Fotograf v mlze: Od malého kompaktu k světovému věhlasu

25. 6. 2019 | Zdroj: BusinessInfo.cz

„Není to tak, že si člověk vezme foťák a řekne si: budu profesionální fotograf,“ říká vystudovaný kartograf Michal Vitásek.

Pětatřicetiletý vystudovaný kartograf a tvůrce webů si splnil sen. Po patnácti letech fotografování se z koníčku a vášně stala práce na plný úvazek. Má za sebou tři autorské výstavy, ročně pořádá desítky fotografických workshopů u nás i v zahraničí.

„Na začátku člověka focení baví. Fotí kdeco, ale poměrně snadno se vyprofiluje a pozná, co ho baví nejvíc, nebo na co má čas a peníze,“ popisuje Michal Vitásek. „Já neměl čas ani peníze, a protože jsem z Prahy, byl jsem odsouzený fotit tady. Chytlo mě to tak, že jsem fotil v podstatě každý den.“

Pokud se něčemu věnujete s takovou intenzitou, začnete se nevyhnutelně zlepšovat. Vitásek vzpomíná, že mu trvalo zhruba půl roku, než si sám všiml pokroku. Postupně se zbavil témat, která mu neseděla, a začal se specializovat na architekturu a městskou krajinu.

No tak jo!

Na úplném začátku byl dárek od rodičů k osmnáctým narozeninám. „Dostal jsem kompakt Panasonic, který jsem si přál, a pustil se do focení všeho – byl jsem i v zoo,“ vzpomíná s úsměvem. „Rychle jsem ale zjistil, že potřebuji lepší foťák, aby se mi toho vešlo víc do záběru, šlo to líp přiblížit a tak podobně. Jenže mi to bylo nesmírně žinantní opustit darovaný poměrně drahý foťák. Nakonec jsem se dopracoval k rozhodnutí, že zrcadlovku potřebuju a koupil jsem si od kolegy na brigádě Canon 300D – od té doby jsem se od Canonu neodlepil.“

Fotograf učitel.
Michael Vitásek za sedm let zorganizoval více než 120 workshopů a naučil fotit kolem 900 lidí.

Že se chce focení věnovat, věděl už v době, kdy nastupoval po vysoké škole do prvního zaměstnání. „Byl jsem mladej a blbej. Přišel jsem na první pohovor s tím, že super, tady se mi bude líbit, ale občas bych potřeboval chodit do práce po focení, třeba v deset. A můj budoucí šéf řekl: No tak jo,“ vypráví Vitásek.

Právě svoboda, kterou mu tehdy dopřáli, hrála v jeho fotografickém růstu zásadní roli. Jak sám říká, programátor není vázaný schůzkami s klienty. Stačí, když svou práci odvede bez ohledu na to, zda je to v sedm ráno nebo ve dvě hodiny odpoledne. Vzhledem k tomu, že se při focení začal zaměřovat na mlhy, které se staly jeho ústředním tématem, mezi prvními v kanceláři většinou nebýval.

Fotografové na cestách

Trvalo deset let, než se jeho kariéra překlopila na druhou stranu. „Někdo si koupil fotku, někdo obraz, začaly se prodávat licence a já si najednou musel brát dovolenou, abych mohl třeba jet zakázkově fotit. Postupně jsem utlumil hlavní příjem ze zaměstnání – nejdřív na půl úvazek, potom jsem dělal už jen na živnostenský list a mohl jsem si dovolit v práci říct, že třeba tenhle měsíc tu budu jen týden.“

Začal víc jezdit po světě, organizoval fotografické workshopy. „Jenom ve městě by se člověk zbláznil, a tak utíkám do přírody. Říkal jsem si, že by bylo fajn vzít s sebou pár lidí, aby si na sebe cesta vydělala,“ popisuje Vitásek.

Ukázalo se, že zájem o fotografování je tak veliký, že ročně vyjede do zahraničí s fotografickými nadšenci zhruba desetkrát. To jsou dva měsíce čistého času a zbytek roku tráví na – pro rodinu podstatně stravitelnějších – jednodenních kurzech po Praze a Čechách. U nás je jeho nejoblíbenější lokalitou České Švýcarsko, v zahraničí pak Skotsko, Bretaň, Toskánsko nebo třeba Benátky, které se staly ústředním tématem jeho druhé autorské výstavy.

Ve stopách Sudka

S fotografií Praha, barevné mámení zvítězil v roce 2010 v soutěži Praha fotografická. „Hlavní cenou byl odběr zboží v hodnotě deseti tisíc. Jenže od společnosti Foma – a ta nedělá nic jiného než filmy a chemii ‒ a já fotil jen na digitál, tak jsem si říkal super, co s tím budu dělat?“

Jedním z Vitáskových velkých vzorů, pokud jde o focení Prahy, je Josef Sudek. A tak se rozhodl, že zkusí fotit jako on, na velký formát, na nějž dnes už fotí jen skuteční fajnšmekři. „Vzal jsem cenu, nakoupil chemii a filmy, pak jsem vzal svých 35 tisíc a koupil jsem si velký formát se třemi objektivy. Tak se ukázalo, že výhra v soutěži může někdy vést k vlastním investicím.“

Právě finance a finanční nejistota jsou podle Vitáska jednou z největších překážek v plnění v podstatě jakéhokoliv pracovního snu. Trvalo roky, než se mu povedlo zbavit se pocitu, že musí mít stálý příjem a mít v tabulce napsáno, kolik každý měsíc dostane.

„Jedna věc je, když je člověk sám, to můžete žít z rohlíků, ale já mám manželku a tři děti.“ Nakonec se mu ale podařilo vytvořit dostatečný finanční „polštář“, ten by podle něho měl mít každý. A mohl si dovolit odstřihnout se a stát se fotografem na plný úvazek.

Mobil jako záznamník

Názor, že lze kvalitní fotky udělat i na mobil, je podle Vitáska lichý. „Mobilem nebo kompaktem udělá člověk skutečně dobrou fotku jen náhodou – ve skvělých podmínkách. Ale aby fotka vypadala dobře, i když okolní podmínky ideální nejsou, což často nejsou, je zapotřebí s ní dál pracovat. Na workshopech rád ukazuju fotku před úpravami, během nich a finální podobu. Zpracování fotek je nesmírně důležité a výsledek může být diametrálně odlišný.“

Sám na mobil fotí, ale jak říká, většinou kvůli propagaci na sociálních sítích. Když někam vyrazí, natočí instastories na Instagram nebo dá fotku na Facebook, aby měl kontakt s lidmi, které jeho focení zajímá.

„Vidí, kde zrovna jsem, zatímco oni třeba sedí v práci, a časem se mnou také někam vyrazí nebo se prostě jen pokochají. Hodně lidí rádo sleduje, jak si jiní plní sny,“ vysvětluje. „Spoustu kolegů sociální sítě obtěžují, ale mě to baví.“

Pražský sen

Zakázkově fotí především architekturu. Pro CzechTourism realizoval velkou zakázku – patnáct různých lokalit, které fotil v rámci kampaně Baroko v Čechách. „Ale fotím rád i moderní architekturu a design. Na propagaci nebo do portfolií architektů.“ Nedávno našel svou práci dokonce i na fotkách z newyorského metra. CzechTourism před třemi měsíci rozjel velkou kampaň, jejíž součástí byly právě reklamy v metru. „Objevil jsem tam tři svoje, které denně v tamější hromadné dopravě viděly miliony lidí. To člověka potěší.“

Ve Spojených státech leží i dvě města, která by si jednou rád nafotil – zimní Chicago a sanfranciské mlhy. „Lákalo by mě i Japonsko v zimě. Na ostrově Hokkaidó opravdu hodně sněží a ve sněhových závějích se ztrácí malé háje. Tenhle minimalismus bych rád zachytil.“

A pražský cíl? Vydat knihu s černobílými fotografiemi Prahy. „Chtěl jsem si ji vydat ke třiatřicetinám, ale to jsem už o dva roky prošvihl. Vždycky plánuji v horizontu dvou let – a pokud se na tenhle projekt v brzké době nevrhnu, budou to hodně dlouhé dva roky.“ K dispozici má za patnáct let focení archiv o velikosti deseti terabajtů, je tedy rozhodně z čeho vybírat.

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jitka Jeníková. Foto: Michael Vitásek. 

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek