English version
Ta se sice těší již delší dobu z růstu, ale v rostoucí Evropě to není nijak překvapivé. Mnohem zajímavější období a výzvu však představuje ochlazení, které zákonitě dříve či později – a pravděpodobně spíše dříve – přijde. Transformující se průmysl si bude muset s recesí poradit a jedinou cestou je ještě větší důraz na zvyšující se produktivitu.
Konkurence nastupujících výrobců z dynamicky se rozvíjejících afrických, a především asijských zemí je nesmiřitelná a dvojnásob to platí v produkci s nízkou přidanou hodnotou. Ostatně na to reaguje i Evropská unie, která hodlá podpořit vyšší podíl průmyslu na evropském HDP.
Česká současnost
České strojírenství čeká v tomto i příštím roce mírný pokles, a to v průměru o 0,5 %, respektive o 0,4 %. Konstatuje to letošní průzkum společnosti CEEC Research mezi řediteli významných strojírenských firem. Limity oboru jsou zřejmé – nedostatek lidských kapacit, stále se zvyšující náklady strojírenské výroby, špatně čitelná a měnící se geopolitická situace i nejasný vývoj v automobilovém průmyslu.
Tržby firem sice zatím rostou jak z tuzemských, tak z exportních prodejů, ale klesají marže i objem zakázek, aktuálně je mají firmy zajištěny v průměru na 10 měsíců dopředu, přičemž menší společnosti zpravidla mají zajištěnou perspektivu kratší, do sedmi měsíců. Výrobní kapacity jsou v průměru vytíženy na 89 %, a přestože většina firem se stále potýká s nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil, jsou již vidět firmy, které začínají propouštět.
Stále přitom platí i fakt, který dlouhodobě kritizuje také Hospodářská komora – totiž že růst mezd o cca 8 % není kopírován růstem produktivity práce, který se pohybuje kolem 5 %. Za nedostatečnou lze považovat i podporu vědy a výzkumu – v průměru na tento účel firmy investují přibližně 5 % obratu.
Kritizovanými faktory v této oblasti jsou i problémy s uznatelností nákladů na vědu a výzkum, s nimiž se setkává více než 40 % firem, a fakt, že stát zatím nemá jasnou koncepci podpory VaV iniciativ zaměřených na finální výrobu a výrobu s vysokou přidanou hodnotou. Přitom právě tento směr je budoucností českého strojírenství.
(Kliknutím graf zvětšíte)Deset prázdných let
Úspěšná strojírenská firma potřebuje export – český trh je příliš malý. Z tohoto pohledu je pozitivní, že roste export mimo země Evropské unie. Důležitější než teritoriální pohled na export je však pohled na jeho přidanou hodnotu. A ten příliš optimismu nevzbuzuje, což nezmírní a nezmění ani názory, že strukturální změny potřebují čas.
Minimálně deset let se ví, že budoucnost průmyslové výroby budou určovat koboty a roboty, internet věcí, 3D tisk, konektivita a virtuální či rozšířená realita. Tedy prvky, které v elektronickém, automobilovém a leteckém průmyslu, a především v armádním či bezpečnostním sektoru již dávno zdomácněly.
Podle vládních i nevládních statistik jsou české podniky o možnostech současných technologií informované dostatečně a začínají je zavádět. A tady je největší nedorozumění toho, jakým pohledem se na moderní příležitosti díváme a jakým bychom se dívat mohli a měli. Zavádění nových technologií je totiž nutností, která jistě zvýší produktivitu, výrazně novou kvalitu české ekonomiky však nepředstavuje.
Tou by totiž byl až vývoj a nabídka takových technologií. Tady leží největší příležitost českého průmyslu. A z tohoto pohledu zůstává oněch posledních deset let nenaplněných.
Spojené síly
Jaroslav Řasa to ostatně pojmenoval velmi pregnantně, když zmínil, že strukturu českého průmyslu tvoří de facto stejná odvětví jako před sto lety. To nové se odehrává jinde než v Česku. To nové je totiž software, prvek, který z věcí dělá chytré věci. Software, oblast, v níž přitom čeští experti patří ke světové špičce. K téže špičce kdysi patřilo české strojírenství.
Dnes je zřejmé, že budoucnost strojírenství je právě v těsné spolupráci s elektrotechnikou a vývojem softwaru. Stačí se podívat na to, jak se za posledních dvacet let změnily automobily. Přesně v tomto duchu se mění svět. Ostatně, důkazem budiž srpnová Země živitelka, která poprvé v Česku představila autonomní zemědělský stroj, který na deseti hektarech denně zvládne nejrůznější činnosti. Také moravští vinaři běžně využívají kombajny, které jsou schopny zhodnotit cukernatost hroznů a sbírat jen ty, co vyhovují zadání.
Mezioborová spolupráce je jedinou cestou k výrobkům s vysokou přidanou hodnotou. Umíme vyrobit kvalitní designově odpovídající, materiálově odolné stroje. Umíme vytvořit sofistikovaný software. Umíme přijít s nápady, které otevírají nové možnosti ve službách a obchodu. Spojení všech tří kompetencí do jednoho finálního produktu je možností, jak překonat konkurenci.
Inovace jako služba
A ještě je tu jeden směr, který může být možná ještě zajímavější. Začíná se prosazovat myšlenka nabízet – a prodávat – inovaci jako službu. Diktát přizpůsobení se zákazníkovi je totiž v mnoha oborech a mnoha odvětvích poměrně náročný, protože znamená přechod od obrovských sérií k sériím malým, či dokonce k jednotlivým produktům individuálně parametrizovaným. Svět technologií a automobilů už ten trend velmi dobře zná.
A právě v technologickém světě se zrodila myšlenka nabízet produkt jako službu. Myšlenka, která se dnes šíří byznysovým prostředím a neomezuje se pouze na software. Inovace jako služba představuje novou dimenzi. Její prostor pro mezioborovou spolupráci je ještě širší, když zahrnuje nejen technické, ale i přírodovědné a humanitní obory.
Tvrdí-li se často, že budoucnost české ekonomiky je v digitalizaci, automatizaci, robotizaci a Průmyslu 4.0, dovolím si nesouhlasit. Tyto pojmy pouze označují vyšší, sofistikovanější a zpravidla produktivnější formáty výroby. Přidanou hodnotu produkci – což je to, o co by nám mělo jít – ovšem nepřinesou. Zabývat se jimi musíme, zavádět je a pracovat s nimi je nutností. Naše budoucnost a konkurenceschopnost jsou ale jinde.
Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban
