Zaměstnává téměř 9 % průmyslových pracovníků. V posledních letech se odvětví potýká s poklesem výroby, a to zejména v důsledku klesající poptávky na exportních trzích. V České republice působí odhadem asi 4,6 tisíce strojírenských podniků, kde převažují střední a velké firmy, zatímco drobní živnostníci hrají spíše okrajovou roli.

Produkce i přidaná hodnota strojírenských podniků se od roku 2023 vrátily na úroveň před pandemií (2019), avšak zaměstnanost v oboru klesá rychlejším tempem. V roce 2023 pracovalo ve strojírenství 124 tisíc osob, tj. o 9,6 % méně než před čtyřmi lety. Čistý zisk strojírenských firem se sice mírně zvýšil, ale zůstává výrazně pod průměrem celého průmyslu (ČSÚ uvádí 35 % vs. 49 %).

HK ČR: Firmy hlásí zlepšení, ale nerovnoměrné. Optimismus sílí i v průmyslu

Podle ředitele Svazu strojírenské technologie Oldřicha Paclíka je současné postavení českého strojírenství slušné, ale je potřeba dále intenzivně pracovat na jeho dalším rozvoji, jak uvedl pro Technický deník. Česko je například na 14. místě v oblasti světové produkce obráběcích strojů. Paclík upozorňuje, že v minulosti došlo k promrhání příležitostí k integraci: „Firmy se dnes na trhu obráběcích strojů musejí prát každá sama za sebe, což má nevýhody, zejména co se týče objemu kapitálu a know‑how.“ Slušnou základnu českého strojírenství však Paclík stále vnímá jako výhodu: „V tomto náročném oboru se k silné tradici hlásit můžeme.“

Závislost na exportu

České strojírenství výrazně spoléhá na vývoz. Přibližně 70 % vyrobené produkce strojírenského zboží se vyváží do zahraničí. V roce 2023 činil objem exportu 508 miliard Kč. Ačkoliv se poprvé za mnoho let meziročně mírně snížil (o 2,5 %), přebytek zahraničního obchodu strojírenství vzrostl na rekordních 123 miliard Kč, protože se výrazně zredukoval dovoz.

V roce 2025 se očekává další pokles exportu v důsledku oslabené poptávky v EU a rostoucích geopolitických napětí. Válka na Ukrajině nadále zvyšuje ceny surovin, jako je ocel, a sankce proti Rusku omezují dovoz materiálů. Navíc hrozba nových amerických cel na evropské výrobky by mohla zvýšit náklady na export do USA, což by zasáhlo zejména automobilové komponenty a průmyslové stroje. Do toho nové evropské regulace, jako Zákon o kybernetické odolnosti (CRA), zvyšují požadavky na bezpečnost a ztěžují plánování investic.

Nejsilnějšími trhy jsou okolní státy

V žebříčku exportních trhů dominuje Evropská unie – celkem 74 % českého strojírenského exportu směřuje do EU, z toho 63 % do zemí eurozóny. Nejsilnějšími trhy jsou tradičně Německo, Slovensko, Francie a Polsko. U vývozu mimo Evropu roste význam, ale i tak dosahuje pouze 17 % celkového exportu. Značný deficit vykazuje obchod s Asií, zejména s Čínou – záporné saldo 32 miliard Kč v roce 2023.

Export zelených výrobků (např. vlakové techniky, tepelná čerpadla) již tvoří asi 7 % celkového exportu (325 miliard Kč), ale růst mohou ohrozit vysoké ceny energií, nedostatek obnovitelných zdrojů a pomalé schvalování investic. Klíčové vývozní komodity představují například chladicí a klimatizační zařízení, čerpadla, kompresory a stroje pro těžbu a stavebnictví. Naproti tomu obory jako ložiska, ozubená kola, převodovky či zemědělské stroje vykazují dlouhodobě obchodní deficit. Strojírenský export z Česka míří do více než 170 zemí světa. Podíl na vývozu českého strojírenství se stále zvyšuje, což podtrhuje vysokou závislost sektoru na zahraničních trzích a nutnost adaptace na globální podmínky.

Klíčem jsou investice od vývoje

České strojírenství je středně technologicky náročné a dlouhodobě zvyšuje investice do výzkumu a vývoje (VaV), avšak růst výdajů stagnuje. V roce 2023 utratily tuzemské strojírenské firmy na VaV celkem 5,4 miliardy Kč, což je méně než automobilový nebo elektrotechnický průmysl. Podíl výdajů na VaV na přidané hodnotě strojírenství je ale přibližně dvojnásobný proti průměru průmyslu. Přesto analýzy upozorňují, že intenzita VaV u nás stagnuje, zatímco v jiných oborech roste.

Podle průzkumu a odborníků musí české firmy navíc stále více investovat do moderních technologií průmyslu 4.0 – tj. digitalizace procesů, automatizace, robotizace a umělé inteligence. Současně musí strojírenské firmy hledat přidanou hodnotu v produktech. Martin Wichterle, majitel holdingu Wikov Industry, v rozhovoru pro Český rozhlas upozornil: „Pro firmy je klíčové najít dobrý výrobek s vyšší přidanou hodnotou a nebýt jen subdodavatelem dalšího.“ Mnohé české závody se pro to snaží rozvíjet vlastní unikátní produkty a otevřít nové provozy v zahraničí, aby byly blíže zákazníkům.

Česká republika má schválenou Národní strategii pro umělou inteligenci do roku 2030, která zdůrazňuje rozvoj AI právě i v průmyslu a výrobě. To podtrhuje potřebu investic do této oblasti pro zajištění techno logického posunu a zvýšení přidané hodnoty českého strojírenství.

Kvalifikovaná síla chybí

Podle Svazu strojírenské technologie vykazují technické profese téměř nulovou nezaměstnanost. Firmy si ale stěžují na slabou připravenost absolventů a konkurují si na trhu mladých techniků, kterých je kritický nedostatek. Přibývá poptávka po technicích a programátorech robotů namísto standardních montérských profesí. Bez dostatečného počtu operátorů CNC strojů a programátorů automatů však nelze výrobu rozšiřovat.

Nízká celková míra nezaměstnanosti v České republice, k červenci 2025 hlásil ČSÚ nezaměstnanost 3,0 %, maskuje tento strukturální problém. Zatímco celkově je málo lidí bez práce, velká část nezaměstnaných buď nemá potřebné vzdělání, nebo postrádá motivaci k práci v technických profesích. Tento nepoměr vede k vysokým platovým nárokům a značným nákladům na interní rekvalifikaci a zaškolování. Situaci zhoršuje také stárnutí populace.

Technologie čelí kyberhrozbám

Nástup inteligentních technologií a investice do vlastního vývoje pomáhají situaci zlepšovat. Řada strojírenských podniků po celém světě již implementuje robotizaci, automatizovanou montáž a digitální nástroje pro správu výroby, jako jsou MES systémy či prediktivní údržba. V Česku už existují první chytré fabriky, které tyto technologie nasazují.

Podle společnosti Profika, která se specializuje na CNC technologie, dnes většina zákazníků při koupi obráběcího stroje rovnou řeší možnosti jeho automatizace – ať už okamžitě, nebo s přípravou na budoucnost. „Technologicky vyspělé stroje snižují potřebu obsluhy, ale kladou vyšší nároky na její kvalifikaci,“ uvedl Jakub Kaufman, specialista na rozvoj robotizace ve firmě Profika, v rozhovoru pro Technický týdeník. Ne všechny firmy jsou proto připraveny na jejich nasazení, i když na to mají prostředky.

S rostoucí digitalizací a propojeností výrobních procesů se zvyšuje i riziko kybernetických útoků. Více než čtvrtina (27 %) společností čelila v posledních letech kybernetickému útoku, vyplývá to z průzkumu společnosti eDsystem realizovaného prostřednictvím aplikace Instant Research agentury Ipsos.

Do vývoje oboru vstupují i globální faktory. Válka na Ukrajině nadále ovlivňuje ceny a dostupnost oceli a sankce proti Rusku omezují dovoz. Zároveň se objevuje hrozba nových amerických cel na evropské výrobky. „Pokud se navýší cla na dovoz výrobků z EU, čeští exportéři by mohli čelit vyšším nákladům při vývozu do USA,“ dodal Kaufman. Zdražení by se dotklo především automobilových komponentů a průmyslových strojů.

Udržitelnosti vstříc

Téma udržitelnosti získává v českém strojírenství na významu. Skupina Czechoslovak Group – jeden z největších domácích holdingů – přistupuje k ESG komplexně. „Náš holding má definovanou skupinovou strategii udržitelnosti, jež bude do značné míry ovlivňovat fungování našich společností do budoucna,“ uvádí Serge Damian, chief sustainability officer CSG. V praxi CSG investuje do projektů zelené mobility (například vodíkové Tatry), vývoje ekologičtějších brzdových systémů či bezolovnatých zápalek.

„Bereme ESG především jako velkou výzvu, kterou chceme zvládnout co nejlépe,“ dodává Damian. Podle něj však ESG jako celek přináší velkou míru administrativní zátěže, na kterou dnes firmy zkrátka nejsou připraveny. To znamená revizi interních procesů a přípravu na nové legislativní požadavky (např. povinnosti vypočítávat uhlíkovou stopu či zajistit sociální dopady dodavatelských řetězců). Významnou roli hraje i tlak ze strany bank, investorů a mladé generace pracovních talentů, která upřednostňuje udržitelné firmy a čisté technologie.

Strojírenství čeká zelená transformace

Datové analýzy ukazují, že český průmysl má vysoký potenciál zelené transformace. Projekt Mapa příležitostí iniciativy Druhá ekonomická transformace zjistil, že Česko se umístilo na 2. místě na světě v indexu připravenosti zeleného průmyslu. Vývoz zelených výrobků (například vlakové techniky, tepelných čerpadel, ekologických izolací či komponentů pro elektromobilitu) už dnes činí zhruba 7 % českého celkového exportu (asi 325 miliard Kč). Závěry projektu však varují, že růst mohou ohrozit vysoké ceny energií, nedostatek obnovitelných zdrojů a pomalé administrativní schvalování investic.

Jak shrnuje Martin Vohánka, zakladatel firmy Eurowag: „Překvapilo nás, že data jsou pro Českou republiku v oblasti průmyslu tak dobrá, že zlaté české ručičky umí být i zelené. Nesmíme si ale nechat ujet vlak.“ Nikola Hořejš z iniciativy Druhá ekonomická transformace doplňuje: „Jestli budeme zelený tygr, nebo nám ujede vlak, záleží na strategii státu a odvaze byznysu. Potenciál máme.“ Česká republika by se mohla posunout mezi lídry nízkouhlíkového průmyslu, pokud firmy i stát investují do inovací a podpůrné infrastruktury. Velcí hráči tuzemského průmyslu se shodují, že bez digitalizace a úsporných technologií to nepůjde.

Tlak EU na dekarbonizaci výroby je pro české firmy výzvou i příležitostí. Příkladem je investice Doosan Škoda Power v Plzni, která chce v souvislosti s plánovanou jadernou výstavbou u nás rozšířit výrobu turbín a generátorů. Na jaře 2024 zástupci Doosanu oznámili, že budou v Plzni budovat centrum vodíkových turbín a spalovacích generátorů, aby se český průmysl významně podílel na globálních projektech.

Takové projekty znamenají technologický pokrok, ale zároveň nutnost velkých investic do nových zařízení. Obecně platí, že přechod k úspornější a cirkulární výrobě (tříděný odpad, recyklace materiálů) bude stále silněji definovat české strojírenství v nadcházejících letech.

Cestu ukazují inovativní firmy

Výrazné příklady tuzemských společností, které jdou v digitalizaci a inovacích příkladem, zahrnují jak velké, tak menší firmy. Společnost Linet Group (vyrábějící zdravotnická lůžka) nedávno koupila francouzský podnik vyvíjející chytrý nábytek pro prevenci pádů, aby rozšířila portfolio o high ‑tech řešení. Důležitým trendem je, že Linet kromě výroby expanduje i do služeb – pronájmu lůžek a servisu zdravotnických zařízení.

Mezi výrobci obráběcích strojů vyčnívá TOS Varnsdorf, která již několik let investuje do automatizace a digitalizace výroby i svých produktů. TOS dokonce otevřela vlastní střední školu strojírenskou, aby si vychovala potřebné zaměstnance, a poskytuje stipendia či další benefity pro technické obory. Podle Oldřicha Paclíka (Svaz strojírenské technologie) takové iniciativy pomáhají zmírnit nedostatek kvalifikovaných montérů a techniků.

Společnost Kovosvit MAS se zaměřuje na vývoj 3D metalického tisku ve spolupráci s akademickou sférou. ČVUT v Praze spolu s Kovosvitem vyvinulo unikátní průmyslovou 3D tiskárnu WeldPrint schopnou vyrábět masivní kovové díly (až 400 kg) metodou svařování laserem. Taková zařízení jsou příkladem toho, jak zkušební laboratoře akcelerují inovace ve výrobě.

Řada firem zavádí pokročilé řízení výroby přes IoT platformy, prediktivní údržbu a robotická pracoviště. Příkladem je firma CEAD/TGS, která jako první zavedla u nás velkoformátový 3D tisk plastů vyztužených uhlíkovými nebo skleněnými vlákny. Podle jejího zakladatele Pavla Diviše je 3D tisk úplně nová disciplína, v níž vidíme velkou budoucnost – TGS očekává, že v horizontu pěti let se 3D tisk stane zhruba třetinou jeho tržeb.

Sektor se diverzifikuje

České strojírenství je poměrně diverzifikované a několik podniků se etablovalo v rámci mezinárodních dodavatelských řetězců i obranného průmyslu. K významným patří Wikov Industry (převodovky a přesné komponenty), Honeywell CZ (letecká avionika, výzkumné centrum v Brně), Česká zbrojovka (lehké zbraně) nebo KOVOSVIT MAS (soustruhy, obráběcí centra). Většina z nich se zaměřuje na vývozní trhy.

Mezi vzorné příklady patří i firmy prosazující inovace a spolupráci. Například Siemens působí jako průkopník průmyslové digitalizace v ČR. Ve spolupráci s vysokými školami uděluje Siemens každoročně Cenu Wernera von Siemense pro nejlepší studentské práce v oblasti techniky.

Česko má dobře naběhnuto, ale musí zvládnout výzvy

Hlavní výzvou českého strojírenství je nyní nedostatek kvalifikované pracovní síly. Jak varuje Martin Wichterle v rozhovoru pro Český rozhlas: „Pokud nebudeme mít schopnost přilákat lidi, kteří tu budou chtít studovat, pracovat nebo podnikat a o které je ve světě obrovský zájem, tak prohrajeme na celé čáře.“

Stárnoucí populace, odliv talentů do západní Evropy či do jiných odvětví a nízká atraktivita technických profesí jsou akutními problémy. Wichterle připomíná, že Česko doslova uzavřelo hranice pro mladé odborníky, zatímco sousední země jako Německo, Polsko a Maďarsko o ně aktivně usilují. „Pokud budeme pokračovat cestou úplného uzavření, dopadneme špatně,“ dodává Wichterle a radí zvýšit zahraniční investice do průmyslu, systémové pobídky pro strategické výrobce a podporu vzdělávání technických oborů.

Další klíčovým doporučením je orientace na vlastní inovace a světové trhy. Strojírenský svaz i vládní instituce by měly podporovat sdílení know‑how, klastrové iniciativy a zahraniční expanzi. Zároveň je třeba zlepšit podnikatelské prostředí – snižovat byrokracii, zrychlit schvalování investic (např. staveb) a jasně nastavit podmínky pro zelené technologie, aby firmy mohly rychle reagovat na globální trendy.

Český průmysl má v globální konkurenci dobré startovní pozice (silný export i tradiční výrobní kapacity), nicméně zaostává v produktivitě a výdajích na inovace. Odborníci zdůrazňují, že budoucí růst strojírenství bude úzce spojen se zelenou transformací, digitalizací a výchovou nových inženýrů a techniků. Je‑li tato strategie naplněna, může české strojírenství nejen udržet současnou pozici, ale stát se i v příštích desetiletích plnohodnotným hráčem na světové scéně. Otázkou zůstává, kdo přepne dřív – my, nebo zbytek světa?

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Šimon Mitro