Saúdská Arábie: Země s disproporčním vlivem

12. 11. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Jak může ekonomika, která představuje pouhé 1,1 procenta světového HDP, požívat takového postavení jako Saúdská Arábie?

Následník saúdského trůnu, korunní princ Muhammad bin Salmán, exceluje v „realpolitik“ . Do vraždy je podle všeho zapleten až po uši, ale hanebný zločin rozhodně odsuzuje, viníky potrestá, pochopitelně, kdo by to neudělal? A když kondoluje pozůstalým, předvede herecký výkon, který by ocenil i nebožtík Saddám Husajn.

Zahanbit se nedá ani turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který má ve vězení něco přes dvě stovky žurnalistů. Ten zas s vážnou tváří ujišťuje, že se svět dozví o Chášukdžího vraždě „nahou pravdu“.

Při jeho plamenných slovech všichni spekulují, kolik asi tak utratí saúdskoarabský suverénní fond, aby podpořil tureckou ekonomiku, jež momentálně není v nejlepší kondici. Ani nejmocnější muž planety, americký prezident Donald Trump, není příliš zvědavý na to, co se na saúdskoarabském konzulátě vlastně stalo, argumentuje ovšem velkými zbrojními zakázkami, které Rijád u amerických zbrojovek objednal.

Neúprosná pravidla realpolitik (nebo jednoduše peněz) zkrátka způsobí, že si všichni zúčastnění pochutnají a korunního prince neubude. Za všechno samozřejmě může ropa, respektive příjmy z ní. Pojďme se tedy podívat, kudy přesně teče.

Cesta z bídy

Téměř přesně před osmdesáti lety, 16. října 1938, obdržel Abd al-Azíz ibn Saúd, nečekaně dobrou zprávu. Jeho sotva šest let staré pouštní království Saúdská Arábie nebude odsouzeno k živoření a on sám bude boháč: na východě země se na sedmý pokus podařilo těžařům z americké SOCAL (Standard Oil of California) objevit komerčně využitelná ložiska ropy.

Dammam číslo 7, jak se označoval nejslibnější vrt v Zahránu, nebyl projevem dalekosáhlé panovníkovy jasnozřivosti ani ochoty prospektorů utápět v průzkumu miliony dolarů. SOCAL šel do průzkumu na saúdské pevnině poté, kdy v roce 1931 našel ropu ve třicet kilometrů vzdáleném ostrovním Bahrajnu. Abd al-Azíz nevěděl, kde brát peníze, když se po vypuknutí velké hospodářské krize povážlivě ztenčil do té doby hlavní zdroj příjmů v podobě poplatků vybíraných od poutníků do Mekky. V bídě žili i vzdálenější příbuzní královské rodiny.

Ropné rezervy OPEC
 
Ropa se stala strategickou surovinou, jakmile se ukázalo, jak efektivní jsou spalovací motory náhradou za uhlí a parní stroje. Že se na ní dají vydělat fenomenální peníze, bylo zřejmé už nejméně od roku 1873, kdy v Baku v tehdejším carském Rusku legendární vrt Vermiševskij během tří měsíců vyprodukoval jeden a půl miliardy kilo (přepočet z tehdy v Rusku používaných „pudů“) ropy. Britové našli vydatné studny v jihozápadní Persii v roce 1908 a v severoiráckém Kirkúku v roce 1927.

Smlouvy o sdílení výnosů byly ale až pateticky nevýhodné pro země a mimořádně profitabilní pro „sedm sester“, jak se přezdívalo největším těžařským společnostem. Muselo proběhnout pár kol znárodňování a revolucí, než se karty srovnaly a nakonec i obrátily. Kromě Ruska, kde bolševici znárodnili ropná pole už v roce 1917, se nacionalizace podařila za vlády prezidenta Lázara Cárdenase v Mexiku v roce 1938 (mimochodem, Cárdenas byl obdivovatelem T. G. Masaryka, odtud stejnojmenná třída v Mexico City).

Abd al-Azíz ibn Saúd sice neměl žádné formální vzdělání, ale chytře využil vývoje v Íránu a dokázal se dohodnout na „fifty-fifty“ podílu ze zisku už v roce 1950: stačilo znárodněním jenom pohrozit… Hned rok nato se začalo těžit na historicky nejvýnosnějším ropném poli v dějinách (Ghawar), které za šedesát let vyprodukovalo celkem něco přes 65 miliard barelů, přičemž celkové ložisko mělo dohromady přes sto miliard a je dosud nejvydatnějším zdrojem v Saúdské Arábii.

Těžba a s ní i devizové inkaso prudce rostly a po vypuknutí první ropné krize na začátku 70. let začali Saúdové tlačit na spoluakcionáře, aby jim odprodali podíl v Arabian American Oil Company (ARAMCO). Ta se od roku 1980 jmenuje Saudi Aramco a stala se čistě státní společností. V tomtéž roce dosáhla denní těžba deset milionů barelů.

V praxi se královská rodina, podobně jako jiné v regionu, dělila s domácím obyvatelstvem - přiměřeně velikosti populace as přednostním uspokojením potřeb velmi rozvětvené dynastie, čítající asi 15 tisíc členů (samotný zakladatel měl 34 až 37 synů a postupně 22 manželek). Část mohutného přílivu dolarů zůstala ve státním investičním fondu, který investoval nejen doma, ale i v zahraničí (kopíroval tak Kuvajt).

Režim však zůstával v pozoruhodně premoderním módu, s právním řádem obsahujícím výkon trestu smrti stětím mečem, případně ukamenováním za nevěru. Musel přijít až korunní princ Muhammad bin Salmán, aby sehrál roli absolutistického modernizátora. Ten kombinuje částečné uvolnění tuhých společenských norem (ženy mohou nově řídit auto) s upevněním osobní moci a pokusem o přípravu země na dobu, kdy ropa dojde. Muhammad nechal pozavírat stovky příslušníků věrchušky včetně části rozvětveného příbuzenstva a donutil je vrátit „odkloněné peníze“. Nechal unést libanonského premiéra a na nedávné investiční konferenci si z toho ještě dělal legraci. Vede mimořádně krutou válku v Jemenu, Katar zkoušel ostrakizovat, až to hezké není, velmi usiluje být hlavou protiíránské koalice sunnitských arabských zemí. Má pod kontrolou jak bezpečnostní složky, tak armádu, ale i rozhodování o hospodářských záležitostech, (ne) privatizací Saudi Aramco počínaje, investicemi suverénního fondu konče. A to je mu teprve třiatřicet.

Globální hra

Jak si mohou Saúdové dovolit hrát tak vysokou globální hru? Lapidárně řečeno proto, že ropa není ledasjaká komodita, ale hlavně proto, že Saúdové fungují v rámci ropného kartelu OPEC (a vlastně celého světového trhu) jako ten, kdo určuje ceny. Upravují totiž objem celkové nabídky, což souvisí jak s relativně nízkými produkčními náklady, tak s volnými těžebními kapacitami - jedno bez druhého by nemohlo fungovat. A kdo má tuto schopnost, nemůže být na mezinárodní scéně trpaslíkem; právě naopak, je klíčovým spojencem.

Koneckonců ani Donald Trump nemůže jen tak uvalovat ropné embargo na Írán, když nenajde nikoho, kdo by účinně vykryl výpadek. V této roli nemůžete spoléhat na zcela rozvrácenou Venezuelu nebo Libyi či na nestabilní Irák. Americká ložiska ropných břidlic sice dávají Trumpovi křídla, protože do jisté míry brání pádu amerického hospodářství do recese (zdražení ropy by tamním těžařům velmi pomohlo), ale na tom, jak se Trump k Saúdům chová, je vidět, jak moc je potřebuje.

Saúdská Arábie má 33 milionů obyvatel a podíl na světovém HDP 1,1 procenta, což ji řadí tak na dvacátou příčku celosvětového žebříčku, o stupínek před Argentinu. Jenže také těží asi 10,5 milionu barelů denně a tvrdí, že je schopna zvýšit objem až na 12 milionů barelů denně. Náhrady nemajíce, bude zemí s disproporčním vlivem i nadále. Holt Perský záliv není u Hornova mysu a ropa není sója.

Převzato z týdeníku Euro, Autor: Miroslav Zámečník

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek