English version
Špatných zkušeností už bylo příliš. Vlastníci americké jaderné elektrárny Virgil C. Summer v Jižní Karolíně utratili devět miliard dolarů – tedy zhruba 200 miliard korun – a místo druhého a třetího bloku získali pouhé staveniště. Krach dodavatele, nárůst nákladů, zpožďování termínů. To vše bylo natolik neúnosné, že investoři v létě roku 2017 projekt předčasně ukončili.
Nebo britský případ: Výstavba elektrárny Hinkley Point C se prodražuje a další bývalí uchazeči o stavbu jaderných elektráren v zemi, konsorcium Toshiba-Westinghouse a japonské Hitachi, už zájem ztratili. Právě tady lze hledat motivaci, proč se některé další země odvracejí od obřích reaktorů o výkonu přes tisíc megawattů ve prospěch menších modulárních zařízení.
Nejpokročilejší projekty tohoto typu vypadají slibně. Modulární reaktory lze v několika dodávkách přivézt na místo rovnou z výrobního závodu, což výrazně zkrátí délku výstavby a omezí riziko selhání některého z externích dodavatelů. Elektřinu mají navíc vyrábět levněji než obří bloky od Arevy či Westinghouse. Vývoj v této oblasti proto sledují i zájemci z řad elektrárenských společností – včetně Skupiny ČEZ.
Naděje přichází z Oregonu
Velké naděje vkládají fanoušci jaderné energetiky do projektu oregonského startupu NuScale Power. Společnost očekává, že v září příštího roku získá pro své technologické řešení licenci od regulačního úřadu US NRC. Zhruba za sedm let by chtěl spustit do provozu první elektrárnu v Idaho Falls.
Jedná se spíše o konzervativní řešení – tlakovodní reaktor bez ambicí hrát si na čtvrtou jadernou generaci. Malé reaktory o výkonu 57 megawattů lze spojit do celků tvořených až dvanácti jednotkami. Lze tak poskládat blok o výkonu 684 megawattů, který už zajímá i velké hráče. Dalším lákadlem je cena. Megawatthodina elektřiny vychází zhruba na 60 dolarů, což by mělo stačit k tomu, aby byl reaktor konkurenceschopný nejen vůči černouhelným a paroplynovým elektrárnám, ale také vůči větrným parkům na moři.
NuScale Power cílí hlavně na projaderné státy v západní polovině USA, ovšem zájemci se hlásí i ze zahraničí. V závěru loňského roku podepsal memoranda o budoucí spolupráci s kanadskými společnostmi Ontario Power Generation a Bruce Power. V lednu následovala podobná dohoda s Jordánskem. Tamní vláda ukončila o půl roku dříve jednání s ruským Rosatomem, protože si uvědomila, že kontrakt na velké reaktory za více než deset miliard dolarů představuje pro chudé pouštní království příliš velký luxus.
Modulární jaderné reaktory by mohly fungovat i v Česku. ČEZ je v kontaktu s firmou NuScale Power i britským koncernem Rolls-Royce, což ředitel útvaru Výstavba jaderných elektráren ČEZ Petr Závodský zmínil poprvé loni v září. Zástupci obou firem již osobně navštívili Prahu a jednali o možné spolupráci. Bližší informace však zatím mluvčí ČEZ Ladislav Kříž neprozradil.
Rolls-Royce má zájem
Britský koncern Rolls-Royce už sice nevyrábí luxusní auta, ale jedná se o průmyslový gigant s tržbami okolo 15 miliard liber ročně. Specializuje se na jadernou energetiku, plynové turbíny a letecké i lodní motory. Zkušenosti s jadernými reaktory pro ponorky chce nyní zúročit v energetice. Přichází s modelem reaktoru o výkonu 440 megawattů, přičemž díky modulárnímu řešení chce délku výstavby srazit z obvyklých pěti až sedmi let na jeden a půl roku.
Zájem Britů o český trh dokládá fakt, že v Praze otevřeli kancelář pro region střední a východní Evropy. Šéfka zastoupení společnosti Jana Kubinová během tradiční únorové konference o malých modulárních reaktorech na Jaderné fakultě ČVUT zmínila rovněž zájem společnosti Rolls-Royce o spolupráci s českými dodavateli.
Slabinou projektu je, že zatím zůstává jen na papíře, a pokud vše půjde podle plánu, tak první moderní reaktor začne fungovat až v roce 2030. Nesnáze ale provázejí rovněž financování vývoje reaktoru a navíc stále není jasné, zda projekt získá, či nezíská dotaci od britské vlády. Třetím uchazečem, který má v této oblasti energetiky nemalé ambice, je jihokorejský koncern KEPCO. Ten se zatím v Česku zviditelnil hlavně zájmem o stavbu velkého reaktoru v Dukovanech. Současně ovšem Korejci vyvíjejí modulární reaktor o výkonu 100 megawattů pod obchodním jménem Smart.
Jádro pro Čukotku
Zatím byla řeč o větších projektech, určených pro běžné použití. Malé modulární reaktory však mají do budoucna plnit ještě jednu funkci. Mohly by zásobovat elektřinou a teplem odlehlé lokality na Sibiři, v severní Kanadě či na Aljašce. Své využití mohou najít i v odlehlých pouštních oblastech či na izolovaných ostrovech.
Do vedení se v této oblasti dostalo Rusko, které chce letos v létě přepravit loď Akademik Lomonosov se dvěma malými reaktory KLT-40 do přístavu Pevek. Nový energetický zdroj o výkonu 77 megawattů se stane hlavním zdrojem energie pro část Čukotky. Nahradí dožívající jadernou elektrárnu Bilibino a zásobovat by měl i plánovaný důl na těžbu mědi a zlata.
Jak na konferenci v Praze přiznal manažer koncernu Rosatom Nikita Rtiščev, jde o velmi nákladný, až neekonomický projekt, ale přesto má svůj význam: „Na základě získaných zkušeností vyvíjíme reaktor RITM-200M, který bude nákladově konkurenceschopný. Vedle výroby elektřiny umožní i dodávky tepla nebo odsolování mořské vody.“
Malé reaktory určené pro odlehlé oblasti vyvíjejí dnes desítky firem po celém světě – od Argentiny po Japonsko. Jejich výčet by nejspíš vyčerpal i ty největší fanoušky jaderné energetiky, jeden z nich přesto stojí za zmínku. Pracují na něm experti pár kilometrů za Prahou, konkrétně v Centru výzkumu Řež. Jedná se o dceřinou firmu společnosti ÚJV Řež, jejíž ambicí je uvést na trh malý reaktor. Slovo malý je zcela namístě. Zařízení vysoké sedm a půl metru bude možné přepravit na místo určení v běžném lodním kontejneru.
Postup prací na projektu nazvaném Energy Well představil na konferenci projektový manažer Marek Ruščák. „Letos se budeme zabývat výzkumem vhodných materiálů a optimalizací technických a ekonomických parametrů. Cílem je dosáhnout ceny nižší než dvě koruny za kilowatthodinu a návratnosti investovaných peněz do deseti let,“ říká Ruščák. Pokud vše půjde podle plánu, design unikátního českého reaktoru čtvrté generace bude hotový zhruba za pět let.
Výhra, nebo zklamání
Velké jaderné bloky třetí generace se stále více ukazují jako slepá ulička vývoje. Pro elektrárenské společnosti pohybující se v tržním prostředí jsou zkrátka příliš rizikové a drahé, dodavatelé je nezvládají stavět včas a za dohodnutou cenu. Komerční využití termojaderné fúze je stále v nedohlednu.
Pozornost příznivců jaderné energetiky se tudíž obrací k modulárním reaktorům malého a středního výkonu. Jestliže se očekávání naplní, mohou jednou vrátit jádro zpátky do hry. Pokud ale i tento příběh skončí zklamáním, bude to na dlouhou dobu konec nadějím na jadernou renesanci.
Převzato z týdeníku Euro, Autor: David Tramba
