English version
Mezi chátrajícími budovami s rozbitými okny a rozpadlou střechou se ve větru prohánějí odpadky, ze země zarostlé bolševníkem trčí zohýbané plechy a ocelové pruty. Areál Červený Újezd na Teplicku, který kdysi okupovali sovětští vojáci, připomíná kulisy postapokalyptického filmu.
Ještě nedávno tu přitom fungoval známý domov seniorů. V Domově na kopci se kromě důchodců starali i o duševně nemocné.
„Babička strávila v Domově na kopci půl roku, ale už po dvou měsících byla v totálně zuboženém stavu. Trápili ji hlady, k obědu i večeři mívala suchý rohlík nebo chleba s hořčicí, nedostávala léky na snížení tlaku. Okrádali ji o peníze, často jí sebrali celý důchod,“ popisuje poměry v zařízení Michal Tuček z Teplic.
Domov nikdy nedostal od kraje licenci na provozování sociálních služeb, přesto v něm žily desítky klientů. Před několika lety skončil v konkurzu a jeho majitel s milionovými dluhy na krku.
Nechvalně proslulá „mučírna seniorů“ v Červeném Újezdě je minulostí, jenže desítky dalších zařízení, poskytujících sociální služby nelegálně (bez příslušné registrace), v Česku stále fungují.
„Přesná statistika poskytovatelů nelegálních sociálních služeb neexistuje. Ministerstvo práce a sociálních věcí ale v současnosti eviduje padesát zařízení, u kterých je podezření, že poskytují tyto služby bez oprávnění. Odhadujeme, že celkem je v České republice asi 80 takových subjektů,“ vypočítává ředitel odboru sociálních služeb, sociální práce a sociálního bydlení ministerstva práce a sociálních (MPSV) věcí David Pospíšil.
V květnu 2019 bylo v Česku podle statistik 538 domovů seniorů a 356 domovů se zvláštním režimem. Soukromých subjektů je mezi nimi 75, respektive 64. Zhruba třetina soukromých zařízení tedy provozuje tuto činnost protizákonně. „A to není malé množství,“ glosuje zástupce ministerstva.
Pro majitele nemusí jít o ztrátový byznys. Podnikání, postavené na zneužívání starých nebo nemocných lidí, může být zlatým dolem.
Co seniorům reálně hrozí?
Péče o klienty v neregistrovaných zařízeních bývá podle MPSV poskytována personálem bez odborné kvalifikace. Díky neodbornosti personálu dochází k zanedbání péče (i neúmyslnému). Neregistrovaná zařízení se vyznačují nedostatečným materiálním a technickým vybavením. „Mnohdy je uživatelům nedostatečně zajišťována strava a pitný́ režim a mohou být ohroženi podvýživou či dehydratací. Další ohrožení představuje neodborné nakládání s léky. Často je zde seniorům účtována tak vysoká úhrada, že příbuzní musejí doplácet nemalé částky za pobyt, ale dokonce klientům nezůstane zákonem stanovená 15procentní částka na své další potřeby. Setkali jsme se i s daleko horšími případy, kdy klientům byly odebrány osobní doklady, byly uzamykáni ve svých pokojích, byli fyzicky týráni a bylo jim vyhrožováno smrtí,“ shrnuje David Pospíšil z ministerstva práce a sociálních věcí.
Sisyfovská práce
Stát i kraje hledají řešení ve změně zákonů i kompetencí příslušných institucí. Je to ale sisyfovská práce, domnívá se ředitel Senior Centra Mělník Jiří Vronský.
Majitelé neregistrovaných zařízení totiž se svými budoucími klienty podepisují běžné občanskoprávní smlouvy o ubytování. Oficiálně tedy nejde o poskytování sociálních služeb. „Senioři jsou svéprávní a je jen na nich, kde se chtějí ubytovat. Nic s tím neuděláte, je to stejné, jako byste přišel do hotelu,“ glosuje Jiří Vronský.
A neodrazují podvodníky vysoké pokuty? „Provozovatelé dostávají pokuty za to, že jsou neregistrovaní, a přesto provozují sociální služby, nikoli za násilí nebo špatnou péči o seniory. Excesy se řeší jen v případě, že vás někdo udá, a senioři se často bojí takové věc udělat. Když se něco podobného zjistí, zasahuje policie a soudy. Ale než dojde k narovnání právní cestou, a to většinou trvá velmi dlouho, reálný problém přetrvává,“ popisuje Vronský.
Tempora mutantur?
Na zvýšení pokut pro nelegální podniky nicméně spoléhá ministerstvo i kraje. „Ministerstvo práce a sociálních věcí se snaží problém vyřešit nejen změnou legislativy, ale i metodicky. Před třemi lety jsme upravili zákon o sociálních službách. Za poskytování nelegálních sociálních služeb nyní hrozí pokuta až do dvou milionů korun (původní hranice byla jeden milion – pozn. redakce),“ připomíná zástupce ministerstva.
Zatímco registrované provozovatele kontroluje přímo ministerstvo, nelegální subjekty odhalují výhradně krajské úřady.
„MPSV proto krajům upravilo kompetence a nastavujeme jim účinnější mechanismy pro postih. Cílem ministerstva je také varovat občany před podvodníky. Z důvodu ochrany starších občanů i jejich rodinných příslušníků jsme na stránkách ministerstva vydali desatero s radami, jak postupovat při žádosti o sociální služby,“ říká Pospíšil.
Když kraj odhalí hříšníka, zahájí s ním správní řízení. Za přestupek mohou firma i fyzická osoba dostat vysokou pokutu.
„Do připravované novely zákona o sociálních službách stanovujeme i dolní hranici sankce ve výši 500 tisíc korun, která doufám odradí všechny organizace, jež chtějí na seniorech nebo zdravotně postižených parazitovat,“ věří ředitel odboru.
Zároveň ale připouští, že vzniku neregistrovaných zařízení stát úplně nezabrání. Jejich počet ale plánuje výrazně omezit.
Pomoci by mohlo například opatření navrhované Radou seniorů ČR, která našla inspiraci na Slovensku. Změnit by se ovšem musel tuzemský trestní zákoník. „Veškeré trestné činy, které jsou spáchány v souvislosti s věkem, jsou na Slovensku brány jako přitěžující okolnost,“ připomíná mluvčí ministerstva spravedlnosti Vladimír Řepka.
„Šmejdi“ našli skulinu
Případy zneužívání seniorů v nelegálních zařízeních řeší už léta veřejná ochránkyně práv. Anna Šabatová v minulosti upozorňovala na otřesné případy podobné těm, které se děly v „domě hrůzy“ v Červeném Újezdě. K omezování osobní svobody a zneužívání seniorů docházelo například v Penzionu pro seniory Atrium v Liberci, Penzionu Jiřinka v Brně či domově Spokojené stáří v Luhačovicích.
„Neregistrovaná zařízení navštěvujeme, poznáváme jejich praxi, navrhuji jim doporučení, vyzývám je k registraci. Působíme také na úřady, aby vůči nim zakročily, nebo se zpřesnila legislativa v této oblasti a nešlo ji obcházet,“ shrnuje Šabatová.
„Senioři jsou svéprávní a je jen na nich, kde se chtějí ubytovat. Nic s tím neuděláte,
je to stejné, jako byste přišel do hotelu.“ Jiří Vronský, ředitel Centra seniorů Mělník.
Ombudsmanka souhlasí, že vláda vykročila správným směrem, zároveň ale krotí přílišný optimismus. Stejně jako v jiných případech i v této branži platí, že jsou šmejdi vždy o krok před těmi, kteří s nimi bojují.
„V poslední době se dozvídám, že ti, kteří poskytují služby bez oprávnění, se snaží být pro úřady neviditelní. Nelákají už klienty formou webových prezentací, nepodnikají prostřednictvím firem ani živností, neprezentují se jako zařízení. Pouze si několik seniorů, kteří potřebují péči a k nimž nemají žádný příbuzenský vztah, takříkajíc vezmou do rodinného domu a pečují o ně. Pobírají za ně důchody a příspěvky na péči, a to až 19 200 korun na osobu. Co se děje s majetkem těchto klientů, není známo,“ upozorňuje Šabatová.
Stát ti půjde po krku
Šabatová, Vronský i zástupci státu se shodují na tom, že ten, kdo se registraci k sociálním službám vyhýbá, potřebuje z nějakého důvodu obejít zákon a nemůže mít poctivé úmysly. Registrace totiž nestojí ani korunu, provozovatel jen musí splnit určité podmínky a zajistit klientům důstojné zacházení.
„Podle mého soudu nemá vyhýbání se registraci smysl. Provozujete nelegální činnost, takže vám stát půjde po krku. Nemusíte nic platit, potřebujete jen splnit několik základních podmínek. Z logiky věci je ten, kdo se neregistruje, splnit nechce nebo neumí,“ popisuje Vronský.
„Registraci nelze nahradit živnostenským oprávněním podle živnostenského zákona a poskytovatel si nemůže vybrat režim, pro který se sám rozhodne,“ sděluje Šabatová.
Firma musí v žádosti zmínit, jaké služby bude poskytovat, uvést okruh lidí, o které bude pečovat (věk, druh zdravotního postižení), popsat, jak bude služby realizovat, jak je personálně zajistí a jak má vyškolený personál. Musí také popsat plán finančního zajištění sociálních služeb a způsob zajištění zdravotní péče.
Nelegální zařízení často účtují klientům vyšší úhrady za poskytované služby, než stanovuje zákon. Za poskytnutí jídla zaplatí důchodci v domově seniorů ze zákona maximálně 170 korun na den, ceny za ubytování nesmí překročit částku 210 korun denně. Po úhradě ubytování a stravy navíc musí seniorům zůstat na účtu minimálně patnáct procent jejich příjmu (většinou z důchodu).
Dále se platí za pečovatelské služby, které se hradí z příspěvku na péči. Vedle toho si domovy účtují poplatky za nejrůznější fakultativní služby – a jejich cenu už zákon neupravuje.
Jiří Vronský připomíná, že zneužívání seniorů je v Česku záležitostí téměř výhradně nelegálních zařízení, běžné domovy důchodců si něco takového prý kvůli své pověsti nemohou dovolit: „Podle mých zkušeností dochází ke zneužívání seniorů spíše v rodinách. Týrání seniorů je v legálních zařízeních naprosto ojedinělé. Troufám si tvrdit, že péče o hendikepované a staré lidi je v Česku na podobné úrovni jako v Rakousku nebo Německu.“
Soukromé domovy jsou ve složitější pozici než subjekty zřizované státem či krajem
„Senioři, kteří u nás žijí, zaplatí z rozpočtu zhruba tři čtvrtiny. Platí si za pobyt, v ceně mají i úklid a stravování. Soukromé zařízení zaplatí za klienta asi o třetinu víc. Průměrné měsíční náklady na jednoho seniora jsou u nás i s příspěvky kolem 22 tisíc, u soukromých je to až 35 tisíc,“ připomíná Jiří Vronský, který je ředitelem příspěvkové organizace města Mělník. Zřizovatel jim přispívá na provoz.
Soukromí provozovatelé, kteří si zařídili registraci a nabízejí podobně kvalitní služby jako státní či krajská zařízení, si často stěžují na to, že jsou oproti konkurenci znevýhodněni.
I oni mají nicméně nárok na dotace, a to na službu a počet zaměstnanců (nikoli na počet lůžek). Pokud si chcete otevřít domov seniorů či Alzheimer centrum pro lidi trpící demencí, musíte počítat s vysokými náklady na rozjezd. „Dobře zaplatit musíte i kvalifikovaný personál, bez toho to nepůjde,“ doplňuje Vronský.
Náklady na rozjezd podnikání se většinou pohybují v desítkách milionů – podle ředitele Senior Centra Mělník je třeba počítat zhruba s 1,3 miliony korun na jedno lůžko. Několik desítek měsíců podle expertů průměrně trvá, než naplníte lůžkovou kapacitu. S návratností investic nemohou podnikatelé počítat dříve než za deset let. Přesto láká byznys se stářím stále více podnikavců.
Česká populace totiž skutečně stárne a potenciálních klientů podobných zařízení rychle přibývá. Roste počet movitých seniorů, ale i těch, kteří po odchodu do penze potřebují sociální bydlení (více v rozhovoru na straně 14).
Invaze politiků a lobbistů
V Česku dnes žije zhruba 160 tisíc lidí se stařeckou demencí a do dvaceti let se má jejich počet zdvojnásobit. Z péče o staré a nemocné si dnes dělají byznys velké investiční skupiny, expolitici i vlivní lobbisté. Jaký má obchod se stářím potenciál, si všimli například exposlanec Boris Šťastný z ODS, expremiér Petr Nečas, lobbista Tomáš Hrdlička či miliardář Pavel Hubáček.
Exposlanec ODS Boris Šťastný s lobbistou Milanem Velkem a podnikatelem Milanem Šedivým otevřeli v Praze už tři Alzheimer centra. Za péči o příbuzné zaplatí movité rodiny v těchto soukromých centrech i třicet tisíc korun měsíčně.
„Je to podnikání odolné proti hospodářským krizím. Není pravděpodobné, že by vědci v dohledné době na demenci nalezli lék. Zároveň je pro rodinu mimořádně obtížné se postarat o nemocného v určitém stadiu, protože člověk pak vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči,“ řekl serveru iDnes.cz prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb Jiří Horecký.
Do byznysu se vrhly i investiční skupiny. Jednu z největších tuzemských sítí zaměřenou na péči o pacienty s Alzheimerovou chorobou nedávno ovládla investiční skupina Unicapital. Za tou stojí miliardář Pavel Hubáček, vlastník karlovarského Grandhotelu Pupp. Síť Alzheimercentrum zatím tvoří devět zařízení v Česku a jedno na Slovensku.
Rozsáhlou síť Anavita zase koupila rakouská firma SeneCura a potvrdila, že do českého byznysu se stářím stále častěji plyne i zahraniční kapitál.
A není právě u těchto zařízení největší prostor pro zneužívání nemocných lidí?
„Podmínky pro provozování takových zařízení jsou nastaveny velmi přísně, a prakticky nelze podvádět. Také rodinní příslušníci pacientů jsou jistě ve střehu. Kdo se do takového byznysu vrhne, musí vědět, co má dělat. Obecně ke zneužívání lidí v těchto zařízeních nedochází,“ tvrdí Jiří Vronský.
Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jakub Procházka.
