Turecko: Vnitropolitická charakteristika

© Zastupitelský úřad Ankara (Turecko)

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Turecká republika je fungující parlamentní demokracií.

Politický vývoj Turecka v druhé polovině r. 2010 a první polovině r. 2011 byl určován implementací balíku ústavních reforem schváleným v referendu 12. září2010 a předvolební situací (parlamentní volby proběhly 12. června 2011). Do značné míry tak zpomalily všechny ostatní reformy a během BE PRES a HU PRES již nebyla otevřena ani jedna negociační kapitola (připravena v podstatě jen kapitola 8 – Hospodářská soutěž).

Pokračovalo vyšetřování kauzy Ergenekon o spiknutí nacionalistických kruhů proti vládě AKP. Na počátku roku 2009 se k tomuto staršímu případu přidala kauza Balyoz, ohledně plánu některých armádních a bezpečnostních kruhů vyvolat atentáty chaos v zemi a připravit tak půdu pro převzetí moci podle modelu v letech1960 a1980. Kroky prokuratury vedoucí v březnu k zatčení některých novinářů údajně spojených s kauzou Ergenekon vedly k obvinění vlády, že ohrožuje svobodu slova. V roce 2010 se k těmto kauzám přidal také případ „internetového memoranda“ – zřízení několika desítek internetových stránek s cílem vést propagandu proti vládě AKP. Zřizovatelem byl podle obvinění generální štáb armády.

Na druhé straně došlo ke zpomalení reforem namířených k postavení kurdského obyvatelstva, což vyústilo v oficiální bojkot referenda ze strany kurdské BDP (Strany míru a demokracie, nástupce zakázané DTP). Zároveň došlo na začátku roku k obnovení aktivity PKK a řadě atentátů nejen na východě země, ale také v Istanbulu a dalších městech na západě. V srpnu 2010 PKK však vyhlásila příměří, které na podzim prodloužila až do voleb, ale s nástupem jara bylo na počátku března 2011 odvoláno.

Jednou z nejdůležitějších vnitropolitických událostí bylo zasedání Nejvyšší vojenské rady v srpnu 2011. Tři dny před zasedáním rezignoval náčelník generálního štábu a velitelé tří hlavních druhů vojsk (pozemní síly, letectvo, námořnictvo) na protest proti zatčení cca 200 generálů a vyšších důstojníků obviněných z účasti ve spiknutích Ergenekon, Balyoz a „internetového memoranda“. Na zasedání, na kterém armádní velení každoročně rozhoduje o obsazení nejvyšších armádních míst, se tak podařilo vládě do značné poprvé v historii Turecka prosadit svou vizi vztahů civilní vlády a armády, resp. podřízenosti armády civilní kontrole. Na začátku roku 2012 byl v souvislosti s třetím zmíněným případem zatčen bývalý náčelník generálního štábu İlker Başbuğ.

Nevyřešenou zůstává kurdská otázka. Pokusy vyřešit vojensky teror PKK selhaly, stejně jako dosavadní pokusy o politické řešení. Na konci března pronikly na veřejnost detaily ohledně nové strategie pro vyřešení kurdského problému, který spočívá na oddělení vojenského řešení problému PKK, respektive její militantní části, na jedné straně a politickým jednáním s kurdskou parlamentní stranou BDP s cílem najít politické řešení.

Pokračují také jednání o nové ústavě s cílem najít dohodu na konečném znění nejpozději do druhé poloviny roku 2012.

 

zpět na začátek

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Dne 28. srpna 2007 byl parlamentem zvolen na sedm let 11. prezidentem Turecké republiky dosavadní ministr zahraničí Abdullah Gül, který obdržel 339 z 448 hlasů přítomných poslanců.

Ve své inaugurační řeči se Gül přihlásil k principům sekularismu, demokracie, právního státu a sociální spravedlnosti a zdůraznil význam zachování těchto principů v zemi, která leží ve specifické geografické oblasti. Zvláštní pozornost Gül věnoval vstupu Turecka do EU, přičemž opětovné nastartování politických i ekonomických reforem označil za imperativ. Dle Güla se politická atmosféra v Evropě může vždy změnit, reformy proto musí Turecko činit především kvůli sobě a svým občanům. Gül znovu zopakoval myšlenku, že Ankara může „otevírat“ a „uzavírat“ kapitoly sama, bez ohledu na rozhodnutí Bruselu. Gül v projevu dále zmínil odhodlání Turecka bojovat proti terorismu, který napadá teritoriální integritu země, zároveň však zdůraznil význam aktivní zahraniční politiky. V této souvislosti přislíbil dále budovat vztahy s turkickými národy i všemi ostatními zeměmi. Během svého mandátu se prezident Gül zastával prohlubování demokratizačních a modernizačních reforem.

 

zpět na začátek

2.3. Složení vlády

  • Recep Tayyip Erdoğan – předseda vlády, Národní bezpečnostní rada (MGK), Národní zpravodajská služba, Správa rozvoje bytové výstavby, Agentura na podporu investic
  • Bülent Arınç – vicepremiér, vztahy se Nejvyšším správním soudem, Atatürkův ústav jazyka a dějin, Generální ředitelství nadací, Generální ředitelství médií a informací, Generální ředitelství Turecké televize a rozhlasu, Genrální ředitelství Anadolu Ajansı (tisková agentura), Rozhlasová a televizní rada
  • Ali Babacan – vicepremiér, koordinace ekonomických otázek, státní pokladna, Centrální banka, Ziraat Bankası, Halk Bankası , Turecká rozvojová banka, Turecká exportní úvěrová banka, Turecká nadační banka, předsedá Komisi pro kapitálový trh, Bankovní rada, Fond pro pojištění vkladů
  • Beşir Atalay – vicepremiér, Koordinace vztahů s Kyprem, předsedá Radě pro boj s terorismem, koordinace otázek ochrany lidských práv, předsedá Krizovému štábu, předsedá Radě pro veřejný pořádek a bezpečnost, sekretariát Fondu pro propagaci
  • Bekir Bozdağ – vicepremiér, vztahy s parlamentem, Řada pro otázky náboženství, Úřad pro rozvoj a spolupráci, předsedá Asociaci pro Turky v zahraničí a jejich příbuzné
  • Sadullah Ergin – ministr spravedlnosti
  • Fatma Şahin – ministryně pro rodinu a sociální politiku
  • Idris Naim Şahin – ministr vnitra
  • Egemen Bağış – ministr pro EU
  • Nihat Ergün – ministr pro vědu, průmysl a technologie
  • Faruk Çelik – ministr práce a sociální jistoty
  • Erdoğan Bayraktar – ministr životního prostředí a urbanismu
  • Ahmet Davutoğlu – ministr zahraničí
  • Zafer Çağlayan – ministr hospodářství
  • Taner Yıldız – ministr energetiky a přírodních zdrojů
  • Suat Kılıç – ministr mládeže a sportu
  • Mehmet Mehdi Eker – ministr zemědělství a živočišné výroby
  • Hayati Yazıcı – ministr obchodu a cel
  • Cevdet Yılmaz – ministr rozvoje
  • Ertuğrul Günay – ministr kultury a turismu
  • Mehmet Şimşek – ministr financí
  • Ömer Dinçer – ministr školství
  • İsmet Yılmaz – ministr obrany
  • Veysel Eroğlu – ministr lesů a vod
  • Recep Akdağ – ministr zdravotnictví
  • Binali Yıldırım – ministr dopravy
 

zpět na začátek

Souhrnná teritoriální informace


Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)


Pomohla Vám informace? Ano Částečně Ne

Newsletter