A hlavně má své svaté krávy – mantry, které se nesmějí zpochybňovat. Data jsou všechno! Open space podporuje spolupráci! Disrupce mění svět!

Bohužel, jediný problém je, že většina těchto svatých krav je mrtvá. Jen je ještě nikdo neodtáhl z pastviny. Tak se na ty tři z nejoblíbenějších firemních zaklínadel pojďme podívat. Jo, bude to trošku bolet.

Data ‑driven – náboženství bez víry

Když dnes ve firmě neříkáte, že jste data‑driven, jste podezřelí. Skoro jako byste přiznali, že věříte na víly. Všichni chtějí být řízeni daty. Jenže realita vypadá jinak: Data jsou novodobé modly, ke kterým se všichni modlí, ale nikdo jim pořádně nerozumí.

Manažeři si myslí, že když mají dashboard, mají i strategii. Jenže dashboard není strategie, je to tak maximálně modernější tachometr. Uberete, přidáte – ale pořád jedete stejným směrem, i když vede do zdi.

Proč? Protože data jsou vždycky jen minulost. Jsou to mrtvé otisky toho, co už bylo. Ale byznys se odehrává v budoucnosti. Data vám řeknou, že zákazníci loni chtěli SUV. A vy na základě toho vyrobíte další SUV přesně ve chvíli, kdy lidi začnou chtít elektrokola. Gratuluju, máte data, ale jste v háji. To je problém mnoha firem – extrapolují budoucnost protažením včerejší křivky trendu, s proměnnými zacházejí jako s konstantami.

Budoucnost podnikání odhaluje studie BDO Techtonic States 2025

A co hůř – data sama nemluví. Záleží vždy na způsobu interpretace a komparace. Data potřebují souvislosti, kontext. Což je to, na co se zapomíná. Konkrétní příklad? Blockbuster. Měli tuny dat o tom, co si lidé půjčují. Věděli, že VHS jede. Jenže Netflix neřešil VHS. Netflix řešil, co přijde potom. Výsledek? Blockbuster dnes existuje jen jako vtip na LinkedInu.

Data jsou užitečná. Ale pokud nemáte vizi, intuici a schopnost vidět dál než do včerejší tabulky, jsou vám k ničemu.

Otevřené kanceláře – kolektivní trest

Open space se prodává jako nástroj spolupráce. Realita? Je to kolektivní trest pro bílé límečky. Levná náhrada kanceláří, zabalená do pozlátka moderní firemní kultury.

Argument: Open space podporuje komunikaci! Skutečnost? Zaměstnanci si radši napíšou zprávu po teamsech, než aby řekli něco nahlas – protože vědí, že by to slyšela celá hala. Harvard Business School má za jímavou studii: Komunikace podle ní po zavedení open space klesá o 70 %.

Argument: Open space podněcuje kreativitu. Skutečnost? Kreativita vyžaduje soustředění, klid a čas. V open space máte hluk, kašlající kolegy a Frantu z IT, co řeší s babičkou, jestli už dala péct kachnu. To není kreativní prostředí, to je trestná lavice.

Argument: Open space je moderní! Skutečnost? Především je levný. Jedna hala s dlouhými stoly vyjde rozhodně levněji než kanceláře po čtyřech lidech. O nic jiného tu nikdy nešlo. A jestli to někdo na konferenci prodává jako novou kulturu práce, tak lže.

Kdo na tom vydělává? Firma, rozuměj akcionáři. Kdo na tom tratí? Všichni ostatní. Viry se v open space šíří rychleji než myšlenky. Produktivita klesá, nemocnost stoupá.

Open space není inovace. Pokud chcete, aby vám lidi skutečně spolupracovali, dejte jim prostředí, které opravdu podporuje spolupráci a kreativitu. Jaké že to je? Vhodně rozmanité – klidná zákoutí pro soustředěnou práci, společné prostory pro kreativní debaty. Jinak budete mít krásné fotky kanceláří na webu, ale zaměstnance, kteří potají hledají práci jinde.

Disrupce – eufemismus pro chaos

Naše firma je disruptivní! To dnes řekne skoro každý startupista. Co to znamená? Obvykle nic. Nebo přesně ji: Znamená to, že zatím úplně nevíme, kam běžíme, ale tváříme se, že v cíli jsme byli už včera.

Disrupce se prodává jako revoluce. Ale často je to jen chaos. Uber měl být revolucí v dopravě. Realita? Unavení řidiči, dražší jízdy a firma, která po deseti letech není v zisku. WeWork měl změnit, jak pracujeme. Realita? Předražený coworking, který zbankrotoval rychleji než startupový večírek. Theranos? Tam už disrupce plynule přešla do trestního práva.

A přesto všichni chtějí být disruptivní. Firmy propouštějí lidi a říkají tomu disruptivní změna. Startupy pálí peníze a říkají tomu disruptivní růst. CEO nemá tušení, co dělá, tak zavelí k disruptivnímu pivotu. Přeloženo: Jsme v koncích, zkusíme něco jiného.

Skutečně přelomové věci – knihtisk, elektřina, auto, internet – se nikdy nemusely chlubit tím, že jsou disruptivní. Ony prostě byly. Gutenberg nepotřeboval pitch deck s bulletpointem Disruptujeme publishing. Prostě vytiskl Bibli a změnil svět.

Disrupce je módní nálepka na neschopnost. Pokud něco skutečně funguje, nepotřebujete tomu říkat disruptivní. Stačí, když ostatní vidí, že je to pro ně užitečné.

Agilita – běháme v kruhu, ale agilně

Agile. Pokud to dnes ve firmě nemáte, nejste moderní. Každý chce být agilní, mít sprinty, backlogy a stand‑upy. V praxi to ale často znamená jediné: Běháme v kruhu, ale zato agilně.

Stand‑up meeting měl být rychlý, desetiminutový. Reálný výsledek? Denní půlhodina povinného postávání u tabule, kde každý monotónně odříkává, co včera dělal. Překvapení se nekoná, kolegové to už vědí z instáče. Sprinty? To je to období mezi dvěma deadliny, kdy všichni předstírají, že dodržují plán. Backlog? Úložiště úkolů, které nikdy nikdo neudělá.

Agilita se prodává jako metoda, jak být rychlejší a flexibilnější. Ve skutečnosti se z ní často stává jen formální kulisa – manažeři si odškrtnou, že jedou agilně, ale projekty běží dál stejně neefektivně jako dřív. Rozdíl je jen v tom, že místo projektového plánu mají barevné post‑ity a místo projektového manažera Scrum Mastera.

Přitom agilita sama o sobě není špatná. Problém nastává, když se z ní stane rituál bez obsahu. Ostatně, to je problém všech buzzwords. Skutečná agilita není o stand‑upech, ale o schopnosti rychle se rozhodnout a třeba i změnit kurz, když se ukáže, že jedeme do zdi. Jenže to bolí. A tak se radši běhá v kruhu.

Inovace – vymalovali jsme recepci na žluto a říkáme tomu inovace

Slovo inovace je dnes tak vyprázdněné, že by si zasloužilo chráněný status ohroženého druhu. Každá firma tvrdí, že inovuje. Reálně to často znamená, že změnila logo, vymalovala recepci na žluto nebo přidala do mobilní aplikace tlačítko s jinou ikonou.

Skutečná inovace je vzácná. Není to nový slogan, není to digitální kampaň a už vůbec ne firemní hackathon, kde se tři dny předstírá, že se tvoří budoucnost. Inovace je, když něco zásadně změní váš produkt, službu nebo byznys model. Jenže to bolí, stojí to peníze a hrozí, že to nevyjde. Takže firmy raději hrají divadlo a říkají, že jsou inovativní.

Pamatujete, když se každá banka chlubila, že má mobilní aplikaci? Dnes je to samozřejmost. Když se každá firma chlubila chatbotem? Většina z nich byla stejně k ničemu. Inovace není to, co je teď in. Inovace je to, co za pět let bude standardem.

Problém je, že v powerpointu vypadá slovo inovace líp než Děláme to poctivě a dlouhodobě. Ale to druhé většinou funguje víc.

Wellbeing – banán v kuchyňce místo férové mzdy

Další firemní mantra: My se staráme o wellbeing našich zaměstnanců. Realitou jsou ale spíš přesčasy, mizerné mzdy a v kuchyňce miska s banány.

Wellbeing se prodává jako revoluce v HR. Často je to ale jen laciný nátěr na starý problém. Namísto toho, aby firma řešila, že lidé pracují pod tlakem, nemají dost času na rodinu nebo jsou permanentně přetížení, koupí předplatné do aplikace na meditace. Nebo pozve kouče jógy na středeční oběd. Výsledek? Zaměstnanci se sice protáhnou, ale do práce pořád chodí se sevřeným žaludkem.

Největší ironie? Wellbeing často zavádějí firmy, kde se vyžaduje být flexibilní – což v překladu znamená být dostupný 24/7, neboli pracuj dvacet čtyři hodiny denně. A když si zaměstnanci začnou stěžovat, dostanou jako bonus mindfulness kurz.

Skutečný wellbeing není banán v kuchyňce ani firemní jóga. Je to férová mzda, rozumná pracovní doba a prostředí, kde si lidé důvěřují, spolupracují a přitom se nebojí říct šéfovi pravdu. Pokud tohle firma nezajistí, může se v péči o zaměstnance třeba přetrhnout, ale stejně jí lidi utečou.

Jak nezemřít na buzzwordy

Data, open space, disrupce, agilita, inovace, wellbeing a všechny ostatní buzzwordy mají jedno společné: Jsou to pohodlné iluze. Umožňují manažerům tvrdit, že něco dělají, zatímco ve skutečnosti šlapou vodu. Pravda je banální: Úspěšná firma nestojí na buzzwordech, ale na něčem mnohem obyčejnějším: Používá rozum (dělá věci, které dávají smysl), zapojuje vizi (má odvahu vsadit na něco, co v tabulkách ještě není) a dává prostor svým lidem (protože ti to nakonec celé odmakají). Možná to není tak sexy jako buzzwordy, které ohromují svět pseudopokrokem. Ale funguje to.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban