English version
Prekluzivní neboli také propadná lhůta je lhůta, ve které právo musí být uplatněno, jinak zaniká a soud k zániku přihlíží i bez návrhu stran. V zákoníku práce jsou za prekluzivní lhůty považovány lhůty stanovené v § 330.
V nedávné minulosti Nejvyšší soud vydal dva rozsudky, které ačkoli mají velmi podobný skutkový základ, přinášejí zcela odlišné řešení. Jedná se o rozsudek vydaný pod sp. zn. 21 Cdo 5088/2015 a o rozsudek sp. zn. 21 Cdo 343/2018. V obou případech Nejvyšší soud posuzoval, dokdy může zaměstnanec podat žalobu na neplatné rozvázání pracovního poměru.
Ať dojde k rozvázání pracovní poměru jakoukoli formou (výpověď, dohoda) a z jakéhokoli důvodu, zákoník práce říká, že je možné podat žalobu na neplatnost rozvázání, a to nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit. Otázkou je, zda běh takovéto lhůty může být přerušen a jakým způsobem lhůta po přerušení běží dál. Důvodem pro přerušení by mohly být překážky, které znemožňují žalobu podat.
Rozdíl mezi oběma zmíněnými rozsudky je ten, že v jednom případě Nejvyšší soud judikuje, že k přerušení lhůty vůbec nedošlo, a v druhém případě nejenže došlo k přerušení lhůty, ale že po odpadnutí překážky se lhůta ještě prodloužila o 6 měsíců.
Nejlépe si lze celou situaci představit na konkrétním příkladu. Zaměstnanec dostane výpověď 15. září, výpovědní lhůta bude v tomto případě dvouměsíční a začne běžet 1. října, skončí 30. listopadu. Od 1. prosince běží lhůta pro podání žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru, která by za normálních okolností skončila 31. ledna následujícího roku. V době, kdy bylo možné podat žalobu – konkrétně 15. prosince zaměstnanec vážně onemocní (nemocí, která mu znemožňuje podání žaloby, pobyt v nemocnici, vážné zdravotní komplikace apod.).
Nejvyšší soud v případě, který posuzoval podle starého občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), dospěl k závěru, že k přerušení lhůty nedošlo a lhůta pro podání žaloby skutečně doběhla a fakticky propadla 31. ledna. V druhém případě, kdy byl případ již posuzován podle NOZ, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ode dne počátku nemoci došlo k přerušení běhu lhůty a následovně od okamžiku, kdy překážka odpadla (zaměstnance se uzdravil např. 20. dubna), běží ještě 6 měsíců pro podání žaloby, tedy do 20. října.
Důvodem takto významně rozdílného přístupu je NOZ, který na rozdíl od minulosti přináší zásadu, že pro běh prekluzivních (propadných) lhůt se použijí ustanovení o běhu promlčení (viz § 654 odst. 2 občanského zákoníku). To dříve nebylo možné. Nejsou-li tedy v pracovněprávních předpisech pravidla pro běh lhůty výslovně upravena (jako např. u výpovědi § 53), je nutné s účinností od 1. 1. 2014 při určování začátku, běhu a konce lhůty vycházet z ustanovení § 605 a následujících NOZ.
V praxi budou činit potíže zejména situace, kdy dojde k tzv. stavění (přerušení běhu) lhůty, tzn., že lhůta přestává z určitých důvodů běžet a po odpadnutí překážky běží (pokračuje) dál. V praxi nejčastější problém bude způsobovat právě § 72 a žaloby na neplatné rozvázání pracovního poměru. Pokud dojde ke stavění lhůty např. z důvodu nemoci zaměstnance, prodlouží se stávající dvouměsíční lhůta pro podání žaloby nejen o dobu nemoci bývalého zaměstnance, ale až o 6 měsíců po odpadnutí překážky.
Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Kateřina Kozáková
