Zastoupení podnikatele



Způsoby jednání podnikatele

Jak již bylo v úvodu tohoto článku naznačeno, podnikatel může jednat v rámci právních vztahů osobně či v zastoupení (právnická osoba pak musí být v rámci právního jednání vždy zastoupena, a to vzhledem ke skutečnosti, že právnickou osobu lze považovat za umělý právní konstrukt, který nemá podle občanského zákoníku svéprávnost, resp. způsobilost k právnímu jednání).

Zastoupení podnikatele lze rozlišovat na zastoupení smluvní (tj. zastoupení založené smlouvou), zákonné (tj. zastoupení, které přímo vyplývá ze zákona, typicky se jedná o statutární orgán obchodní společnosti, mimo podnikání lze jako příklad uvést jednání rodiče za dítě jako jeho zákonného zástupce), a zastoupení vyplývající z rozhodnutí soudu či jiného správního orgánu.

Za speciální kategorii zastoupení lze považovat zastoupení přímé a nepřímé. V případě zastoupení přímého zástupce jedná jménem a na účet zastoupené osoby, v případě nepřímého zastoupení pak jedná na účet zastoupeného svým jménem.

Všeobecná ustanovení k zastoupení

Občanský zákoník v Hlavě III Dílu 1 (§§ 436 až 440) obsahuje ustanovení, která se obecně vztahují na celkovou problematiku zastoupení, a to za předpokladu, že zákon v konkrétních případech nestanoví jinak. Jedná se tedy o společná ustanovení, která jsou obecně platná jak pro smluvní zastoupení, tak i pro zákonné zastoupení či opatrovnictví.

Obecně platí zásada, že kdo je oprávněn jednat jménem jiného, je jeho zástupcem, přičemž ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Typickým příkladem může být případ, kdy zastoupený zmocní zástupce, aby jeho jménem podepsal smlouvu o koupi zboží, přičemž obecně při splnění všech zákonných podmínek je z takové smlouvy zavázán vůči druhé smluvní straně logicky zastoupený, nikoli jeho zástupce.

Zástupce má zásadně jednat osobně. Řetězení zastoupení (tj. možnost zástupce zvolit si pro dané zmocnění dalšího zástupce, resp. možnost zastoupení zástupce jeho zástupcem, tzv. substitutem) je možné v případě, že je to se zastoupeným ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná potřeba, případně umožňuje-li to zákon (např. statutární orgán, který zastupuje právnickou osobu, může určit další osobu, která tak k zastupování právnické osoby bude oprávněna – viz § 443 občanského zákoníku). Zástupce však vždy odpovídá zastoupenému za řádný výběr takové osoby.

Zastoupený je oprávněn si pro vyřízení téže záležitosti vybrat více zástupců, přičemž se má za to, že každý z těchto zástupců může jednat samostatně. Toto pravidlo může být modifikováno přímo zastoupeným, který si stanoví více zástupců, přičemž z dohody zastoupeného a jeho zástupců je zároveň zřejmé, že zástupci mají jednat společně (popř. může být taktéž uvedeno, jakým způsobem mají zástupci jednat).

V rámci všeobecných ustanovení o zastoupení je též v § 437 obsažena obecná úprava o střetu zájmů mezi zastoupeným a zástupcem. Zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Zde je však nutné rozlišovat mezi zastoupením smluvním a zastoupením zákonným a opatrovnictvím.

Zatímco uvedená výjimka (tj. že zastoupený věděl nebo musel vědět o střetu zájmů) platí pro smluvní zastoupení, podle názoru odborné veřejnosti se tato výjimka z pravidla zákazu střetu zájmů v případě zákonného zastoupení a opatrovnictví neuplatní. Odkázat lze na § 460 občanského zákoníku, v rámci kterého je stanoveno, že pokud dojde ke střetu zájmů zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného (nebo dokonce i pokud jen hrozí takový střet zájmů), jmenuje soud kolizního opatrovníka.

Typickým příkladem jsou spory o péči nezletilého dítěte mezi rodiči, kteří jsou zákonnými zástupci dítěte. V takovém sporu oba rodiče sledují nejen zájmy dítěte, ale logicky též zájmy svoje vlastní. Z tohoto důvodu proto soud v takovém případě nezletilému dítěti stanoví pro řízení kolizního opatrovníka.

Ve vztahu k obecným ustanovením o střetu zájmů lze zmínit též ustanovení § 437 odstavec druhý občanského zákoníku, ve kterém je uvedeno, že „jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat.“ Jinými slovy, jednal-li zástupce ve věci zastoupeného s jinou (třetí) osobou a tato třetí osoba byla v dobré víře, že zástupce jedná v zájmu zastoupeného, pak je takové jednání zástupce platné.

Pokud ale třetí osoba věděla nebo musela vědět, že zájem zástupce je ve střetu zájmu zastoupeného, pak i přes to je takové jednání platné, nicméně zastoupený je oprávněn dovolat se relativní neplatnosti tohoto jednání. Dle § 437 odst. 3 občanského zákoníku se má zároveň za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.“ S ohledem na výše uvedené (zejména § 460 občanského zákoníku) se lze však domnívat, že § 437 odst. 2 se neuplatní na zákonné zastoupení a opatrovnictví, které má obvykle ve vztahu ke střetu zájmů upravena přísnější pravidla.

Posledním bodem, který je v rámci této kapitoly vhodné zmínit, je obecná úprava skutečnosti, kdy zástupce překročí své zástupčí oprávnění (viz § 440 občanského zákoníku), tzn., že zástupce jedná nad rámec toho, k čemu byl zastoupeným zmocněn. V takovém případě, je z jednání, v rámci kterého zástupce své oprávnění překročil, vázán sám zástupce.

Zastoupený je však oprávněn bez zbytečného odkladu takové jednání schválit, čímž překročení zástupčího oprávnění „zhojí“, tj. bude platit, že je z daného jednání zastoupený vázán tak, jako kdyby k překročení zástupčího oprávnění nedošlo. Pokud však ke schválení zástupčího oprávnění bez zbytečného odkladu nedojde, může třetí osoba, se kterou bylo jednáno a která byla v dobré víře, požadovat po zástupci, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.

Na tomto místě je nicméně nutné zdůraznit, že uvedené pravidlo se převrací v případě smluvního zastoupení (§ 441 a násl. občanského zákoníku), tj. pokud v rámci smluvního zastoupení zástupce (zmocněnec) překročí zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím zastoupený (zmocnitel), oznámí to osobě, se kterou zmocněnec jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl.

Neučiní-li to, platí, že překročení schválil; to však neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje (§ 446 občanského zákoníku).

Jako zjednodušený příklad lze uvést situaci, kdy pan Alfons zmocní svého zletilého syna Cecila (tj. jedná se o smluvní zastoupení), aby za něj sjednal koupi počítače od paní Bohumily. Syn Cecil nicméně sjedná koupi nejen počítače, ale též koupi mobilního telefonu, čímž překročil své zástupčí oprávnění.

Pan Alfons v případě, že s uvedeným nesouhlasí, musí paní Bohumile bez zbytečného odkladu tento nesouhlas se sjednáním koupě mobilního telefonu oznámit. V případě, že tak neučiní, je jednáním svého syna vůči paní Bohumile pan Alfons zavázán (za předpokladu, že paní Bohumila nemohla vědět, že Cecil nebyl oprávněn mobilní telefon koupit).

V případě, že pan Alfons paní Bohumile bez zbytečného odkladu oznámil, že se sjednáním koupě mobilního telefonu nesouhlasí, je Cecil z daného jednání vázán sám a paní Bohumila může po Cecilovi požadovat, aby si od ní předmětný mobilní telefon koupil (resp. zaplatil), jak bylo závazně ujednáno.

Na závěr této kapitoly je však nutné ještě jednou zdůraznit, že výše uvedená obecná ustanovení se uplatní pouze v případě, že právní úprava upravující konkrétní případ zastoupení nestanoví jinak.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.




• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby