Ekofarmy: Vítaná injekce pro skomírající venkov



„Konečným cílem zemědělství není pěstování plodin, ale kultivace a zdokonalování lidských bytostí,“ říkal v první polovině 20. století filozof a zakladatel ekologického farmaření Masanobu Fukuoka.

Pohnutky českých zemědělců k zakládání ekofarem jsou prozaičtější. Ekologické zemědělství je především stále výnosnějším byznysem. Zájem Čechů o biopotraviny roste a za kvalitu jsou ochotní zaplatit.

Slova japonského autora knihy Revoluce jednoho stébla slámy přesto v jistém ohledu platí i v tuzemsku. Farmy přispívají ke kultivaci krajiny a oživují český venkov, jehož tradiční tvář začala mizet s kolektivizací v 50. letech.

„Důležitými cíli ekologických farem jsou šetrné hospodaření a snižování tlaku na životní prostředí. To by mělo být zaplaceno jako veřejný statek – proto tu máme dotace na ekologické zemědělství, které k rozvoji ekofarem výrazně přispěly,“ říká předseda Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) Josef Stehlík.

Environmentální zemědělství je dnes v tuzemském agrobyznysu nejrychleji se rozvíjejícím oborem. Malé podniky jsou v zemi, kde většinu zemědělské půdy ovládají holdingy hospodařící na desítkách tisíc hektarů, vítaným oživením.

Ekologicky se v květnu 2019 v Česku hospodařilo na zhruba 15 procentech půdy, což představuje asi 540 tisíc hektarů. Drobní zemědělci obhospodařují tři procenta všech polí, luk a pastvin v Česku, poměr se ale pomalu mění v jejich prospěch.

Vše musí být bio

Podle odborníků je současný trend jednoznačný – když už se dnes někdo rozhodne v oboru (kde pracuje stále méně lidí a ubývá mladých) podnikat, zvolí ekologii. České ekofarmy jsou na rozdíl od bývalých družstev – dnes většinou akciových společností – a velkých holdingů zaměřeny především na živočišnou výrobu, orné půdy využívají minimum.

„Ekologické zemědělství mělo v ČR specifický vývoj, kdy obsadilo zejména horské a podhorské oblasti. To předurčilo jeho současnou strukturu, kdy 82 procent tvoří travní porosty, louky a pastviny. Stěžejní činností je tedy pastevní chov skotu, ovcí a koz. Z celkového počtu chovaných zvířat v České republice se v ekologickém režimu chová 18 procent skotu, 45 procent ovcí a 33 procent koz,“ vypočítává náměstek ministra zemědělství Jindřich Fialka.

Počet ekofarem a výrobců biopotravin zvyšují evropské dotace na ekologické zemědělství i rostoucí spotřeba biopotravin v Česku. Bohatnoucí Češi si stále více libují v tom, že si nakoupí kvalitní maso, mléko či jogurt přímo u zdroje.

„Když vědí, že kupují maso přímo od Františka Nováka z jeho farmy a to, ze kterého býka steak je, vnímají to jako to nejlepší,“ přibližuje chování českého spotřebitele Josef Stehlík. Češi v sortimentu biopotravin nejvíce utrácejí za dětskou výživu, bio ovoce a zeleninu, mléko a mléčné výrobky a maso.

Počet výrobců biopotravin se v roce 2018 zvýšil v Česku o deset procent. A čísla z předešlých let jsou podobná. V zemi je dnes zhruba 700 podniků, které dodávají na trh biopotraviny. Statistiky z roku 2016 hovořily o 672 výrobcích se 731 provozovnami. Spotřeba se v tuzemsku předloni zvedla o čtyři procenta, Češi za ně ročně utratí přes dvě miliardy.

A mírně roste i počet ekofarem. V roce 1990 tu byli tři průkopníci hospodařící na 480 hektarech půdy, dnes jsou jich tisíce. Nejaktuálnější čísla nabízí resort zemědělství.

„Počet ekologicky hospodařících farem, výměra zemědělské půdy v ekologickém režimu a její podíl na zemědělském půdním fondu od roku 1990 dlouhodobě konstantně narůstají. Ke konci roku 2018 bylo evidováno celkem 4606 ekologicky hospodařících farem na 522 654 hektarech, což představovalo 14,69procentní podíl z celkové výměry zemědělské půdy v ČR. K 15. 5. 2019 už ekologicky hospodaří 4727 zemědělců na 540 tisících hektarů,“ říká Jindřich Fialka.

Úrovně Rakouska ani Německa zatím nedosahujeme, podle odborníků je to ale hudba nepříliš vzdálené budoucnosti. Ekofarmy nebudou nikdy v převaze, může jich být ale násobně více než dnes a mohou se stát živou vodou pro skomírající venkov, myslí si předseda ASZ ČR.

Vládní plán rozvoje ekologického zemědělství do roku 2020 počítá například s tím, že se podíl biopotravin na celkové spotřebě potravin a nápojů zvedne do konce roku 2020 ze současného jednoho na tři procenta.

Spása pro venkov?

Další Fukuokova slova: „Nezáleží na tom, co děláme, ale co neděláme,“ určitě nebrali vážně komunisté. Zásahy do české krajiny při kolektivizaci i dalším rozvoji zemědělských družstev byly fatální.

Z venkova zmizely meze, úvozy i aleje, v Česku dnes chybí tisíce hektarů malých vodních ploch (s dlouhotrvajícím suchem je přitom zadržování vody v krajině klíčovým tématem), nekonečné lány orné půdy přispívají k rychlejší erozi.

„Dnešní zemědělství není o vidlích a kolečkách, ale je to práce v přírodě s živým materiálem.“ Jana Brázdilová, ředitelka Agrární komory ZK.

Česká republika je aktuálně zemí, kde je největší výměra půdy na jednoho hospodáře v Evropě, mluví se o velkopodnikovém systému, přežívajícím ze socialismu a poškozujícím krajinu i život na venkově.

Malé farmy jsou klíčem k možné změně. Například v bývalých Sudetech byla v 90. letech zamořena spodní voda dusíkatými sloučeninami kvůli dlouholetému používání dusíkatých hnojiv velkými družstvy. Díky rozvoji rančů a ekofarem v regionu se spodní voda zcela vyčistila.

Poslední vývoj v Česku ale potvrzuje jeden novější neblahý trend. „Ten spočívá v holdingizaci středně velkých zemědělských podniků. Holdingy hospodařící na desetitisících hektarů, ztrácejí jakékoli sepětí s vesnicí a přispívají k vysídlování a tunelování venkova. Peníze, které vydělají, končí mimo vesnici. Tamní lidé v podniku většinou nepracují a nemají s ním nic společného,“ přibližuje Josef Stehlík.

Konec nekonečných lánů řepky?

Babišova vláda nedávno rozhodla o tom, že bude od roku 2020 na půdě ohrožené vodní erozí maximální velikost monokulturní plochy (tedy polí s jednou plodinou) do 30 hektarů. Špatná zpráva pro mamutí podniky, dobrá pro malé farmáře.

„Zatím se to bude týkat jen pozemků, které jsou mírně či silně ohrožené erozí, do budoucna je možné rozšířit toto opatření i na další. Půdní erozi, která je u nás zásadním problémem, většina bývalých ministrů neřešila, takže musím ministra Tomana pochválit, že k tomu našel odvahu,“ prohlašuje Josef Stehlík.

„V současné době je připraveno zavedení podmínky, která má za cíl omezit souvislou plochu pěstované plodiny na maximálně 30 hektarů, v prvním kroku především na pozemcích ohrožených vodní erozí. Tento standard, jehož účinnost bude od začátku roku 2020, reaguje na aktuální příčiny nepříznivé struktury krajiny, jako jsou nízký podíl ekostabilizačních prvků v krajině a zejména nadměrné velikosti dílů půdních bloků,“ potvrzuje náměstek Fialka.

Podle Fialky se opatření dotkne asi 600 tisíc hektarů – tedy desítek procent – orné půdy. Ministerstvo si od revolučního kroku slibuje příznivější strukturu krajiny i možnost zadržování vody na zemědělských pozemcích.

Přínos malých farem ale není jen ekologický. Už dlouho se mluví o tom, že se venkov vylidňuje a mizí z něj malé obchody a řemesla. „Malé farmy vytvářejí multiplikační efekt, dostanou dotace a užívají je v místě a okolí. Dávají práci lidem, zajištují místní obslužnost, a navíc se na ně nabalují další živnosti,“ dodává Stehlík.

Zachraňme farmáře!

Agrární komora Zlínského kraje se nejen proto rozhodla podpořit drobné zemědělce několika kampaněmi, včetně projektu Zachraňme farmáře. Zlínský kraj je v Česku Mekkou ekologického zemědělství. Bílé Karpaty jsou ideálním místem pro pastviny, kde najdete farmy s tisíci ovcí a koz.

„Projekt vznikl před třemi lety. Chtěli jsme si vyzkoušet, jak budou reagovat žáci na osobní setkání s farmáři. Máme pozitivní reakce jak ze strany škol, tak i ze strany zemědělců. Jen osobní zkušenost dokáže člověka přesvědčit, že dnešní zemědělství není o vidlích a kolečkách, ale je to práce v přírodě s živým materiálem. Pak si sednout a řídit stroj, který je víc než počítač, je zážitek k nezaplacení. A je třeba také vědět, že mouku na chleba musel někdo zasít a mléko v obchodě neroste,“ shrnuje ředitelka komory Jan Brázdilová.

Agrární komora ale hájí i údajně přežitý model českého zemědělství. „Za sebe mohu říct, že malopodnikový model není schopen uživit deset milionů hladových krků. Co by se asi tak stalo, kdyby nebyla možnost žádného dovozu potravin? Jak bychom se asi chovali?“ ptá se Brázdilová.

Jak to vidí ekofarmáři?

A co dnes trápí ekofarmáře samotné? „Změna klimatických podmínek, ceny vstupů, nedostatek pracovníků do zemědělské prvovýroby a také do služeb. Nedostatečná podpora státu a regionu v odbytu bio zemědělské produkce, potravin,“ vypočítává ředitel a jednatel ekofarmy Javorník Josef Tománek.

Podle Josefa Stehlíka je třeba farmářům snížit administrativní náročnost, omezit byrokracii a snížit počet kontrol. To vše zabírá farmářům příliš mnoho času a energie, který by měli věnovat rozvoji své firmy.

Tománkovi se nelíbí ani to, že jsou dotacemi a různými podporami více zvýhodňovány firmy na Západě. Zároveň ale přiznává, že malé farmy mají stejnou možnost získat dotace jako velké podniky.

„Ekologické zemědělství vyžaduje maximální péči a investice do půdního fondu. Přechodem na ekologické zemědělství jsme museli změnit celý ráz krajiny, změnit zastoupení orné půdy ve prospěch TTP, ovocných sadů, krajinotvorných sadů, remízů, průlehů… Orná půda vyžaduje vyvážený osevní postup. Snažíme se neustále zvyšovat přirozenou půdní úrodnost. Změnila se výrazně výměra honů tak, aby nedocházelo k vodní erozi, odplavování živin, přitom však chceme maximálně zadržovat vodu v krajině,“ potvrzuje základní roli ekofarem Tománek.

Farma Javorník dodává své výrobky do menších obchodů, ale okrajově i do velkých řetězců. „Cílem naší obchodní politiky je konečný zákazník, který hledá bioprodukty. V České republice spotřebitele bioproduktů stále hledáme, stále je problém cena a levné dovozy od lépe dotovaných států. Mám za to, že tu chybí osvěta a důvěra ekologických potravin pro naše zdraví,“ doplňuje Tománek.

Ekofarmy na vzestupu

Zdroj: Ministerstvo zemědělství

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jakub Procházka. Foto: Martin Slebert, Martin Pinkas.