Práva a povinnosti akcionáře

27. 8. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Rozsáhlý článek poskytuje přehled práv a povinností, které vyplývají ze zákonné úpravy každému akcionáři. Jeho cílem je seznámit čtenáře nejen s odpověďmi na tyto otázky, jeho část pak bude rovněž reagovat na nově zřizovanou evidenci skutečných majitelů.

Vzhledem k objemu materie je článek rozdělen do více částí. Nyní vám předkládáme první část objasňující podíl ve společnosti a postavení akcionáře, identifikaci akcionáře, vkladovou povinnost a právo na podíl na zisku.

Podrobný obsah


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Podíl ve společnosti a postavení akcionáře

Zjednodušeně řečeno, společník akciové společnosti, který drží v této společnosti podíl představovaný určitým počtem akcií, je akcionářem společnosti. Pro pojednání o právech a povinnostech akcionáře je tedy nezbytné objasnit pojem podíl.

Pojmu podíl se věnuje díl 6 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“), a to v § 31 a násl. Podle definice uvedené v § 31 ZOK podíl představuje účast společníka v obchodní korporaci (tedy v obchodní společnosti či družstvu) a práva a povinnosti z této účasti plynoucí.

Je to nehmotná movitá věc, která v sobě ztělesňuje práva a povinnosti společníka nebo člena ve vztahu k obchodní korporaci. Výše podílu obecně vyjadřuje míru účasti společníka nebo člena ve společnosti nebo družstvu a s tím spojená práva a povinnosti; do určité míry výše podílu determinuje také sílu postavení a vlivu společníka nebo člena na společnost či družstvo.

Právě členství osoby (či osob) dává podle § 210 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), právnické osobě rozměr korporace. Na právnickou osobu tvořenou byť i jen jediným členem se hledí jako na korporaci. Stejně tak i akciová společnost může mít pouze jediného akcionáře; přesto zůstává korporací, byť z laického pohledu bývá korporace vnímána spíše jako subjekt tvořený více členy.

Zákon pro určité korporace stanovuje nejnižší možný počet členů (společníků). Když pak počet členů pod tuto zákonem stanovenou hranici poklesne, je to podle § 211 odst. 2 OZ důvodem pro její zrušení soudem i bez návrhu, přičemž soud rozhodne o její likvidaci. Nejprve je však korporaci poskytnuta lhůta pro sjednání nápravy.

Akciová společnost jakožto společnost kapitálová může mít podle ust. § 11 odst. 1 ZOK i jediného zakladatele; může tedy mít i právě jen jediného akcionáře, zároveň ale platí, že alespoň jednoho akcionáře mít musí. Nastane-li situace, že akciová společnost nemá žádného akcionáře, soud ji podle výše uvedeného postupu zruší. Maximální hranice počtu akcionářů není zákonem stanovena.

Bylo by chybou vnímat akciovou společnost pouze jako subjekt, ve kterém se plně a beze zbytku promítá vůle a představy jejích akcionářů. Akciová společnost, stejně jako ostatní obchodní korporace, je samostatnou entitou, právnickou osobou s vlastním podnikatelským záměrem, financováním a organizačními postupy, které jsou mimo jiné také upraveny zákonem.

Je nepochybné, že akcionáři společnosti mají na její činnost vliv, nicméně ten není absolutní a akcionáři by měli mít vždy na paměti zájem společnosti, o dodržování právních předpisů nemluvě. Ostatně právě výběr vhodného typu obchodní korporace je na počátku podnikání klíčový, neboť již tím je do určité míry determinováno, jak velký vliv bude zakladatel na chod obchodní korporace mít.

V určitých situacích bude jistě vhodnější založit osobní společnost (veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost), v níž je propojení společníků se společností velmi úzké, jindy bude efektivnější zvážit založení společnosti kapitálové, která by měla sloužit spíše k investičním záměrům (společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti). V určitých specifických případech pak přichází v úvahu též založení družstva.

K tématu správného výběru obchodní společnosti naleznete více informací v článku Správný výběr obchodní společnosti pro váš obchodní plán.

Obsahem podílu jsou jednotlivá práva a povinnosti, které členovi (v našem případě akcionáři) z vlastnictví podílu vyplývají. Právní teorie v této souvislosti hovoří o kvalitativní stránce podílu. Z práv společníka/člena pak bývají uváděny zejména následující skupiny:

  • práva na výnos – typicky právo na podíl na zisku (dividendu), právo na vypořádání společníka/člena obchodní korporace;
  • práva na řízení obchodní korporace – podle výše zmíněného třídění obchodních korporací společníci/členové toto právo uplatňují buď osobně, nebo se snaží o dosažení konsenzu s ostatními společníky/členy, jestliže tito existují. U kapitálových obchodních společností se toto právo projevuje typicky hlavně jako právo hlasovat na valné hromadě, která je nejvyšším orgánem společnosti. S tím úzce souvisí právo na informace o záležitostech společnosti a právo předkládat nejvyššímu orgánu k rozhodnutí určité konkrétní otázky. Aby nebyli společníci s menším podílem diskriminováni, dává jim zákon určitá práva, naplní-li tito společnici definici tzv. kvalifikovaných společníků. Tato práva kvalifikovaných společníků bývají též řazena pod právo na řízení korporace.

Co se týká povinností, můžeme jmenovat zejména následující:

  • vkladová povinnost – jejím prostřednictvím je společnost financována; s ní souvisí také povinnost společníka/člena podílet se na ztrátě obchodní korporace;
  • povinnost loajality – jak již bylo uvedeno výše, pro společníka/člena by mělo být nejvyšším cílem vždy naplňování nejlepších zájmů korporace (samozřejmě za dodržování všech regulí zákona). Právě povinnost loajality by měla být výchozím vodítkem při interpretaci všech ostatních povinností společníka/člena vůči obchodní korporaci, např. povinnosti mlčenlivosti o neveřejných informacích klíčových pro podnikatelskou činnost korporace, či povinnosti nepoškozovat svým jednáním zájmy společnosti, které by měl společník/člen vždy nadřadit nad zájmy své vlastní. V základních obrysech tyto povinnosti vyplývají přímo ze zákona, nicméně zpravidla bývají dále konkretizovány a rozvinuty v zakladatelském dokumentu korporace, kde mohou být některé z nich vtěleny do tzv. zákazu konkurence.

Právě těmto jednotlivým právům a povinnost se budeme věnovat níže. Žádné z těchto jednotlivých práv či povinností však nefunguje samostatně, ale v rámci celého vnitřně provázaného systému fungování korporace. Práva a povinnosti jednoho společníka souvisí s právy a povinnostmi společníků ostatních a nelze je od sebe vzájemně beze zbytku oddělit.

Zároveň je nutno si uvědomit, že ačkoli je podíl nehmotnou věcí, tvoří jakožto souhrn určitých práv a povinností nedělitelný celek. Obecně tedy není možné jednotlivá práva či povinnosti z něj jakkoli vydělit či samostatně převést. Zdánlivou modifikaci tohoto principu přináší úprava tzv. samostatně převoditelných práv; i u nich však platí, že jednotlivá dispozice je možná až tehdy, stanou-li se samostatnou pohledávkou.

Konkrétně v akciové společnosti jsou samostatně převoditelnými právy právo na vyplacení podílu na zisku, přednostní právo na upisování akcií a vyměnitelných a prioritních dluhopisů, právo na podíl na likvidačním zůstatku, případně jiná obdobná majetková práva určená stanovami. Převodu samostatně převoditelných práv se budeme podrobněji věnovat v textu níže.

Před samotným výkladem o jednotlivých právech a povinnostech je nutno upozornit, že byť je jejich základní charakter vymezen zákonem, tato úprava je převážně dispozitivní. V závislosti na úpravě stanov konkrétní společnosti je tedy možné (a naprosto běžné), že akcionář dvou různých akciových společností s obdobným podílem má vůči každé z nich práva a povinnosti více či méně odlišné.

Akcie, zatímní listy

V akciové společnosti, tedy ve společnosti, jejíž základní kapitál je rozvržen na akcie, se výše podílu daného akcionáře určí podle poměru všech účastnických cenných papírů (akcií nebo zatímních listů), které je akciová společnost oprávněna vydat, ve vlastnictví tohoto akcionáře vůči základnímu kapitálu.

Definici akcie nám poskytuje ust. § 256 odst. 1 ZOK, podle níž je akcie cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle zákona o obchodních korporacích a podle stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při jejím zrušení s likvidací. Výčet elementárních práv akcionáře je tedy v podstatě obsažen již v této základní zákonné definici.

Určí-li tak stanovy, může společnost vydat tzv. kusové akcie, tedy akcie, které nemají jmenovitou hodnotu a představují stejné podíly na základním kapitálu společnosti. Taková akcie musí být jako „kusová akcie“ výslovně označena.

Akcie musí obsahovat bez ohledu na to, zda je vydávána jako listinná, či jako zaknihovaná, následující povinné náležitosti:

  • označení, že jde o akcii (tedy slovo „akcie“);
  • jednoznačnou identifikaci společnosti (zatímco dřívější úprava obchodního zákoníku vyžadovala výslovně uvedení údajů o obchodní firmě a sídle společnosti; uvedení nejméně těchto údajů však lze i nadále doporučit);
  • s výjimkou kusové akcie také jmenovitou hodnotu v CZK či v EUR (obecně se za jmenovitou hodnotu akcie má peněžní částka, která je na akcii uvedena);
  • označení formy akcie, ledaže akcie byla vydána jako zaknihovaný cenný papír (na řad, resp. na jméno, či na doručitele, resp. na majitele, které však v současnosti mohou být vydány již jen jako zaknihovaný cenný papír nebo imobilizovaný cenný papír);
  • u akcie na jméno jednoznačnou identifikaci akcionáře (u akcionáře – fyzické osoby lze doporučit uvedení jména, příjmení a data narození osoby, u akcionáře – právnické osoby je nezbytné uvedení obchodní firmy a dále je vhodné uvést také její identifikační číslo či sídlo);
  • údaje o druhu akcie, popřípadě i s odkazem na stanovy (s výjimkou akcií kmenových, které údaje o druhu obsahovat nemusí).

Dále akcie obsahuje číselné označení a také podpis člena nebo členů představenstva, resp. statutárního ředitele akciové společnosti s monistickým způsobem vnitřního uspořádání.

Podpis může být nahrazen jeho otiskem (tedy postačí natištěný podpis), jestliže akcie současně obsahuje ochranné prvky sloužící proti padělání či pozměnění (např. vodoznakem, nicméně zákon žádný výčet vhodných ochranných prvků neuvádí, proto bude vždy záležet na posouzení konkrétního případu). Oproti starší právní úpravě již v současnosti akcie nemusí nutně obsahovat údaj o datu emise.

Je-li akcie vydána jako zaknihovaný cenný papír, postačí, jestliže jsou výše jmenované údaje zjistitelné z evidence zaknihovaných cenných papírů. Číselné označení zaknihované akcie se vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak zákon.

V praxi je běžné, že zejména u emisí s větším počtem akcií bývají vydávány hromadné akcie namísto akcií jednotlivých, což usnadní zejména jejich kontrolu. Hromadná akcie musí jednak splňovat výše uvedené obecné zákonné požadavky na akcie, a navíc musí obsahovat údaj o tom, kolik akcií a jakého druhu nahrazuje.

Na závěr pojednání o akciích je nutno upozornit na skutečnost, že akcie téže společnosti mohou mít různou jmenovitou hodnotu. Tedy nic nebrání tomu, aby společnost emitovala zároveň v jedné emisi například akcie o jmenovité hodnotě 100,- Kč a akcie o jmenovité hodnotě 10.000,- Kč. Zároveň také zákon nijak neurčuje minimální či maximální jmenovitou hodnotu jedné akcie, její určení tedy záleží čistě na emitentovi.

Do splacení emisního kursu akcie představují akcionářská práva a povinnosti nesplacenou akcii, nebyl-li vydán zatímní list. Zatímní list tedy je jedním z cenných papírů, které může akciová společnost emitovat. Práva a povinnosti spojená s nesplacenou akcií mohou být spojena se zatímním listem, určí-li tak stanovy společnosti.

Zatímní list je cenný papír na řad, který obsahuje:

  • označení „zatímní list“;
  • jednoznačnou identifikaci společnosti (pro ni platí totéž, co pro akcie – viz výše);
  • jednoznačnou identifikaci vlastníka (také stejně jako u akcií – viz výše);
  • jmenovitou hodnotu tvořenou součtem jmenovitých hodnot nesplacených akcií (v CZK nebo EUR);
  • počet akcií, které zatímní list nahrazuje, jejich formu nebo údaj, že nahrazuje zaknihované akcie, popřípadě určení jejich druhu;
  • splacenou a nesplacenou část emisního kursu akcií a lhůty pro jeho splácení;
  • podpis člena nebo členů představenstva, resp. statutárního ředitele (stejně jako u akcie může být podpis pouze vytištěný, pokud jsou na zatímním listu současně použity ochranné prvky).

Druhy akcií

Akcie se zvláštními právy, se kterými jsou spojena stejná práva, tvoří jeden druh. Všechny ostatní akcie, tedy akcie, se kterými žádné zvláštní právo spojeno není, jsou akcie kmenové.

Zákon zakazuje společnosti vydat takové akcie, s nimiž by byl spojen úrok nezávisle na hospodářských výsledcích společnosti. Jinak však společnost ve vydávání různých druhů akcií v podstatě není omezena, na rozdíl od dřívější právní úpravy, podle které kromě kmenových a prioritních akcií nebylo možné vydat akcie jiného druhu.

S akciemi se zvláštními právy může být spojen zejména rozdílný, pevný nebo podřízený podíl na zisku nebo na likvidačním zůstatku, anebo rozdílná váha hlasů. To je však pouze demonstrativní výčet. S akciemi o stejné jmenovité hodnotě přitom mohou být spojena různá zvláštní práva.

Zvláštní práva a jejich obsah musí být určena ve stanovách společnosti. Nastanou-li pochybnosti o obsahu zvláštních práv, může soud na návrh společnosti nebo některého z jejích akcionářů rozhodnout, jaké zvláštní právo je s akcií spojeno, pokud je z okolností zřejmé, že takové zvláštní právo vyjadřuje vůli obsaženou ve stanovách nebo je této vůli obsahově nejbližší.

Nebude-li to možné, může soud rozhodnout, že akcie je kmenová, tedy bez jakýchkoli zvláštních práv. V takovém případě může vlastník akcie, o jejímž druhu bylo rozhodnuto, požadovat, aby od něj společnost tuto akcii do 1 měsíce od rozhodnutí soudu za přiměřenou cenu odkoupila. To však neplatí, jestliže pochybnost o zvláštním právu byla zřejmá již v době, kdy vlastník akcii získal.

Přestože tedy z výše uvedeného vyplývá, že zákon o obchodních korporacích v podstatě nelimituje možnosti společnosti při určení zvláštních práv, které nejsou odvislé od výše základního kapitálu, nicméně lze doporučit jistou umírněnost při jejich konstrukci.

Vždy je nutno mít na paměti základní korektiv dobrých mravů a veřejného pořádku, vyjádřený v občanském zákoníku, a dále také obecný zákaz bezdůvodného zvýhodňování či znevýhodňování člena korporace, přičemž musí být šetřena jeho členská práva i oprávněné zájmy.

Je-li tedy ve stanovách konstruována jakákoli disproporce ve formě zvláštních práv, mělo by tak být činěno vždy z ospravedlnitelného důvodu, který by si společnost eventuálně dokázala obhájit. S tím koresponduje také znění § 244 ZOK, podle kterého společnost zachází za stejných podmínek se všemi akcionáři stejně a k právním jednáním, jejichž účelem je nedůvodné zvýhodnění některého z akcionářů na úkor společnosti nebo jiných akcionářů, se nepřihlíží, ledaže zákon o obchodních korporacích stanoví jinak, nebo by to bylo na újmu třetím osobám, které na takováto právní jednání v dobré víře spoléhaly.

Pokud však akcionář vlastní akcie odlišného druhu od akcií jiného akcionáře, tedy jsou-li s jeho akciemi spojena jiná práva, přičemž tato skutečnost má základ ve stanovách společnosti, nejedná se o porušení zásady stejného zacházení. O tom, že s konkrétními akciemi budou spojena zvláštní práva, totiž tento akcionář buď přímo rozhodoval v rámci rozhodování o obsahu stanov společnosti, nebo s existencí zvláštních práv byl srozuměn při nabytí akcií.

Zvláštním druhem akcií, který je upraven přímo zákonem o obchodních korporacích, jsou prioritní akcie, tedy takové akcie, s nimiž jsou spojena přednostní práva týkající se podílu na zisku nebo na jiných vlastních zdrojích nebo na likvidačním zůstatku společnosti. Jestliže není ve stanovách určeno jinak, jsou prioritní akcie vydávány bez hlasovacího práva.

Pokud je však zapotřebí, aby o nějaké záležitosti v souladu se zákonem o obchodních korporacích na valné hromadě hlasovali akcionáři podle druhu akcií, je vlastník prioritní akcie bez hlasovacího práva oprávněn na valné hromadě hlasovat. Typicky jde například o hlasování o změně výše základního kapitálu, k němuž je vyžadován souhlas alespoň dvoutřetinové většiny hlasů přítomných akcionářů každého druhu akcií, jejichž práva jsou tímto rozhodnutím dotčena.

Akcie, s nimiž není spojeno hlasovací právo, přitom mohou být vydány jen v případě, nepřesáhne-li souhrn jejich jmenovitých hodnot 90 % základního kapitálu. Není tedy možné, aby k žádné z akcií společnosti nenáleželo hlasovací právo.

Rozhodne-li valná hromada o tom, že přednostní podíl na zisku nebude vyplacen, nabývá od následujícího dne vlastník prioritní akcie hlasovací práva, a to až do doby, kdy valná hromada rozhodne o vyplacení přednostního podílu na zisku (včetně hlasování v rozsahu celého pořadu jednání valné hromady, která o vyplacení rozhodne).

Stejně tak nabývá vlastník prioritní akcie hlasovací práva v případě, dostane-li se společnost do prodlení s výplatou přednostního podílu na zisku, a to až do okamžiku jeho vyplacení.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

 

Identifikace akcionáře

V posledních letech vznikla silná společenská poptávka po odkrytí identity vlastníků obchodních korporací, která se promítá do národního i do evropského zákonodárství. Jejím projevem bylo především faktické zrušení akcií na majitele, často označovaných jako „anonymní“ akcie.

V současnosti již společnost může akcie na majitele vydat pouze jako zaknihovaný cenný papír nebo imobilizovaný cenný papír. Společnosti, které měly historicky akcie ve formě na majitele, tedy musely přistoupit buď k jejich zaknihování, resp. imobilizaci, nebo došlo ze zákona k přeměně akcií na majitele v akcie na jméno.

Údaje o akcionářích však nejsou zapisovány do obchodního rejstříku, nejedná-li se o jediného akcionáře. Prostým pohledem na výpis z obchodního rejstříku tedy povětšinou akcionáře společnosti identifikovat nelze. Pokud však společnost řádně plní své zákonné povinnosti a zakládá dokumenty do sbírky listin, může veřejnost totožnost akcionářů zpravidla z obsahu těchto listin dovodit.

V rámci společnosti je vodítkem pro určení totožnosti akcionářů seznam akcionářů, který společnost vede. Řídící orgán společnosti by tedy měl mít vždy přehled o tom, kdo je akcionářem společnosti. Platí totiž zákonná domněnka, podle které se má za to, že ve vztahu ke společnosti je akcionářem ten, kdo je zapsán v seznamu akcionářů.

Akcionář by tedy ve vlastním zájmu měl dbát toho, aby včas oznámil společnosti nabytí akcií a byl zapsán do seznamu akcionářů. Společnost zapíše nového vlastníka do seznamu akcionářů bez zbytečného odkladu poté, co jí bude změna osoby akcionáře prokázána.

Do seznamu akcionářů se zapisuje označení druhu akcie, její jmenovitá hodnota, jméno a bydliště nebo sídlo akcionáře (v závislosti na tom, zda se jedná o akcionáře – fyzickou osobu, nebo akcionáře – právnickou osobu), číslo bankovního účtu (vedeného u osoby oprávněné poskytovat bankovní služby ve státě, jenž je plnoprávným členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), označení akcie a dále jakékoli změny zapisovaných údajů. Do seznamu akcionářů se zapisuje také oddělení nebo převod samostatně převoditelného práva.

V případě, že sám akcionář způsobil, že není zapsán v seznamu akcionářů (tedy společnosti neoznámil nabytí akcií) nebo že zápis neodpovídá skutečnosti (pokud akcionář uvedl chybné údaje, nebo neoznámil změnu údajů), nemůže se domáhat neplatnosti valné hromady proto, že mu společnost na základě této skutečnosti neumožnila účast na valné hromadě nebo výkon hlasovacího práva.

Pokud však společnost akcionáře nezapsala do seznamu akcionářů, přičemž pochybení je na straně společnosti, může se akcionář domáhat vůči společnosti výkonu svých akcionářských práv. Musí však prokázat, že je skutečně akcionářem. Stejně tak jsou-li v seznamu akcionářů zapsány chybné údaje, ať již zaviněním společnosti, nebo akcionáře, je na akcionáři, aby prokázal skutečné vlastnictví akcií.

Jestliže akcionář požádá společnost o zápis do seznamu akcionářů, případně o zápis změny či opravy zapsaných údajů, a společnost mu bez zbytečného odkladu po prokázání příslušných skutečností nevyhoví, má akcionář právo domáhat se zápisu, změny či opravy u soudu. Je-li však změna údajů sporná, platí údaje zapsané v seznamu akcionářů až do doby, kdy soud pravomocně rozhodne o tom, kdo je akcionářem.

Co se týká prokazování změny v osobě akcionáře, podle § 269 odst. 2 ZOK se k účinnosti převodu akcie na jméno vůči společnosti vyžaduje oznámení změny osoby akcionáře společnosti a předložení akcie na jméno společnosti. Akcie na jméno musí být řádně rubopisována.

Převod zaknihované akcie je podle § 275 odst. 2 ZOK vůči společnosti účinný, bude-li jí prokázána změna osoby vlastníka akcie výpisem z účtu vlastníka nebo dnem doručení či převzetí výpisu z evidence emise akcií podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu.

Zároveň podle § 275 odst. 3 ZOK platí, že práva spojená se zaknihovanou akcií vykoná osoba, která je zapsána v evidenci zaknihovaných cenných papírů k rozhodnému dni jako vlastník akcie, a není-li stanoven rozhodný den, ke dni, kdy právo uplatňuje, ledaže bude prokázáno, že zápis v evidenci zaknihovaných cenných papírů neodpovídá skutečnosti.

S tím koresponduje též vyvratitelná právní domněnka konstruovaná § 527 odst. 2 OZ, podle níž vlastníkem zaknihovaného cenného papíru je osoba, na jejímž účtu vlastníka je zaknihovaný cenný papír evidován.

Každý z akcionářů má rovněž právo znát totožnost ostatních akcionářů. Společnost má povinnost vydat každému svému akcionáři na jeho písemnou žádost a za úhradu nákladů opis seznamu všech akcionářů, kteří jsou vlastníky akcií na jméno, nebo požadované části seznamu, a to bez zbytečného odkladu od doručení žádosti.

Číslo účtu však může být zpřístupněno pouze za speciálních podmínek vztahujících se k podnikání na kapitálovém trhu. Jiné osobě než akcionáři mohou být údaje ze seznamu akcionářů vydány rovněž pouze za podmínek vztahujících se k podnikání na kapitálovém trhu, nebo pokud s tím akcionář, kterého se údaje týkají, souhlasí.

Údaje zapsané v seznamu akcionářů může společnost používat pouze pro své potřeby ve vztahu k akcionářům. K jiným účelům je může použít pouze se souhlasem akcionáře, kterého se údaje týkají.

Přestane-li akcionář být akcionářem, společnost jej ze seznamu akcionářů bez zbytečného odkladu vymaže.

Jestliže společnost vydala zaknihované akcie, mohou stanovy určit, že seznam akcionářů je nahrazen evidencí zaknihovaných akcií. Tento krok lze doporučit zejména u společností s desítkami či stovkami akcionářů, u kterých je vedení seznamu akcionářů spojeno s rozsáhlou administrativou.

Zároveň je však nutno počítat s tím, že pokud bude společnost potřebovat vystavení výpisu ze seznamu akcionářů (typicky před valnou hromadou), má Centrální depozitář cenných papírů, který evidenci zaknihovaných akcií v České republice vede, stanoveny určité lhůty pro vyhotovení výpisu a samozřejmě i poplatek za tento úkon.

Evidence skutečných majitelů

V souvislosti s identifikací akcionářů je nutno upozornit na existenci tzv. evidence skutečných majitelů, která byla zřízena od 1. 1. 2018.

Evidence údajů o skutečných majitelích (zkráceně „evidence skutečných majitelů“) je informačním systémem veřejné správy, do kterého se zapisují zákonem vymezené údaje o skutečných majitelích, a to nejen akciových společností.

V evidenci skutečných majitelů jsou uvedeni skuteční majitelé všech právnických osob zapsaných do některého z veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, a dále skuteční majitelé svěřenských fondů zapsaných do evidence svěřenských fondů. Evidenci vedou rejstříkové soudy, které do ní též provádějí zápisy. Kromě rejstříkových soudů provádí zápisy do evidence též notáři.

Evidence skutečných majitelů je zcela neveřejná, nelze do ní obecně nahlížet, ani v ní vyhledávat. V současnosti je určena jen pro užití zákonem vymezenými osobami a orgány za účelem plnění jejich zákonných povinností. Takovými osobami či orgány jsou typicky orgány činné v trestním řízení a další.

Je tedy nezbytné odlišovat evidenci skutečných majitelů od veřejných rejstříků. Jejich účel je odlišný, typicky právě ve vztahu k materiální publicitě, která se pro evidenci skutečných majitelů jako pravidlo nepoužije.

Právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku musí zapsat svého skutečného majitele do 1. 1. 2019; ostatní právnické osoby zapsané do dalších veřejných rejstříků (včetně svěřenských fondů zapsaných do evidence svěřenských fondů) pak musí svého skutečného majitele zapsat do 1. 1. 2021.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

 

Vkladová povinnost

Jednou ze základních povinností, kterou musí splnit každý z akcionářů, je vkladová povinnost. Jejím prostřednictvím je zajištěno, že se akcionář majetkově podílí na společnosti, a to obecně formou splacení emisního kursu jím upsaných akcií.

Vkladová povinnost akcionáře je upravena ustanovením § 344 a násl. ZOK. Podle § 344 odst. 1 ZOK akcionář splatí emisní kurs jím upsaných akcií v době určené ve stanovách nebo v rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu, nejpozději však do jednoho roku ode dne vzniku společnosti nebo od účinnosti zvýšení základního kapitálu.

O plnění vkladové povinnosti tedy hovoříme jednak po založení společnosti (před jejím vznikem, či po něm), kdy akcionáři splácí emisní kurs jimi upsaných akcií, nebo rozhodne-li valná hromada společnosti o zvýšení základního kapitálu.

Lhůtu pro splnění vkladové povinnosti může společnost určit v podstatě libovolně, nicméně tato nesmí překročit maximální zákonnou délku jednoho roku od vzniku společnosti (tedy od zápisu společnosti do obchodního rejstříku), resp. od účinnosti zvýšení základního kapitálu. Toto omezení se vztahuje na vklady peněžité; pro nepeněžité vklady má zákon zvláštní úpravu, o které je pojednáno níže.

Zároveň je podle § 253 odst. 1 ZOK založení akciové společnosti účinné pouze tehdy, splatil-li každý zakladatel nejpozději do okamžiku podání návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku případné emisní ážio a v souhrnu alespoň 30 % jmenovité nebo účetní hodnoty upsaných akcií. Bez splnění této podmínky nemůže být společnost zapsána do obchodního rejstříku.

Uvedené zákonné ustanovení je formulováno nepřesně, nicméně je vykládáno tak, že každý ze zakladatelů musí zaplatit případné emisní ážio a všichni dohromady alespoň 30 % jmenovité nebo účetní hodnoty upsaných akcií. Splnění podmínky splacení alespoň 30 % upsaných akcií je tedy při vzniku společnosti posuzováno ve vztahu k základnímu kapitálu jako celku a nevyžaduje se, aby každý ze zakladatelů splatil 30 % hodnoty jím upsaných akcií.

Stejně tak při zvýšení základního kapitálu může být návrh na zápis nové výše základního kapitálu podán až po upsání akcií odpovídajících rozsahu zvýšení a po splacení alespoň 30 % jejich jmenovité hodnoty, nevyžaduje-li usnesení valné hromady jejich splacení ve větším rozsahu, včetně případného emisního ážia.

Peněžitý vklad do společnosti se splácí na zvláštní účet u banky, který zřizuje správce vkladů určený zakladatelským dokumentem. Banka s těmito prostředky obecně neumožní nakládat dříve, než akciová společnost vznikne. Výjimkou je úhrada zřizovacích výdajů nebo vrácení emisních kursů zakladatelům.

Splnění vkladové povinnosti konstatuje správce vkladů v písemném prohlášení o splnění vkladové povinnosti nebo její části jednotlivými vkladateli. Toto prohlášení se přikládá k návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku.

Pokud by správce vkladů uvedl v prohlášení vyšší částku, než ve které byla vkladová povinnost splněna, ručil by věřitelům společnosti za její dluhy až do výše vzniklého rozdílu. Toto ručení správce vkladů zaniká, nebyla-li pohledávka vůči společnosti uplatněna u soudu do pěti let od vzniku společnosti, tedy od jejího zápisu do obchodního rejstříku.

Zároveň správce vkladů má povinnost předat každému upisovateli písemné potvrzení, které obsahuje:

  • druh, počet a jmenovitou hodnotu upsaných akcií, jejich formu nebo informaci, že budou vydány jako zaknihované cenné papíry;
  • celkovou výši emisního kursu upsaných akcií;
  • rozsah splacení emisního kursu upsaných akcií.

Nepeněžité vklady a jejich oceňování

V některých případech zakladatelé, resp. akcionáři přistupují k vnášení nepeněžitých vkladů, místo vkladu peněžitého. Typicky se může jednat například o pozemek.

Nepeněžitý vklad se do společnosti vnáší před jejím vznikem, v praxi tedy před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku. Při zvýšení základního kapitálu jsou nepeněžité vklady do společnosti vneseny před podáním návrhu na zápis nové výše základního kapitálu do obchodního rejstříku.

Základní právní úprava pro oceňování nepeněžitých vkladů je obsažena v § 251 ZOK. Podle něj se cena nepeněžitého vkladu určí na základě znaleckého posudku, přičemž nesmí být vyšší, než kolik činí částka určená znalcem. Zákon tedy nevyžaduje, aby cena nepeněžitého vkladu byla shodná s částkou určenou znalcem – může být nižší, ne však vyšší.

Znalecký posudek k určení ceny nepeněžitého vkladu přitom musí obsahovat alespoň popis nepeněžitého vkladu, použité způsoby jeho ocenění a údaj o tom, zda cena nepeněžitého vkladu odpovídá alespoň úhrnnému emisnímu kursu akcií, které mají být společností vydány jako protiplnění za tento nepeněžitý vklad, a dále částku, na kterou se nepeněžitý vklad oceňuje. Znalecký posudek pak musí společnost založit do sbírky listin rejstříkového soudu.

Odměna znalce za zpracování posudku se určí dohodou a hradí ji společnost (tedy nikoli zakladatel/akcionář, který plní vkladovou povinnost). Vedle odměny náleží znalci také náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku. V případě, že společnost nakonec nevznikne (není zapsána do obchodního rejstříku), hradí odměnu společně a nerozdílně zakladatelé.

Prodlení s plněním vkladové povinnosti

Vkladová povinnost je základní zákonnou povinností akcionáře. Akcionář jí nemůže být zproštěn (s výjimkou snížení základního kapitálu). Vkladová povinnost tedy akcionáři nemůže být ze strany společnosti nijak „odpuštěna“.

Ocitne-li se akcionář se splacením emisního kusu akcií v prodlení, je povinen uhradit společnosti úrok z prodlení z dlužné částky ve výši dvojnásobku sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výše úroku z prodlení podle nařízení vlády odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů), ledaže stanovy určí jinak. Stanovy mohou výši úroku upravit odlišně v obou směrech – jako vyšší i nižší, než je zákonná výše. Dokonce může být stanovami úrok z prodlení i zcela vyloučen.

Postup při prodlení akcionáře s plněním vkladové povinnosti je následující. Nejprve představenstvo (resp. statutární ředitel) vyzve akcionáře, aby vkladovou povinnost nebo její část, s níž je v prodlení, splnil v dodatečné lhůtě určené stanovami společnosti. Není-li dodatečná lhůta určena ve stanovách, činí lhůta podle zákona 60 dnů ode dne doručení výzvy akcionáři.

Jestliže ani po této výzvě akcionář vkladovou povinnost nesplní a lhůta uplyne marně, představenstvo (resp. statutární ředitel) akcionáře vyloučí ze společnosti pro akcie, ohledně nichž vkladovou povinnost nesplnil.

Pokud byl vydán zatímní list, je akcionář též vyzván k jeho odevzdání a neodevzdá-li jej, představenstvo či statutární ředitel prohlásí zatímní list za neplatný a oznámí to písemně akcionáři. Zároveň se toto rozhodnutí oznamuje akcionářům způsobem stanoveným pro svolání valné hromady a také se zveřejňuje.

Společnost má možnost za určitých podmínek vrácené akcie prodat a získané plnění pak vyplatí akcionáři, samozřejmě po započtení pohledávek za vyloučeným akcionářem, které vznikly z důvodu porušení jeho povinností, případně též po započtení prokázaných účelně vynaložených nákladů.

Nebyl-li zatímní list vydán, přechází marným uplynutím dodatečné lhůty nesplacená akcie na společnost. Vyloučený akcionář přitom ručí za splacení emisního kursu jím upsaných akcií.

Zákon však dává společnosti možnost od výše uvedeného postupu upustit, pokud představenstvo či statutární ředitel přijme jiné opatření. Takovým jiným opatřením má zákonodárce zřejmě na mysli například návrh na snížení základního kapitálu upuštěním od vydání akcií, který by byl předložen valné hromadě, případně se také představenstvo či statutární ředitel mohou rozhodnout akcionáře ze společnosti nevyloučit a splacení emisního kursu akcií na něm vymáhat. Tehdy by přicházel v úvahu i úrok z prodlení, případně také vymáhání škody, kterou akcionář svým prodlením způsobil.

Prodlení akcionáře se splněním vkladové povinnosti má však ještě jeden důležitý důsledek. Akcionář, který je v prodlení se splněním vkladové povinnosti, totiž v rozsahu svého prodlení nemůže vykonávat své hlasovací právo – nemůže tedy hlasovat na valné hromadě společnosti.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

 

Právo na podíl na zisku

Ačkoli pohnutky k majetkové účasti na akciové společnosti mohou být různé, zřejmě tou nejčastější je snaha dosáhnout zisku z podnikání společnosti. Podíl akcionáře na zisku akciové společnosti se označuje jako dividenda.

Právo akcionáře na podíl na zisku je úzce spjato s jeho vkladovou povinností (patří mezi práva spojená s akcií) a je upraveno v § 348 a nás. ZOK.

Akcionář má právo na podíl na zisku, který valná hromada schválila k rozdělení mezi akcionáře. Kroky, které předcházejí vyplacení podílu na zisku, tedy představuje zejména sestavení účetní závěrky společnosti, svolání valné hromady, schválení účetní závěrky valnou hromadou a její rozhodnutí o tom, jak bude naloženo se ziskem, který společnost v uplynulém období vytvořila.

V případě jednočlenné akciové společnosti o zisku rozhodne jediný akcionář při výkonu působnosti valné hromady. Výjimku představují akcie, s kterými je spojen pevný podíl na zisku – u těch se rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku nevyžaduje.

Četná judikatura přitom dovodila, že usnesení valné hromady, která rozhoduje o rozdělení zisku mezi akcionáře na základě účetní závěrky, nemůže být přijato po uplynutí lhůty šesti měsíců od skončení předcházejícího účetního období, za které je příslušná účetní závěrky sestavena.

Aby tedy mohla společnost vyplatit akcionářům jejich podíl na zisku, musí valná hromada o rozdělení zisku rozhodnout do šesti měsíců od skončení účetního období (nejčastěji tedy do 30. 6. následujícího roku, shoduje-li se účetní období společnosti s kalendářním rokem).

Kromě výše uvedených podmínek je k vyplacení zisku dále zapotřebí rozhodnutí statutárního orgánu společnosti (představenstva, event. statutárního ředitele) o vyplacení podílu na zisku. Zároveň je statutární orgán povinen v souladu s § 40 odst. 1 ZOK před vydáním rozhodnutí zvážit, zda by vyplacení zisku nemohlo mít za důsledek úpadek společnosti; v takovém případě společnost zisk vyplatit nesmí.

Dále společnost nesmí rozdělit zisk (ani jiné vlastní zdroje) mezi akcionáře, pokud se ke dni skončení posledního účetního období vlastní kapitál vyplývající z řádné nebo mimořádné účetní závěrky nebo vlastní kapitál po tomto rozdělení sníží pod výši upsaného základního kapitálu zvýšeného o fondy, které nelze rozdělit mezi akcionáře.

Částka k rozdělení mezi akcionáře nesmí překročit výši hospodářského výsledku posledního skončeného účetního období zvýšenou o nerozdělený zisk z předchozích období a sníženou o ztráty z předchozích období a o příděly do rezervních, příp. jiných fondů.

Neupravují-li stanovy společnosti ve vztahu k určitému druhu akcií jinak, určuje se podíl na zisku poměrem akcionářova podílu k základnímu kapitálu. Záleží však na tom, jaké druhy akcií společnost emitovala a jaká práva jsou s nimi spojena.

Podíl na zisku se vyplácí v penězích, neurčují-li stanovy společnosti jinak. Lze si představit například i výplatu zisku v naturáliích, resp. výrobcích společnosti (dříve označováno jako „deputát“). V každém případě, předmětem výplaty zisku jiným způsobem než v penězích, musí být zastupitelné věci, aby nebyl žádný z akcionářů zvýhodněn, či naopak znevýhodněn.

U nepeněžité dividendy však může být problematické její ocenění, resp. určení ceny předmětu plnění, které je nezbytné. Pokud tedy společnost zvažuje stanovami upravit nepeněžitou dividendu, lze doporučit co nejvíce úpravu konkretizovat, a to včetně způsobu ocenění, výplaty apod.

Podíl na zisku je splatný do 3 měsíců od schválení účetní závěrky. Společnost jej vyplácí na své náklady a nebezpečí pouze bezhotovostním převodem na účet akcionáře vedený v seznamu akcionářů. Pro případ, kdy společnost seznam akcionářů nevede z důvodu jeho nahrazení evidencí zaknihovaných cenných papírů, zákon sice vyplácení dividendy výslovně neupravuje, nicméně převládá názor, že společnost v takovém případě dividendu vyplácí na účet akcionáře uvedený v evidenci zaknihovaných cenných papírů.

Zásadní pro výplatu podílu na zisku je určení rozhodného dne – ten zjednodušeně řečeno určuje, v který den se představenstvo či statutární ředitel podívá do seznamu akcionářů na to, komu vlastně podíl na zisku vyplatí. Zásadní je určení rozhodného dne zejména pro akcionáře, kteří akcie nabyli nově těsně před konáním valné hromady, rozhodující o výplatě dividendy.

Rozhodným dnem pro uplatnění práva na podíl na zisku je obecně rozhodný den k účasti na valné hromadě, která o výplatě podílu na zisku rozhodla, neurčí-li stanovy jinak.

Má-li společnost ve svém majetku nějaké vlastní akcie, i ve vztahu k nim můžeme hovořit o podílu na zisku. Ten však v souladu s ust. § 309 odst. 2 ZOK v takovém případě zaniká jeho splatností a nevyplacený zisk je převeden na účet nerozděleného zisku z minulých let.

Podíl na zisku se zásadně nevrací; výjimkou je situace, kdy osoba, které byl podíl na zisku vyplacen, věděla nebo měla vědět, že při vyplacení byly porušeny zákonné podmínky. V pochybnostech se předpokládá dobrá víra akcionáře.

Právo na podíl na zisku je samostatně převoditelné ode dne, kdy valná hromada rozhodla o jeho výplatě.

Zdanění dividendy

Dividenda vyplácená akcionáři – fyzické osobě je vždy předmětem daně z příjmů.

Vyplácí-li podíl na zisku česká obchodní společnost, je dividenda jako příjem fyzické osoby obvykle zdaňována zvláštní sazbou daně vybíranou srážkou („srážkovou daní“) dle § 36 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve výši 15 %.

Jde-li o akcionáře – zahraniční fyzickou osobu (resp. daňového nerezidenta), určí výši a podmínky zdanění příslušná smlouva o zamezení dvojího zdanění. Srážku daně provádí přímo společnost, která dividendu akcionáři vyplácí. Jestliže je fyzické osobě vyplácena dividenda ze zahraničí, je rovněž předmětem daně a akcionář ji musí zahrnout do svého daňového přiznání podle úpravy o daních z příjmů (v současnosti jsou tedy rovněž zdaňovány 15% daní z příjmů).

Dividenda vyplácená akcionáři – právnické osobě je předmětem daně z příjmů právnických osob. Zákon o daních z příjmů však pro některé případy, týkající se vztahu mateřských a dceřiných společností, stanovuje osvobození od daně.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech

 

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek