Nejvyšší soud definoval odpovědnost věřitelů



Advokátku Jindřišku Hillovou ze Studénky ustanovil Okresní soud v Novém Jičíně opatrovnicí dlužníka, který nebyl k nalezení a kterého žalovala Komerční banka o zaplacení 250tisícového dluhu plus úroky a další příslušenství. Než přestal splácet, z původního dluhu 280 tisíc zvládl žalovaný – říkejme mu třeba Jakub – umořit 110 tisíc.

Když se Jindřiška Hillová začetla do spisu a prostudovala žádost o poskytnutí úvěru, rozhodla se, že bude Jakuba tvrdě bránit. Banka totiž podle ní nepostupovala zodpovědně a obezřetně, když mu úvěr dala. Nakonec se jí podařilo prosoudit precedens, který boří zažité přesvědčení, že odpovědnost za nesplácené úvěry je jen na straně toho, kdo přecenil své síly. Některým dlužníkům zároveň otevřela cestu, jak se s břemenem u soudu částečně popasovat.

Zákon o spotřebitelském úvěru přijatý v roce 2016 napravil ta největší zvěrstva, která se v byznysu s chudobou za desetiletí nastřádala. Tento zákon také říká, že věřitel má poskytnout úvěr jen tehdy, pokud s odbornou péčí dostatečně posoudil schopnost spotřebitele splácet, jinak je smlouva neplatná. Tak ale banka v případu Jakuba nepostupovala. „Jak si jinak vysvětlit, že si banka při poskytování statisícového úvěru neověřila údaj o měsíčním příjmu minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka, kterému bylo 19 let a měl bydliště na městském úřadu?“ kroutí hlavou advokátka Hillová.

A nejen to. Banka se spokojila s Jakubovým tvrzením, že jeho měsíční výdaje činí tisíc korun. Advokátka dospěla k závěru, že pak ovšem banka nemůže trvat na plnění smlouvy.

Soud jí dal za pravdu a konstatoval, že smlouva je neplatná. To neznamená, že Jakub nemusí vrátit nic. Z titulu tzv. bezdůvodného obohacení musí bance dát jen to, co si skutečně půjčil, bez úroků, sankcí a poplatků. Banka se odvolala ke Krajskému soudu v Ostravě, ten souhlasil s názorem okresního soudu, že banka nedostatečně posoudila schopnost Jakuba splácet. Ani tentokrát to ale finančníci nevzdali a podali dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten konečně letos v létě definitivně potvrdil předchozí rozsudky.

Soudní tahanici banky a opatrovnice člověka, kterého nikdy neviděla a patrně ani neuvidí, nepopisujeme proto, že vykazuje jisté znaky boje Davida s Goliášem. Je především významným příspěvkem do aktuální debaty o tom, jak se mohlo stát, že tři a více exekucí má už půl milionu Čechů. Debaty o tom, že existuje i něco takového jako odpovědnost poskytovatelů půjček. Nejvyšší soud nyní tuto dosud trochu vágně popsanou odpovědnost věřitelů poměrně přesně definoval.

Paradoxně k tomu přispěla banka (a nikoliv nějaký nebankovní poskytovatel mikropůjček, u kterého bychom takový přístup spíše očekávali), když spor s opatrovnicí dotáhla až k nejvyšší instanci. Pro pořádek je třeba dodat, že motivace banky není zřejmá, protože sama tvrdí, že v tomto konkrétním případu nešlo o standardní postup.

Důvěřuj, ale prověřuj!

Příběhů jako je tento se každý den odehrají stovky. Zájemce o úvěr osloví finanční instituci, vyplní požadované informace a s trochou štěstí dostane úvěr. Co se ale stane, pokud se ukáže, že dlužník uvedl nepravdivé informace, a navíc není schopen úvěr splácet? Až dosud byl výklad jednoznačný – jde o úvěrový podvod, klient musí peníze vrátit i s úroky a může být rád, pokud se vyhne žalobě. Právě tuto zaběhlou praxi zmiňovaným rozsudkem zcela změnil Nejvyšší soud.

Verdikt může být překvapivý, protože provinění klienta je uvedením chybných údajů zřejmé. Nejvyšší soud však vzal v úvahu i to, že svoje povinnosti má věřitel, a poprvé závazně vyložil, co je to vlastně zákonem vyžadovaná „odborná péče při posouzení schopnosti spotřebitele splácet“. Závěry lze shrnout takto: prověřování záznamů v úvěrových registrech není samo o sobě odbornou péčí, údaje o příjmech žadatele si věřitel musí ověřit u zaměstnavatele, životní náklady zájemce o úvěr je třeba porovnat s veřejně dostupnými daty.
 
Co přinese verdikt Nejvyššího soudu v praxi? „U solidnějších poskytovatelů úvěrů k revoluci nedojde. Většina bank a velkých nebankovních společností si zájemce o úvěr ve vlastním zájmu důkladně prověřuje. Případ Komerční banky je spíše ojedinělý a ukazuje na selhání vnitřních kontrolních mechanismů banky. Jiná situace může však nastat u menších společností, které se dosud posuzováním kvality dlužníků příliš nezabývaly a spoléhaly spíše na proces vymáhání,“ soudí David Borges, který má v Člověku v tísni na starost Programy sociální integrace a je spoluautorem Indexu odpovědného úvěrování.

Těmto společnostem hrozí, že klienti napadnou proces poskytování úvěrů, což jim umožní zbavit se často přemrštěných úroků a poplatků. Je také pravděpodobné, že část klientů do budoucna na úvěr nedosáhne, protože společnosti po pečlivějším prozkoumání jejich schopnosti splácet dojdou k názoru, že riziko ztráty je příliš vysoké. „V konečném důsledku tak ochrání nejen sebe, ale i lidi, kteří by se jinak mohli dostat do dluhové pasti. Což bylo nakonec smyslem zákon,“ je spokojen Borges.

Flink, nebo podvod?

Rozsudek Nejvyššího soudu vítá i advokát Petr Němec, který se specializuje na zastavování protiprávních exekucí a zastupování dlužníků před soudy. „Názor Nejvyššího soudu je pro nás dobrou zprávou. Tuto argumentaci aplikujeme i v jednom z pilotních trestních sporů, kdy úvěrové společnosti kašlou na posuzování tím, že neověřují registry. Údaje o příjmech a výdajích lidé pochopitelně upravují, či si vše nepamatují. Věřitelé se často vědomě a dobrovolně nechávají oklamat a pak to řeší jako úvěrový podvod,“ říká Němec.
 
Dlužníka, který patrně trochu vylepšil kvůli poskytnutí úvěru svou finanční kondici, se letos zastal i finanční arbitr v případu Profi Credit Czech versus žena, která si u něj půjčila 60 tisíc korun. Arbitr konstatoval, že kdyby si firma ověřila další její půjčky, jejichž splátky výrazně převyšovaly ženiny příjmy, muselo by jí být jasné, že nebude schopna úvěr platit. Arbitr smlouvu proto zrušil jako neplatnou, Profi Creditu nařídil dlužnici vrátit, co už mu zaplatila navíc na příslušenství, a navrch dal firmě 15tisícovou pokutu.

„Finanční arbitr je zatím nedoceněná instituce. Spadá pod ministerstvo financí, pracují tam lidé, kteří velmi dobře problematice rozumějí a jdou přímo k jádru věci. Dlužník navíc nemusí platit žádné právní zastoupení,“ říká Radek Hábl, autor Mapy exekucí a pracovník vládní Agentury pro sociální začleňování.

Zmíněné rozsudky ukazují, že dlužníci i ve sporu s těmi největšími firmami mohou u soudů uspět. Samotný proces poskytnutí úvěru je novou možností vedle již „prověřených“ rozhodčích doložek, které soudy už několik let ruší, zastavují u nich exekuce a dlužníkům přisuzují i nárok na náklady, které už zaplatili. Podle advokáta Němce je v běhu ještě zhruba dvě stě tisíc takových protiprávních případů, kdy se dlužníci nebrání. U soudů se také někdy daří zpochybňovat absurdní výši úroků a penále, které vyrobí z bagatelního dluhu statisíce i miliony.

Neviditelná lichva

Marně naopak vypadá boj s lichváři. Ke zpochybnění dluhu totiž nestačí jen absurdní úroky či sankce u půjček, ale musí se prokázat i zneužití něčí tísně, zranitelnosti, rozumové slabosti a podobně. To, co se běžně označuje v médiích jako lichva, je zkrátka „jen“ nemravnost, která sama o sobě vede k neplatnosti smlouvy, ale už ne k trestnímu stíhání a odsouzení, což by mohlo mít odstrašující efekt. Ročně je podle policejních statistik objasněno zhruba deset případů lichvy. Toto číslo je v ostrém nepoměru k tomu, kolik je objasněno úvěrových podvodů, kdy dlužníci při sjednání úvěrů například nadsadili své příjmy nebo zamlčeli další závazky. Loni jich bylo 4100.
 
Pro věřitele je výhodné dát k soudu úvěrový podvod, protože pak se jejich pohledávka v oddlužení nekrátí. Podle neziskových organizací i pouhá hrozba soudem za úvěrový podvod stačí k tomu, aby poskytovatel úvěru držel v šachu dlužníka, který se chce bránit proti nevýhodným podmínkám půjčky. „Věřitelé například dávali schválně do smluv, že úvěr je na stavební úpravy, čímž byl vyloučen ze zákona o spotřebitelském úvěru. Lidé jej přitom na žádné stavební úpravy neměli. Když se pak chtějí bránit, jsou drženi v šachu tím, že pak tedy spáchali úvěrový podvod, když peníze použili třeba na vyplacení jiných dluhů. To přitom věřitelé věděli a tvrdili jim, že jde o formalitu,“ vysvětluje advokát Němec.

Převzato z týdeníku Euro, Autor: Hana Boříková