English version
„Když jsme přišli na tento pozemek, kde teď stojí penzion, bylo tu jen pole. Jako první jsme vysadili sad. A chodíval kolem soused, pan Marek se jmenoval, a ten říkával: Pane drahéj, takovej sad, to aby plodil, to chce včely! A já mu odpovídal: Pane Marku, já nepotřebuju, aby to plodilo, ono to má hektar a půl a pro naši pětičlennou rodinu je jablek vždycky dost,“ vzpomíná se smíchem Vladimír Glaser.
„A on za měsíc zase: Pane drahéj, to chce ty včely! A já říkal, jasně, já si to nastuduju a pak budou včely. A jednoho dne přišel a už neříkal, že bych si měl pořídit včely, ale že mám vzít auto a jet s ním, že mám u něj tři včelstva.“
Glaser si tehdy do Ořechu přivezl včelstva i s úly a postavil je na zahradu. Brzy nezbývalo, než postavit včelín a koupit úly, aby mohl ty staré panu Markovi vrátit. Zhruba osm let se pak o včely staral jen tak, jak mu poradil pan Marek. Až později při intenzívním studium života včel zjistil, že mnoho rad, ač dobře míněných, bylo špatných.
Pevné pouto
Rodina Glaserova je s Ořechem, vesnicí s necelou tisícovkou obyvatel na jihozápadní hranici Prahy, spjatá už tři sta padesát let. „Moji předci tu měli mlýn a polnosti. K mlýnu patřil sad a mít takový sad bylo mým snem,“ vypráví Vladimír Glaser.
Po roce 1948 rodina o mlýn i veškerý majetek přišla. Část polí dostali zpět v restituci, mlýn už ne. Dnes tu má Glaser nejen sad, ale i Ekocentrum Včelín a penzion, s manželkou organizují příměstské tábory, medobraní, kurzy pro včelaře a aktuálně otevírá Muzeum medu a českých Vánoc.
Vystudovaný strojař se totiž nikdy nevěnoval jen jedné profesi. Když v roce 1987 dokončil vysokou školu, měl nastoupit do Avie. V automobilce pro něj ale najednou nebylo slibované místo a on musel vše rychle řešit, aby ho tehdejší režim nepotrestal za příživnictví.
Krédo inženýra Glasera. „Med je pro mě podružná záležitost. Když vidím, jak se včelám daří,
jak jdou do síly, jak opylovávají, to je něco fantastického.“
Práci mu nabídl pan Bubeník, z něhož se později stal Glaserův tchán. Objížděli spolu přehrady, jezy a plavební komory a jako jediní dva v republice kontrolovali vše, co na nich bylo vyrobené z kovu.
Po revoluci úspěšně kandidoval na starostu v rodném Ořechu. Glaser vzpomíná, že plat starosty tehdy nestačil na uživení rodiny, jež se postupně rozrostla o tři děti, a tak přivezl do Česka prvních pár kamionů lega.
Ve druhém volebním období psal brožury, pořádal přednášky a v roce 1997 jezdil po Evropě a učil se, jak vznikají a fungují evropské projekty. „Říkal jsem si, že jednou v té Evropě budeme a Ořech ty peníze bude potřebovat.“
Od petanku k penzionu
Po volbách v roce 1998 však přišlo roztrpčení a odchod z politického života. Co teď? Glaser se po delším váhání rozhodl věnovat tomu, co poznal během starostování – začal na zakázku sepisovat žádosti o dotace pro české vesnice, sestavovat různé projekty.
A protože se oba manželé Glaserovi angažovali i v mezinárodní petankové komunitě a často posílali zahraniční návštěvy do různých ubytovacích kapacit v okolí, napadlo je otevřít si vlastní penzion. K jeho výstavbě se dostali během roku 2002, kdy Česko zasáhly povodně.
Vladimír Glaser vzpomíná, jak si tehdy myslel, že peníze ze státních dotací na rozvoj mikroregionů, s nimiž napevno počítali, nedostanou, všechny se přesunou na sanaci povodňových škod. Nakonec ještě v září téhož roku finance EU uvolnila a dostalo se i na Glasera. Práce bylo najednou nad hlavu.
Penzion dostavěli o rok později a uspořádali první zářijové medobraní na Praze 13, z něhož se v následujících letech stala tradice. „K vidění je na něm vše, kromě živých včel. V téhle fázi roku je to pro ně příliš velký stres,“ popisuje Glaser.
Úžasný svět včel
Co ho na včelaření tak přitahuje? „Když ke včelaření čuchnete a zjistíte, jak včely fungují, otevře se před vámi něco úžasného. Já mám rád, když se něco rozvíjí, když něco k něčemu roste, mám rád malé děti, mám rád těhotné ženy, tam je vidět, že to k něčemu vede, je tam rozvoj. A včely vám od března do června přesně tohle poskytují,“ odpovídá.
Původně nezamýšlený koníček ho pohltil natolik, že začal včelařství intenzivně studovat. Následně zorganizoval se ženou první vzdělávací kurzy pro budoucí včelaře. Tenhle byznys se překvapivě rozjel. „Na příští rok máme už teď nahlášených čtyřicet zájemců o kurzy, a to máme kapacitu dvacet míst.“ Podle jeho slov zájem o včelaření v Praze a velkých aglomeracích stále roste. Po jedné hodině věnované teorii tráví účastníci kurzu zbytek času u úlů.
V roce 2014 přibyl do Ekocentra nový prosklený včelín. Cílem bylo, aby především dětští návštěvníci na včely dobře viděli a bylo pro ně vše bezpečné. Vždy na jaře se s životem včel u Glaserových seznámí během školkových a školních exkurzí tisíc kluků a holek. „Včelu jim dávám na ruku, nechávají si ji po ní lézt, a to jsou pak děti nejšťastnější,“ říká Vladimír Glaser.
Kluci u Betléma
Nejnovějším přírůstkem Ekocentra Včelín je Muzeum medu a českých Vánoc. Glaserovi ho otevřeli před několika dny. Vladimír Glaser je totiž také betlémář a řezbář a jeho figurky jsou k vidění v muzeu. „První jsem udělal v šesti letech mamince k Vánocům jako dárek. Byly z moduritu, dal jsem je do plechovky od zlatého čaje, vycpal okolí vatou, a tak vznikli kluci, kteří u betléma staví sněhuláka.“
A tím vše nekončí. Mezi další plány patří vydání publikací o medu a včelaření, o vánočních lidových zvycích a turistický průvodce po našich celoročně přístupných betlémech. K dalším projektům pak patří kouzelná zahrada kolem muzea. Tam všeuměl Glaser plánuje umístit své dřevěné sochy a lavičky. Součástí bude i rybníček, okrasné cestičky a altánek, jenž by měl sloužit i jako prostor pro firemní akce a svatby. Čistě včelařstvím se totiž podle Glasera, který má momentálně třicet včelstev, uživit moc nedá.
A do budoucna se chystá rozšířit ubytovací kapacity o další apartmán a přebudovat původní včelín na apidomek. Bude to místo, kde by mohli zájemci absolvovat apiterapii, což je léčba pomocí včel a jejich produktů.
„Člověk bude ležet na lehátku, pod sebou bude mít mřížku a pod ní budou poletovat včely a on bude vdechovat všechno, co vytváří a co obsahuje vzduch kolem nich. Je to nesmírně prospěšné pro dýchací cesty,“ říká Vladimír Glaser. A dodává: „Už máme v zásadě všechno hotové, teď už to budou jen takové drobnosti.
Převzato z časopisu Profit. Autor článku Jitka Jeníková. Foto: Martin Pinkas.
