Niger: Vnitropolitická charakteristika

© Zastupitelský úřad Abuja (Nigérie)

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Niger je republika prezidentského typu. Prezident je volen v přímých volbách na pět let. V čele vlády stojí prezident, který sdílí některé výkonné pravomoci s ministerským předsedou jím jmenovaným. Vláda je rovněž jmenována prezidentem. Zákonodárná moc je ústavou svěřena Národnímu shromáždění, kde zasedá 113 poslanců.

Nejvýznamnější politické strany a hnutí:

  • Národní hnutí za rozvoj společnosti (MNSD)
  • Demokratické a sociální shromáždění (CDS)
  • Nigerská asociace pro demokracii a pokrok (ANDP)
  • Sociálně-demokratické hnutí (RSD)
  • Hnutí pro demokracii a pokrok (RDP)
  • Sociálně demokratická strana Nigeru (PSDN)
  • Nigerijská strana pro demokracii a socialismus (PNDS).

Výsledky parlamentních voleb 2011:

  • Sociálně demokratická strana Nigeru (PNDS – Tarayya) 39 %
  • Národní hnutí pro rozvoj společnosti (MNSD – Nassara) 26 %
  • Demokratické hnutí Nigeru za africkou federaci (MODEN/FA Lumana) 24 %
  • Aliance Nigeru pro demokracii a pokrok (ANDP – Zaman Lahiya) 8 %
  • Manifest pro demokracii a pokrok (RDP – Jama’a) 7 %
  • Unie pro demokracii a republiku (UDR – Tabbat) 6 %
  • Sociální a demokratický spolek (CDS – Rahama) 2 %
  • Svaz nezávislých obyvatel Nigeru (UNI) 1 %
 

zpět na začátek

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Současným prezidentem Nigerské republiky je Mahamadou Issoufou.

Politický vývoj Nigeru byl po získání nezávislosti na Francii v roce 1960 turbulentní a charakteristický vojenskými intervencemi, případně četnými „ústavními dodatky“ – byl to vývoj klasický i pro mnoho dalších zemí subsaharské Afriky.

A stejně jako řada jiných režimů, také šestnáctiletá vojenská diktatura plukovníka Ali Saibou podlehla „vlně revolucí“ v 90. letech a v roce 1995 se řízení státu chopila demokraticky zvolená vláda, jejíž jepičí život skončil opět vojenským převratem v roce 1996. Následné každoroční vojenské převraty příliš nepřidaly ani ekonomice země, ani jejímu „multipartijnímu“ systému. Nástup prezidenta Mamadou Tandja, jehož sesazení stojí u zrodu voleb současných, je do určité míry také jejich paralelou – Tandja totiž v roce 1999 vyhrál prezidentské volby organizované předchozí vojenskou vládou. V roce 2004 byl zvolen na druhé pětileté období, a když se jeho snaha udržet se pomocí ústavních machinací u moci i nadále nedařila, rozpustil parlament. Mediační snaha ECOWASu řešit tuto ústavní krizi a tím i rostoucí sociální nepokoje selhala – a 18. 2. 2010 přišlo to, co již Niger dobře znal – další vojenský převrat. Tentokrát však, zejména díky politickému tlaku ECOWASu, zřídila junta tzv. „Nejvyšší radu pro obnovení demokracie“, která v březnu 2010 ustanovila prozatímní vládu a stanovila jednoleté období pro přípravu a konání regulérních voleb. Bývalý prezident Tandja byl po převratu držen ve vazbě a čelí obviněním z korupce.

Volební maratón 2011 byl zahájen dne 11. 1. volbami do obecních a regionálních zastupitelských úřadů, volby parlamentní a prezidentské (první kolo) se konaly dne 31. 1. 2011. Jak volební pozorovatelé ECOWASu, tak i pozorovatelé EU a AU neměli vůči průběhu voleb vážnějších výhrad a v kritice se spíše omezili na konstatování technických a logistických problémů. ECOWAS práci volební komise ocenil a vedoucí jeho pozorovatelského týmu Koffi Sama, bývalý premiér Tožské republiky, dokonce prohlásil, že volby byl „free, fair, transparent and credible“.

Prvního kola prezidentských voleb se z celkového počtu 6 700 000 registrovaných voličů účastnilo 52,8 %, což není příliš velký rozdíl v porovnání s nižší 48% účastí ve volbách roku 2004.

5 nejvýznamnějších prezidentských kandidátů voleb 2011 a jejich výsledky v prvním kole:

  • Mahamadou Issoufou (PNDS – Tarayya) 36,06 %
    • premiér v letech 1993–1994, favorit, jeho politický kapitál spočívá v tom, že se vyprofiloval jako hlavní odpůrce Tandjova režimu
  • Seyni Oumarou (MNSD – Nassara; původní vládní strana Tandji) 23,24 %
    • premiér Tandjovy vlády v letech 2007–2009
  • Hama Amadou (MODEN/FE Lumana) 19,82 %
    • premiér v letech 1995–1996 a 2000–2007, v roce 2008 souzen pro korupci, utekl do exilu ve Francii, odkud se vrátil v roce 2010
  • Mahamane Ousmane (CDS – Rahama) 8,42 %
    • prezident v letech 1993–1996, před Tandjou utekl do zahraničí a vrátil se až po jeho uvěznění v roce 2010
  • Amadou Cheiffou (RSD – Gaskiya) 4,07 %
 

zpět na začátek

2.3. Složení vlády

  • Předseda vlády – Brigi Rafini (od 7. 4. 2011)
  • Ministr pro rozvoj zemědělství – Mahaman Moussa
  • Ministr živočišné výroby – Issiat Kato
  • Ministr základního školství – Ousmane Samba Mamadou
  • Ministryně pro státní správu a práci – Kanda Siptey
  • Ministr kultury, umění a oddechu – Ouamarou Hadary
  • Ministr národní obrany – Djida Hamadou
  • Ministr ekonomiky a financí – Ali M. Lamine Zeine
  • Ministryně zahraničních věcí a spolupráce – Aichatou Mindaoudou
  • Státní ministr, ministr vnitra a decentralizace – Albade Abouba
  • Ministr spravedlnosti – Dagara Mamadou
  • Ministr dolů a energetiky – Mohamed Abdoulahi
  • Ministryně pro záležitosti obyvatelstva a sociální reformy Boukari Zila Mahamadou
  • Ministr pro podporu mladých podnikatelů a reformu státních podniků Salou Gobi
  • Ministryně pro záležitosti žen a ochranu dětí – Barry Bibata
  • Ministr zdravotnictví – Issa Lamine
  • Ministr veřejných prací – Lamido M. Harouna
  • Ministr pro vodní zdroje – Tassiou Aminoiu
  • Ministr pro střední a vysoké školství, výzkum a technologie – Sidikou Oumarou
  • Ministryně turistiky a řemesel – Amadou Adssa Siddo
  • Ministr obchodu, průmyslu a normalizace – Halidou Badje
  • Ministr dopravy a civilního letectví – Kindo Hamani
  • Ministryně pro plánování městské a bytové výstavby a registraci půdy – Diallo A. Abdoulaye
  • Ministryně pro územní správu a rozvoj komunit – Saadé Souley
  • Ministr mládeže, sportu – Abdouramane Seydou
  • Ministr pro sdělovací prostředky, mluvčí vlády – Mohamed Ben Omar
  • Ministryně pro technické vzdělávání a přípravu do zaměstnání – Madzama Hadiza
  • Ministr pro styk s orgány republiky – Salifou Madou Kelzou
  • Ministr pro životní prostředí a boj proti dezertifikaci – Mohamed Akotey
  • Ministr pro náboženské a humanitární záležitosti – Labo Issaka
  • Ministr pro africkou integraci a diasporu – Saddou Hachimou
  • Ministr pro zvyšování konkurenceschopnosti a boj proti drahotě – Abdou Daouda
 

zpět na začátek

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)


Pomohla Vám informace? Ano Částečně Ne