Po prodeji vlastní firmy se pustil do záchrany místní keramičky



Pro hrdějovickou kameninovou keramiku je typický modrý, ručně malovaný květinový vzor, který ji předurčuje do útulných chalupářských interiérů. K vidění byla kromě řady pohádek také v Televizním seriálu Policie Modrava. Továrnu na keramiku v Hrdějovicích, vsi nedaleko Českých Budějovic, založil roku 1901 Josef Štěpánek. Od roku 1950 výroba pokračovala pod družstvem Jihotvar. Když se v roce 1999 dostalo do ekonomických potíží, koupila továrnu brněnská firma Mercaton Co., ale přes velký zájem o zboží v tuzemsku, Německu a Rakousku po 14 letech zkrachovala.

Zchátralý areál firmy tehdy za necelých šest milionů (téměř dvojnásobek vyvolávací ceny) koupila v dražbě obec. Zastupitelé v čele se starostou Jiřím Krupičkou nechtěli, aby tradice zanikla a aby se do areálu případně dostalo podnikání, které by v obci nedělalo dobrotu. Proto továrnu za symbolickou částku pronajali místní obchodní firmě se zemědělskými díly a autobateriemi Renova Rychlík. Její plány na oživení výroby však rovněž neměly dlouhého trvání a v provozu zůstala jen firemní prodejna keramiky.

Peníze život nevrátí

Začátkem roku 2016 vstupuje na scénu jeden ze zastupitelů – Zdeněk Malena, energický padesátník s úspěšnou podnikatelskou minulostí. Původní profesí opravář kolejových vozidel dal hned po převratu výpověď v práci. Nejprve se podíval po Evropě a pak se s rodinou pustil do podnikání. Začali autodopravou a přes obchod s kůžemi se dopracovali k vlastní výrobě rukavic, mimo jiné pro armádu včetně vojsk NATO.

„V době práce pro rodinnou firmu jsem měl pocit, že všechno na světě přetlačím a že čím rychleji budu jezdit, tím rychleji a lépe všechno půjde. Pak v 68 letech zemřel tatínek, do poslední chvíle pracoval, důchodu si neužil… A mě došlo, že nemá cenu se stresovat, protože žádné peníze na světě člověku život nevrátí, i když bych za tátu dal všechno. Už dřív jsem byl věčný optimista a srandista, ale od té doby se řídím známým heslem: Když nejde o život, jde – víte o co, a že nemá cenu se nervovat, když se něco zpozdí. Rozumní lidé se vždycky domluví,“ vypráví Zdeněk Malena. Nakonec se rozhodli rodinnou firmu prodat.

Máš zkušenosti i peníze

Zhruba v té době se začalo jednat o novém rozjezdu místní keramičky: „Starosta řekl, že mám zkušenosti i peníze, abych do toho šel. Ale bylo nám jasné, že to bude problematické, že to lidi budou považovat za střet zájmů, začátky nebyly příjemné. Ale nedalo mi to, aby něco tak pěkného zaniklo, z továrny byl sklad a z areálu sběrný dvůr. Jsem místní rodák, tatínek sice pocházel z Moravy, ale maminčina rodina žije v Hrdějovicích od nepaměti. Domluvil jsem se maminkou a švagrem a dali jsme se do toho.“

Zpočátku všichni členové rodiny trávili v zanedbaném areálu celé týdny včetně sobot a nedělí. Vznikla nová šatna v přízemí, malířky se přesunuly do světlejší dílny vedle výrobní haly a větší prostory získala i původně stísněná prodejna. Opravy se dočkala také elektrická pec na stále žádanější větší zboží, jako jsou hrnce na kvašení zelí, zapékací mísy a pekáče.

Pořád se učím

Po měsíci usilovné práce a značných investic v Hrdějovické keramice 12. března 2016 znovu spustili výrobu. Oproti předchozím 40 zaměstnancům původního Jihotvaru nebo 28 lidem pracujícím pro zakladatele továrny Josefa Štěpánka má firma pouhých šest zaměstnanců.

Zdeněk Malena si z nejlepších původních zaměstnankyň vybral tři – jedna maluje, druhá odlévá a třetí keramiku strojově zatáčí, ale musejí umět všechno. Především dobře retušovat zaschlý střep, aby byl dokonale hladký a dobře se na něj malovalo.

„Já jsem levná pracovní síla,“ směje se Zdeněk Malena, „starám se o zakázky, prodávám v obchodě, řídím stavební práce… Nejsem ten typ, který by v obleku s kravatou řídil firmu z kanceláře. Dělám, co je právě potřeba, a baví mě, že se pořád něco nového učím. Také u rukavic jsem musel pořád něco nového objevovat, vždycky jsem se s někým dal do řeči, skamarádil se, něco se dozvěděl a posunulo mě to dál. Je ale pravda, že tady jsem mimo jiné zkoušel vytáčet hrnečky, ale vůbec mi to nešlo, tak jsem radši šel od toho.“

Obchod jede po internetu

Po více než roce provozu se zdá, že by se restart známé značky mohl podařit. Chodí stále více zákazníků, přicházejí objednávky na vybavení kaváren, hospod, penzionů a hotelů, vznikají nové věci, například hranaté talíře na sushi.

„Vytváříme nové webové stránky, kde se lidé mohou seznámit s naším rozšiřujícím se sortimentem, rozjíždíme Facebook a snažíme se o reklamu online – obchod se totiž dneska točí především na internetu. Za rok jsem do znovuzrození továrny investoval nemalou částku ze svého, bez půjček. Čekám, že se to letos začne pomaličku vracet a do pěti let by mohlo být všechno zpátky,“ uzavírá optimisticky podnikatel, který se dnes už nikam nežene a je rád, že spolu s vedením obce svou oblíbenou továrnu vrátil do hry.

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jana Šulistová.