Trendy moderního stavebnictví: Zapomeňme na hanlivé slovo panelák

Přečtěte si rozhovor Hospodářské komory České republiky s Jiřím Škabradou, ředitelem stavební společnosti STEP, o českém stavebnictví.

Petr Karban: Vidím stůl plný plánů, takže stesky, že není práce, od vás asi neuslyším…

Jiří Škabrada: Po třech letech odkládaných projektů vidím světlo na konci tunelu. Původně jsme si mysleli, že po covidovém útlumu se všechno nastartuje, bohužel situace na Ukrajině utlumila sektor ještě víc, všichni se báli, inflace vyhnala ceny nahoru… Nikdo nevěděl, co bude, zpřetrhaly se dodavatelské vazby. Ale obchod si najde cestu, situace se stabilizovala a co tady vidíte, je odraz doby – investoři začínají vytahovat z šuplíků pozastavené projekty a ptají se, kolik by dnes stála realizace. Mají stavební povolení, mají projekt a zajímají je náklady. Takže v první fázi je to o vcelku podrobném pohledu na rozpočet a na jeho základě se rozhodnou, jestli do toho půjdou nebo ještě vyčkají. Pokud ten první pohled odpovídá zhruba jejich představám nebo možnostem, dávají zelenou a rozjíždějí reálné tendry. Trh se probouzí, ty dva tři roky pauzy jsou vidět a jsem si jistý, že práce je dost.

PK: Týká se to Prahy, nebo takhle vnímáte celý trh?

JŠ: My se pohybujeme převážně v perimetru padesát, sto kilometrů od Prahy, takže vidím hlavně náš trh, kde se výstavba bytových domů přesouvá z Prahy k menším městům se slušnou infrastrukturou. Ale nemyslím, že tady se bude stavět a jinde ne, ten trend, možná s mírným zpožděním, bude následovat i v ostatních regionech. Ostatně, je to vidět i na inzerátech, kde už dnes developeři z řad velkých hráčů fixují hypoteční úroky kolem dvou procent.

PK: Zmínil jste na začátku ceny. Jaká je vlastně nálada na trhu? Není to tak dávno, kdy stavebnictví ničil dumping, a mám informace, že ta situace trvá, že se v tendru sejde pět firem, čtyři jsou na cenách plus mínus stejných a jedna nabízí cenu nižší než poloviční. Je to výjimka, nebo pravidlo? A je to normální?

JŠ: Není to normální a děje se to stále. Bohužel. Souvisí to s tím, co jsem řekl. Dva tři roky zpoždění znamenají, že velké projekty se dojíždějí a nové teprve startují. Stavba má různé fáze. A musím přiznat, že pokud jde o hlavní stavební výrobu, tedy hrubou stavbu, tam je práce opravdu méně a některé firmy, aby si udržely pozici, jsou schopny a ochotny jít hodně pod cenovou hladinu. Právě teď je doba, kdy cenový vějíř může mít opravdu široké rozpětí.

PK: Neplatí ale, že pod hladinou se nedá dýchat?

JŠ: Když máte zásobu kyslíku, tak to nějaký čas zvládnete. Ale ano, je asi oprávněná představa, že současná situace povede i k tomu, že některé, a zvláště menší firmy to neustojí, protože nemají z čeho brát. My cestou podbízení naštěstí jít nemusíme, nedělali jsme to nikdy a dělat to nehodláme, máme se o co opřít, máme svou historii a jméno. Radši zmenšíme objem prací, ale za reálné ceny a s odpovídající kvalitou. Nás naši partneři znají a upřednostní dlouhodobé zkušenosti a spolehlivost. Ona totiž ta situace, o které se bavíme, je velmi těžká i pro investory. Kdo není s touto situací obeznámen, kdo sleduje opravdu jen cenu, může se dostat do neřešitelných problémů.

PK: Protože nejde jen o pořizovací cenu, ale o náklady v celém životním cyklu?

JŠ: To samozřejmě taky, ale problémy se mohou nakupit mnohem dřív, už v samotném průběhu stavby. Víte, on není problém nasmlouvat no name firmy a jít s rozpočtem opravdu hodně dolů. Ale to s sebou nese výraznou nejistotu. Zkušený investor ví, jak drahé je pozastavit stavbu, předávat rozestavěnou stavbu někomu jinému, řešit nekvalitu, problémy se zárukami… to všechno je na dlouho a stojí to miliony. Jinými slovy, rozhodnutí investora není jen o tom, srovnat si v excelu nabídkové ceny deseti firem. Chce hodně odbornosti.

PK: Týká se oživení obou investorských skupin – privátních i státních?

JŠ: Zase, pracujeme především s privátními investory, vidím hlavně tu naši část trhu. Ale asi není tajemstvím, že stát je vždycky pomalejší, má svá pravidla a své metodiky, není schopen z principu reagovat na změny na trhu tak rychle jako privátní investor. Ale oživení přijde tam i tam.

PK: Jak se v této situaci rozjezdu trhu prosazuje apel na zelené stavby a obecné principy udržitelnosti? Máte v tomto ohledu díky spolupráci se skandinávským developerem YIT nějaký náskok? Skandinávie je udržitelnými přístupy vyhlášená…

JŠ: Určitě máme zkušenosti, ale asi i díky nim vidíme zřetelně limity. Tím zdaleka největším omezením je cena. Je hezké mít ekologickou stavbu, ale musíte ji prodat. Což jde snáz u kancelářské budovy pro nadnárodní firmu, která se prostě musí chovat zeleně, než u bytového domu, protože ten, kdo kupuje byt, se zeleně chovat nemusí. A i když se zeleně chovat chce, tak za to nechce platit dvojnásobek. A bohužel platí, že zelené materiály a technologie jsou prostě dražší.

PK: Takže žádná velká zelená ofenzíva?

JŠ: Zelené stavby, recyklace, využití šedé vody a všechny představitelné udržitelné principy mají určitě logiku a představují správný směr, všichni je chápeme. Ale je potřeba vysvětlovat ty principy a výhody krok za krokem, ne je silově prosazovat. Protože síla často může vést k tomu, že se to na papíře zelená, ale praxe už je jiná. A to asi není cíl. Ještě jedna poznámka k tomu tématu: zelené stavebnictví je věcí stavebních firem až v poslední řadě, protože my přicházíme ve chvíli, kdy projekt už je hotový. My ho vlastně neovlivníme.

Zelené stavebnictví je závislé ne poptávce a možnostech. Je především věcí investorů a projektantů na straně jedné a privátních firem, které produkují stavební materiály, na straně druhé. Protože další faktor, který zelené nepřeje, je vedle ceny dostupnost. Když máme v Praze dvě betonárky, které umějí dodat zelený beton, je to prostě málo. U recyklátu zase třeba narážíme na technické parametry, beton z recyklátu třeba musí mít jinou tloušťku, aby měl stejné statické vlastnosti. A to klade nové nároky na projektanty, na charakter stavby, na množství materiálu.

Takže když to sečtete, dražší je projekt, materiál, technologie i procesy. A věřte mi, nikdo nechce dražší stavbu. Nás to třeba vede k jinému pohledu – připravujeme se na ESG audit a přemýšlíme, kde my sami se na stavbě můžeme chovat lépe. Protože i tam je ohromný prostor. Nemusíte přece splachovat toalety nebo kropit komunikace proti prašnosti pitnou vodou. Nemusíte odebírat elektřinu ze sítě, můžete mít buňky s fotovoltaikou.

PK: Máte?

JŠ: Nemáme, zatím. Hledáme ale prostor, kde právě tyhle věci můžeme na našich stavbách zavádět. Mě k tomu nasměrovala i cesta na Expo do Dubaje, které bylo celé o udržitelnosti. Nicméně, jsme na začátku, stejně jako celé zelené stavebnictví. Jsme na té cestě a jsme přesvědčení, že je správná. Možná mi chybí trochu větší podpora těch drobných, postupných kroků od státní legislativy. Protože myslím, že společnost je schopna je mnohem lépe a snáz přijmout než nějaké skokové změny. Navíc je podle mě naivní myslet si, že někdo přijme zákon a všechno se změní mávnutím kouzelného proutku.

PK: Výrazným průmyslovým trendem posledních let, i s ohledem na dlouhodobě nedobrou situaci na pracovním trhu, je automatizace a robotizace. Nakolik se prosazuje i ve stavebnictví?

JŠ: Pomalu, ale jistě. Ale asi to není tak, že budeme domy tisknout nebo nám je budou stavět roboti. Robotizace v individuální výstavbě není jednoduchá věc, každý chce mít originál. Trend vidím jinde a je zajímavé, že zase je svým způsobem spojen s ESG. A zase se prosazuje ze Skandinávie.

PK: Moderní prefabrikace?

JŠ: Přesně tak. Ve Skandinávii je krátká sezona, horší podmínky venku, a navíc nedostatek lidí na stavbách. Snaha o sociálně vstřícnější prostředí je přivedla k tomu, že stavbu přesunuli do hal. Existují projekty, kde celé byty jsou zkompletovány v hale a pak se do skeletu jen nasunou a zacvaknou. Takové velké lego. To vidím jako trend, k němuž značná část stavebnictví dojde možná relativně brzy i u nás. I my dnes na stavbách požíváme prefabrikovaná jádra, kde už je komplet všechno, i župan na háčku, když použiju mírnou nadsázku. Ale opravdu jen mírnou, protože na referenčním bytě jsme to přesně takto měli.

Prefabrikované balkony, lodžie, výtahové šachty, to je už dnes vlastně standard. A hledají se další možnosti, osazují se panely s kompletními rozvody, což je vlastně po letech znovu doba, kdy někdo dělá vertikální prefabrikované prvky. To tu nikdo nedělal, česká panelová produkce vlastně zmizela, zůstaly jen ti, co dělali horizontální prvky. Ale je tu nová éra prefabrikace a je to určitě jedna z cest moderního stavebnictví, zvláště u staveb na zelené louce. Zrychluje a zlevňuje stavbu, což je požadavek investorů, minimalizuje hrubou práci v nestandardních podmínkách, snižuje potřebu lidské práce. A to je silný aspekt.

Moderní doba přináší tak ohromnou konkurenci pracovních pozic a profesí, že stavebnictví láká stále méně. Ale zase to má výhodu – kdo se dnes pustí do studia stavařiny a kdo ji chce dělat, musí být srdcař. Zrovna zítra jdu na ČVUT, kde jsme tradičním partnerem jedné z akcí Fakulty stavební. Každým rokem tam pár desítek nových srdcařů najdu. Díky za ně!

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban