Lisabonská strategie



• Ekonomická výkonnost a konkurenceschopnost Evropy na začátku nového tisíciletí
• Hlavní prvky lisabonské strategie
• Ekonomický pilíř lisabonské strategie
  • Informační společnost pro všechny
  • Vytvoření evropského výzkumného prostoru
  • Odstranění překážek pro podnikání
  • Ekonomická reforma a dokončování vnitřního trhu
  • Vytvoření integrovaných finančních trhů
  • Lepší koordinace makroekonomických politik
• Sociální pilíř lisabonské strategie
  • Aktivní politika zaměstnanosti
  • Modernizace evropského sociálního modelu
• Ekologický (enviromentální) pilíř lisabonské strategie
• Řízení lisabonského procesu

Na jaře roku 2000 přijala Evropská rada tzv. lisabonskou strategii, nazvanou podle místa, kde byl tento nový strategický cíl všemi patnácti členskými zeměmi schválen. Tato komplexní strategie, která byla rozvržena na celé příští desetiletí (2000-2010), byla v závěrech lisabonského zasedání Evropské rady formulována takto: Unie se má stát "nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností".

K dosažení tohoto cíle se Unie rozhodla zaměřit na splnění těchto úkolů:

1. Připravit přechod k ekonomice a společnosti založené na znalostech, a to pomocí lepších politik, pokud jde o informační společnost, výzkum a technologický rozvoj prostřednictvím urychlení procesu strukturálních reforem směřujících ke konkurenceschopnosti, inovacím a dokončení vnitřního trhu.
2. Modernizovat evropský sociální model, investovat do lidí a bojovat proti vylučování ze společnosti.
3. Udržet zdravou ekonomickou perspektivu a příznivý výhled pokud jde o růst, a to aplikací vhodné kombinace makroekonomických politik.

Lisabonská strategie představuje scénář pro komplexní hospodářskou, sociální a ekologickou (enviromentální) obnovu Evropské unie. Nezahrnuje jen čistě ekonomický záměr – vytvořit vysoce konkurenceschopnou ekonomiku – ale má také sociální dimenzi (zejména dosáhnout plné zaměstnanosti a zdokonalit sociální soudržnost), a také dimenzi ekologickou: uskutečňovat udržitelný rozvoj. Obsahuje proto ucelený a vzájemně se podporující soubor opatření, která byla formulována tak, aby se zvýšila výkonnost Unie, aniž by byla ohrožena sociální soudržnost a aniž by bylo znehodnoceno životní prostředí. Tato opatření mají vytvořit podmínky pro plné využití potenciálu Unie, pro nepřerušovaný růst, který nebude ohrožován inflací. Mají zlepšit konkurenceschopnost a umožnit firmám, aby vytvářely nová pracovní místa a aby byly tvůrci bohatství společnosti. Mají zajistit sociálně soudržnou společnost a zajistit, aby se investice do životního prostředí a udržitelný rozvoj vzájemně posilovaly.

Nový strategický cíl Evropské unie byl na základě důkladné analýzy předchozího období podrobně rozpracován na zasedání Evropské rady v Lisabonu a postupně na pravidelných jarních zasedáních Evropské rady hodnocen, dále obohacován a rozšiřován o další opatření. Zatím se konala tři tato hodnotící zasedání Evropské rady: ve Stockholmu (březen 2001), v Barceloně (březen 2002) a v Bruselu (březen 2003).

1. Ekonomická výkonnost a konkurenceschopnost Evropy na začátku nového tisíciletí

V předchozím desetiletí vývoj evropské integrace významně pokročil. V roce 1992 byl v hrubých rysech dokončen vnitřní trh a byl tak vytvořen rozsáhlý evropský trh bez vnitřních hranic. Vývoj vnitřního trhu pokračoval dále po roce 1992: začaly se zejména liberalizovat trhy energií, telekomunikační trhy, což prospělo podnikatelskému sektoru i spotřebitelům. Byl zahájen přechod k hospodářské a měnové unii který vyústil v roce 1999 v zavedení nové společné měny, eura. Propojení evropských ekonomik se tím dále prohloubilo. Výsledkem měnové politiky spojené s fiskální disciplínou byla nízká inflace, nízké úrokové míry, výrazné snížení veřejných rozpočtů a příznivá platební bilance EU. Země Unie disponují dnes kvalifikovanou pracovní silou a systémem sociální ochrany, který vytváří potřebný stabilní rámec pro postupné strukturální změny, zejména také na trhu práce.

Na druhé straně, jak uvedla závěrečná zpráva Evropské rady v Lisabonu, Evropská unie má na přechodu k novému tisíciletí vedle těchto silných stránek také mnoho slabých míst. Patří k nim na prvním místě ta skutečnost, že koncem 90. let bylo stále přes 15 milionů lidí bez práce. Také míra zaměstnanosti je příliš nízká a vyznačuje se nedostatečným podílem žen a starších pracovníků v celkovém počtu zaměstnaných osob. Sektor služeb, která vytváří nejvíce nových pracovních míst (zejména v telekomunikacích a využívání internetu) je nedostatečně rozvinut. Existuje velká kvalifikační propast, která se stále rozšiřuje, zejména v informačních technologiích, kde velký počet pracovních míst zůstává neobsazen. Pracovní potenciál zemí EU není tedy v plné míře využíván, což oslabuje jejich ekonomický růst. Velice kritická je situace ve výzkumu a inovační činnosti: evropské podniky investují méně do nových technologií a do výzkumné činnosti než její obchodní rivalové, především Spojené státy a Japonsko. Tím se vysvětluje, proč Evropa zaostává jak v růstu produktivity, tak v inovační činnosti, přestože má potřebný potenciál a také talentované odborníky. Výzkum v Unii je roztříštěn a je finančně dotován v mnohem menší míře než je tomu ve Spojených státech. Souvisí to také s tím, že v Evropě stále existují byrokratické překážky pro zakládání nových podniků a jejich financování. Ani příznivé ekonomické výsledky 90. let nedovedly zabránit tomu, že se udržuje chudoba a že část osob je sociálně vyloučena ze společnosti. Před systémem sociální ochrany stojí nové problémy, které si vynucují jeho modernizaci. Tento úkol je ještě umocněn nepříznivým demografickým vývojem, stárnutím obyvatelstva, což klade otázku o udržitelnosti stávajících penzijních systémů v delší perspektivě.

Uvedené vnitřní slabiny evropské ekonomiky ještě více vynikají na pozadí změn ve vnějším prostředí, ve světové ekonomice, poznamenané globalizací a nástupem tzv. nové ekonomiky. Tyto změny staví Evropskou unii před "kvalitativní posun", jak se uvádí v závěrech zasedání Evropské rady v Lisabonu, protože se "dotýkají všech stránek lidského života" a vyžadují proto "radikální transformaci evropské ekonomiky". Požadované změny musí přitom Unie provést způsobem, který odpovídá jejím hodnotám a tradicím a musí také přihlédnout k nadcházejícímu rozšíření.

Probíhající globalizace se týká nejen toků zboží na světových rzích, toků kapitálu, ale především toků informací, usnadněných novými technologiemi, informačními a telekomunikačními (ICT) a přístupem k rychle se šířícím znalostem. Vznik a rozšíření nových technologií vyvolalo dalekosáhlé ekonomické změny: nejen že ekonomický růst je nesen investicemi do sektoru nových technologií, který nyní převážně zajišťuje rostoucí počet pracovních míst. Přístup k informacím prostřednictvím internetu zvyšuje ekonomickou výkonnost a produktivitu, plodí neustálý proud nových výrobků, služeb a inovací, jejichž základem je využití rostoucího objemu nových poznatků, nových znalostí a podpora výzkumu. Vznikající nová ekonomika, často nazývaná znalostní ekonomikou nebo znalostní společností, vyvolává také nové formy konkurence a přináší zcela nové poselství: přežít na trhu (nejen na domácím nebo regionálním, ale na globálním) znamená neustále a rychle se učit, rychle se adaptovat a neustále inovovat.

Programy na podporu konkurenceschopnosti a snížení nezaměstnanosti byly v Evropské unii předloženy i dříve. V roce 1994 Bílá kniha nazvaná "Výzvy a cesty vpřed do 21. století" například konstatovala, že konkurenceschopnost Unie se ve vztahu k USA a Japonsku zhoršila, pokud jde o zaměstnanost, podíl na vývozních trzích, výzkum a vývoj a převádění jejich výsledků na trh a také o podíl vývoj nových výrobků. V roce 1997 byla všemi členskými státy přijata koordinovaná strategie zaměstnanosti, která byla zpracována na střednědobé období a která reagovala na nepříznivou situaci na trhu práce.

Na rozdíl od těchto iniciativ, lisabonská strategie podrobně a komplexně zmapovala zaostávání Evropy v situaci poznamenané globalizací a nástupem nové ekonomiky a to v nejrůznějších oblastech: nejen v ekonomické výkonnosti, v míře zaměstnanosti, v objemu výdajů na výzkum, v intenzitě inovační činnosti a v dalších oblastech, ale také ve fungování trhů a v účinnosti mnoha prováděných politik. Unie se poučila z nezdarů dřívějších strategií, identifikovala bariéry, které brání využívání jejího potenciálu, nalezla nové a účinné způsoby, jak zaostávání postupně zmenšovat a jak také nový proces řídit.

Důležité také je, že přijatý nový strategický cíl Evropské unie se opírá o podporu všech členských zemí, o jednoznačnou podporu organizací evropských podnikatelů a evropských odborů a také organizací občanské společnosti.

zpět na začátek

2. Hlavní prvky lisabonské strategie

Lisabonské zasedání Evropské rady na jaře 2000 vytyčilo celkem osm směrů, kterými se má ubírat "radikální transformace evropské ekonomiky".

Jsou to:

• Informační společnost pro všechny.
• Vytvoření evropského výzkumného prostoru.
• Odstranění překážek pro podnikání, zejména pro malé střední podniky.
• Ekonomická reforma spojená s dokončováním vnitřního trhu.
• Vytvoření integrovaných finančních trhů.
• Lepší koordinace makroekonomických politik.
• Aktivní politika zaměstnanosti.
• Modernizace evropského sociálního modelu.

Stockholmské zasedání Evropské rady (březen 2001) k nim dodalo ještě jeden směr činnosti:

• Udržitelný rozvoj a kvalita života.

Uvedené hlavní směry lisabonské strategie můžeme rozdělit do tří skupin: ekonomické, sociální a ekologické (enviromentální), takže se dnes hovoří o třech pilířích této strategie.

zpět na začátek

3. Ekonomický pilíř lisabonské strategie

3.1 Informační společnost pro všechny

Internet změnil svět, v němž žijeme. V posledních dvou desetiletích informační technologie a internet radikálně přeměnily tradiční postupy používané v řízení podniků, změnily způsoby studia a učení vůbec, podmínky, v nichž se provádí výzkum a také způsoby, kterých používá veřejná správa poskytující služby občanům. Nové technologie se zároveň ukázaly jako mocný nástroj pro urychlení růstu, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti. V 90. letech to byly USA, kterým přechod k nové ekonomice pomohl zajistit mimořádně vysoké přírůstky produkce, zvýšit konkurenceschopnost amerických podniků a také míru zaměstnanosti.

Přechod k ekonomice opírající se o nové technologie zařadila proto Evropská rada na první místo v lisabonské strategii. Od tohoto obratu se očekává, že bude také mocným motorem růstu, konkurenceschopnosti a při vytváření nových pracovních míst. Vedle toho má také zlepšit kvalitu života občanů a životní prostředí.

V Lisabonu bylo ohlášeno, že bude připraven komplexní akční plán e-Europe, který byl předložen a schválen na dalším summitu ve Feiře v létě 2000. Tento program má zajistit, že všichni v Evropské unii, jednotliví občané, školy a vzdělávací zařízení, každý podnik, každý článek veřejné správy budou mít přístup k novým informačním a telekomunikačním technologiím a budou mít možnost je také plně využívat. Program e-Europe nesměřuje jen k tomu, aby Evropa byla vysoce konkurenceschopná, ale usiluje o to, aby všichni občané EU mohli prostřednictvím moderních technologií zvýšit kvalitu svého života. Znamená to mít přímý a interaktivní přístup ke znalostem, vzdělání, zvyšování kvalifikace, ke službám veřejné správy, k zdravotnickým službám, ke službám finančních institucí, ke kultuře i zábavě a mnoha dalším. Přístup k internetu se stává základním právem každého občana a členské vlády mají za úkol toto právo zajistit.

V závěrech lisabonského summitu bylo k tomu uvedeno:

1. Podniková sféra i občané musí mít přístup k cenově dostupné komunikační infrastruktuře světové úrovně a k široké škále služeb.
2. Každý občan musí být vybaven kvalifikací nutnou k tomu, aby mohl žít a pracovat v nové informační společnosti.
3. Mnohem větší důraz musí být kladen na celoživotní vzdělávání jako základní složku evropského sociálního modelu.

K realizaci programu e-Europe byly v Lisabonu do konce roku 2002 vytyčeny tyto úkoly:

• Během roku 2000 schválit připravené legislativní návrhy, které měly usnadnit elektronické obchodování, zajistit autorská práva, zavedení elektronických peněz, prodej finančních služeb na dálku a některé další. Komise a Rada měly působit na zvýšení důvěry spotřebitelů v elektronické obchodování.
• Do konce roku 2001 měla být dokončena liberalizace a propojení telekomunikačních trhů.
• Členské státy a Komise měly usilovat o rozšíření konkurenčního prostředí v sítích místního připojení s cílem podstatně snížit náklady na užívání internetu.
• Do konce roku 2001 měly mít všechny školy v Unii zajištěn přístup k internetu a multimediálním zdrojům, do konce roku 2002 měli být příslušní učitelé vyškoleni v jejich používání.
• Do roku 2003 měly členské státy zajistit elektronický přístup k hlavním veřejným službám.
• Za podpory Evropské investiční banky měly být ve všech členských zemích zpřístupněny nízkonákladové vysokorychlostní vzájemně propojené sítě pro přístup k internetu a měl být podpořen rozvoj vyspělé informační technologie a dalších telekomunikačních sítí a tyto cíle měly být konkretizovány v akčním plánu e-Europe.

Stručně lze základní prvky programu e-Europe shrnout takto:

1. Levnější, rychlejší a bezpečnější internet pro všechny.
2. Zvýšit investice do lidí a jejich dovedností.
3. Všestranně podporovat používání internetu.

Summit Evropské rady v Seville (červen 2002) rozhodl o dalším kroku: o přijetí Akčního plánu e-Europe 2005, který rozšiřuje předchozí program o nové cíle: vytvoření předpokladů pro e-Learning (e-vzdělávání), pro e-Government (e-vláda), e-Health (e-zdravotnictví) a e-Business (e-podnikání).

Úspěšný postup při vytváření informační společnosti pro všechny předpokládá aktivitu také v mnoha dalších vzájemně propojených oblastech: v podpoře výzkumné a inovační činnosti, v liberalizaci síťových odvětví, v podpoře sektoru služeb, v podpoře při vytváření propojených finančních trhů, při odstraňování překážek podnikání, zejména malých a středních, při modernizaci sociálního systému s cílem zvyšovat úroveň vzdělání a podpořit přípravu pro život v informační společnosti.

zpět na začátek

3.2 Vytvoření evropského výzkumného prostoru

Dvacáté století, zejména jeho druhá polovina, jasně prokázala, že věda a technologie se stávají hlavním faktorem, který podporuje ekonomický růst, zvyšuje zaměstnanost a konkurenceschopnost a pomáhá zvyšovat kvalitu života. Bylo odhadnuto, že zmíněný faktor přispívá k dosažení těchto výsledků minimálně z 25 až 50 %.

Evropa má silný výzkumný potenciál a udržuje si prvenství v řadě oborů, například v lékařském a chemickém výzkumu. Má také dominantní postavení ve výzkumu v některých moderních odvětví, konkrétně v leteckém a telekomunikačním sektoru. Komise však řadu let upozorňovala na to, že ve výzkumné a inovační činnosti Unie značně zaostává, zejména za USA a Japonskem. V roce 2000 bylo v USA vynaloženo na výzkum a vývoj 288 mld EUR (265 mld dolarů), avšak ve stejné době v Evropě pouze 164 mld EUR. S ohledem na pohyb kursu činil rozdíl více než 100 mld EUR. Povážlivé však je, že se v 90. letech tento rozdíl zvětšoval: v roce 1994 činil pouze 51 mld EUR. Propast je patrná také v množství prostředků vynakládaných na výzkum a vývoj: v roce 1998 dosahovaly 2,8 % HDP v USA, v Japonsku 2,9 % HDP, avšak v Evropě pouze 1,8 % HDP. Rozdíl je také v počtu vědeckých pracovníků: na 1 000 zaměstnanců v průmyslu jich v Evropě připadá jen 2,5, kdežto v USA 6,7 a 6 v Japonsku. Technické zaostávání v nových oborech je patrné také na tom, že Evropská unie vykázala během posledních deseti let pasivní bilanci v obchodu s high-tech produkcí v rozsahu 20 mld EUR. Evropa trpí také tím, že soukromý sektor, na rozdíl od USA a Japonska, kde se podílí na financování výzkumu a vývoje více než ze dvou třetin, je v Evropě zapojení soukromého sektoru do této aktivity mnohem nižší.

Lisabonský summit proto rozhodl, že Evropa musí čelit této nové výzvě razantním krokem: vytvořením "evropského výzkumného prostoru". Výzkumná činnost na úrovni jednotlivých členských států a Unie musí být lépe propojena a lépe koordinována, aby dala co největší efekt, aby přinášela co nejvíce inovací a aby zajistila, že nadaným pracovníkům budou nabídnuty lákavé podmínky. Patenty a inovace je nutno v evropském výzkumném prostoru náležitě odměňovat, zejména prostřednictvím patentové ochrany.

Vytvoření evropského výzkumného prostoru mělo být podpořeno těmito opatřeními:

1. S cílem lépe využívat zdroje věnované v členských státech na výzkum a technologický vývoj mají být rozvíjeny vhodné mechanismy k propojení národních i společných výzkumných programů, zásadně však na základě dobrovolnosti. Do roku 2001 mělo být zmapováno, v čem jednotlivé členské státy vynikají ve výzkumu a technologickém rozvoji, podpořit šíření vynikajících standardů. Komise měla být pravidelně informována o dosažených výsledcích v jejich výzkumné činnosti.
2. Pro soukromé investice do výzkumu, pro partnerství v oblasti výzkumu a technologického vývoje zlepšovat prostředí, a to s využitím daňové politiky, rizikového kapitálu a podpory Evropské investiční banky.
3. Do června 2000 vypracovat ukazatele k vyhodnocování výkonnosti v jednotlivých oblastech výzkumu, zejména pokud jde o rozvoj lidských zdrojů, do června 2001 zavést evropský přehled inovací.
4. Do konce roku 2001 vytvořit s pomocí Evropské investiční banky vysokorychlostní síť, která propojí výzkumné ústavy a univerzity, vědecké knihovny, vědecká střediska a postupně také školy.
5. Do konce roku 2002 přijmout opatření, která by odstranila překážky bránící mobilitě výzkumných pracovníků v Evropě a která by do Evropy přilákala kvalitní badatelské talenty.
6. Zajistit, aby do konce roku 2000 byl přijat komunitární patent a aby patentová ochrana v Unii byla stejně snadná, levně získatelná a stejně komplexní jako v zemích obchodních rivalů.

Summit Evropské rady v Barceloně (březen 2002) rozhodl, že je třeba dále vystupňovat celkové úsilí na poli výzkumu, vývoje a inovací, že celkové výdaje v této oblasti je třeba zvyšovat, aby se v roce 2010 přiblížily 3 % HDP členských států. Dvě třetiny těchto nových investic by měly pocházet se soukromého sektoru.

zpět na začátek

3.3 Odstranění překážek pro podnikání, zejména u malých a středních podniků

Dynamika, konkurenceschopnost podniků a vytváření nových pracovních míst závisí na prostředí, v němž podniky fungují, investují a inovují. To se týká jak velkých, tak zejména malých a středních podniků, které v zemích Unie minimálně z poloviny přispívají ke vzniku nových pracovních příležitostí. Lisabonská strategie se proto orientuje na to, aby v Evropě bylo vytvořeno příznivé prostředí pro zakládání rozvoj inovativních podniků, zejména malých a středních.

Zatím v tomto ohledu Evropa dosti zaostává. Náklady spojené s podnikáním, zejména se založením podniku jsou vysoké, existuje mnoho byrokratických překážek bránících rozvoji inovativního podnikání. Obtížný je přístup ke kapitálu. Zejména chybí tzv. rizikový kapitál, který v USA pomohl ke vzniku mnoha špičkových firem v high-tech odvětvích. Chybí také cílevědomá inovační politika. Komise také opakovaně uváděla, že v členských zemích je malá ochota postupovat riziko v podnikání a že vůbec podnikatelský duch a kultura v Evropě nejsou srovnatelné s USA. V členských zemích není také dostatečné propojení mezi firmami a výzkumem a technologickým vývojem, mezi podniky a finančními trhy, mezi podnikatelskou sférou a školícími institucemi a poradenskými službami.

Srovnání podmínek pro založení podniku v Evropě a USA je více než názorné. Start malého a středního podniku musí projít procedurami, které v Evropě v průměru zaberou 11 týdnů, v Německu 16 a ve Španělsku dokonce 24 týdnů, kdežto v USA jen 1,5 týdne. Náklady na založení firmy se v zemích EU pohybují kolem průměru 1 600 EUR, zatímco v USA jen 500 EUR. Neúspěch podniku v Evropě, případně jeho krach je zpravidla, na rozdíl od USA, osobní tragedií, která neúspěšného podnikatele zpravidla vylučuje z této sféry.

Pro radikální nápravu situace se lisabonský summit rozhodl orientovat na tyto úkoly:

1. Do poloviny roku 2000 vyhodnotit řadu otázek: jaká doba a jaké náklady jsou v členských zemích nutné k založení firmy, jaký je objem investovaného rizikového kapitálu, jaký je počet absolventů vysokých škol, kteří dokončili studium komerčních a přírodovědeckých oborů jaké jsou příležitosti pro získání odborné přípravy pro podnikání. Výsledky tohoto zkoumání měly být předloženy dokonce roku 2000.
2. Komise měla v krátké době předložit zprávu, jaké je podnikatelské a inovativní prostředí v Evropě a navrhnout víceletý program pomoci podnikům a podnikání na léta 2001-2005.
3. Rada a Komise dostaly za úkol připravit Evropskou chartu malých firem, aby mohla být schválena v červnu 2000. Členské státy dostaly za úkol využít nástrojů předložených v tomto dokumentu, aby se malé a střední firmy staly hlavním motorem při vytváření nových pracovních míst.
4. Rada a Komise měly do konce roku 2000 podat zprávu o tom, jak by prostředky Evropské investiční banky mohly být využity také k podpoře při zakládání nových podniků, zejména firem využívajících vysoce vyspělé technologie.

zpět na začátek

3.4 Ekonomická reforma a dokončování vnitřního trhu

Vnitřní trh je velkou vymožeností evropského integračního procesu. Na začátku 90. let se členským zemím podařilo odstranit většinu překážek, které bránily volnému pohybu zboží, služeb, práce a kapitálu mezi nimi. Vznikl tak hospodářský prostor, největší na světě, bez vnitřních hranic. Přes pokrok také v následujícím období, konstatovalo se v závěru lisabonského summitu, zůstává však nadále aktuálním úkolem v některých odvětvích "dobudovat vnitřní trh" a v jiných odvětvích "zlepšit jeho dosud nízkou výkonnost". Cílem by mělo být vytvořit "plně funkční vnitřní trh", který bude podporovat růst, posilovat konkurenceschopnost a přispívat také ace aktivní politiky zaměstnanosti.

Lisabonský summit vyzval, aby tato politika se zaměřila na čtyři oblasti zásadního významu:

1. Zvýšení zaměstnanosti má být výsledkem toho, že bude kvalifikace pracovníků uváděna do souladu s nabídkou, přičemž hlavní roli přitom mají hrát národní služby v oblasti zaměstnanosti, jež se mohou opřít o celoevropskou bázi volných pracovních míst a vzdělávacích možností. Mají být také podporovány speciální programy, které by umožnily nezaměstnaným získat požadovanou kvalifikaci.
2. Mnohem větší důraz má být kladen na celoživotní vzdělávání, která je základní složkou evropského sociálního modelu. K tomu mají být podporovány dohody mezi sociálními partnery, zaměstnavateli a odbory, o inovacích a o celoživotním vzdělávání. Předpokládá se zavádění pružných úprav pracovní doby.
3. Má se zvyšovat zaměstnanost ve službách, včetně služeb osobních, nacházet řešení pro nejvíce znevýhodněné kategorie osob.
4. Má být podporována zásada rovných příležitostí pro muže a ženy, lepší slaďování pracovní doby a rodinného života, zejména zavedením nového systému hodnocení péče o děti.

Celkovým výsledkem těchto opatření by mělo být, aby se do roku 2010 zvýšila míra zaměstnanosti ze současných průměrných 61 % a co nejvíce se přiblížila 70 % a aby počet zaměstnaných žen, jichž je dnes v průměru 51 %, se do roku 2010 zvýšil na více než 60 %. Vzhledem k rozdílné situaci na trhu práce jednotlivých členských států se doporučuje, aby zpracovaly svůj národní plán zvyšování zaměstnanosti.

zpět na začátek

4.2 Modernizace evropského sociálního modelu

V závěrech lisabonského summitu čteme, že lidé jsou hlavním aktivem Evropy a musí být proto v centru pozornosti všech politik, které provádí Unie. Má-li být upevněno místo Evropy ve znalostní ekonomice, musí se zvýšit investice do lidského kapitálu. Zároveň aktivní a dynamický sociální stát musí zabránit tomu, aby nástup nové ekonomiky nerozmnožil stávající sociální problémy: nezaměstnanost, chudobu a vylučování ze společnosti. Proto se musí přizpůsobit požadavkům nové ekonomiky evropské systémy vzdělávání a odborné přípravy. Zejména se musí příležitost vzdělávání a odborné přípravy nabízet sociálním skupinám v různých etapách jejich životního běhu: mládeži, nezaměstnaným dospělým osobám a také těm, kteří sice zaměstnáni jsou, avšak jsou ohroženi tím, že rychlé technologické změny znehodnotí jejich kvalifikaci.

Evropská rada v souladu s tím vyzvala členské státy, aby s přihlédnutím ke své specifické situaci se zaměřily na dosažení těchto cílů:

1. Každým rokem výrazně zvyšovat objem investic do lidských zdrojů.
2. Do roku 2010 snížit počet osob ve věku 18-24 let, které mají pouze nižší středoškolské vzdělání a nejsou zapojeny do dalšího vzdělávání a odborné přípravy, na polovinu.
3. Školy a střediska odborné přípravy, všechny již napojené na internet, se musí přetvořit na víceúčelová všeobecně přístupná místní vzdělávací střediska oslovující široké spektrum sociálních skupin. Mezi školami, středisky odborné přípravy, firmami a výzkumnými zařízeními musí vzniknout výuková partnerství.
4. Na evropské úrovni definovat rámec základních dovedností, které budou poskytovány formou celoživotního vzdělávání: dovednosti v informačních technologiích, cizí jazyky, technologická a podnikatelská kultura. Pro zvyšování digitální gramotnosti má být v celé Unii zaveden evropský diplom v oblasti základních dovedností v informačních technologiích.
5. Do konce roku 2000 mají být definovány nástroje k rozšiřování mobility studentů, učitelů, školících a výzkumných pracovníků, s využitím stávajících programů (Socrates, Leonardo, Youth). Mají být odstraněny překážky v uznávání kvalifikace, překážky mobility učitelů (do roku 2002).
6. Bude vypracován společný evropský formulář pro sestavování curriculum vitae, který má usnadnit mobilitu osob mezi členskými zeměmi.

Evropský sociální model se svými rozvinutými systémy sociální ochrany zůstává základem přechodu ke znalostní ekonomice. Tyto systémy je však nutno přizpůsobit, aby zajišťovaly, že se pracovat vyplácí a zejména, aby byla zajištěna jejich dlouhodobá udržitelnost vzhledem ke stárnoucí populaci, aby se podporovalo začleňování do společnosti a aby byly zajištěny kvalitní zdravotnické služby.

Zvláštním problémem, s nímž se musí přechod ke znalostní ekonomice vypořádat, je riziko, že propast mezi těmi, kteří mají přístup k novým znalostem a těmi, kteří zůstávají vyloučeni, se bude ještě rozšiřovat. Společnost opírající se o znalosti vytváří obrovské potenciální možnosti, které by měly podstatně omezit vylučování ze společnosti: jednak prostřednictvím očekávaných vyšších měr růstu a zaměstnanosti, jednak otevíráním nových možností společenské participace. Má-li se však znalostní společnost vyhnout nebo minimalizovat toto riziko, musí usilovat o to, aby pracovníci měli co nejširší přístup ke znalostem a příležitostem a musí zejména bojovat proti nezaměstnanosti. Nejlepší obranou proti vylučování ze společnosti je mít práci, říká se v závěrech lisabonského summitu.

Evropská rada proto vyzvala, aby Rada a Komise za tím účelem formulovaly prioritní směry činnosti zaměřené na konkrétní cílové skupiny: menšiny, děti, staré osoby, invalidy.

Vzhledem ke značné šíři problémů a naléhavosti jejich řešení očekávala Evropská rada, že její jednání v Nice (prosinec 2000) dospěje k dohodě o Evropské sociální agendě, v níž budou spojeny všechny aktivity související s modernizací evropského sociálního modelu. V prosinci 2000 byla skutečně v Nice Evropskou radou přijata Evropská sociální agenda, jež formuluje hlavní směry budoucí sociální politiky.

zpět na začátek

5. Ekologický (enviromentální) pilíř lisabonské strategie

Udržitelný rozvoj a kvalita života

Nový strategický cíl vytyčený v Lisabonu se orientoval na propojení ekonomických a sociálních problémů. Evropská rada na svém zasedání ve Stockholmu (březen 2001) a zejména na zasedání v Goteborgu (červen 2001) došla k závěru, že novou strategii je třeba ještě doplnit ekologickou dimenzí, strategií udržitelného rozvoje. Hospodářské,sociální a ekologické důsledky všech politik nutno zkoumat ve vzájemných souvislostech a k tomu je také nutné přihlížet při rozhodování. Bez ekologické dimenze by lisabonská strategie nebyla úplná.

Strategie udržitelného rozvoje byla na zasedání v Goteborgu také definována a byly formulovány její prioritní oblasti. Udržitelný rozvoj má uspokojovat potřeby současné generace, aniž by se to dělo na úkor potřeb generací příštích. Nezvrátí-li se současné tendence, které ohrožují budoucí kvalitu života, konstatovala Evropská rada, pak se buď výrazně zvýší společenské náklady nebo se tyto tendence stanou nezvratnými. Předložená strategie si klade za úkol tyto negativní tendence zvrátit nebo alespoň zastavit.

Orientace na udržitelný rozvoj nejen doplňuje program hospodářské a sociální obnovy Unie, ale nabízí také nové možnosti pro hospodářský vývoj. Může totiž zahájit novou vlnu investic a inovací, které přispějí k růstu a zaměstnanosti. Podnikatelská sféra by se měla zapojit do vývoje a širšího využívání technologií "přátelštějších" k životnímu prostředí, zejména v energetice a dopravě.

Úsilí o udržitelný rozvoj však nemůže být omezen na země Evropské unie, protože hrozba životnímu prostředí nezná hranic. Unie proto hodlá usilovat o to, aby se udržitelný rozvoj stal jedním z cílů dvoustranné rozvojové spolupráce a také náplní práce všech mezinárodních organizací a specializovaných agentur. Nová strategie se tak stala součástí příprav Unie na Světový summit o udržitelném rozvoji v roce 2002 v Johannesburgu. Na tomto setkání hodlala Unie usilovat, aby se dospělo ke globálním dohodě ve věci udržitelného rozvoje.

Evropská rada v Goteborgu učinila první krok nové strategie v tom, že stanovila čtyři prioritní oblasti nezbytné pro udržitelný rozvoj a doplnila je hlavním úkoly. Jsou to: klimatické změny, doprava, veřejné zdraví a přírodní zdroje.

1. Boj proti klimatickým změnám se týká emise skleníkových plynů způsobené lidskou činností, jež nepříznivě ovlivňuje klima v celosvětovém měřítku. Evropská unie a členské státy jsou rozhodnuty nejen splnit závazky, které na sebe vzaly svým podpisem Protokolu z Kjótó (vstupuje v platnost v roce 2002), ale působit, aby se do plnění těchto závazků zapojily také další průmyslově vyspělé země. Země Unie v souladu se svým závazkem chtějí, aby do roku 2005 bylo při jeho naplňování dosaženo hmatatelného pokroku. Už předtím si vytkla za cíl, že do roku 2010 se bude elektrická energie z obnovitelných zdrojů podílet na hrubé spotřebě elektrické energie 22 procenty. Evropská rada hodlá vyzvat Evropskou investiční banku, aby se do tohoto procesu také zapojila.
2. Zajištění udržitelné dopravy musí reagovat na to, že objemy dopravy trvale rostou a že je to spojeno se stále větším zahlcením, hlukem a znečištěním. Tato tendence souvisí také s tím, že vvdopravě se nezapočítají všechny s tím spojené sociální a ekologické náklady. V budoucnu by mělo dojít k tomu, že těžiště dopravy se bude ze silniční přenášet na dopravu železniční, dopravu po vodě a na veřejnou osobní dopravu. Za tím účelem bylo navrženo:
   • Do roku 2003 novelizovat směry transevropských dopravních sítí tak, aby – kde je to namístě – přednost dostaly investice do veřejné dopravy, železnic, vnitrozemských vodních cest a námořní dopravy na krátkou vzdálenost a zajistit vzájemné propojení.
   • Komise dostala za úkol navrhnout způsoby, které by umožnily, aby počínaje rokem 2004 byly v cenách za využívání různých druhů dopravy lépe odraženy společenské náklady. "Narovnání cen" by tak mělo lépe motivovat spotřebitele i výrobce při jejich rozhodování, které výrobky a služby vyrábět nebo kupovat.
3. Zaměřit se na to, co ohrožuje veřejné zdraví. Tato priorita reaguje na znepokojení občanů členských států, pokud jde o nezávadnost a kvalitu potravin, používání chemikálií a problémy související s hromadným výskytem infekčních nemocí a s rezistencí na antibiotika. Bylo proto rozhodnuto:
   • Připravit návrh na postup, pokud jde o chemikálie, a zajistit, že od roku 2004 se budou chemikálie vyrábět a používat jedině takovým způsobem, který nemá výrazné důsledky na zdraví a životní prostředí.
   • Do konce roku 2001 má Komise zpracovat akční plán, jak se vyrovnávat s hromadným výskytem infekčních nemocí a s rezistencí na antibiotika.
   • V nejbližší době má být vytvořen Evropský potravinový úřad a připraven právní rámec pro regulaci potravin. Má se posoudit možnost vytvořit Evropský systém dozoru a včasné výstrahy ve věcech, které se týkají zdraví.
4. Odpovědněji nakládat s přírodními zdroji. Tento požadavek vychází z poznání, že vztah mezi hospodářským růstem na jedné straně a spotřebou přírodních zdrojů a produkcí odpadů je nadále neudržitelný. Vysoká ekonomická výkonnost musí být spojena s udržitelným využíváním přírodních zdrojů, s přijatelným objemem odpadů, se zachováním biodiverzity, s udržováním ekosystémů a musí zamezit rozšiřování pouští. Evropská rada navrhla v této souvislosti toto:
   • Další vývoj společné zemědělské politiky musí přispívat k udržitelnému rozvoji zejména větším důrazem na výrobu zdravých a vysoce kvalitních produktů a ekologicky udržitelnými metodami produkce.
   • Také společná politika rybolovu se musí přizpůsobit nové strategii: vyhnout se nadměrnému rybolovu vedoucímu k celkovému úbytku ryb.
   • Ve spolupráci s podnikatelskou sférou se hodlá Unie zaměřit na politiku integrovaných produktů, která by měla snížit využívání přírodních zdrojů a omezit vliv odpadů na životní prostředí.
   • Do roku 2010 by se mělo zastavit zmenšování biodiverzity.

Evropská rada hodlá na svých pravidelných jarních zasedáních vyhodnocovat naplňování strategie udržitelného rozvoje a bude na nich formulovat další směry této politiky. Předpokládá se také, že členské státy vypracují svou vlastní národní strategii udržitelného rozvoje.

zpět na začátek

6. Řízení lisabonského procesu

Lisabonské zasedání Evropské rady dala také odpověď na otázku, jak se bude postupovat při řízení nové strategie, jak bude hodnocen její průběh a jakých nástrojů bude k tomu použito.

Přestože jde o program komplexní ekonomické, sociální a ekologické obnovy Evropy rozvržený na deset let, není nutno k jeho realizaci ani zřizovat žádnou novou instituci, ani zavádět zcela nové nástroje a zahajovat nové procesy. Půjde o lepší a koordinovanější využití nástrojů a procesů, které byly uvedeny do života již dříve a které se osvědčily. Jde zejména o tyto nástroje a procesy:

1. Obecná vodítka pro hospodářskou politiku (Broad Economic Policy Guidelines), která jsou každoročně přijímána již od začátku 90. let. Jsou schvalována Radou pro hospodářské a finanční otázky (ECOFIN). Obsahují hodnocení celkové hospodářské situace v Unii i v jednotlivých členských zemích a doporučení pro jejich hospodářkou politiku v následujícím ročním období. Jde o nástroj, kterým se usiluje o koordinaci hospodářských politik prováděných členskými zeměmi. S vyhlášením nové strategie se předpokládá, že se obecná vodítka více soustředí na střednědobé a dlouhodobé období a zvláště pak na strukturální reformy, jejichž cílem je podpořit ekonomický růst, zaměstnanost, sociální soudržnost a přechod k ekonomice založené na znalostech.
2. Od konce 90. let byl na příslušných zasedáních Evropské rady spuštěno několik programů (procesů), které dostaly název podle místa, v němž je Evropská rada schválila. Jde o cardiffský proces (odstraňování překážek na trhu výrobků a kapitálu), lucemburský proces (komplexní program ke zvýšení zaměstnanosti) a kolínský proces (spolupráce sociálních partnerů). Tyto programy budou dále pokračovat, jen s tím, že jejich agenda bude úzce propojena s lisabonskou strategií.
3. Své místo v realizaci lisabonské strategie budou mít také Rady zabývající se úkoly, které tvoří součást nové strategie. Jde zejména o Radu pro hospodářské a finanční otázky, Radu pro zaměstnanost a sociální otázky, Radu pro životní prostředí, Radu pro školství, Radu pro dopravu a telekomunikace a nově zřízenou Radu pro konkurenceschopnost (zřízena v roce 2002 ). Náplní jejich práce budou nyní z velké části problémy, jež vyplývají z realizace nové strategie.
4. Mimořádné místo v realizaci nové strategie zaujímá Evropská rada, která se stává řídícím, kontrolním, koordinujícím a hodnotícím orgánem, který se na svých pravidelných jarních zasedáních věnuje výlučně plně stavu realizace strategie, výsledkům i slabým místům. Touto rolí Evropské rady se zajišťuje propojení všech pilířů lisabonské strategie. Vysoká autorita Evropské rady pomáhá tomu, aby se nový strategický cíl stal skutečně nejvyšší prioritou Evropské unie a jejích členských států.
5. Novou náplň své práce dostává také Komise, která ke každému pravidelnému zasedání Evropské rady má za úkol předložit souhrnnou zprávu o dosaženém pokroku za uplynulý rok. Komise dostala také za úkol připravit soustavu ukazatelů, pomocí kterých by bylo možno hodnotit situaci a pokrok v otázkách zaměstnanosti, inovací, ekonomické reformy a sociální soudržnosti.

Novým prvkem, který Evropská rada hodlá především uplatňovat v celkovém řízení a vyhodnocování pokroku při realizace lisabonské strategie, je tzv. nová otevřená metoda koordinace. Byla sice použita dříve při provádění koordinované politiky zaměstnanosti (1997), avšak v lisabonské strategii se stává hlavním nástrojem. Spočívá v tom, že se shrnují, hodnotí a šíří nejlepší zkušenosti na základě dohodnutých ukazatelů. Tyto zkušenosti jsou pak základem, aby členské státy mohly vypracovávat své vlastní politiky. Tato metoda má několik součástí:

1. Vytyčují se obecná vodítka (guidelines) pro všechny členské státy, jež jsou doplněna časovým harmonogramem k dosahování cílů v krátkém, středním i dlouhém období.
2. Stanovují se (kde je to vhodné) kvantitativní a kvalitativní ukazatele (benchmarks), která jsou vztažena k tomu nejlepšímu, čeho bylo ve světě dosaženo. Tyto ukazatele jsou přizpůsobeny potřebám členských států a různých sektorů a jež slouží jako nástroje k porovnávání nejlepších zkušeností.
3. Obecná evropská vodítka se převádějí do národních a regionálních politik a slouží k vytyčování specifických cílů a přijímání konkrétních rozhodnutí na nižší úrovni. Přitom se přihlíží k rozdílům mezi členskými státy a regiony.
4. Pravidelně se provádí monitorování, vyhodnocování a kontrola, jež jsou chápány jako proces vzájemného učení.

Všechny tyto procesy jsou uplatňovány tak, aby byla respektována zásada subsidiarity. Znamená to, že do procesu řízení, monitorování a hodnocení jsou zapojeny jak orgány Unie, tak orgány členských států, orgány na regionální a místní úrovni, sociální partneři i subjekty občanské společnosti, mezi nimiž mohou vznikat různé formy partnerství. Komise dostala za úkol vypracovat metodu, jak hodnotit nejlepší výsledky dosažené při realizaci lisabonské strategie. Evropská rada přitom zejména spoléhá na podnikatelskou sféru a její představitele a chce využít nejlepší jejich zkušenosti, pokud jde o celoživotní učení, organizaci práce, rovné příležitosti, začleňování do společnosti, udržitelný rozvoj aj.

Předpokladem pro dosažení strategického cíle je mobilizace nezbytných prostředků. Evropská rada dala však najevo, že Unie bude působit především jako katalyzátor, který vytváří potřebný rámec pro mobilizaci všech dostupných prostředků a bude také k dosažení strategického cíle přispívat v rámci stávajících politik Společenství. Dosažení cíle však bude především záležitostí soukromého sektoru a partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem. Zvláštní úloha připadne Evropské investiční bance, která projevila ochotu kapitálově přispět v oblasti růstu lidského kapitálu, pomoci malým a středním podnikům a podnikání vůbec, ve výzkumu a technologickém rozvoji, při vytváření sítí informačních technologií, v sektoru telekomunikací a v podpoře inovací.

zpět na začátek