Řízení o přestupcích a sankce za přestupky ukládané podle nového přestupkového zákona

15. 11. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Nový přestupkový zákon zjednodušuje a zpřesňuje problematiku správní odpovědnosti. Zákon o odpovědnosti za přestupky poskytuje obecnou právní úpravu správní odpovědnosti, která dosud chyběla. Článek seznamuje se základní úpravou přestupkového řízení a se sankcemi, které lze za přestupky uložit.

Podrobný obsah

Úvod

V červenci 2017 nabyl účinnosti nový přestupkový zákon, který zcela mění, zjednodušuje a zpřesňuje problematiku správní odpovědnosti. Dříve značně roztroušená právní úprava byla sjednocena do zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též jako „přestupkový zákon“), který je doplněn zákonem č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.

Významným přínosem nové úpravy je sjednocení přestupků, správních deliktů podnikajících fyzických osob a správních deliktů právnických osob, které jsou nově zahrnuty pod jednotný pojem přestupek. Přestupkem je dle přestupkového zákona společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.

Zákon o odpovědnosti za přestupky poskytuje obecnou právní úpravu správní odpovědnosti, která dosud chyběla. Obsahuje nejen obecná ustanovení o odpovědnosti, okolnostech vylučující protiprávnost, správních trestech a jejich ukládání, ale upravuje též samotné řízení o přestupcích.

Tento článek navazuje na článek s názvem „Odpovědnost za přestupky podle nového přestupkového zákona“, kdy cílem je seznámit čtenáře se základní úpravou přestupkového řízení a se sankcemi, které lze za přestupky uložit.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Řízení o přestupcích

Přestupky jsou projednávány v rámci přestupkového řízení, které je zvláštním druhem správního řízení. Primární právní úpravou, kterou se přestupkové řízení řídí, je nový přestupkový zákon. Subsidiárně se pak použije zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. To znamená, že pokud přestupkový zákon určitou záležitost neupravuje, použijí se ustanovení právě správního řádu.

Příslušný orgán

Věcně příslušným orgánem k projednávání přestupků je v drtivé většině případů obecní úřad, popř. obecní úřad s rozšířenou působností, který má tzv. zbytkovou působnost.

Obecní úřad je příslušný rozhodovat o přestupcích:

  • a) proti pořádku v územní samosprávě: tj. přestupek, kterého se fyzická osoba, právnická osoba či podnikající fyzická osoba dopustí tím, že poruší povinnost stanovenou v obecně závazné vyhlášce obce či kraje;
  • b) proti veřejnému pořádku: např. znečistí veřejné prostranství, poruší noční klid atd., blíže viz §5 zákona č. 251/2016. Sb., o některých přestupcích;
  • c) proti občanskému soužití: např. ublíží jinému na cti, dopustí se vůči jinému schválnosti atd., blíže viz §7 zákona o některých přestupcích;
  • d) proti majetku: např. krádež, podvod či zpronevěra, pokud nejsou trestným činem, apod., blíže viz §8 zákona o některých přestupcích.

V ostatních případech, tj. pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, je příslušným orgánem obecní úřad s rozšířenou působností. Seznam obecních úřadů s rozšířenou působností obsahuje zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností.

Pro úplnost je vhodné zmínit, že starosta obce může zřídit speciální komisi, která přestupky bude projednávat místo příslušného obecního úřadu, určí též, které přestupky může komise namísto obecního úřadu projednat.

Místně příslušnou obcí, popř. obcí s rozšířenou působností, je obec, v jejímž obvodu byl přestupek spáchán. Nelze-li takovéto místo určit (popř. přestupek byl spáchán v cizině), je místně příslušná obec, v jejímž obvodu měl podezřelý naposledy trvalý pobyt v případě nepodnikající fyzické osoby, v případě právnické osoby či podnikající fyzické osoby je pak rozhodné její sídlo, popř. místo výkonu činnosti či místo, kde má taková osoba majetek. Nelze-li místní příslušnost určit ani takto, je místně příslušnou obec, v jejímž obvodu vyšel přestupek nejdříve najevo.

Příklad: Společnost XY se sídlem v Českých Budějovicích je podezřelou ze spáchání přestupku proti majetku, který se prokazatelně stal na území městské části Praha 4. Věcně a místně příslušným orgánem pro projednání přestupku proto bude úřad příslušné městské části Prahy. Avšak v případě, že by místo spáchání přestupku nebylo možné určit, byl by věcně a místně příslušným úřadem Magistrát města České Budějovice.

Účastníci řízení

Obecně

Dle nového přestupkového zákona jsou účastníky řízení obviněný, poškozený a vlastník věci, která může být nebo byla zabrána.

Poslední dva jmenovaní jsou účastníky jen pro tu část řízení, která se jich bezprostředně týká, tj. poškozený v části, která se týká jím uplatňovaného nároku na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení; vlastník věci pak v té části řízení, která se týká zabrání věci či náhradní hodnoty.

Účastníky řízení však nemusí být všechny tyto osoby, ve většině případů je účastníkem pouze podezřelý. Je též vhodné zmínit, že stará úprava řízení o přestupcích mezi účastníky řadila i navrhovatele, tj. osobu, na jejíž návrh bylo řízení zahájeno. Nový přestupkový zákon však tuto možnost zrušil, tudíž i institut navrhovatele ztratil na významu.

Obviněný

Obviněným se stává osoba podezřelá z přestupku v okamžiku, kdy proti ní byl učiněn první úkon v řízení. Je však nutné zmínit, že i v případě řízení o přestupku platí presumpce neviny, tedy na obviněného se hledí jako na nevinného, dokud není na základě pravomocného rozhodnutí o přestupku vyslovena jeho vina. Platí rovněž zásada „in dubio pro reo“, tedy jsou-li pochybnosti o vině obviněného, měl by správní orgán rozhodnout ve prospěch obviněného.

Mezi základní práva obviněného v rámci řízení o přestupku patří především právo navrhovat důkazy na svou obhajobu, vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které se mu dávají za vinu, podávat návrhy na opravné prostředky, klást svědkům a znalcům při ústním jednání otázky. Obviněný má též právo na bezplatného tlumočníka v případě, že nemluví českým jazykem. Je též nutné mít na paměti, že obviněný má právo nevypovídat a nesmí být tudíž žádným způsobem k výpovědi nucen, potažmo ani k samotnému doznání.

Mezi další práva, která mají i další výše zmínění účastníci řízení ve vztahu k části řízení, jež se jich bezprostředně týká, patří např. právo nahlížet do spisu, být vyrozuměn o zahájení řízení o přestupku, právo vyjádřit se k podkladům před rozhodnutím o přestupku, právo na oznámení rozhodnutí apod. Nový přestupkový zákon přesný výčet práv účastníků řízení neobsahuje, je nutné proto vzít v potaz i úpravu práv, která je obsažena ve správním řádu.

Poškozený

Poškozeným je osoba, jíž byla přestupkem způsobena škoda nebo na jejíž úkor se obviněný spácháním přestupku bezdůvodně obohatil a která zároveň uplatnila nárok na náhradu škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení.

O možnosti uplatnit výše jmenované nároky musí být osoba, které byla přestupkem spáchaná škoda (resp. na jejíž úkor se obviněný obohatil), bezodkladně vyrozuměna příslušným správním orgánem. Ten ji též informuje o případném nařízeném ústním jednání, v rámci kterého se přestupek bude projednávat. Nárok na náhradu škody (resp. bezdůvodného obohacení) lze uplatnit nejpozději při prvním ústním jednání či ve lhůtě, kterou příslušný správní orgán určí. O tom musí být poškozený správním orgánem též náležitě poučen.

Vlastník věci

Vlastník věci, která může být nebo byla zabrána, je účastníkem řízení o přestupku v případě, že se rozhoduje či bylo rozhodnuto o zabrání věci podle ust. § 53 přestupkového zákona, ve kterém jsou upraveny podmínky pro zabrání věci. Vždy však platí, že zabrat věc lze pouze v případě, že to vyžaduje bezpečnost osob či majetku nebo jiný obdobný zájem (typicky se tedy bude jednat např. o zabrání zbraně).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Průběh řízení o přestupku

Ohledně průběhu řízení o přestupku se subsidiárně použije správní řád. Není-li dále stanoveno jinak, platí obecně informace uvedené k průběhu správního řízení v článku Správní řád.

Zahájení řízení

Řízení o přestupku se zahajuje vždy a pouze z moci úřední. Dříve upravená možnost zahájit řízení na návrh byla v novém přestupkovém zákoně opuštěna.

Správní orgán zahájí řízení o každém přestupku, o kterém se dozví, a to buď na základě poznatků z vlastní činnosti či na základě oznámení jiných správních orgánů (typicky policie), popř. fyzických či právnických osob. Je však nutné upozornit na skutečnost, že oznámení o spáchání přestupku nemusí vždy vést k zahájení přestupkového řízení, záleží vždy na správním orgánu, aby určil, zda k spáchání přestupku došlo či nikoli. Rovněž je nezbytné mít na paměti, že oznamovatel je o výsledku svého podnětu vyrozuměn jen v případě, pokud o to výslovně požádal.

Řízení je zahájeno okamžikem doručení oznámení o zahájení řízení podezřelému z přestupku, popř. ústním vyhlášením. Se zahájením řízení jsou spojeny důležité následky – pozice podezřelého přeměňuje na pozici obviněného, od okamžiku zahájení řízení začínají rovněž běžet i lhůty pro vydání rozhodnutí. Podle přestupkového zákona musí být o přestupku rozhodnuto bezodkladně, nelze-li tak učinit, pak nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení.

Oznámení o zahájení řízení musí obsahovat popis skutku, o kterém má být v řízení rozhodováno, a jeho předběžná právní kvalifikace, která se však v průběhu řízení může měnit.

V případě některých přestupků (jedná se především o přestupky v oblasti občanského soužití, popř. ublížení na cti apod.) je pro zahájení řízení vyžadován souhlas osoby přímo postižené spácháním přestupku. Příkladem bude situace, kdy podezřelý veřejně zesměšní osobu A, a tím jí ublíží na cti. V takovém případě lze řízení o přestupku zahájit pouze se souhlasem osoby A. Správní orgán musí osobu přímo postiženou spácháním přestupku o jejím právu poučit a zároveň jí stanovit lhůtu, ve které je nutné souhlasu vyjádřit.

Ústní jednání

Ústní jednání o přestupku nemusí být nařízeno v každém řízení o přestupku. Nový přestupkový zákon vymezuje následující situace, kdy k nařízení ústního jednání dojde:

  • na požádání obviněného, je-li to nezbytné k uplatnění jeho práv;
  • z moci úřední, je-li to nezbytné pro zjištění stavu věci;
  • z moci úřední, je-li podezřelým mladistvý;
  • na požádání poškozeného, je-li to třeba k rozhodnutí o nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Pokud bylo nařízeno ústní jednání, příslušný správní orgán k němu všechny účastníky řízení předvolá. Ústní jednání by mělo být konáno vždy za účasti obviněného, aby mohl náležitě uplatnit všechna svá práva, která mu právní řád přiznává. To však neplatí v případě, kdy obviněný souhlasí s konáním ústního jednání bez vlastní přítomnosti či pokud se na jednání nedostaví bez omluvy či bez náležitého důvodu, to vše však platí, pouze pokud byl obviněný k ústnímu jednání náležitě předvolán.

Dokazování

Nový přestupkový zákon obsahuje zvláštní ustanovení týkající se otázky dokazování, respektive pouze výslechu.

Konkrétně je upraven výslech obviněného. K provedení výslechu přistoupí správní orgán za situace, kdy uzná, že výslech obviněného je nezbytný k uplatnění jeho práv, tzn. např. za situace, kdy správní orgán není přesvědčen o přesném průběhu skutku, má pochybnosti o osobě pachatele přestupku apod.

Je ovšem neoddiskutovatelným právem obviněného výpověď odmítnout. Zároveň platí, že k výpovědi, natož pak k samotnému doznání, nesmí být obviněný za žádných okolností nucen. Správní orgán má povinnost obviněného o tomto jeho právu před zahájením samotného výslechu řádně poučit.

Vedle možnosti odmítnout vypovědět však existují i situace, kdy správní orgán nesmí obviněného ohledně určitých skutečností vyslýchat (stejná omezení platí i pro výslech jiných osob). Obviněný proto nesmí být vyslýchán především ohledně utajovaných informací chráněných zákonem o ochraně utajovaných informací, nebo pokud by tak porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti (typicky se jedná o duchovního ve vztahu k osobě zpovídající se, o lékaře ve vztahu k pacientovi, o advokáta ve vztahu ke svému klientovi atp.). Toto omezení neplatí, byl-li obviněný své mlčenlivosti dle zvláštních předpisů zproštěn.

Pro úplnost je vhodné zmínit, že vedle výslechu obviněného obsahuje nový přestupkový zákon v oblasti dokazování i právo účastníků klást sobě navzájem otázky, stejně tak klást otázky znalcům či svědkům. Dotazovaná osoba má však podle přestupkového zákona právo odmítnout na otázku odpovědět. I u nich pak dále platí omezení uvedená výše, tj. zákaz výpovědi v případě utajovaných informací či v případě porušení státem uložené či uznané povinnosti mlčenlivosti.

Pro úplnost je rovněž vhodné uvést, že v řízení, které navazuje na výkon kontroly, mohou být jediným podkladem pro rozhodnutí správního orgánu o přestupku skutečnosti zjištěné při kontrole.

Skončení řízení

Přestupkové řízení může být skončeno několika způsoby. Mezi nejčastější způsoby skončení řízení patří vydání rozhodnutí o přestupku, ve kterém se vyslovuje vina obviněného, popřípadě, v němž je obviněný obvinění zproštěn, dále pak zastavení řízení či dohoda o narovnání.

Rozhodnutí o přestupku

Nejtypičtějším skončení řízení o přestupku je vydání rozhodnutí o přestupku, ve kterém je buď vyslovena vina obviněného a zároveň je mu obvykle za jeho protiprávní chování uložen správní trest, nebo je obviněný uznán nevinným. Je nutné zdůraznit, že až od právní moci rozhodnutí o přestupku (tj. od okamžiku uběhnutí lhůty pro podání odvolání pro rozhodnutí) se na obviněného s ohledem na zásadu presumpce neviny hledí jako na nevinného a musí s ním být v tomto smyslu rovněž po celou dobu přestupkového řízení zacházeno.

Příslušný správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bezodkladně; není-li to možné, tak nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení.

Zastavení řízení

Přestupkový zákon předpokládá i situace, když taxativně vymezí případy, kdy o vině obviněného není rozhodnuto a řízení je zastaveno.

Jedná se především o skutečnosti, kdy obviněný v průběhu řízení zemře či v případě právnické osoby zanikl, nebo obviněný požívá výsad a imunit, skutek nespáchal obviněný, skutek, o kterém se vede řízení, nenaplňuje všechny znaky přestupku (více v článku Odpovědnost za přestupky podle nového přestupkového zákona). Poměrně častým důvodem bude skutečnost, že obviněný v době spáchání skutku nedovršil patnáctý rok svého věku.

V případě, že je o totožném skutku vedeno trestní řízení, správní orgán řízení o přestupku zastaví usnesením vždy. Řízení o přestupku je ovšem možné znovu zahájit po ukončení trestního řízení, až na výjimky, které zákon stanoví (tj. bylo-li o skutku rozhodnuto, že se nestal, nespáchal jej obviněný, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, trestní stíhání bylo zastaveno na základě schválení narovnání, atd.)

Je též vhodné zmínit, že v ojedinělých případech může správní orgán zastavit řízení i tehdy, kdy bylo proti obviněnému vedle řízení o přestupku vedeno i trestní řízení za jiný skutek a správní trest, který by byl obviněnému v řízení o přestupku uložen, by byl zcela bezvýznamný k trestu, který byl obviněnému uložen v trestním řízení. Jako příklad lze uvést situaci, kdy by obviněnému byl v trestním řízení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 5 let a k tomu mu ve správním řízení hrozila za jiný skutek pokuta ve výši 1 000 Kč v rámci řízení o přestupku. Uvedená pokuta je k trestu odnětí svobody zcela bezvýznamná a řízení o přestupku by tak mohlo být zastaveno.

Narovnání

Přestupkový zákon umožňuje obviněnému a případnému poškozenému uzavřít mezi sebou dohodu o narovnání.

Pro obviněného je výhodou tohoto řešení skutečnost, že při schválení dohody o narovnání nedochází k pravomocnému vyslovení viny, se kterým jsou pro obviněného spojeny negativní následky (např. zápis do evidence přestupků). Poškozený naopak může ve značné míře ovlivňovat znění dohody, a tím uplatňovat své požadavky a zájmy v co největší možné míře.

Konečné znění dohody o narovnání schvaluje příslušný správní orgán, a to za splnění následujících podmínek:

  • takovýto způsob vyřízení věci není v rozporu s veřejným zájmem a je dostačující vzhledem k povaze a závažnosti přestupku, stejně tak k osobě obviněného a jeho osobním poměrům;
  • obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (takové prohlášení však musí být učiněno svobodně, vážně a určitě; obviněný k němu nesmí být donucen);
  • obviněný uhradil poškozenému škodu nebo mu vydal bezdůvodné obohacení;
  • obviněný složil na účet správního orgánu peněžní částku určenou k veřejně prospěšným účelům, kdy výše takové částky nesmí být zjevně nepřiměřená povaze a závažnosti přestupku a výši pokuty, kterou lze za takový přestupek uložit; výši peněžní částky a jejího příjemce určuje správní orgán.

Před vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání však musí správní orgán obviněného a poškozeného vyslechnout o způsobu a okolnostech uzavření dohody o narovnání a náležitě obviněného poučit o důsledcích takové dohody.

Správní orgán schválí dohodu o narovnání po výslechu obviněného a poškozeného a po jejich vzájemném prohlášení, že souhlasí se zněním dohody a že ji uzavřeli dobrovolně. Dnem nabytí právní moci rozhodnutí o schválení dohody o narovnání je řízení o přestupku skončeno.

Náklady řízení

Obviněný hradí náklady řízení tehdy, pokud byl uznán vinným. Náklady hradí paušální částkou, která je stanovena ve vyhlášce č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení.

Dle této vyhlášky je obecně určena částka paušálních nákladů ve výši 1 000 Kč.

Ve zvláště složitých případech nebo v případech, kdy byl přibrán znalec z jiného oboru než oboru dopravy nebo zdravotnictví odvětví psychiatrie nebo toxikologie se paušální částka zvyšuje o 2 500 Kč, tj. k základu paušálu na 3 500 Kč.

Pokud byl přibrán znalec z oboru dopravy nebo zdravotnictví odvětví psychiatrie nebo toxikologie, zvyšuje se paušální částka o 5 000 Kč, tj. min. 6 000 Kč. Paušální částka nákladů řízení po těchto zvýšeních však může činit nejvýše 10 000 Kč.

Vedle těchto nákladů řízení může správní orgán uložit obviněnému povinnost nahradit náklady poškozenému, které poškozený účelně vynaložil v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Správní orgán však tuto náhradu nákladů přizná, jen v případě, že poškozený uplatnil svůj návrh na náhradu škody a byl ve věci nároku na náhradu škody či nároku na vydání bezdůvodného obohacení úspěšný ohledně prokázání vzniku a výše způsobené škody.

Pokud byl poškozený v řízení úspěšný pouze částečně, přizná mu správní orgán poměrnou část jím účelně vynaložených nákladů. Viz též podkapitola Řízení o náhradě škody a o vydání bezdůvodného obohacení.

Odvolací řízení

Proti rozhodnutí o přestupku se lze odvolat, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. O možnosti odvolání musí být účastník řízení správním orgánem náležitě poučen.

Odvolání lze podle § 96 přestupkového zákona podat proti:

  • rozhodnutí, kterým byla vyslovena vina obviněného, kdy odvolání je oprávněn podat:
    • a) obviněný, a to v plném rozsahu;
    • b) poškozený pouze proti výroku o nároku na náhradu škody či nároku na vydání bezdůvodného obohacení, popř. výroku o nákladech účelně vynaložených poškozeným;
    • c) vlastník věci pouze proti výroku o zabrání věci či náhradní hodnoty;
    • d) v případě, že je obviněným mladistvý, může odvolání podat rovněž jeho zákonný zástupce, opatrovník či orgán sociálně-právní ochrany dětí, ale pouze ve prospěch obviněného;
  • rozhodnutí o schválení dohody o narovnání – odvolání může podat pouze ten, kdo dohodu o narovnání uzavřel; v případě mladistvého obviněného pak i jeho zákonný zástupce, opatrovník či orgán sociálně-právní ochrany dětí.

V rámci odvolacího řízení platí na rozdíl od trestního řízení zásada, že obviněný může na svou obhajobu uvádět nové skutečnosti a důkazy, které neuplatnil v rámci předchozího řízení. Pro ostatní účastníky je však tento princip omezen.

Včasně podané a přípustné odvolání má vždy odkladný účinek. To znamená, že dočasně nenastává právní moc a dokud nebude o odvolání rozhodnuto, nenastanou ani tím spojené účinky pravomocného rozhodnutí (např. nenastane povinnost zaplatit vyměřenou pokutu atd.). Odkladný účinek nelze v případě řízení o přestupku nikdy vyloučit.

Co se týče rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí, i zde je odlišná úprava oproti řízení trestnímu. Odvolací orgán v řízení o přestupku přezkoumává napadené rozhodnutí vždy v celém rozsahu, tj. není vázán námitkami, které jsou uvedeny v odvolání.

V rámci svého přezkumu odvolací správní orgán zjišťuje, zda napadené rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a zda není nesprávné. V případě, že shledá, že opak je pravdou, může odvolací orgán:

  • napadené rozhodnutí nebo jeho část zrušit a řízení zastavit;
  • napadené rozhodnutí nebo jeho část zrušit a věc vrátit správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal – v takovém případě je pak správní orgán vázán právním názorem odvolacího správního orgánu;
  • napadené rozhodnutí nebo jeho část za splnění určitých podmínek změnit; při tom však platí, že odvolací správní orgán nemůže změnit výrok týkající se uloženého trestu, popř. výrok o náhradě škody či výrok o vydání bezdůvodného obohacení v neprospěch obviněného. To znamená, že pokud bylo v napadeném rozhodnutí stanoveno, že obviněný je povinen zaplatit pokutu ve výši 5 000 Kč, nemůže mu samotný odvolací orgán uložit zaplacení pokuty ve výši 8 000 Kč. Snížení takové pokuty však možné je.

Na závěr je vhodné poznamenat, že odvolání se řadí mezi řádné opravné prostředky, tzn., že je možné jej podat do okamžiku, než rozhodnutí nabyde právní moci.

Nicméně i po právní moci rozhodnutí lze rozhodnutí o přestupku ve velmi omezeném okruhu případů změnit. Jedná se o institut „nového rozhodnutí“ (dle ust. § 99 přestupkového zákona), jehož praktické využití lze shledat zejména v možnosti upuštění od zbytku správního trestu, kterým byl uložen zákaz činnosti pachateli přestupku; druhým institutem je přezkumné řízení (dle ust. § 100 přestupkového zákona).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Řízení o náhradě škody a o vydání bezdůvodného obohacení

Jak již bylo uvedeno výše, poškozený, kterému byla spáchaným přestupkem způsobena škoda či na jehož úkor se pachatel bezdůvodně obohatil, může požadovat náhradu škody v rámci samotného řízení o přestupku. Svůj nárok však musí příslušnému správnímu orgánu včas oznámit, o čemž by měl být opět správním orgánem náležitě poučen.

Správní orgán v prvé řadě působí na pachatele, aby dobrovolně škodu nahradil či vydal bezdůvodné obohacení poškozenému. Pokud tak pachatel dobrovolně učiní, bere se takovéto jednání jako polehčující okolnost, která má podstatný vliv na následné stanovování správního trestu.

Pokud se však správnímu orgánu nepodaří přimět pachatele, aby dobrovolně poškozenému škodu plnil, rozhodne o povinnosti pachatele nahradit poškozenému škodu či vydat mu bezdůvodné obohacení autoritativně, a to za splnění následujících podmínek:

  • škoda (popř. bezdůvodné obohacení) byla způsobena spácháním daného přestupku, a současně
  • její výše byla spolehlivě zjištěna.

Pokud však nejsou výše uvedené podmínky splněny, neznamená to, že by tím poškozený zcela ztrácel právo domoci se náhrady škody či bezdůvodného obohacení. Správní orgán ho s jeho nárokem, stejně jako v řízení trestním, odkáže na občanskoprávní soud, popř. jiný orgán veřejné moci.

Stejně platí v případě, kdy poškozenému byla v řízení o přestupku přiznána pouze částečná náhrada škody či částečné vydání bezdůvodného obohacení; ve zbytku poškozeného správní orgán odkáže opět na soud či jiný orgán veřejné moci.

Příkazní řízení

Zvláštním typem rozhodnutí o přestupku je příkazní řízení, které zjednodušuje, zkracuje a zlevňuje celé řízení o přestupku.

V případě, že je správní orgán na základě předložených podkladů přesvědčen o skutkových zjištěních vztahujících se k určitému přestupku (tedy že nemá pochyby o tom, že se přestupek stal a kdo jej spáchal), může rozhodnout o spáchaném přestupku formou příkazu, popř. příkazu na místě, a to aniž by nařizoval ústní jednání či prováděl dokazování podle správního řádu.

Příkaz

V okamžiku, kdy je příkaz obviněnému doručen, má obviněný právo podat proti příkazu odpor, kterým vyjadřuje svůj nesouhlas s obsahem příkazu.

Podáním odporu je příkaz automaticky zrušen a o přestupku je dále rozhodováno v rámci standardního řízení o přestupku. Je však nutné zdůraznit, že byl-li podán odpor, v následném řízení nelze obviněnému v řízení uložit jiný druh správního trestu s výjimkou napomenutí nebo vyšší výměru správního trestu, než mu byl uložen v příkazu (např. byl-li v příkazu stanoven správní trest pokuty, nemůže pak správní orgán v rámci klasického řízení uložit místo něj správní trest zákazu činnosti).

To však neplatí, pokud správní orgán změní ve standartním řízení kvalifikaci skutku (např. sezná, že obviněný místo přestupku krádeže spáchal zpronevěru). Není-li odpor ve stanovené lhůtě podán, nabývá příkaz právní moci a stává se vykonavatelným.

Je však nutné zdůraznit, že rozhodování o přestupku prostřednictvím příkazu je omezeno. Správní orgán nemůže rozhodnout formou příkazu, pokud:

  • je rozhodováno o nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nebo
  • má být uložen správní trest mladistvému (to neplatí v případě, že je ukládána pokuta formou příkazu na místě, o kterém je pojednáno níže), nebo
  • má být uložen správní trest osobě s omezenou svéprávností, nebo
  • se jedná o řízení, které je zahajováno se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku (viz podkapitola „Zahájení řízení“).

Příkazem lze uložit pouze některé druhy správních trestů, tzn. napomenutí, pokutu, zákaz činnosti, či propadnutí věci či náhradní hodnoty (blíže k sankcím viz podkapitola Správní tresty).

Příkaz na místě

Příkaz na místě nahradil dřívější blokové řízení. Ve většině případů vede příkaz na místě k ještě větší hospodárnosti a rychlosti rozhodování o spáchaném přestupku, než v případě klasického příkazu.

Příkaz na místě se od klasického příkazu liší především v následujících bodech:

  • příkazem na místě lze uložit pouze správní trest napomenutí nebo pokutu;
  • výše pokuty je limitována, kdy příkazem na místě lze uložit pokutu nejvýše 10 000 Kč; v případě mladistvých max. 2 500 Kč (tato výjimka se neuplatní v případě, že mladistvý je fyzickou osobou podnikající);
  • obviněný musí výslovně s rozhodnutím formou příkazu na místě souhlasit;
  • proti příkazu na místě není možný odpor, příkaz na místě se stává pravomocným okamžikem podpisu obviněného, který tím vyjadřuje s rozhodnutím svůj souhlas.

Pokud je příkazem na místě ukládána pokuta, obdrží obviněný tzv. příkazový blok, který lze považovat za písemné vyhotovení rozhodnutí o daném přestupku.

Jako typický příklad příkazu na místě lze uvést pokutu za rychlou jízdu, která byla řidiči uložená policistou.

Správní tresty

Nový přestupkový zákon zakotvuje, že za přestupek lze uložit následující správní tresty:

  • napomenutí
  • pokuta
  • zákaz činnosti
  • propadnutí věci nebo náhradní hodnoty
  • zveřejnění rozhodnutí o přestupku

Obecně platí zásada, že výše uvedené správní tresty lze ukládat samostatně nebo je kombinovat (např. lze naráz uložit správní trest zákazu činnosti a k tomu pokutu). Tento princip má však jednu výjimku, napomenutí nelze uložit spolu s pokutou.

O jednotlivých správních trestech bude blíže pojednáno na následujících řádcích.

Napomenutí

Napomenutí lze považovat za nejmírnější druh správního trestu, kdy cílem tohoto správního trestu je morálně působit na pachatele.

Napomenutí spočívá, jak již název napovídá, v tom, že správní orgán upozorní pachatele na důsledky jeho protiprávního jednání, které by mu v budoucnosti hrozily, pokud by se i nadále dopouštěl podobného jednání (především pak jaký správní trest by mu v budoucnu hrozil). K napomenutí správní orgán pak většinou přistupuje v okamžiku, kdy pachatel spáchal svůj první přestupek, který není vyloženě společensky závažný.

Pokuta

Pokuta patří mezi nejtypičtější a nejčastěji ukládané správní tresty. Pokutu lze ukládat samostatně, stejně tak i zároveň s jinými správními tresty (výjimku tvoří jen již zmiňované napomenutí).

Výši pokuty obvykle stanovují zvláštní zákony, kdy u jednotlivých skutkových podstat je ve značné míře případů stanoven i rozsah pokuty. Například v případě přestupků proti majetku (viz § 8 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích) lze uložit pokutu do výše 50 000 Kč, je-li takový přestupek páchán opakovaně, lze uložit pokutu až do výše 70 000 Kč. Za přestupky na úseku podnikání (viz § 9 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích) lze uložit pokutu až 100 000 Kč.

Pokud zvláštní zákony rozmezí pro stanovení výše pokuty nestanovují, může správní orgán uložit pokutu ve výši maximálně 1 000 Kč.

V určitých situacích lze uložit pokutu, která zdánlivě překračuje horní hranici danou zákonem, typicky se jedná o případ společného řízení, ve kterém je rozhodováno o více přestupcích pachatele. Jedná se však spíš o ojedinělé případy.

V případě, že je pachatelem mladistvý, snižuje se maximální výše možné pokuty na polovinu, i tak však nesmí přesáhnout 5 000 Kč. Tedy například pokud by mladistvý spáchal přestupek, za který lze uložit pokutu ve výši až 100 000 Kč, snižovala by se maximální výše pokuty na 50 000 Kč, správní orgán by však kvůli výše zmíněnému principu mohl mladistvému uložit pokutu pouze max. 5 000 Kč.

V případě, že by zvláštní zákon za spáchaný přestupek stanovoval maximální výši 8 000 Kč, lze mladistvému uložit pokutu nejvýše 4 000 Kč. Tyto výjimky však neplatí v případě, že je mladistvý podnikající osobou.

Pro úplnost je vhodné zmínit, že pokuta je splatná do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku. Správní orgán však může stanovit lhůtu jinou (např. může lhůtu prodloužit, pokud by pokuta dosahovala vyšších řádů).

Pokud pachatel pokutu ve stanovené lhůtě nezaplatí, může být po něm vymáhána exekučně, což je obvykle spojeno s dalšími významnými náklady pro pachatele.

Zákaz činnosti

Zákaz činnosti patří mezi nejzávažnější správní tresty. Jeho podstata spočívá v tom, že správní orgán zakáže pachateli po určenou dobu vykonávat činnost, ke které je třeba veřejnoprávní oprávnění nebo kterou pachatel vykonává v pracovním či jiném obdobném poměru. Typickým příkladem je zákaz řízení motorového vozidla.

Pro uložení zákazu činnosti je však nutné splnění několika podmínek:

  • k přestupku musí dojít při výkonu činnosti, která se správním trestem zakazuje, popř. v souvislosti s ní;
  • možnost uložení zákazu činnosti musí být výslovně stanovena ve zvláštním zákoně;
  • zákaz činnosti lze uložit maximálně na dobu stanovenou ve zvláštním zákoně; není-li tam doba výslovně uvedena, pak nejvýše na tři roky;
  • nelze zakázat činnost, jejíž výkon zákon ukládá jako povinnost.

Zákaz činnosti lze uložit spolu s jinými správními tresty, typicky s pokutou.

Poté, co uplyne polovina uložené doby zákazu činnosti, lze od výkonu zbytku zákazu činnost upustit, pokud pachatel prokáže (např. způsobem svého života), že další výkon trestu již není potřeba.

Nicméně v případě, kdy vedle zákazu činnosti byla uložena pokuta a pachatel tuto pokutu dosud nezaplatil, nelze od výkonu zbytku zákazu činnosti upustit, a to ani, kdyby byly splněny všechny ostatní podmínky.

Jako příklad lze uvést případ, kdy byl pachateli uložen zákaz řízení motorového vozidla na dobu tří let, spolu s pokutou ve výši 1 000 Kč. Od uložení zákazu uběhl již rok a půl, řidič by tedy mohl požádat o upuštění od zbytku trestu. Avšak vzhledem ke skutečnosti, že dosud pokutu ve výši 1 000 Kč neuhradil, nebude mu správním orgánem vyhověno.

V případě, že pachatel nerespektuje správním orgánem udělený zákaz činnosti, vystavuje se tím riziku trestního stíhání za trestný čin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Propadnutí věci

Správní trest propadnutí věci lze uložit pouze za zákonem stanovených podmínek, což znamená, že předmětná věc musí náležet pachateli a zároveň musí být splněn alespoň jeden z následujících důvodů:

  1. věc byla užita či určena ke spáchání přestupku; např. propadnutí rybářského prutu při pytláctví;
  2. věc, kterou pachatel získal přestupkem nebo jako odměnu za něj; např. pachatel ukradl rybářský prut (a vlastník prutu není znám, aby mu mohl být navrácen);
  3. věc, kterou pachatel byť i z části nabyl za věc výše specifikovanou pod číslem 2, pokud hodnota takové věci není k hodnotě nabyté věci nezanedbatelná; např. pachatel ukradený rybářský prut prodal a získal za něj jízdní kolo.

Správní trest propadnutí věci lze uložit jak samostatně, tak v kombinaci s jinými správními tresty. Oproti zákazu činnosti, lze propadnutí věci uložit i v případě, že tento trest zvláštní zákon výslovně nestanovuje.

Propadnutá věc připadá státu.

Propadnutí náhradní hodnoty

Tento správní trest připadá v úvahu v okamžiku, kdy pachatel věc, u které mohl být uložen správní trest propadnutí věci, zničil, poškodil, zcizil, zatajil, učinil neupotřebitelnou či jinak propadnutí věci zmaří. Správní orgán pak může rozhodnout o propadnutí hodnoty až do výše takové věci.

Zveřejnění rozhodnutí o přestupku

Posledním ze správních trestů je zveřejnění rozhodnutí o přestupku, který může mít často vliv na pověst pachatele. Zveřejnění rozhodnutí o přestupku lze uložit pouze právnické osobě a podnikající fyzické osobě, nikoli pak fyzické osobě nepodnikající (viz Odpovědnost za přestupky podle nového přestupkového zákona).

Tento správní trest lze navíc uložit pouze v případě, že to zvláštní zákon k danému přestupku výslovně stanovuje. Rozhodnutí o přestupku se zveřejňuje po nabytí právní moci, kdy samotné rozhodnutí obsahuje lhůtu, po kterou má být rozhodnutí veřejně vyvěšeno, kdy se tato lhůta pohybuje mezi dvěma až šesti měsíci.

Zveřejnění rozhodnutí o přestupku se provádí zveřejněním:

  • ve veřejném sdělovacím prostředku, kdy záleží na uvážení správního orgánu, o jaký sdělovací prostředek se bude jednat (např. televize, rozhlas, noviny apod.); toto zveřejnění se obvykle provádí na náklady pachatele, a zároveň
  • vyvěšením na úřední desce příslušného správního orgánu.

Ochranná opatření

Pro úplnost je vhodné se též v krátkosti zmínit o možnosti ukládat v rámci rozhodnutí o přestupku rovněž ochranná opatření.

Ochranné opatření není správním trestem a nemá tedy ani represivní účel (tedy jeho účelem není potrestat pachatele). Jeho cílem je především působit preventivně, tedy s cílem zamezit pachateli v dalším porušování právního řádu. Nový přestupkový zákon mezi ochranná opatření řadí omezující opatření a zabrání věci (popř. zabrání náhradní hodnoty).

Pod omezujícími opatřeními si lze představit především zákaz navštěvovat určitá veřejně prospěšná místa či místa, kde se konají sportovní, kulturní a jiné společenské akce, povinnost podrobit se kurzu zvládání agrese atd.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek