Nařízení o zákazu geoblockingu v otázkách a odpovědích

19. 11. 2018 | Zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO)

motiv článku - Nařízení o zákazu geoblockingu v otázkách a odpovědích Ministerstvo průmyslu a obchodu připravilo seznam nejčastějších dotazů a souvisejících odpovědí k nařízení o zákazu geoblockingu, které posílí práva spotřebitelů i podnikatelů jakožto koncových uživatelů zboží či služeb.

Dne 3. prosince 2018 nabývá účinnosti nařízení (EU) 2018/302 Evropského parlamentu a Rady ze dne 28. února 2018 o řešení neoprávněného zeměpisného blokování a dalších forem diskriminace založených na státní příslušnosti, místě bydliště či místě usazení zákazníků v rámci vnitřního trhu a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES (dále také jen „nařízení o zákazu geoblockingu“).

Nejčastěji kladené otázky:

Na jaké situace se nařízení vztahuje?

Nařízení se vztahuje obecně na prodej zboží a poskytování služeb. Bude tedy závazné jak pro prodejce zboží, tak pro poskytovatele služeb (s výjimkou některých sektorů služeb) a z jeho ustanovení mají těžit zákazníci, čímž jsou v nařízení myšleni současně spotřebitelé i podnikatelé jakožto koncoví uživatelé zboží či služeb.

Nařízení se zároveň vztahuje jak na obchody uskutečněné online, tak i na obchody „offline“, tedy například na nákupy v kamenné prodejně.

Na které typy služeb se nařízení nevztahuje?

Nařízení se nevztahuje na sektory služeb, které jsou výslovně vyloučeny z působnosti směrnice o službách (viz čl. 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu), a tedy na:

  • služby obecného zájmu nehospodářské povahy,
  • finanční služby,
  • služby a sítě elektronických komunikací a s nimi spojená zařízení a služby, pokud jde o záležitosti, na něž se vztahují směrnice 2002/19/ES, 2002/20/ES, 2002/21/ES, 2002/22/ES a 2002/58/ES,
  • služby v oblasti dopravy spadající do oblasti působnosti hlavy V (nyní VI) SFEU,
  • služby agentur na zprostředkování dočasné práce,
  • zdravotní služby,
  • audiovizuální služby,
  • hazardní hry, které vyžadují peněžité vklady,
  • činnosti spojené s výkonem veřejné moci,
  • sociální služby poskytované státem, státem pověřenými poskytovateli nebo státem uznávanými charitativními organizacemi,
  • soukromé bezpečnostní služby,
  • služby poskytované notáři a soudními vykonavateli, kteří jsou jmenováni úředním aktem vlády.

Vyloučeny jsou rovněž služby, jejichž hlavní vlastností je poskytování přístupu k dílům chráněným autorskými právy nebo k jinému předmětu ochrany či jejich užití, včetně prodeje díla chráněného autorskými právy nebo předmětu ochrany v nehmotné podobě, tedy e-hudba, e-knihy, on-liny hry či počítačový software. Jejich případné zahrnutí však bude v budoucnu posouzeno Komisí.

Jaká konkrétní jednání má nařízení zakazovat?

Nařízení obsahuje pouze uzavřený výčet situací/jednání, kde s ohledem na jejich povahu není odlišné zacházení nijak opodstatněno. Jedná se konkrétně o zákaz:

  • Blokování přístupu na webové rozhraní poskytovatele.
    Nařízení zakazuje jak blokování, tak omezení přístupu na webové stránky z důvodů souvisejících se státní příslušností, místem bydliště nebo místem usazení zákazníka.
  • Přesměrování zákazníků z verze určené pro jednu zemi na jinou verzi webového rozhraní.
    Nařízení zakazuje situace, kdy dochází k automatickému přesměrování na on-line rozhraní, které je určeno pro členský stát zákazníka, bez jeho souhlasu. Například zákaznice ze Španělska by chtěla navštívit francouzský e-shop s oblečením a i přesto, že si přeje navštívit francouzskou stránku, bude přesměrována na její španělskou verzi bez jakéhokoliv upozornění či možnosti dostat se na chtěnou verzi.
    Nařízení však nezakazuje přesměrovávání jako takové, pouze požaduje, aby s přesměrováním zákazník udělil souhlas. Ten může být dán jakoukoliv formou a stránka si jej může „zapamatovat“, aby nemusel být udělován opakovaně. Obchodník musí také technicky zajistit, aby původní stránka (v našem příkladu ta francouzská) zůstala i po uděleném souhlasu snadno přístupná, např. prostřednictvím odkazů v záhlaví stránky.
  • Odmítnutí prodeje zboží či uplatňování odlišných podmínek v situaci, kdy dotčené zboží není doručováno do členského státu zákazníka.
    Zde se jedná o situaci, kdy si zákazník chce koupit hmotné zboží (např. oblečení, obuv), ale obchodník jej nedoručuje do členského státu zákazníka. Zákazník si i přesto může za stejných podmínek zboží objednat a nechat si ho doručit, ovšem pouze tam, kam obchodník doručení nabízí. Například zákazník z ČR si chce koupit mobilní telefon a nejvýhodnější nabídku nabízí španělský online obchod, který ale doručuje pouze do Španělska. Zákazník má přesto možnost si zboží nakoupit za stejných podmínek, jako zákazník ze Španělska, avšak doručení si musí zajistit sám. Nařízení tedy nestanovuje povinnost doručovat do všech členských států EU.
  • Odmítnutí poskytnutí služby či uplatňování odlišných podmínek u služeb s elektronickým obsahem.
    Tento případ míří na situace, kdy dodávané služby jsou poskytovány elektronicky jako je například website hosting nebo cloudové služby.
  • Odmítnutí poskytnutí služby či uplatňování odlišných podmínek, je-li služba poskytována v provozovně obchodníka či v místě, kde obchodník běžně působí.
    V minulosti se objevily případy, kdy si například rodina z Itálie chtěla koupit vstupenky do francouzského zábavního parku a byla jim účtována mnohem vyšší cena než pro zákazníky z Francie. I toto se nařízení snaží odstranit. Zákazníci to využijí u služeb jako je půjčování aut, hotelové služby či třeba různé vstupenky na koncerty.
  • Diskriminace z důvodů souvisejících s platbou
    Obchodník si může libovolně zvolit, jaké platební prostředky bude akceptovat. Nicméně v rámci těchto přijímaných prostředků nemůže za určitých podmínek (pokud je platba provedena elektronicky, jsou splněny požadavky na ověření dle směrnice o platebních službách na vnitřním trhu /Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 o platebních službách na vnitřním trhu/ a pokud je platba provedena v měně, kterou obchodník přijímá) diskriminovat zákazníky, pokud by příčinou tohoto rozdílného zacházení byla státní příslušnost, místo bydliště nebo místo usazení zákazníka, umístění platebního účtu, místo usazení poskytovatele platební služby nebo místo vydání platebního prostředku na území Unie (což jsou důvody, které mohou naznačovat státní příslušnost).

Je třeba ale zdůraznit, že tyto zákazy nejsou absolutní. Nařízení povoluje v určitých případech, kdy existují opodstatněné důvody, uplatňování rozdílných podmínek. Týká se to například situací, kdy určitý právní řád omezuje či přímo zakazuje přístup k nějakému zboží či službám. Pokud některý členský stát, například Irsko, svými právními předpisy omezuje přístup k některé zábavní pyrotechnice, tak obchodníci z jiných členských států musí toto omezení respektovat a taktéž blokovat přístup k určitému typu zboží pro zákazníky z Irska.

Co se týká ostatních situací, které nejsou specifikovány v nařízení, neznamená to, že je v těchto případech diskriminace možná. Zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti je obecným principem práva EU, který je upraven již jak v primárním právu, tak i v sekundárním právu, zejména ve směrnici o službách. Můžeme tedy říci, že nařízení fakticky nepřináší významné změny, spíše konkretizuje zakázaná jednání a tím zefektivňuje jejich potírání.

Má být účelem nařízení harmonizace cen napříč EU?

Účelem nařízení nemá být v žádném případě harmonizace cen napříč EU. Poskytovatelé, kteří nabízejí své zboží či služby v různých členských státech prostřednictvím jednotlivých národních webových stránek a jejich cenová nabídka se mezi jednotlivými členskými státy liší, by neměli být nuceni na této obchodní praxi v zásadě nic měnit. Nebudou však moci blokovat přístup na jednotlivé národní webové stránky zákazníkům z jiných členských států a automaticky je přesměrovávat na příslušné národní stránky.

Pokud zákazník z jiného členského státu projeví zájem zakoupit zboží či službu prostřednictvím toho kterého národního webu, musí obchodníci vůči tomuto zákazníkovi uplatňovat stejné smluvní podmínky, včetně ceny, jako u ostatních zákazníků tohoto národního webového portálu.

Kdy se na uzavřenou smlouvu bude uplatňovat právo členského státu bydliště spotřebitele?

V těchto otázkách by se měla plně uplatňovat již platná pravidla daná nařízením Řím I (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy). V tomto ohledu by mělo být rozhodné, zda obchodník zaměřuje svou činnost na zemi bydliště spotřebitele.

Soudní dvůr EU vykládá tento pojem velmi široce a fakticky jakýkoli náznak, že obchodník uvažuje o obchodování se spotřebiteli z jiných členských států je vykládán jako zaměření jeho činnosti na zemi spotřebitele. Soudní dvůr poskytl určitý (neúplný) výčet indicií, které by tuto vůli obchodníka prokazovaly. Jedná se kupříkladu o:

  • uvedení telefonického kontaktu s mezinárodní předvolbou na internetové stránce obchodníka,
  • použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, v němž má obchodník své sídlo,
  • popis cesty do místa poskytování služeb s počátkem v jednom či více členských státech,
  • použití jiného jazyka nebo jiné měny, než jsou jazyk nebo měna, které jsou obvykle používány v členském státě sídla obchodníka,
  • vynaložení nákladů na službu sponzorovaných odkazů na internetu s cílem usnadnit spotřebitelům s bydlištěm v jiných členských státech přístup na stránku obchodníka,
  • uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlištěm v jiných členských státech, či
  • mezinárodní povahu činnosti jako takové.

To, zda se obchodník „zaměřuje“ na zemi spotřebitele, by mělo být vždy posuzováno případ od případu s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem týkajícím se aktivit obchodníka. Jak z judikatury dále vyplývá, není podstatné, zda následná smlouva se spotřebitelem z jiného členského státu byla uzavřena na dálku či přímo v provozovně obchodníka, anebo zda existuje příčinná souvislost mezi internetovou stránkou obchodníka a uzavřením smlouvy, tj. zda zákazník vůbec obchodníkovu internetovou stránku viděl.

Nařízení o zákazu geoblockingu na této situaci fakticky nic nemění. To znamená, že pokud bude obchodník osloven klientem, který má bydliště v členském státě, do něhož obchodník svou činnost „nezaměřuje“, mělo by se na tento smluvní vztah aplikovat právo země obchodníka. Pouhé vyhovění požadavkům nařízení a tedy „pasivní prodej“ nemá být vykládán tak, že obchodník svou činnost zaměřuje na stát bydliště spotřebitele. To by mělo platit bez ohledu na počet smluv, které obchodník takto uzavře, avšak pouze do doby než sám začne svou aktivitu „zaměřovat“ na území toho kterého jiného státu ve smyslu výše uvedeného výkladu Soudního dvora.

Co by se pro obchodníky mělo fakticky změnit oproti stávajícímu právnímu stavu?

Nařízení by mělo pro obchodníky přinést větší právní jistotu, co se týče zakázaných praktik, tj. jasno jaká jednání vůči zákazníkům jsou výslovně zakázaná a tedy za jaká mohou být případně postihováni. Situace, ve kterých obchodník nesmí klientovi z jiného členského státu stanovit odlišné podmínky, jsou však vymezeny tak, že se fakticky neliší od situací, kdy je zboží prodáváno či služba poskytována domácím klientům (prodej zboží bez doručení do zahraničí, poskytování elektronických služeb, prodej zboží / poskytnutí služby v provozovně obchodníka).

Co by se mělo fakticky změnit pro zákazníky?

Zákazníci by díky nařízení měli získat právní jistotu, která jednání obchodníků jsou explicitně zakázána a proti kterým se tedy mohou bránit. Ve vymezených situacích (prodej zboží bez doručení do zahraničí, poskytování elektronických služeb, prodej zboží/poskytnutí služby v provozovně obchodníka) by tak měli získat v podstatě právo nakoupit zboží či obdržet službu od zahraničního obchodníka.

Dále bude pro spotřebitele velkým praktickým přínosem to, že dodržování těchto zákazů bude snáze vynutitelné, jelikož státy musí určit dozorový orgán (v případě ČR to bude ve většině případů Česká obchodní inspekce), který bude mít vynucovací pravomoci. Zákazník – spotřebitel se v případě diskriminace může obrátit přímo na onen dozorový orgán, a ten má povinnost se tímto podnětem zabývat a dále konat – např. uložit pokutu. Naopak zákazník – podnikatel se může v takovém případě obrátit rovnou na soud.

Taktéž bude určen pomocný orgán, který bude poskytovat spotřebitelům praktickou pomoc v případě sporu s obchodníkem. V ČR se spotřebitel může takto obrátit na Evropské spotřebitelské centrum.

Jaká pravidla by měla platit v oblasti elektronických služeb, na které se nařízení nebude vztahovat?

Nařízení ze své působnosti výslovně vylučuje elektronicky poskytované služeb, jejichž obsah podléhá ochraně např. autorskými právy (hudba, e-knihy, software, počítačové hry). V těchto oblastech nicméně nadále platí zákaz diskriminace podle čl. 20 směrnice o službách. Jakákoliv diskriminace by tedy měla být nepřípustná v případech, kdy k takovému jednání neexistuje objektivní zdůvodnění. Obchodník by tak neměl odmítnout prodej služby s elektronickým obsahem (hudbu či e-knihu) zákazníkovi s bydlištěm v jiném členském státě či požadovat vyšší cenu, v případech kdy je obchodník držitelem licence i pro území státu zákazníka a je již registrován k DPH v rámci Mini One Stop Shopu (MOSS). Jiný by měl být pouze právní základ zákazu diskriminace a tedy i způsob případného vymáhání.

Jaký přínos by mělo nařízení mít oproti současnému stavu (platnému zákazu diskriminace podle směrnice o službách)?

Nařízení přinese jasné vymezení diskriminačních a tedy zakázaných praktik (čl. 20 směrnice o službách je v tomto ohledu formulován příliš obecně) a účinnější vymáhání stanovených zákazů (příslušným národním orgánům, v ČR půjde převážně o Českou obchodní inspekci, jsou svěřeny dozorové pravomoci nad vymáháním tohoto nařízení).

Více informací naleznete v anglické verzi Otázek a odpovědí k nařízení o geoblockingu.

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek