English version
Bioplynovou stanici v Rapotíně na Šumpersku lze označit za vzorový projekt. Zdroj zpracovává výhradně rozložitelný odpad z hnědých kontejnerů, zbytky z restaurací, stejně jako zkažené jídlo z prodejen a výroben potravin z až osmdesátikilometrového okolí. Ty přepracovává nejen na elektřinu do sítě, ale i teplo pro obecní byty, školu, školku a úřad třítisícihlavé obce.
Ekologický provoz má ovšem jednu velkou nevýhodu. Návratnost není taková, s jakou investoři původně počítali. „Když jsme projekt rozjížděli, existovala ještě podpora. Ale v momentě, kdy jsme měli zkolaudováno, tak už žádná podpora nebyla,“ vysvětluje příčiny nižších příjmů z výroby obnovitelné elektřiny Martin Schwarz ze skupiny EFG, která rapotínskou stanici vlastní.
Společnost začala řešit, co s čtvrtmiliardovým projektem dál. Jako nejlepší řešení se ukázalo výrobnu přestavět a pumpovat do 250 metrů vzdáleného vysokotlakového plynovodu biometan. K tomu by mělo dojít letos na podzim, a Rapotín se tak stane historicky prvním výrobcem zeleného plynu v Česku.
„Stavba biometanové stanice přijde na 35 milionů korun a dalších deset milionů stojí připojení na distribuční síť,“ vysvětluje Schwarz v sídle Českého plynárenského svazu v pražské Michli. Dorazil sem na jednání s vedením svazu, mezi plynaři jde o ostře sledovaný projekt. Podobný osud by totiž měl potkat většinu ze zhruba pěti stovek bioplynových stanic v Česku.
Velký comeback
Za deset let začnou pomalu dosluhovat solární parky vystavěné v éře solárního boomu a příspěvek na jejich podporu spadne rychle z téměř třiceti miliard ročně na nulu. Podobný vývoj měl nastat i u bioplynových stanic, které z dotačního koláče ukusují druhý největší podíl. K tomu však podle představ státu nakonec nedojde, naopak je čeká v následujícím desetiletí éra dalšího prudkého rozvoje. Jen namísto elektřiny budou zeleným plynem pohánět vozový park Čechů. Právě biometan z odpadů by měl totiž sehrát hlavní roli v rozvoji zelené dopravy v Česku, nikoliv elektromobilita, o které je v posledních letech tolik slyšet.
O biometanu, tedy očištěném plynu z bioplynových stanic, který se nijak neliší od zemního plynu, se více začalo mluvit v roce 2011. Poslanec ČSSD Milan Urban, autor řady kontroverzních přílepků a dnešní šéf spolku Čistá mobilita, tehdy přišel s návrhem zelený plyn dotovat. V té době Česko třeštila hlava z nekontrolovaného solárního boomu a mluvilo se o hrozícím boomu bioplynovém, což přispělo k tomu, že ve vyhrocené atmosféře směřovaly všechny podobné nápady do koše.
O osm let později je situace úplně jiná. Podle plánu státu shrnutých v dokumentu Rozvoj podporovaných zdrojů energie do roku 2030 z dílny ministerstva průmyslu čekají biometan léta štědré podpory. Už v roce 2021 by měla nastartovat na stovkách milionů korun ročně a do konce dekády se vyšplhat až k 8,7 miliardy korun, na kterých se pak udrží minimálně dalších deset let.
Důvodů je několik. Prvním z nich je nutnost navýšit podíl ekologické dopravy na 14 procent, do které lze některý biometan započítat. Důraz je přitom na slově některý. Roli hraje však i to, že podobně jako u solárních elektráren se ani podpora bioplynových stanic Česku úplně nepovedla a stát nyní řeší, jak to napravit.
Většina existujících bioplynek se totiž na rozdíl od Rapotína omezuje na výrobu dotované elektřiny. Téměř 80 procent tepla vypouští jako odpad. Ten opravdový odpad pak tvoří jen něco mezi 30 až 40 procenty základní suroviny. Hlavní surovinou je kukuřice, jejíž masivní pěstování stále intenzivněji devastuje tuzemskou půdu. Stanice plýtvající teplem se tak podle plánů státu mají přestavět na mnohem efektivnější výrobu biometanu. Zároveň by se měl navýšit i podíl odpadní suroviny a takto vyrobený biometan by Česko mohlo započítat do povinného evropského podílu čisté dopravy.
Kolik takových stanic přestavbou projde, to záleží především na vzdálenosti od plynovodu. Mělo by jít minimálně o ty, které stojí do dvou kilometrů, což je většina. Podle dat Českého plynárenského svazu jich je v Česku 263 a vyrobí přes polovinu tuzemského bioplynu. Optimističtější varianta počítá i s dalšími 117 bioplynkami do pěti kilometrů od trubek.
Podle ministerstva průmyslu by v takovém případě bylo možné vyrobit až 374 milionů kubíků biometanu. Ovšem nejen to. Zároveň mají vzniknout i úplně nové výrobny, jejichž potenciál odhaduje resort až na 289 milionů kubíků. Se započtením relativně malého podílu nezemědělských bioplynek jde tedy o více osm procent roční spotřeby plynu v Česku.
Jde to bez dotací, ale…
V Rapotíně mezitím už pokročili v jednáních se zákazníky, kteří jsou ochotni zaplatit za zelený biometan až 55 eur za megawatthodinu. Ceny konvenčního zemního plynu úplně stejného složení se přitom pohybují kolem 20 eur. V plynovodu se oba plyny samozřejmě smíchají, odběratelé však budou disponovat ověřeným certifikátem o odběru čisté suroviny, o což jim především jde.
Zájemci se podle Schwarze dělí na dvě skupiny. „Buď mají povinnost určitého podílu obnovitelné energie, nebo musejí prokázat úsporu emisí skleníkových plynů. To jsou povinné subjekty. A pak jsou nepovinné subjekty. Spousta firem se chce pyšnit tím, že snižuje závislost na fosilních palivech,“ vysvětluje Schwarz. Jde však výhradně o zahraniční zákazníky, protože v Česku povinnost spotřebovávat obnovitelné zdroje v dopravě dosud nebyla přenesena na jednotlivé hráče na trhu, a tak o zelený plyn není zájem.
A to je velký problém. Dodávky do zahraničí nemůže Česko započítat do tuzemského povinného podílu obnovitelných zdrojů, a především pak čisté dopravy, o který státu v zásadě jde. Jde tedy o to, jak zajistit, aby biometan zůstal doma.
Možné systémy podpory biometanu se teprve rodí a dohodnuto nic není. V úvahu přichází určitá forma investiční podpory, například za připojení k distribuční soustavě. To může tvořit až třetinu nákladů na přestavbu bioplynky.
Především by však mohli jejich provozovatelé dostávat za bioplyn dotovanou výkupní cenu výměnou za to, že se vzdají dodávek do zahraničí. „Zemědělci by si mohli vybrat. Buď by dostávali provozní podporu, a pokud by nechtěli dostávat garantovanou cenu a našli si zákazníky v zahraničí, tak by dostali záruky původu a ty by uplatňovali,“ popisuje Kovačovská.
Ministerstvo průmyslu kalkuluje předběžně s výší zeleného bonusu ve výši 970 korun na megawatthodinu u přestavěných bioplynek a 1700 korun u těch nových po dobu dvaceti let. To by v souhrnu dalo právě necelých devět miliard korun ročně, na které by se biometan dostal někdy v roce 2029.
Prozatím není jasné, odkud by peníze měly jít. Nemělo by to být jako u zelené elektřiny, kdy se na dotaci skládají všichni spotřebitelé v účtu za elektřinu. Spíše půjde o peníze ze státního rozpočtu, kde je na ně možné využít výnosy z prodeje emisních povolenek.
Zelený a zelenější
Není však biometan jako biometan. Zásadní roli hraje to, z čeho je vyráběn. Evropská unie dávno ustoupila od paliv vyráběných z potravinářských surovin, jejichž masivní pěstování má fatální důsledky na krajinu. Jak bylo zmíněno výše, většina existujících českých bioplynek však jede právě na kukuřici. A takový biometan bruselští úředníci mezi čistou dopravu určitě nezapočítají.
Na to je potřeba biometan z odpadů neboli biometan druhé generace. Podle ministerstva průmyslu by sice mohl podíl odpadních surovin v existujících bioplynkách narůst, ovšem nikterak závratně. Už dnes je pro některé stanice problém sehnat dostatek odpadů, i když o ně mají zájem. „Výrobu biometanu z biologicky rozložitelných odpadů významně ovlivní dostupnost těchto odpadů, zejména pak případné ukončení nebo výrazné omezení skládkování směsného komunálního odpadu a vyšší dostupnost tříděného biologicky rozložitelného komunálního odpadu,“ říká mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý. Klíčovou roli tak sehraje novela zákona o odpadech, která se však zasekla.
Při stavbě úplně nových výroben biometanu by se sice mohlo zohlednit, zda mají k dispozici dostatek nechutně páchnoucí suroviny. Přesto ministerstvo nedoporučuje nastavit jako podmínku pro podporu stoprocentně odpadní původ plynu. Obává se, že v takovém případě by rozvoj biometanu nebyl dostatečný pro dosažení evropského cíle.
V tuto chvíli přitom nikdo netuší, kolik odpadků nové bioplynky skutečně sežerou a kolik bude potřeba dorovnat kukuřicí, případně jinou potravinářskou plodinou, a do jaké míry tak hrozí, že se osevní plochy technických plodin budou dále rozšiřovat. A s nimi všechny negativní jevy, jako jsou eroze, zanášení vodních toků, ztráta cenné půdy, znečištění agrárními chemikáliemi, další úbytek drobné zvěře, případně pokračující populační exploze divokých prasat.
Koluje přitom už první zaručený tip, jak omezení potravinářských biopaliv obejít: Vypěstovanou kukuřici nechat shnít a vykázat jako odpad. Takto vyrobený biometan EU prý určitě uzná. Je to myšleno jako vtip. Zatím.
Převzato z týdeníku Euro, Autor: Jan Brož
