Česko řeší, jak splnit klimaticko-energetické cíle

1. 10. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Ministerstvo průmyslu si v posledních týdnech láme hlavu s velkou trojkou evropských klimaticko-energetických cílů pro rok 2030 skládajících se z úspor, snižování emisí a rozvoje obnovitelných zdrojů, na jejichž tvorbě se Česko samozřejmě spolupodílelo.

Největší oříšek představují úspory. Podle společných závazků by každá země měla snížit svou spotřebu o 32,5 procenta. Neznamená to však, že by za dvanáct let musela být česká spotřeba o třetinu nižší. Spotřebu je potřeba zredukovat vůči prognóze z roku 2007 pro rok 2030. V Česku se přitom v posledních letech čile zateplovalo, instalovaly se efektivní kotle a zaváděly úsporné LED žárovky, takže spotřeba nerostla takovým tempem, jak se předpokládalo před jedenácti lety. Částečně přispělo i příznivější klima, a tudíž menší potřeba vytápění. Do velké míry tak už máme splněno.

V Česku se dnes spotřebuje zhruba 1040 petajoulů ročně, podle odhadů Svazu průmyslu a dopravy bude nutné ušetřit ještě zhruba 86 petajoulů, tady asi osm procent. To už nevypadá jako tak velká překážka. Jenže…

Problém je, že Česko už významně pokročilo v relativně levných a jednoduchých způsobech, jak energii ušetřit. „Už se vyčerpaly nejlevnější úspory,“ říká jeden z vysoce postavených manažerů v české energetice. Podle studie společnosti Enviros pro svaz průmyslu je zatepleno třeba už 80 procent bytových domů a aspoň polovina rodinných domů má vyměněná okna. Zateplování má ještě určitě velký potenciál, brzy však bude potřeba sáhnout k výrazně sofistikovanějším řešením, která vyjdou mnohem dráž.

Svaz tak odhaduje celkové náklady na oněch osm procent úspor na 625 miliard až 1210 miliard korun. Není divu, že v energetické branži jsou všichni žhaví na investice do firem zabývajících se právě úsporou energií v čele s polostátní Skupinou ČEZ.
 
Těžko přitom přemluvíte například dva miliony domácností, aby vyměnily plynové sporáky za úspornější elektrické, když návratnost takové investice je 26 let a celkem by to vyšlo na 14 miliard korun. „Tím, že investice do úspor mají dlouhou návratnost, tak nejsou atraktivní pro soukromý ani veřejný sektor. Je tedy jasné, že pořád bude nutnost veřejné podpory,“ říká Marie Zezulková, ředitelka Národního centra energetických úspor.

Odkud však peníze vzít, není vůbec jasné. Penězovody z EU budou po roce 2020 skromnější než dnes, s podporou energetických projektů se však podle Zezulkové počítá. Horší je podle ní spíš přístup státu, který neumí peníze dostatečně využít a přerozdělit. Dodává navíc, že Česko často neumí dosažené úspory ani správně spočítat a reportovat.

Kolik tu bude OZE

Příznivou zprávou může být, že čím vyšších energetických úspor se podaří v Česku dosáhnout, tím nižší bude celkový cíl týkající se zelené energie. Budeme-li zkrátka spotřebovávat energie méně, poklesne i celkové množství obnovitelných zdrojů energie (OZE), které bude třeba dostavět. Evropský cíl se totiž stanovuje jako podíl na celkové spotřebě.

V tuto chvíli však nikdo přesně ani netuší, jak vysoký ten podíl pro Česko bude. Na rozdíl od energetických úspor totiž „bruselských“ 32 procent není měřítko pro každou zemi, ale Evropu jako celek. Český příspěvek bude vzhledem ke klimatickým i geografickým podmínkám výrazně nižší.

Komora obnovitelných zdrojů počítá s 22,5 procenta, ministerstvo průmyslu podle informací týdeníku Euro kalkuluje s hodnotou 20,8 procenta. Dnes dosahuje podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie necelých 15 procent a při ministerském scénáři to znamená zvýšení jen o 5,8 procentních bodů.

Na rozdíl od úspor platí, že čím více obnovitelných zdrojů existuje, tím jsou EBB V roce 2010 stát platil za elektřinu ze solárních elektráren přemrštěných dvanáct tisíc korun za megawatthodinu a zapříčinil tak předražený solární boom. V aukcích v Německu dnes nabízí zájemci o výstavbu solárních parků ceny pod 40 eur za megawatthodinu, tedy něco kolem tisícovky. To je mimochodem hluboko pod částkou, za jakou se dnes obchoduje s elektřinou na burzách.

Draze koupil, levné nechce

Česko tedy stavělo obnovitelné zdroje v době, kdy byly extrémně drahé, což ve společnosti vyvolalo všeobecnou nevraživost nejen vůči fotovoltaice. Současné vládě ani úředníkům se tak do podpory sice levných, ale všeobecně neoblíbených solárů příliš nechce. Nebo by možná i chtělo, kdyby jejich nejhlasitější kritik neseděl na Pražském hradě.

Ekonomicky přitom začínají dávat smysl i větrníky, ty však narážejí na limity dané chráněnými územími a odporem místních obyvatel. S vodními elektrárnami se vzhledem ke stále větším suchům příliš počítat nedá.

I tak bude ale muset Česko oněch šest procentních bodů nějak nahnat. Podle informací týdeníku Euro se předběžná verze klimaticko-energetického plánu zaměřuje především na biomasu a bioplyn, a to k nevoli mnoha zúčastněných stran. Biomasa představuje určitě zajímavý zdroj a zvlášť ve vytápění může sehrát (a už hraje) důležitou roli. Její potenciál je však omezen možnostmi tuzemských lesů a transportními náklady. Pěstování rychle rostoucích dřevin ve velkém v situaci, kdy značná část cenné orné půdy mizí denně pod betonem a další pro sebe zabírá řepka do paliv a kukuřice do bioplynových stanic, se také nejeví jako nejlepší nápad.

Stejný případ představují i bioplynové stanice. I jejich provozovatelé už dnes přiznávají, že jejich potenciál v Česku je využit na maximum. Více energetické kukuřice už tuzemská pole snesou jen těžko.

Zelená jízda

Zcela nerozluštitelný hlavolam pak představuje doprava. Ta bude muset do českého podílu zelené energie také přispět a na rozdíl od obnovitelných zdrojů jako celku je její podíl fixní pro každou zemi. V roce 2030 tak 14 procent dopravy pojede na zelené energii.

Pomineme-li alternativní paliva, jako je vodík nebo očištěný biometan z bioplynových stanic, zbývají pouze dvě možnosti. První je elektromobilita. Pokud bychom evropský cíl přepočetli výhradně na osobní vozy, musel by pro jejich splnění mít v roce 2030 téměř každý čtvrtý vůz baterii. S přibývajícími elektromobily na českých silnicích by samozřejmě muselo dojít i k patřičnému růstu výroben zelené elektřiny, elektroauta poháněná uhelnými bloky komise opravdu neuzná. Při současných cenách elektromobilů je však těžko představitelné, že by se čeští řidiči odhodlali k hromadné výměně vozového parku.

Druhou možností je zvýšit podíl povinné biosložky v palivech. To jsme ale zase u limitů tuzemských polí, a navíc biopaliva ze zemědělských plodin jsou už dnes omezená. Zbývají tedy pouze biopaliva druhé generace neboli odpadky. Uvidíme, kolik jich Česko dokáže nashromáždit a kolik „benzinu“ z nich vyrobí. Jak elektromobilitu, tak pokročilá biopaliva je sice možné do cíle započítat několikrát, ale i tak to bude se zezelenáním dálnic a železnic problematické. Stejně jako s celým Českem.

Převzato z týdeníku Euro, Autor: Jan Brož

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek