English version
Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) existuje teprve od roku 2013, ale během této krátké doby si získal pověst špičkového pracoviště, které je schopné konkurovat těm nejlepším na světě. I proto jsme požádali o rozhovor jeho zastupujícího ředitele profesora Vladimíra Kučeru.
Jak to vypadá dnes?
Situace se jednoznačně zlepšila. Hodně nás táhne Německo. Má tu své firmy, které na zavádění robotizace dbají, a prohlubuje se i spolupráce na akademické půdě.
Mohl byste uvést příklad?
Určitě, namátkou zmíním evropský projekt optimalizace provozu výrobních linek nazvaný ARUM, kterého se za CIIRC jako vedoucí týmu konsorcia zúčastnil profesor Vladimír Mařík. Úkolem bylo optimalizovat výrobní linku pro trup letadla Airbus A350, kterou prochází až pět milionů součástek. Problém je, že při spouštění chvíli trvá, než se linka nastaví, tenhle interval bylo třeba zkrátit. Také se výroba často zastavuje kvůli zdržení dodávky a podobně. Zkrátka snahou bylo lepší nastavení a souhra mezi jednotlivými roboty.
Na seznamu našich průmyslových partnerů jsou světoví lídři v oboru i malé a střední české firmy.
Jaký byl výsledek?
Výrobní proces se podařilo zkrátit o 13–15 procent, což je neuvěřitelně vysoké číslo, vzhledem k tomu, že bylo nutné se potýkat s obrovským množstvím součástek a variabilitou. Není divu, že firma Airbus požádala o další spolupráci v rámci smluvního výzkumu a v rámci evropského projektu DIGICOR.
Kam se z vašeho pohledu robotizace obecně vyvíjí?
Tahle problematika obsahuje mnoho neznámých. Když se ale podívám tam, kam dohlédnout lze, tak podle mě díky internetu stále více směřujeme k dálkovému ovládání výrobních linek a robotů. Z toho vyplývá, že výrobu by si klidně mohl obstarávat zákazník sám. Továrny a provozy by mohly být kdekoli, tam, kde jsou zdroje, protože výrobu by šlo zadávat na dálku. Je to nicméně hudba budoucnosti, která souvisí s mnoha společenskými aspekty, jako je zaměstnanost, obava z robotů a podobně. Po revoluci technologické by tedy musela následovat i revoluce společenská.
V angličtině ale výraz „industry“ neznamená je průmyslovou výrobu, je to všechno, co dává práci, tzn. ekonomika, medicína, domácnost atd. Tam všude půjde roboty používat jako asistenty pro starší či nemocné lidi. Ať už pro lékaře při vyšetřování či operacích, v biomedicíně třeba pro monitorování pohybu očí, nebo také pro zpracování velkého množství dat, což pomůže lékaři určit diagnózu atd.
O spolupráci akademického prostředí a firem, kterou jste už také zmínil, se mluví hodně. Jak tohle zvládá CIIRC?
Seznam našich průmyslových partnerů je poměrně rozsáhlý. Vidíte, že jsou na něm jak světoví lídři v oboru, například Siemens, Škoda Auto, KUKA, IBM, ABB, Eaton, Festo či Rockwell Automation, ale i malé a střední české firmy. Máme s nimi společné laboratoře a projekty, ale hlavně: Máme takzvaný Testbed.
Co to je?
Experimentální pružná výrobní linka. Slouží k tomu, aby si malé firmy mohly ověřit funkčnost svých řešení, ještě než je zavedou napevno. Nazýváme ji po německém vzoru Testbed pro Průmysl 4.0, protože Němci jsou v tom našimi největšími partnery a vzory. Je to pracoviště vybavené několika velkými a několika malými roboty a pružnou výrobní linkou, která se dá přestavovat podle potřeby zákazníků. Lze na ní testovat posloupnost výroby, ale hlavně je řízena teleprezenčně, tedy na dálku, pomocí internetu. Takže dole v suterénu máme velké obráběcí roboty, které ovšem můžeme řídit seshora. Díky VR brýlím vidíme stroj a součástku před sebou, jako bychom tam byli. Testbed ovšem zatím není zcela hotový, stále ho budujeme.
Převzato z časopisu Export Journal
