Milovnice koní z Čertyně si rančem splnila sen

Martina Kolářová jako školačka stloukla boudu pro koně, dnes má ranč se stájemi pro desítky koní a venkovní jízdárnou. A na farmě chová dobytek.



Od dětského snu po ranč, tak by se ve zkratce dala popsat dosavadní životní pouť Martiny Kolářové. Lásku ke koním zdědila po svém otci, který ji od malička vedlk k jejich porozumění. Když se rodiče v jejích třinácti letech rozvedli, přestěhovala se s mámou a dvěma bratry do obce Čertyně nedaleko Českých Budějovice. Tam dnes najdete její MK-Ranč.

Obětavá matka Olga

Ve třinácti letech si sama začala stloukat boudu pro koně. „A máma na mě koukala a smála se, co dělám. Tehdy jsem si samozřejmě sama nemohla vydělat na materiál. No, a moje představa sehnat nějaká prkýnka a postavit boudičku nebyla úplně reálná. Mamina tak zavolala na pilu a objednala nějaké fošny. Myslím, že i ta moje malá boudička tehdy na deset tisíc vyšla. A byla nakonec pořádně bytelná. Kdyby to bylo tehdy jen podle mě, tak se do rána rozpadla,“ říká Martina.

Co se ale dodnes nerozpadlo, byl její dětský sen. Ten by se nikdy nesplnil právě bez pomoci mámy Olgy. „Anebo splnil, ale třeba až by mi bylo tak osmdesát,“ vyjadřuje svoji vděčnost. A s úsměvem pokračuje: „Ona už je prostě taková. Mě a bráchy byla schopná podporovat i v tom největším nesmyslu. Všichni tři jsme jí za vše, co pro nás dělá, velmi vděční.“

Matka pomohla dceři s financováním výstavby ranče, získáním dotací, dodnes se také o ranč v Martinině nepřítomnosti stará. Okolo roku 2006 začala skupovat pozemky. Jako první vznikly čtyři dřevěné boudy a později hala na seno. „Říkala jsem si ale, že by to byla hezká jezdecká hala. A tak se v ní začalo jezdit,“ vzpomíná Martina.

Od ustájení k chovu

Někdy byla větší část haly zaplněná senem a jezdilo se jen na kousíčku, jindy byla k dispozici celá. Ranč postupně rostl až do dnešní podoby. V současnosti tu mají jezdci a koně k dispozici stáj s 35 boxy, venkovní jízdárnu a krytou vnitřní halu.

Blíží se splnění snu
Martina Kolářová na ranči dodělává pokoje na přespání. Chce začít organizovat více závodů a akcí.
„Na zkoušku jsem už jedny závody organizovala a dopadlo to prima. O tom jsem vždy snila,“ říká.

„Ustájujeme koně, staráme se o ně, na farmě ale také chováme hovězí dobytek, prodáváme maso. Něco ty naše koně musí živit, ti sami o sobě výděleční nejsou. Každý chov koní téměř vždy financuje něco jiného. Většinou i u velkých rančů se vyskytuje v pozadí jiná firma, která projekt lehce dotuje,“ popisuje dvaatřicetiletá koňařka.

„Pamatuji si období, kdy jsme tu měli ustájených i třicet pět koní. Přesvědčila jsem se ale, že to bylo víc dřiny než výdělku. Když jsem si pak spočítala, kolik vydělám za hodinu, vyšla mi naprosto směšná částka. Koně teď chovám jen proto, že je mám ráda a neuvěřitelně mě naplňují. Nechci a zároveň nemohu dotovat cizí. Vystačíme si tak s vlastním senem. Pokud bych ho musela kupovat, už by se to nevyplatilo,“ popisuje rentabilitu ustájování koní.

Na školu nebyla

Martina Kolářová se netají tím, že poměrně brzy opustila školní lavice. „Mám základku, to jsem zvládla. Pak jsem se vyučila servírkou. Na navazující nástavbě jsem vydržela zuby nehty skoro do konce druháku. V té době už jsem měla jiné plány a starala se o koně vlastní i nájemní. Usoudila jsem, že mám lepší věci na práci, a odešla jsem.“

Zpětně nelituje: „K tomu, aby si člověk splnil své cíle, ani tak moc školy nepotřebuje. Musíte jít za svým snem. A chce to i štěstí. Já jsem ho měla možná víc, než bych si zasloužila. Tím myslím hlavně svoji maminu.“

Když za ní definitivně zaklaply dveře školy, bylo jí 19 let. Vyrazila na „zkušenou“ do Německa jako klient, chtěla poznat svět westernových koní. Nejprve strávila nějaký čas s trenérem Torstenem Gartnerem. „Musím říct, že jeho trpělivost a tvořivost byla obdivuhodná. Přitom jsem neuměla ani slovo anglicky nebo německy,“ vzpomíná s úsměvem.

Další cesta vedla na LQH ranč vedený Grischou Ludwigem, kde strávila s půlročními pauzami celkem pět let. Našla si nového trenéra, jmenoval se Guy Zemah. A později se sama stala na necelý rok Go trenérem. Vyzkoušet si jednou práci na takové pozici a zároveň nepřijít o status amatérského jezdce povolují pravidla převzatá z USA.

(Ne)kvetoucí obchod s koňmi

Zprvu neplánovala obchodovat s koňmi. Přišlo to ale samo, když hledala zvíře, které by jí vyhovovalo. „Za prodej hříbat, která jsme odchovali, jsem vždy koupila tak dvouletého koně, třeba za 50 tisíc, vytrénovala ho a tak za 120 tisíc prodala. Když si ale spočítáte náklady a čas, nebyla to žádná hitparáda,“ kriticky vše hodnotí.

Obchod s koňmi v Čechách podle Martiny Kolářové příliš nekvete. Připuštění a odchování plus výcvik koně jsou finančně tak náročné, že ve většině případů peníze za prodej postačí pouze na pokrytí nákladů.

I když samozřejmě existují výjimky, kdy se prodejní cena koně pohybuje od půl milionu výš, ale to není tak časté. „Já osobně jsem dostala takovou nabídky pouze jednou, a to na jednoho z mých koní. Tu jsem odmítla. Kobylka Holly Golly Boogie byla konečně prvním velmi dobrým reinningovým koněm a už od začátku jsme měly výjimečný vztah. Dodnes je mým životním koněm.“

Zajímavé kusy často končí v Německu nebo Itálii. Jen málo Čechů je zatím ochotno za ně připlatit v tuzemsku. „Z nějakého mně neznámého důvodu si lidé od nás jezdí pro skvělá zvířata spíše do ciziny. Asi zní líp, když řeknete, že máte zahraničního koně. Já ale můžu hrdě říct, že skoro všichni moji svěřenci šli do Čech. Jeden dokonce hrál ve známé české pohádce.“

Trenér v Čechách?

Martina Kolářová se věnuje westernovým koním jako Non Pro – amatér. Jejich trenérem se, na rozdíl od trenéra koní anglických, může v Česku stát kdokoli, nepotřebuje k tomu licenci. Existuje jediné pravidlo – pokud za tréninky koní berete peníze, stáváte se automaticky Open jezdcem – trenérem a jakožto Open jezdec nesmíte závodit v kategorii Non Pro – amatér.

„Já sama sebe za trenéra neoznačuju. Jelikož jsem si v minulosti vyzkoušela dráhu Go – trenéra, vím, co to obnáší. Přesvědčila jsem se, jak je to náročné. Kromě toho bych potřebovala špičkové koně. Cesta, kterou jsem zvolila, není tak náročná. Takhle si své závody užívám skoro jako dovolenou. Jak říkám, co si doma špatně natrénuji, to si také sama i pokazím.“

Závody většinou trvají okolo sedmi dní, soutěží se v různých stupních obtížností. Za startovné se platí (i v zahraničí) okolo dvaceti až čtyřiceti tisíc korun. V každém z mnoha závodů uskutečněných během týdne lze podle obtížnosti vyhrát 200, 500 nebo i 5000 eur.

„Třeba v roce 2016 se mi dařilo natolik, že mi výhry pokryly nejen startovné, ale i náklady na další akci. Konkrétně jsme se zúčastnili závodů třeba v italské Cremoně, kde jsme čelili obrovské konkurenci. Umístili jsme se šestí z osmdesáti.“

Martině se s koněm Magnum Bobby Chicem dařilo ale i jinde. Magnum se umístil jako několikanásobný šampión ve Francii, Polsku, Rakousku, Belgii a Německu. „Ve výsledku jsem na konci roku byla finančně na nule, což považuju za skvělý úspěch. Získala jsem vzpomínky a zážitky, které mi nikdo nevezme.“ 

Dělení majitelů koní (podle Martiny)

  1. Ti, co si koupí koně a třeba ani nejsou jezdci. Svěří ho trenérovi. Ten si za trénink bere okolo desíti tisíc měsíčně. Boxové ustájení vyjde přibližně na devět tisíc. K tomu je třeba zaplatit ještě kováře, léčení a podobně. Trenér pak vezme koně na závody, a pokud vyhraje, dělí se majitel koně s trenérem o výhru, většinou půl na půl.
  2. Ti, co si na koně jednou za čas sednou a občas s ním závodí. Ale většinu práce přenechávají trenérovi.
  3. Ti, kteří si koně sami trénují a sami na nich závodí. Sem se řadí Martina. Říká, že víc hlav víc ví, a proto i ona spolupracuje s trenérem. Za ním zajede vždy před závody. Společně potrénují, on ji upozorní na chyby, poradí nové fígle. Když se nemohou shodnout ohledně chování a reakcí koně, nechá za sebe závodit trenéra. Po závodě vše proberou. To ji posouvá dál. Dodnes se drží rady svého prvního trenéra: „Pokud kůň dělá něco špatně, není chyba v něm, ale v jezdci.“


Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Martina Mazancová. Foto: Hynek Glos a archiv firmy MK-Ranč.

• Oblasti podnikání: Služby

Doporučujeme