirt (všechny po 10 tis. bpd).

Potvrzené zásoby zemního plynu představují cca 1,5 bilionů m3 (0,8 % světových zásob) řadí Libyi na čtvrté místo v Africe. Do roku 2011 dosahovala roční těžba 12 mld. m3, z toho se řádově 8 mld. m3 vyváželo Itálie podmořským plynovodem v kooperaci s italskou ENI. Řádově 1 mld. m3 se zkapalňovala a exportovala do Španělska tankery. Zbytek spotřebovával domácí průmysl. V Libyi není rozvod plynu, obyvatelstvo používá propan-butan v lahvích.

Neropný sektor

Výrobu železa a oceli představuje “Libyan Iron and Steel Co.” (LISCO), jejíž dřívější roční produkce dosahovala1,2 mil. t válcovaných plechů, profilované a betonářské oceli.

Sklářský průmysl představuje Azizia Glass Manufacturing Company (AGMC) s výrobním zaměřením na energeticky úsporná dvojskla, fasádové skleněné tabule pro výškové budovy, skleněné stěny a dveře.

Potravinářský průmysl představuje pouze nepatrnou část průmyslové výroby v zemi. Je tvořen převážně drobnými provozy na zpracování mléčných výrobků a místní zemědělské produkce (olivy, datle, rajčata, citrusy). Na domácím trhu jsou zastoupené zejména produkty firmy al-Mazraa (džusy atd.). V provozu je jeden obilný mlýn „Wadi al-Rabia Company“ (mouka se ale většinou dováží z Itálie).

Strojírenský průmysl byl v minulosti zastoupen řadou drobných výrobních podniků, např. na montování  nákladních (IVECO, FIAT) automobilů a traktorů. V současnosti je ale toto odvětví v určité krizi, téměř veškerá produkce je dovážena a v existujících kapacitách probíhá montáž spíše nárazově a po většinu doby nejsou využívány.

Gumárenský průmysl byl zastoupen továrnou na výrobu pneumatik v průmyslové oblasti Tadjurah, která již v roce 2010 vyráběla pouze periodicky.

Výrobu léčiv představovaly 2 poměrně nové výrobní závody, z nichž jeden (Al Mayah u Tripolisu) byl provozován za technologické spolupráce s firmou Slovfarma Hlohovec (dceřiná spol. Zentivy). Její produkce byla ale na místním trhu zastoupena jenom v nepatrné míře a nemohla konkurovat silnému tlaku zahraničních dovozců.

 

zpět na začátek

4.4. Stavebnictví

V současné době jsou veškeré větší stavební projekty v zemi zastaveny. Značnou překážkou, která brání převážné většině zahraničních firem v další realizaci projektů výstavby silnic a dálnic, bytové výstavby, budování hotelových komplexů a turistických center včetně vodní infrastruktury je nevyřešený problém s vymáháním pohledávek a náhradou škod způsobených občanskou válkou v zemi v roce 2011.

 

zpět na začátek

4.5. Zemědělství – vývoj, struktura

K obdělávání půdy jsou kromě pouštních oáz vhodné i některé přímořské oblasti, přičemž plocha vhodná pro pěstování plodin tvoří pouze 1,7 % rozlohy Libye (93 % území pokrývá poušť). Hlavními pěstovanými plodinami jsou olivy, datle, pomeranče, citrony, mandarinky, hroznové víno a mandle. V oázách ve vnitrozemí se pěstuje pšenice a proso. Na farmách, jak na pobřeží, tak i ve vnitrozemí, se pěstuje téměř veškerá zelenina: cibule, mrkev, fenykl, brambory, rajčata, papriky, okurky, lilky atd. Zvyšování produkce pomocí umělého zavlažování je nákladné. Vláda M.Kaddáfího dříve upřednostňovala pěstování na vodu nenáročných plodin formou dotací.

V současné době je řada irigačních systémů poničena, což zejména v oblastech náročných na umělé zavlažování prakticky znemožňuje nastartování sezóny pěstování zemědělských plodin v roce 2012. Dosavadní podíl zemědělské produkce (vč. rybolovu) na tvorbě HDP se v předchozích obdobích pohyboval mezi 3-6%. Proto se v průběhu roku 2012 předpokládá prohloubení závislosti země na dovozu potravin (doposud 80 %).

Vzhledem k téměř dvěma tisícům kilometrů pobřeží má Libye značné možnosti rybolovu, které nebyly ani doposud příliš využívány v důsledku neinvestování do zpracovatelských podniků a rybářské flotily. Libye má pouze jednu továrnu na zpracování sardinek a dvě konzervárny. Vzhledem k bohatství libyjských pobřežních vod a skutečnosti, že středomořský tuňák je na světovém trhu velmi žádaným zbožím, by se rybolov a na něj navazující zpracovatelský průmysl do budoucna mohl stát perspektivním odvětvím pro zahraniční investory.

 

zpět na začátek

4.6. Služby

Sektor služeb turistického ruchu není prakticky nijak rozvinutý, a to nehledě na značný přírodní a historický potenciál země (cca 2000 km pláží a řada historických památek na pobřeží a ve vnitrozemí). Je zde žalostný nedostatek ubytovacích kapacit, plážové hotely (až na výjimky) neexistují. Výstavbě nových kapacit doposud bránila nejen nedostatečná infrastruktura a značně znečištěné pobřeží v okolí velkých měst (odpadky, vyústění městských kanalizací), ale i složité podmínky pro zahraniční investice. Rozvoji plážové turistiky navíc nepřispívá ani absolutní zákaz konzumace a tudíž i dovozu alkoholických nápojů a vepřového masa.

Přetrvávající neutěšená bezpečnostní situace v zemi prakticky nevytváří žádné předpoklady pro rozvoj turistického odvětví ve výhledu několika let.

 

zpět na začátek

4.7. Infrastruktura (doprava, telekomunikace, energetika – z toho jaderná)

Doprava

Páteří silniční sítě je spojení Tuniska s Egyptem podél středomořského pobřeží o délce více než1800 km a v severojižním směru propojení hlavního města Tripolisu s městy Sebha, Murzuk, Ghat a Ghadames (na výstavbě se dříve podílely i firmy z ČR). V době těsně po výstavbě to v převážné míře byly poměrně kvalitní silnice dálničního typu (stavební dozor zajišťovaly zejména německé firmy), které však v současné době potřebují rozsáhlé rekonstrukce a modernizace, zejména pokud se jedná o zatím chybějící i ty nejjednodušší prvky informačních a zabezpečovacích telematických systémů. Celková délka asfaltových silnic propojujících všechna významnější města a obce přesahuje 57 tisíc km. Současné opravy jsou realizovány místními stavebními firmami a tím se kvalita silnic postupně snižuje. Dále je v používání dalších téměř 43 tisíc km cest s nezpevněným povrchem. V době Kaddáfího vlády byla do střednědobého plánu zahrnuta výstavba nové pobřežní dálnice spojující Tunis s Egyptem, u níž se investičně a dodavatelsky počítalo zejména s účastí Itálie.

Železniční doprava v zemi prakticky neexistuje. Dříve provozovaná jediná železniční trať propojující města Benghází a Barka (Al Marj) byla zrušena v roce 1964. Počátkem devadesátých let minulého století začal vznikat plán železničního propojení Tuniska a Egypta pobřežní - téměř2200 km dlouhou - železniční tratí. V roce 2002 došlo dokonce k zahájení prací na náspu (nehledě na nezajištěné zdroje rozsáhlého financování), projekt však záhy začal být ekonomicky přehodnocován. Byla proto zahájena výstavba pouze několika úseků. Zakázku na jeden z nich (350 kilometrový úsek mezi Homsem a Sirtou) získal v roce 2008 čínský státní podnik China Railway Construction, s nímž byl kromě uvedeného rovněž podepsán kontrakt na vybudování železniční tratě z Misuraty do Sebhy. V roce 2008 získala kontrakt na výstavbu 500 kilometrové železniční tratě mezi Sirtem a Benghází ruská státní společnost RŽD (Ruské železnice).

Další pokračování v realizaci výše uvedených a v roce 2011 občanskou válkou přerušených projektů bude podmíněno politickou stabilizací v zemi, přičemž rozhodující bude vývoj situace po volbách v polovině roku 2012.    

Letecká přeprava byla v devadesátých letech v důsledku embarga OSN poznamenána kritickým zastaráváním leteckého parku. I když v prvním desetiletí tohoto století došlo k jeho částečné modernizaci (zejména ve vládou preferované Afriqiyah Airways a rovněž u národního leteckého přepravce Libyan Airlines), je současný technický stav letového parku v důsledku více než půlročního zanedbání jejich údržby v době revolučních nepokojů v roce2011 a rovněž připravenost současného (značně obměněného) letového personálu natolik nevyhovující, že byly zakázány lety libyjských letadel do EU. 

Funkční civilní letiště jsou v Tripolisu, Benghází, ve městech Marsa el-Brega, Sebha, Ghat, Ghadames, Sirt, Kufra, Misurata, Al Bayda. V mnoha případech jsou přistávací dráhy i technická zázemí ve velmi špatném stavu. Pro mezinárodní přepravu jsou využívána pouze letiště v Tripolisu (Tripoli International Airport a Mitiga Airport) a v Benghází. Celkem je v Libyi 59 letišť se zpevněnými přistávacími plochami a 78 letišť s nezpevněnými přistávacími plochami.

Mezinárodní námořní přeprava osob v zásadě neexistuje. Flotila námořní nákladní přepravy, která společně s automobilovou nákladní dopravou doposud supluje chybějící pobřežní železnici, je ve velmi špatním stavu. Hlavními přístavy jsou Tripolis, Benghází, Marsa el Brega, Misurata, El Sider (Sidra) a Khoms. Pobřežní ropné terminály (přístavy propojené přímo s ropnými nalezišti) se nacházejí ve městech Zuetina, Ras Lanuf, Marsa el Brega a El Sider.

 

Telekomunikace

Sektor telekomunikací v Libyi patřil a zatím patří k nejméně rozvinutým ze všech zemí severní Afriky. V současnosti je v systému přibližně 1,2 milionu pevných linek (z toho přibližně 300 tisíc domácností), část z nich však může být nefunkční kvůli nedostatečné údržbě. Kapacita pevných linek je stále více nahrazována mobilním spojením, přičemž v současné době je v Libyi v užívání řádově 11 milionů mobilních telefonů.

Mezi hlavní telekomunikační operátory patří:

Al Madar  - mobilní operátor (+218 91..)

Libyana   - mobilní operátor (+218 92..)

Libya Telecom and Technology – LTT - ISP, WiMax, MVNO

Al Jeel  - satelity, re-broadcasting, MVNO

General Post and Telecommunications Co. - pevné linky, mezinárodní spojení, rozhlasové vysílání.

Libya International Telecom Co. - mezinárodní telefonní spojení.

 

Energetika

Instalovaný výkon výroby elektrické energie je řádově 6,6 GW. Ke konci 1. desetiletí tohoto století spotřeba elektrické energie stoupala o zhruba 8 % ročně, a to zejména díky rostoucím investicím do ropného sektoru. Předchozí vláda proto plánovala do roku 2012 zdvojnásobení svého instalovaného výkonu. Odpovídající projekty však byly realizovány se značným zpožděním, přičemž občanská válka v roce 2011 jejich další realizaci úplně zastavila. V době zahájení jejich realizace patřily mezi hlavní dodavatele technologií a prací jihokorejské, ruské, indické a italské firmy.

Většina elektráren je tepelných s ohřevem vody pomocí mazutu. Vzhledem k značným a relativně nevyužívaným zásobám zemního plynu plánovala předchozí vláda postupnou přestavbu stávající tepelné elektrárny na kombinovaný paroplynový cyklus.

 

zpět na začátek

4.8. Přijímaná a poskytovaná rozvojová pomoc

Libye do počátku roku 2011 vynakládala sama značné sumy na podporu některých zemí subsaharské a jižní Afriky (Zimbabwe, Tanzánie, Uganda) a poskytovala řadě zemí z uvedených regionů rovněž finanční prostředky na výstavbu mešit, islámských center a na výuku koránu. Současná přechodná vláda velmi důrazně přehodnocuje celkovou zahraniční politiku vůči státům subsaharské Afriky, čemuž budou odpovídat i její představy o dalším možném poskytování rozvojové pomoci těmto zemím. Již teď je však jisté, že z případného přerozdělování pomoci jsou předem vyřazeny země, které podporovaly Kaddáfího režim, příp. nyní skrývají členy jeho rodiny.

 

zpět na začátek

Souhrnná teritoriální informace


Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)


Pomohla Vám informace? Ano Částečně Ne

Newsletter