Moldavsko: Vnitropolitická charakteristika

• 2.1. Stručná charakteristika politického systému
• 2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)
• 2.3. Složení vlády

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Moldavská republika je pluralitní demokracií s parlamentním jednokomorovým systémem (101 poslanců), se silnou prezidentskou dimenzí. Podle Ústavy z 28. 7. 1994 stojí v čele Moldavské republiky prezident volený parlamentem na 4 roky. Ústavou zaručený autonomní status v rámci Moldavska má od roku 1994 Gagauzsko, nevelké území na jihu země s pravoslavným obyvatelstvem tureckého původu. Nedílnou součástí Moldavska je separatistická oblast tzv. "Podněsterská Moldavská republika“ - dále jen TN - Transnistria).

Přechod k plně funkční demokracii a jí odpovídajícímu administrativnímu systému však ještě není dovršen. Vedle vnitropolitických příčin má na pomalém tempu transformace určitý podíl i nedořešený konflikt o Podněstří, mající mezinárodní  (geopolitický) charakter. Mezinárodní společenství (především OBSE, EU a USA ) vyvíjejí tlak, aby přímí (MD, TN) i nepřímí (RF, UA) aktéři v řešení konfliktu pokročili. Bohužel, hlavní nepřímý aktér, který skrytě i přímo podporuje administrativu separatistického levobřežního režimu, vidí až dosud řešení situace ve světle svých strategických zájmů, s řešením konfliktu nespěchá a využíva své pozice největšího obchodního partnera Moldavska, aby vystavoval jeho citlivou, v podstatě jednoproduktovou ekonomiku, vnějším šokům. V systémové i ekonomické transformaci by se postupně měla v Moldavsku projevit jeho spolupráce s EU při naplňování Akčního Plánu EU-MD (AP - program byl formálně ukončen v únoru 2008, avšak jeho implementace nebyla ještě zcela dokončena) a realizace Evropské Politiky Sousedství (ENP). V rámci ENP se MD stala partnerskou zemí i v programu  Východního partnerství (přijatého Radou EU v Praze 7. 5. 2009). Nová naděje na přímější transformační cestu k fungující demokracii a tržní ekonomice vznikla po opakovaných volbách v letech 2009 a 2010. Velkou roli v zemi hraje také rozvojová spolupráce se Světovou bankou, MMF, EBRD, USA (Millenium Challenge, USAID), Tureckem, Norskem, Švédskem, Švýcarskem, ČR, Rakouskem a dalšími státy, např. s Čínou a Japonskem.

Moldavská republika vznikla 27. srpna 1991 vyhlášením nezávislosti na rozpadajícím se Sovětském svazu. Ještě předtím však vyhlásila svoji samostatnost "levobřežní“ (levý břeh Dněstru) oblast Moldavské SSR jako Podněsterská moldavská republika, kterou žádný stát doposud neuznal (byla uznána pouze Abcházií a Jižní Osetií, tedy jednotkami, které jsou na tom velmi podobně) a oblast je i nadále považována za integrální část Moldavské republiky. Problém se vznikem celistvého státního útvaru na teritoriu Moldavské SSR, jako jednoho z nástupnických států SSSR, vznikl tedy na samém počátku jeho existence a jakoby se pohnutá a nezáviděníhodná historie moldavských území z minulých pěti staletí, kdy se po určitém období rozkvětu na přelomu 15. a 16. století území moldavského knížectví nacházelo pod Turky, Rusy, Rakouskouherskou říší, ale i jako součást "Velkého Rumunska" a SSSR,  promítala až do dnešních dnů.

První v r. 1991 uznalo nový stát (Moldavskou republiku) sousední Rumunsko. Do roku 1812 a potom znovu v letech 1918–40 náleželo území dnešního Moldavska, kromě Podněstří, k rumunskému státu. Podněstří bylo součástí Ukrajiny. V r. 1940 anektoval na základě Paktu Molotov-Ribbentrop území současného pravobřežního Moldavska bývalý Sovětský svaz, v jehož rámci ustavili Moldavskou SSR.

Po vyhlášení samostatnosti v r.1991 se pro většinové moldavské obyvatelstvo uskutečnil návrat k národní a kulturní identitě a tradicím, které byly od sovětské anexe ve 40. letech systematicky potlačovány (více než symbolickým znakem tohoto procesu byl návrat k latince pro psaní národním jazykem, namísto po desetiletí vnucované azbuky). Zpočátku existence samostatného Moldavska byla poměrně populární myšlenka spojení s Rumunskem. Ta však byla kategoricky odmítána v Podněstří, kde převažuje obyvatelstvo "slovanské". I tato okolnost přispěla k vyhrocení situace; ozbrojený konflikt měl ale i jiné příčiny. V únoru až červnu 1992 došlo k vojenským střetům o Podněstří se ztrátami na lidských životech, které byly ukončeny akceptováním "hranice“ - demilitarizovaného pásma, kde na bezpečnost dohlíží společná vojenská mise (Rusko, Ukrajina, Moldavsko a Podněstří). Na levém břehu Dněstru jsou stále situovány ruské vojenské jednotky v síle asi 1500 mužů, vystupující jednak jako operační skupina 14. Armády RF, jednak jako jednotka na ochranu skladů s asi 20-30 tisíci tunami munice, svezené sem m. j. při stahování sovětských vojsk z Československa a Německa a jako součást "mírotvorných" sil (součástmi těchto sil jsou ozbrojené složky Moldavska, Podněstří, Ruska a Ukrajiny) v pásmu mezi Moldavskem a Podněstřím..

V následujícím období se s ohledem na pragmatické skutečnosti (naprostá ekonomická závislost na Rusku - pravobřežní Moldavsko bylo v podstatě jen dodavatelem vína, ovoce a zeleniny - zatímco průmysl, především těžký, byl v období SSSR cíleně budován prakticky jen v Podněstří) a též vlivem neprozíravé politiky sousedního Rumunska, postupně prosadil opatrnější přístup. Lidové referendum roku 1994 připojení Moldavska k Rumunsku "definitivně“ odmítlo. Moldavsko zůstává až do dnešních dnů rozdělenou zemí, v níž kišiněvská vláda nemá prakticky žádný vliv na dění v oblasti na levém břehu Dněstru, kde se chopila moci mezinárodně neuznaná separatistická vláda totalitního ražení, v čele s „prezidentem“ Igorem Smirnovem (vládnoucím s "nadšeným souhlasem voličů" nepřetržitě od roku 1992 a plánujícím kandidovat i v příštích "prezidentských volbách" v prosinci 2011), která se periodicky snaží prokazovat mezinárodnímu společenství svou legitimitu. 17. 9. 2006 proběhlo v Podněstří dosud posledníí "referendum" s velmi navádějícími otázkami a typickou propagandou v režimních médiích, za účasti 78,6 % "oprávněných voličů". Z nich 97,2 % podpořilo nezávislost a budoucí svazek s Ruskou federací a 94,9 % bylo proti opětovnému připojení k Moldavsku. Referendum nebylo mezinárodně uznáno.

Samostatné Moldavsko bylo po svém vzniku a po opadnutí emocí ze svobody orientováno levicově. Pravicové strany měly oporu v prvním prezidentovi M. Snegurovi. Levý střed dále posílil v roce 1996, kdy v prezidentských volbách zvítězil P. Lucinschi. Současně rostl vliv obnovené komunistické strany (ta byla hned po vyhlášení samostatnosti zakázána a z iniciativy V. Voronina pod pozměněným názvem na základě sebraných podpisů znovu připuštěna do politického spektra MD). Byla to strana bez bývalých špiček, ty mezitím stačily založit většinu ostatních politických stran - zde má kořeny nevalná kvalita moldavské politické opozice, která zvítězila už v parlamentních volbách v roce 1998. Vládu však nakonec vytvořila koalice pravého středu, která tehdy komunisty vytlačila do opozice.

Strana moldavských komunistů (PCRM) se tak dostala k moci až v únoru 2001 po předčasných volbách vyvolaných vnitropolitickou krizí (získala 50,1 % hlasů a 71 míst ve 101-členném parlamentu). K jejímu výraznému volebnímu vítězství přispěla zejména nespokojenost obyvatelstva s prudkým poklesem životní úrovně (nastal jednak vlivem ruské finanční krize z let 1998/99, ale především nevyhnutelným rozpadem umělého sovětského trhu se zemědělskými produkty a v nemalé míře i špatným prostředím pro podnikání, neosvojenými manažerskými a řídicími schopnostmi a neschopnou a zkorumpovanou administrativou, která dodnes odrazuje podnikavé), dále zapůsobila řada elementárních chyb předchozí vlády při přechodu ekonomiky země na tržní hospodářství (včetně bezbřehé korupce) a problematická prorumunská politika, která mj. usnadnila ostré postoje Podněstří. Prezidentem byl zvolen předseda komunistické strany V. Voronin. Novou vládu tvořili vedle komunistů i nestraníci v čele s premiérem V. Tarlevem.

V Moldavské republice je vnitropoliticky široce sdílená a mezi obyvatelstvem populární orientace na členství v EU. Ta rozrušila původní dichotomii moldavské vnitropolitické scény, kde proti sobě od roku 2001 stála opozice (na pravici zejména křesťanští demokraté spojení s evropským kontextem členstvím v Evropské lidové straně, výrazně prorumunští; na levici zejména sociální demokraté; dále řada malých mimoparlamentních stran) a  vládnoucí komunistická strana. Opoziční strany se vyslovovaly pro úzké politické a hospodářské vztahy s Evropou a Západem, ekonomické (tržní ekonomika) a politické (právní stát) reformy a (v různé míře) pro respektování společného kulturního a jazykového dědictví s Rumunskem.

V komunistické straně sice převažovali nostalgici toužící po starých pořádcích (především v regionech a částečně také v parlamentu), avšak rozhodující slovo měli pragmatici (prezident) a více méně otevření stoupenci prozápadní orientace (tehdejší předseda parlamentu M. Lupu navrhl před prázdninami 2006 reformu strany, programu, názvu i vedení; o dalším vývoji ve straně však rozhodl předseda a prezident Voronin a stranický kongres z března 2008). Tato strana promarnila okamžik vhodný pro svou vnitřní obrodu i po volbách v dubnu 2009. Volby 5. 4. 2009 a hlavně události po nich následující  ukázaly, že se obroda nekonala (viz níže).

Některé počáteční záměry vlády PCRM (zejména snaha zavést do škol povinnou výuku ruštiny, změnit osnovy výuky dějepisu, atd.) vyhrotily na jaře 2002 vztahy ve společnosti natolik, že bylo třeba zásahu RE a OBSE. Vláda následně, byť s různou důsledností a více méně formálně, přistoupila na celou řadu demokratizačních doporučení (reforma státní televizní a rozhlasové společnosti ve veřejnoprávní, registrace tzv. besarabské církve podléhající bukurešťskému patriarchátu a nikoliv patriarchátu Vseja Russi, kodifikace postavení ruštiny v životě země, kompromisní řešení v otázce dějepisných osnov, reforma volební legislativy atd.). Za asistence Rady Evropy byl navázán dialog s opozicí v podobě kulatého stolu, který ze zpětného pohledu přispěl k tehdejšímu sblížení komunistů a křesťanských demokratů (Iurie Roška). Opoziční demonstrace v hlavním městě, mezi jejichž účastníky převažovali studenti, vyvrcholily v listopadu 2003, kdy Rusko předložilo tzv. Kozakův plán pro Podněstří, který moldavská vláda nakonec odmítla. Bezprecedentní sjednocení opozice, která při této příležitosti vytvořila "Výbor na obranu ústavy a demokracie", však nemělo dlouhého trvání.

Zřetelná únava z nekonečného sporu mezi komunisty a křesťanskými demokraty vedla počínaje komunálními volbami na jaře 2003 (komunisté vyhráli, ale zaznamenali zřetelné ztráty) k posilování vlivu sociálních demokratů, kteří kolem osoby tehdy populárního primátora Kišiněva S. Urecheana sjednotili většinu opozičních stran nalevo od křesťanských demokratů. Takto vytvořený centristický blok Demokratické Moldavsko však v předvolebním období promarnil svou šanci nečitelnými postoji, které vyvrcholily překvapivým důrazem na prioritní partnerství s Ruskem a SNS (včetně řešení podněsterského konfliktu s jeho pomocí), které kontrastovalo s eurointegračním cílem komunistů.

Po krachu pokusů o všestrannou obnovu politických a ekonomických styků s Ruskem (po odmítnutí ruského postupu - Kozakova plánu - tzn. federace MD a TN bez předcházející demokratizace a demilitarizace TN), začala komunistická administrativa stále otevřeněji vyzývat ke spolupráci s EU (jednání o Akčním plánu EU-Moldavsko, deklarace zájmu o členství), s USA (zejména při řešení podněsterského konfliktu a projektech Millenium Challenge) a také s NATO (příprava Individuálního partnerského akčního plánu - IPAP, občasná společná cvičení, především v oblasti civilního nouzového plánování a řešení následků katastrof apod.).

Po parlamentních a prezidentských volbách v březnu a dubnu 2005 evropská (a dokonce chvíli i euroatlantická) orientace zcela převažovala. Jejím průvodním rysem byla dříve zcela nemyslitelná spolupráce křesťanských demokratů s komunisty v moldavském parlamentu.

V řádných parlamentních volbách 6. března 2005 zvítězili opět komunisté, tentokrát však v parlamentu nezískali ústavní většinu (ztratili 15 křesel). Voleb se zúčastnilo 64,84 % oprávněných voličů, tedy požadované nadpoloviční kvórum. (Hranice byla pro nezávislé jednotlivce 3 %, pro stranu 6 %, pro sdružení dvou stran 9 % a tří stran 12 %.) Komunisté získali v parlamentu 56 křesel, blok Demokratické Moldavsko 34 a Lidová strana křesťanských demokratů 11. Žádná další politická strana nepřekročila 3% volební práh.

Předsedou parlamentu byl od 24. 3. 2005 Marian Lupu, relativně mladý a vzdělaný komunistický politik (do strany byl přijat v r. 2004), kterému se však na stranickém kongresu v březnu 2008 nepodařilo sehrát roli stranického reformátora. Nový program strany po březnovém kongresu neindikoval žádnou zásadní změnu co do příklonu k evropským hodnotám.

Od počátku roku 2006 se po několik let k jednání nesešla skupina 5+2 (Moldavsko a Podněstří jako strany konfliktu, RF, Ukrajina, OBSE - jako mediátoři a EU a US jako pozorovatelé). Do tohoto formátu byly vkládány značné naděje, ale jednání v tomto formátu byla obnovena teprve v roce 2010, a to jako "neformální". Od obnovení jednání ve formátu 5+2 (tzn. po nástupu koaliční proevropské vlády v Moldavsku na podzim 2009 ) se uskutečnilo několik  "neformálních" schůzek, jejichž výsledkem byla určitá revitalizace práce pracovních skupin (ekonomika, školství, doprava atd.). Až na jednoho všichni účastníci jednání (při občasném lavírování Ruska) požadovali obnovení formálních jednání 5+2 - Podněstří to až do září 2011 vytrvale a tvrdě odmítalo. Teprve v září 2011 bylo po více jak 5 letech během neformálního zasedání "5+2" v Moskvě rozhodnuto o obnovení formálních jednání v tomto formátu. V monitorování a facilitování situace sice sehrával určitou roli také Zvláštní představitel (SR) EU pro Moldavsko, avšak výraznější ovlivňování situace bylo mimo jeho možnosti. Tak se namísto řádných jednání v dohodnutém formátu 5+2 odehrávala buď setkání ve formátu např. 5+1 nebo 3+2, nebo příležitostná jednání prezidenta Putina s prezidentem Voroninem atd. Moldavská, podněsterská i ukrajinská strana se během let 2006-7 dostavovaly k samostatným jednáním do Moskvy, z procesu se do značné míry vytrácela transparentnost. Zdánlivě obě "hlavní strany konfliktu" v zásadě pokračovaly v odmítání návrhů druhé strany. Spíše pro mediální potřebu se v r. 2008 dvakrát sešli V. Voronin a I. Smirnov, avšak pokrok při řešení "zamrzlého konfliktu" se nedostavil. Nelze však zapomínat, že v procesu fungují i další činitelé, ať už jde o Rusko, nebo i o zájmy některých moldavských, ruských či ukrajinských osob a firem.

Tehdejší prezident Voronin několikrát prohlašoval, že k vyřešení konfliktu dojde v předvolebním roce 2008. Zřejmě z nedostatku politického času se ze své iniciativy dne 11. dubna 2008 po sedmileté přestávce sešel s lídrem Podněstří I. Smirnovem. Moldavská strana si zpočátku přála zahájit jednání především v pracovních skupinách k jednotlivým tématům, oznámených jako Opatření na posílení vzájemné důvěry (confidence building measures - CBM´s  - infrastruktura, doprava, telekomunikace, školství, bezpečnost) a hned nato také o řešení celkového vztahu reintegrace. Tiraspolská strana naopak přinesla na jednání jakousi smlouvu dvou rovnoprávných států o přátelství a spolupráci. Bylo zřejmé, že opět vznikly problémy hned na počátku nového kola jednání. Další setkání se uskutečnilo v prosinci 2008.

Nastolení pořádku ve vnějších ekonomických vztazích MD velmi pomohla dohoda ze 7. 10. 2005 mezi Moldavskem a Ukrajinou, vycházející z územní celistvosti Moldavska a zpřísňující celní režim na hranicích (označovaný podněsterskou stranou jako blokáda). Tento režim vyžaduje, aby exportující podněsterské podniky byly zaregistrovány u kišiněvských autorit, které vydávají pro exportující firmy certifikát o původu zboží. Podněsterský business to pochopil a svůj export do EU zvýšil řádově. Nad dodržováním celního režimu dohlíží, v souladu s dohodou, Hraniční asistenční mise EU (EUBAM), hodnocená mimořádně pozitivně. Ukrajina i Moldavsko mají zájem na pokračování činnosti EUBAM.

Uskutečnila se rovněž 2 setkání mezi premiérem V. Filatem a "prezidentem" I. Smirnovem v rámci tzv. fotbalové diplomacie (tzn. při příležitosto fotbalových zápasů) a také několik telefonických rozhovorů. Na jaře 2011 I. Smirnov pozval moldavského premiéra na oficiální návštěvu do Podněstří, což V. Filat odmítl s tím, že domů se na oficiální návštěvy nejezdí. Poslední setkání obou politicků se uskutečnilo v září 2011 v Německu u příležitosti konference organizované OBSE. Při příležitosti tohoto setkání byl po mnoha letech podepsán písemný dokument (týkající se metodiky práce pracovních skupin MD/TH).

Dne 12. 12. 2006 se v Bruselu uskutečnila Donorská konference o Moldavsku (MMF, Svět.Banka, EU a další donorské země). Multilaterální i bilaterální donoři ohlásili na léta 2007 - 2009 jako reakci na svízelnou makroekonomickou situaci (v té době se ještě nemohlo předpokládat, že zemi postihne příští léto katastrofální sucho) pomoc ve výši 1,2 mld. €. Je třeba konstatovat, že realizace této pomoci s několika kondicionalitami do značné míry závisela na efektivitě a absorpční schopnosti moldavské strany a nebyla zcela využita.

3. a 17. června 2007 se v Moldavsku uskutečnily volby do orgánů místní samosprávy. I přes maximální mediální a administrativní výhody vládnoucích komunistů volby prokázaly další pokles podpory pro PCRM a opozice získala vedoucí pozice ve 2/3 místních radnic. V hlavním městě Kišiněvu vyhrál se značnou převahou mladý liberál (28 let) Dorin Chirtoaca, patrně především proto, že jeho přístup byl naprosto odlišný od přístupu "starých" politiků (vládnoucí komunisté téměř obratem snížili rozpočet hlavního města řádnově o desítky procent, aby se ukázalo, jak to liberál nezvládá). Avšak ani 100 dní po volbách nebylo zřejmé, zda vůdci opozičních stran jsou schopni konstruktivní spolupráce jak  v Kišiněvu, tak i v celém Moldavsku.  SMK po prohraných místních volbách nasadila v demokratické společnosti nepřijatelný konfrontační negativní tón, ještě více upevnila pozici v médiích a ze své centralizované moci hrozila těm regionům, které vede opozice, a  všestranně se snažila ovlivnit voliče. V dubnu 2008 bylo v Parlamentu přijato nedemokratické rozhodnutí, související s novelou volebního zákona. Analýzy politického spektra vyžadovaly, aby práh pro vstup stran do parlamentu nebyl vyšší než 4 - maximálně 5 % hlasů získaných ve volbách. Pak by bylo možné předpokládat utvoření určité demokratické opozice vůči velmi dobře organizovaným, avšak myšlenkově vyčerpaným komunistům. Zákon, s nímž nesouhlasila EU, RE a další instituce, vrátil práh na úroveň 6 % (t.j.na původní hodnotu, která se "osvědčila" ve volbách 2005 a byla poté v povolebním období na doporučení Rady Evropy posunuta na 4 %, ale před vlastními volbami opět pro jistotu zvýšena na 6%).

Konkretizací vztahu EU-MD, definovaného rámcově v PCA (Partnership and Cooperation Agreement), byl tříletý Akční plán EU-MD, který skončil v 2/2008. Plán se soustředil na otázky klíčové pro rozvoj Moldavska, především na dobré vládnutí, zlepšení podnikatelského prostředí, vládu nezávislého práva a na přibližování se k dalším evropským hodnotám (demokracie, lidská práva, mediální svoboda...). Moldavská strana nejprve chápala AP nikoliv jako dlouhodobý program realizace reforem počínajících harmonizací legislativy a pokračujících daleko náročnější fází jejich institucionální i praktické implementace, ale domnívala se, že AP "splní" do 17.11.2007, a lobovala proto za urychlené povýšení smluvního zakotvení evropské perspektivy pro Moldavsko. Většina členských států EU tuto snahu podporovala, ale měla za to, že přibližování MD k EU si vyžádá ještě značného úsilí moldavské strany. Na základě vyhodnocení AP EU-MD v dubnu 2008  se moldavská strana rozhodla pokračovat v naplňování programu  AP EU-MD. Přesto usilovala o urychlení jednání EU o mandátu pro novou smlouvu, aby tak ještě před vlobami z politických důvodů, avšak dle EU bez výrazného faktického pokroku v naplňování reforem, mohli komunisté demonstrovat své úspěchy.  EK však měla od členských zemí obdržet mandát na jednání s MD o novém právním vztahu tak, jak EU původně předpokládala, tj.  během první poloviny r. 2009.  V deklaraci GAERC ze 14.6.2009 (tedy po prvních volbách) bylo uvedeno, že jednání  započnou až to politická situace v zemi umožní. Až do přijetí nového dokumentu se spolupráce EU s MD řídí platnou CPA z r. 1998 a programem ENP.

Během předvolebního období (před volbami v dubnu 2009) se jednání o podněsterském urovnání  neposunula i přesto, že hlavně v souběhu s rusko-gruzínským konfliktem tlačila RF Smirnova i Voronina ke konstruktivnímu sblížení jejich zcela diametrálních pozic. Ekonomika se jen postupně zotavovala z drastických ekonomických diskriminačních opatření, uvalených na MD v březnu 2006, kdy RF přestala odebírat moldavské víno (80 % vývozu této komodity směřovalo na trh RF), zablokovala dovoz moldavského masa a zeleniny, prudce zvýšila cenu plynu a začala omezovat vlaková spojení. V létě a na podzim r. 2007 bylo Moldavsko postiženo katastrofálním suchem. V létě r. 2008 se pro změnu dostavily silné záplavy. Adaptace země na tyto faktory byla částečně kompenzována masivními částkami od donorů v rámci rozvojové a humanitární pomoci a v rámci programů Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Mnohé záviselo na absorpčních schopnostech země. Koncem roku 2008 se začaly projevovat příznaky a dopady světové finanční krize, do předvolební propagandy se však jakákoli antikrizová opatření nehodila. Navíc, nejaktivnější část populace nespatřovala v této situaci perspektivu a odcházela - a odchází i nadále - za prací do zahraničí.

Vnitropolitická situace  se po parlamentních volbách, konaných 5. dubna 2009 nevyjasnila, ale naopak zkomplikovala. Komunistická strana ve volbách sice zvítězila - podle oficiálních výsledků získala v parlamentu většinu 60 křesel,  pro zvolení prezidenta republiky je nezbytná podle ústavy 3/5nová většina, t.j. 61 křesel. Opozice poté, co režim projevil nepřijatelnou brutalitu proti povolebním demonstracím 6. a 7. 4. 2009 (1 demonstrant zabit, značný počet demonstrantů, ale i např. novinářů, mučen a bit na policejních stanicích; vážně byly poškozeny prezidentský palác a budova parlamentu) a neopodstatněně obviňoval a skandalizoval opozici z organizace nepokojů a dokonce z organizování, spolu s Rumunskem a Srbskem, státního převratu a přitom sám hrubě narušoval lidská práva a smlouvy jimiž je MD vázána (např. o zákazu mučení), trvala na svém hodnocení, podle ní zfalšovaných voleb a tento jeden hlas komunistickému kandidátovi na prezidenta nedala.  Majoritní straně bylo jak z EU, Rady Evropy, Evropského parlamentu, z kongresu USA doporučováno zahájit s opozicí (tři strany, které překročily volební práh 6 % a představovaly cca 35 % voličstva) plnohodnotný dialog. Demokratické zahraničí doporučovalo totéž i opozici (na cestu dialogu ji orientovalo i CZ PRES - M. Topolánek navštívil MD dne 22.4.2009 jako první politik tohoto rangu po volbách). Nefungovala angažovanost Zvláštího představitele EU v MD K. Mizseie, protože pozice a hrubá rétorika V. Voronina a jeho zřejmá neochota dosáhnout s novou opozicí určitého kompromisu, záměrně vyloučila parlamentní spolupráci v naději, že opakované volby přivedou jeho stranu ke zdrcujícímu vítězství a žádného spojence nebo partnera ke svému diktátu potřebovat nebude. Datum nových voleb bylo, poté co byl rozpuštěn parlament, stanoveno na 29. červenec 2009.  Byl to pracovní den, prozatímní vláda sice oznámila, že v MD to bude den pracovního klidu, ale pro voliče nacházející se v zahraničí, kteří komunisty obvykle nevolí, to to bylo obtížné. Na protesty opozice nebyl brán zřetel.

Na pozadí této politické nestability se prohluboval, vlastními silami MD nezvládnutelý, dopad krize světové. Minulá vláda již od listopadu - prosince 2008, kdy se objevily příznaky krize i v Moldavsku, krizi tajila, aby nezhoršovala volební preference strany u moci. Kontraproduktivní ekonomické a hlavně líbivé sociální politiky přivedly zemi do situace, kdy ani IMF nemohl asistovat, m.j. proto, že komunistická vláda negovala s IMF dohodnuté reformy, které mohly přispět ke zlepšení situace v hospodářství.  Naopak Rusko nabídlo "předvolební" půjčku původně 500 miliónů USD, Duma však odsouhlasila jen 150, a o podmínkách půjčky jednala už nová vláda. S půjčkami (Čína pak nabídla 1 miliardu USD) je problém - země má jen určitou reálnou možnost půjčky vracet, a podmínky IMF jsou realistické i v tomto. Navíc komunistická vláda po celou dobu předvolebních kampaní nereagovala ani na nabídky EU začít situaci řešit. Dopad krize byl tudíž nejhorší mezi zeměmi s nízkým příjmem, stejně jako mezi zeměmi SNS.

Všichni evropští činitelé v podstatě přivítali způsob, jakým byly opakované volby dne 29.7.2009 provedeny. I když nebyly bezchybné, vyzvali vůdce moldavských politických sil, aby "urychleně a v duchu smíření a otevřenosti zahájili formování vládnoucí koalice, zvolili  prezidenta a vyvedli zemi z politické krize.“

Podle očekávání překonalo vstupní práh do parlamentu pět politických stran. Výsledky shrnujeme do následující tabulky:

Poznámky:

i) Práh platnosti voleb dle účasti:    v dubnu 50%;   v červenci, na základě modifikovaného zákona o volbách - 33 %

ii) Prostá většina ze 101 hlasů je v MD stanovena na 52 hlasů  - je potřebná pro volbu předsedy Parlamentu (spíkera) a utvoření vlády, umožňuje také měnit legislativu;

iii) Třípětinová většina ze 101 hlasů - 61 hlasů - je nezbytná pro volbu prezidenta republiky. Pokud není prezident zvolen, vykonává jeho pravomoci předseda Parlamentu jako úřadující prezident. Není-li prezident zvolen ani na druhý pokus, je "úřadující prezident" povinen rozpustit parlament a vyhlásit nové volby. Parlament může být rozpuštěn pouze jedenkrát  za 365 dnů.

iv) V období od červencových (2009) parlamentních voleb vystoupili ze Strany moldavských komunistů celkem 4 poslanci, kteří poté figurovali jako nezávislí.

Na základě tohoto politického rozložení sil byla (z vůle čtyř opozičních stran), utvořena parlamentní liberálně demokratická koalice s názvem Aliance pro evropskou integraci, která mohla, díky svým 53 hlasům zvolit pracovní orgány parlamentu, jeho předsedu (který do zvolení prezidenta vykonává prezidentské funkce), a jmenovat novou vládu v zemi. Předsedou parlamentu byl zvolen Mihai Ghimpu (Liberální strana - PL), předsedou vlády se stal Vladimír Filat (Liberálně-demokratická strana Moldavska - PLDM). Ten představil dne 25. září 2009  parlamentu  vládní program a návrh sestavy nové vlády, která týž den získala důvěru parlamentu, složila za přítomnosti M. Ghimpu, zákonem předepsanou přísahu a sešla se na svém prvním zasedání. Předsedovi Demokratické strany M. Lupu (stal se jím po odchodu od komunistů po dubnových volbách) byla přislíbena funkce prezidenta republiky.

Koaliční vláda Aliance pro evropskou integraci, která nastoupila v září 2009 (i když další reorganizace resortů, jmenování náměstků ministrů apod. trvaly v podstatě do konce roku) se velmi aktivně pustila do práce ve všech oblastech své činnosti, přičemž musela překonávat nejen neblahé dědictví po osmileté vládě komunistů, včetně populistických a ekonomicky škodlivých opatření komunistické vlády přijatých před volbami, ale i potíže, které přinesla pro zdejší oblast neobvykle dlouhá a studená zima s mimořádně velkými sněhovými srážkami, jakož i opožděný dopad ekonomické krize na moldavské hospodářství.

Koaliční vláda se projevovala velmi výrazně proevropskou orientací a za jejího působení docházelo postupně k velmi výraznému zlepšení a zintenzivnění spolupráce s EU, ale i dalšími mezinárodními institucemi, včetně finančních.

Vláda postupně vypracovávala nové programy a strategie a upravovala směrem k realitě ty programy a dokumenty předchozí vlády, které byly alespoň částečně použitelné. Snažila se také o přípravu a zavádění reforem přibližujících Moldavsko k Evropě a evropským standardům a o mnohem intenzivnější jednání s EU ve všech oblastech. Řadu reforem, především v hospodářské oblasti, však neuměla nebo hrozilo, že budou mít negativní sociální dopady, což nejen oslabovalo podporu koalice ve veřejnosti, ale vedlo ji také k jejich odkládání. To vše bylo samozřejmě využíváno/zneužíváno v politickém boji komunistickou opozicí. Vláda byla mimo jiné nucena přistoupit ke zvýšení cen všech energií, přičemž nejchudším vrstvám obyvatelstva jsou tato zdražení částečně kompenzována. Potleskem veřejnosti nebylo přivítáno ani zdražení alkoholu a (2x) cigaret v roce 2010.

Zpočátku strany tvořící vládní koalici spolupracovaly víceméně bezproblémově, ale přibližně po 6 měsících se začaly stále ostřeji projevovat vnitrokoaliční rozpory. Politickou stabilitu vládní koalice narušilo také to, že se ani na druhý ústavně možný pokus 7. 12. 2009 (první pokus se uskutečnil 10. 11. 2009) nepodařilo zvolit prezidenta republiky (funkci dočasně, od září 2009, zastával předseda parlamentu M. Ghimpu) a nebyla jednotná v názoru, jak dále pokračovat, m. j.  jakým způsobem řešit problematiku volby prezidenta, případně změnu příslušných článků ústavy, které by zvolení prezidenta umožnily i při daném rozložení sil. Situaci dále soustavně komplikovala komunistická opozice, která od konce března 2010 pravidelně blokovala práci parlamentu. Politická a ústavní krize se tak po několik měsíců neustále prohlubovala a opakovaně hrozila rozpadem koalice; pokračovala rovněž krize ekonomická. Názory oscilovaly od návrhů na změnu ústavy referendem (podle některých návrhů měla být změněna většina článků ústavy ale i zákon o referendu), přes okamžité parlamentní volby, po nichž by nový parlament změnil článek ústavy o volbě prezidenta, až po ignorování opozice (a ústavy) a práci současného parlamentu do konce volebního období. Moldavští představitelé opakovaně konzultovali možnosti dalšího postupu s EU a RE (zejména s Benátskou komisí), ale ne vždy "brali na vědomí" jejich doporučení.

V červnu 2010 (zřejmě i pod dojmem návštěv generálního tajemníka Rady Evropy T. Jaglanda a komisaře pro rozšíření EU Š. Füleho) došlo po dlouhé době k určitému pozitivnímu posunu, který  naznačil možnou variantu dalšího vývoje. Bylo vyhlášeno celonárodní referendum o přímé volbě prezidenta a v případě jeho úspěchu se pak v listopadu téhož roku předpokládalo současné uskutečnění předčasných parlamentních a prezidentských voleb.

Krátce před vyhlášením referenda o přímé volbě prezidenta byl účelově změněn zákon o referendu tak, že k jeh platnosti nebylo třeba 50% + 1 hlas, ale pouze 33% + 1. Referendum se konalo 5. 9. 2010 a zúčastnilo se ho pouze 30,29%  oprávněných voličů (z nichž 87,83% hlasovalo pro přímou volbu prezidenta) - referendum tedy bylo neplatné. Na neplatnost referenda mělo vliv několik aspektů: strany proevropské vládní koalice výrazně podcenily potřebu agitovat nejen pro možnost přímé volby (což činily), ale i pro samotnou účast v referendu; nezanedbatelný vliv měly nepochybně i výzvy komunistů k bojkotu referenda a také to, že podobně jako při všech volbách v minulých - a pravděpodobně i budoucích - letech odehrává svou roli nepřesnost seznamů voličů. Pokud se totiž volič neodhlásí z místa trvalého bydliště např. při odjezdu za prací do zahraničí, je automaticky zapsán do seznamu. V situaci, kdy se jedná o několik set tisíc voličů, kteří nemají možnost nebo chuť volit v zahraničí ani přijet volit do svého bydliště, tvoří rozdíl mezi seznamy a reálnými voliči desítky procent.

Po neúspěšném referendu byl k 28. 9. 2010 rozpuštěn parlament a musely být vyhlášeny další předčasné parlamentní volby. Ty se uskutečnily 28. 11. 2010 za poměrně vysoké účasti voličů - 63,37% (vzhledem k tomu, že se jednalo - včetně referenda - o 4. celonárodní hlasování během 20 měsíců, řada odborníků očekávala únavu voličů a nižší účast). Do parlamentu kandidovalo celkem 39 politických stran, koalic a nezávislých kandidátů a vstoupily tam 4 politické strany, přičemž nejsilnější zastoupení má opět Strana komunistů Moldavské republiky, která však oproti výsledkům voleb z července 2009 ztratila 6 křesel. Volební práh nepřekročila jedna ze stran koalice, Aliance Naše Moldavsko, která získala jen 2,05% hlasů, ani žádná z dalších politických stran, nemluvě o nezávislých kandidátech.

Výsledky předčasných parlamentních voleb v Moldavsku 28. 11. 2010

3 z politických stran dosavadní proevropské vládní koalice, které vstoupily do pralamentu, vytvořily po dlouhých a složitých jednáních novou vládní koalici pod názvem Aliance pro evropskou integraci 2 (AEI2), představily proevropský a proreformní program a vláda dostala důvěru parlamentu 14. 1. 2011. Nejsilnější parlamentní strana PCRM (komunisté) zůstává v opozici. Předsedou vlády se stal opět lídr liberálních demokratů Vlad Filat (PLDM), předsedou parlamentu a úřadujícím prezidentem lídr demokratů M. Lupu. Většina koaličních ministrů si zachovala své resorty, s výjimkou těch kteří v předchozí vládě reprezentovali nyní neparlamentní Alianci Naše Moldavsko. Přesto probíhala mezi členy koalice řada sporů o některé resorty a v další fázi pak i o posty náměstků.

Na rozdíl od první vlády proevropské koalice, kde prvních několik měsíců fungovala spolupráce v atmosféře vzájemné důvěry dobře, je současná koalice rozhádaná od samého počátku, v jejím rámci panuje značná vzájemná nedůvěra, na denním pořádku je vzájemné obviňování z toho či onoho (např. 2 menší koaliční strany veřejně obvinily premiéra Filata, že chce vytvořit koalici s komunisty) - a to často prostřednictvím médií - což nevěští nic dobrého pro trvalost a akceschopnost této formace.

Přestože proevropské strany v parlamentu posílily, jejich 59 křesel nadále není dostatečný počet pro ústavní většinu (61) a neumožňuje volbu prezidenta bez spolupráce s komunisty (případně bez získání přeběhlíků). Komunisté spolupráci v této oblasti odmítají a odvolali své relativně rozumné návrhy z léta 2010, které tehdy odmítla koalice. Politická a ústavní krize tedy není zažehnána a je otázkou, zda a kdy bude reálná volba řádného prezidenta. Spory o řešení situace pokračují s krátkými přestávkami nadále a zvažuje se m. j. vyhlášení dalšího referenda o změně ústavy. Není také vyloučeno opětovné rozpuštění parlamentu a vyhlášení dalších předčasných voleb. V této situaci byl m. j. v září 2011 odvolán z funkce předseda Ústavního soudu - v podstatě za to, že prohlásil, že podle ústavy musí být nejpozději 28. 9. 2011 rozpuštěn parlament.

5. června 2011 absolvovali moldavští občané další volby - tentokrát řádné lokální volby. Celková účast voličů činila 54% a největší počet hlasů získaly komunisté. Celkově však strany vládní kolaice obsadily většinu míst v municipálních radách i postů starostů. Komunisté (PCRM) získali 38,8% mandátů v municipálních radách a 22,6% pozic starostů, liberální demokraté (PLDM) 26,8% a 31,9%, demokraté (PDM) 20,3% a 24,6% a liberálové (PL) 11,6% a 10,8%. Ostatní politické strany byly v podstatě marginální.

O stavu vládnoucí koalice (nejen) před volbami svědčila i skutečnost, že v rámci předvolební kampaně k lokálním volbám nedokázaly koaliční strany spolupracovat ani tam, kde šlo o hodně. Například na funkci primátora hlavního města Kišiněva (která je ve zdejších podmínkách považována za 3. nejdůležitější funkci ve státě) vystavila každá ze 3 koaličních stran svého vlastního kandidáta, což výrazně zvýšilo šance na zvolení kandidáta komunistů I. Dodona. Přibližně po dvou týdnech trvání kampaně premiérova PLDM stáhla svého kandidáta (státní ministr V. Bodiu) a vyzvala své voliče k podpoře liberálního kandidáta a současného primátora D. Chirtoaky. Demokraté na své kandidatuře trvali (V. Buliga - ministryně práce, sociální ochrany a rodiny). V prvním kole voleb poměrně těsně zvítězil komunistický kandidát, ve druhém kole (14. 6. 2011) pak ještě těsněji (s 50,6% hlasů) D. Chirtoaca, který tak pokračuje ve funkci primátora Kišiněva. Komunisté však obsadili většinu míst v municipální radě.

Po letních parlamentních prázdninách bylo 29. 9. 2011 zahájeno podzimní zasedání parlamentu, jehož práci - podobně jako před prázdninami - občas blokuje komunistická opozice, která činí parlament bojkotem jednání neusnášeníschopným. Vláda pracuje nadále intenzivně, ale její práci samozřejmě negativně ovlivňují vzájemné spory mezi stranami koalice.

zpět na začátek

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Podle Ústavy z 29. 7. 1994 stojí v čele Moldavské republiky prezident volený parlamentem (ke zvolení jsou třeba hlasy 3/5  ze 101 poslanců) na 4 roky a maximálně na dvě za sebou jdoucí funkční období. Má právo účastnit se zasedání Parlamentu a rozpustit jej, v oblasti zahraniční politiky vede nebo se zúčastňuje mezinárodních jednání, uzavírá jménem Moldavska mezinárodní smlouvy a předkládá je parlamentu k ratifikaci. Jmenuje a odvolává velvyslance. Je vrchním velitelem ozbrojených sil a má i další kompetence, jako např. udělovat státní vyznamenání, vojenské hodnosti, milost odsouzeným, má právo vyhlásit referendum, pozastavit některé akty vlády až do rozhodnutí Ústavního soudu. Vydává dekrety k plnění svých kompetencí, které kontrasignuje předseda vlády.

Po odstoupení (zatím posledního řádně parlamentem zvoleného prezidenta Vladimira Voronina) vykonával pravomoci od září 2009 předseda parlamentu Mihai Ghimpu (a předseda Liberální strany) jako "úřadující prezident" a to do zvolení vedení nového parlamentu po volbách z 28. 11. 2010.

Od 30. 12. 2010 vykonává pravomoci prezidenta  Moldavské republiky Marian Lupu, předseda parlamentu (a předseda Demokratické strany Moldavska) jako "úřadující prezident".

zpět na začátek

2.3. Složení vlády

Složení vlády (od 14. 1. 2011) je následující:

Vladimir FILAT (42)               - předseda vlády; PLDM;[1]

Iurie LEANCA (48)                - místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí a evropské integrace; PLDM;

Valeriu LAZAR (43)               - místopředseda vlády a ministr hospodářství; PDM;

Eugen CARPOV (45)            - místopředseda vlády (pro otázky reintegrace Podněstří);

Mihai MOLDOVANU  (46)     - místopředseda vlády; PL (sociální otázky komplexně);

Veaceslav NEGRUTA (39)   - ministr financí, PLDM;

Oleg EFRIM (36)                    - ministr spravedlnosti (od 4. 5. 2011 po odchodu Alexandru TANASE, PLDM, z vlády do Ústavního soudu); jediná změna ve vládě od jejího ustavení

Alexei ROIBU (57)                - ministr vnitra; PLDM;

Vitali MARINUTA (41)           - ministr obrany, PL;

Marcel RADUCAN (44)         - ministr stavebnictví a regionálního rozvoje, PDM;

Vasile BUMACOV (54)         - ministr zemědělství a potravinářského průmyslu, PLDM;

Anatolie SALARU (47)          - ministr dopravy a dopravní infrastruktury, PL;

Gheorghe SALARU (50)       - ministr ekologie, PL;

Mihai SLEAHTITCHI (55)     - ministr školství, PLDM;

Boris FOCSA (43)                  - ministr kultury, PDM

Valentina BULIGA (50)          - ministryně práce, sociální ochrany a rodiny, PDM; (dočasně funkci zastává náměstek v souvislosti s kandidaturou ministryně na funkci primátorky Kišiněva)

Andrei USATII (61)                 - ministr zdravotnictví, PLDM

Ion CEBANU (27)                  - ministr mládeže a sportu, PL

Pavel FILIP (50)                     - ministr informačních technologií a spojů, PDM

Victor BODIU (40)                 - státní ministr, vede Státní kancléřství; PLDM;

Gheorghe DUCA (59)          - předseda Akademie věd Moldavské republiky (ve vládě z titulu své funkce)

Mihail FORMUZAL (52)       - baškan Autonomní oblasti Gagauzie (ve vládě z titulu své funkce)

Aktuální složení vlády, včetně životopisů jejích členů je dosažitelné na vládním portálu www.gov.md .

Vládní program má následující priority: evropská integrace, reintegrace země, efektivní a vyvážená zahraniční politika, vláda práva, snížení chudoby a zkvalitnění veřejných služeb, udržitelný ekonomický růst a decentralizace moci.

zpět na začátek

Patičkové menu

Katalog odkazů | Přístupnost | Kontakt | Mapa stránek | Právní výhrada | FAQ | O portálu