Škola Last Dance: Hlavní je vášeň pro tanec, ne peníze



Taneční školu Last Dance založil Stanislav Schön v roce 2004. Tanci se přitom věnoval od svých třinácti let a již v šestnácti letech začal vyučovat první dětské páry. Školu provozuje, protože ho to „naplňuje, peníze jsou až druhořadé“.

Stanislav se vyhnul chytře tomu, čemu se říká „udělat krok do neznáma“. Když byla škola ještě v plenkách, od šesté ranní dělal manipulanta a hned, jak mu skončila šichta, stál na parketu. Hodiny tance pak trvaly třeba i do jedenácté večer. A ráno nanovo.
Takový zápřah ovšem nebyl dlouhodobě k vydržení ani pro trénovaného mladíka. V zaměstnání se proto přátelsky domluvil na ukončení pracovního poměru. Nechal si však otevřená zadní vrátka. Dodnes tam na něj prý čekají, až se vrátí. „Ale marně, ještě nepřišel ten správný čas,“ dodává tanečník s úsměvem.

Kasu drží manželka

„Školu neprovozujeme kvůli výdělku. Pro představu – to, co máme ze stálých kurzů, pokryje rodinný rozpočet. Standův příjem z individuálních hodin mu zůstává jako kapesné,“ hodnotí manželka Veronika příjmy školy a zároveň i hospodaření rodiny.

„Mě akorát zajímá, jestli vyděláváme, nebo proděláváme, víc se o peníze nestarám,“ přiznává šéf školy. Nezakrývá, že jeho vášní je hlavně tanec. Inu, ne nadarmo se říká, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena.

Ve škole tráví denně čtyři až pět hodin. To počítá jen čistý čas. Pak ještě pracuje doma, kde na něho čeká různé vyřizování a papírování. „Co se týče velikosti školy, už není moc kam růst. Větší už asi nikdy nebudeme, není na to kapacita. Hodiny začínají okolo čtvrté odpoledne a jedou až do večera. Zvláště kurzy pro dospělé jsou převážně plné, a pokud bychom přibírali další lidi, nemohli bychom se jim všem dostatečně věnovat.“

Manželé mají dvouletého syna a rozhodli se, že si přes léto vezmou volno. „To ale znamená, že musíme za devět měsíců vydělat na měsíců dvanáct. Také musíme platit za pronájem sálu, což není málo,“ říká devětatřicetiletý lektor.

Krizové okamžiky

„Chuť seknout s tím jsme měli mnohokrát. Řekli bychom, že se nám to děje pravidelně tak jednou za dva nebo tři roky,“ shodují se manželé Schönovi. Ekonomické problémy nikdy neměli, vadí jim spíše mezilidské vztahy. Krizové okamžiky přicházely pravidelně ve chvílích, kdy se například pohádal nebo rozešel perspektivní taneční pár nebo od sebe odešli rodiče některého z jejich žáků.

„V současnosti je trend, že rodiče umetají dětem cestičku. Říkají jim, co mají dělat a nepříjemně brzy začnou rozumět tanci. A pak vznikají třecí plochy. Tyto spory mě kolikrát tak vysávají, že mívám chuť to zabalit,“ přiznává majitel taneční školy. Za to s „dospěláky“ je to podle něho úplně jiné. Ti přijdou, jen pokud sami chtějí.

A co je pro Stanislava úspěch?

„Určitě tamhle, to blonďaté stvoření,“ ukazuje na svého dvouletého syna. Ale pokud by měl popsat své vnímání úspěchu po pracovní stránce, pak jsou to úspěchy jeho žáků. „Když se někdo dobře umístí na závodech, to je pro mě největší odměna za moji práci.“

Mobily a peníze

„Když jsem se školou začínal, děti se mi zdály přátelštější, měly chuť na sobě více pracovat. Dneska je to hodně o mobilech a o penězích,“ porovnává Schön rozdíl mezi dobou před přibližně patnácti lety a dneškem. A také to podle něho dříve nebylo tak náročné na finance.

Stanislav Schön ví, o čem hovoří. Sám měl dříve co do činění i s pořádáním tanečních soutěží. Sedm let byl porotcem a závody pořádal. Dnes už ale nedělá ani jedno.

Tančí celé Budějovice.
Ve škole Last Dance Stanislava Schöna a jeho klubu se tančí již více než 15 let.
Zaměřují se zde zejména na výuku latinskoamerických a standardních tanců.

„Být porotcem je hodně o politice. Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale setkal jsem se s tím, že pokud si mě někdo pozval na soutěž jako porotce, pořádající taneční škola počítala s tím, že jejím párům dám automaticky křížky. A to se mně nelíbilo,“ vzpomíná. Navíc to bylo hodně o čase, protože se soutěže konaly převážně o víkendu.

Vzdal i pořádání soutěží: „Organizace jedněch závodů mi zabrala třeba tři dny. A pokud nepřijelo dostatek párů, byl jsem ještě skoro v mínusu. Navíc, jak už jsem říkal, dneska mají taneční školy nedostatek párů a školy paběrkují. Na závody posílají třeba jenom jeden pár.“

Rivalita mezi školami

„Konkurenci jsme se rozhodli neřešit. Důležité pro nás je, že nás to baví a že nás to uživí. Až to nepůjde, tak to nepůjde,“ říkají manželé. „Zvlášť tady na jihu Čech je zádrhel v tom, že nejsou děti a ani soutěže.“

V Českých Budějovicích jsou v současnosti čtyři školy, které si konkurují, panuje mezi nimi poměrně velká rivalita. Navíc žáci nedosahují výše než na nejnižší třídy a páry často přecházejí z jedné školy do druhé. „V poslední době je to tady docela mrtvé,“ stěžují si Schönovi.

Jejich škola se obecně zaměřuje na latinskoamerické, standardní a karibské tance. „Dříve byly kurzy pro dospělé spíše doplňkovou aktivitou a taneční klub pro děti hlavní. Teď je to spíše naopak,“ popisují současnou situaci. 

Záleží také na tom, kteří lektoři do školy přijdou. Některé sezony byl Stanislav jediným lektorem ve škole, někdy bylo lektorů více, a zvyšovala se tak nabídka kurzů. Aktuálně prý nejvíce táhnou karibské tance, salsa, bachata. Novinkou je například latinskoamerický tanec zouk.

Kluci v akci?

Manželé Schönovi stále bádají nad tím, jak zpopularizovat tanec pro chlapce, kterých je nedostatek. U dětí totiž moc velký zájem o párové tance není, hlavně chlapci se příliš nehlásí. Asi se bojí, co by na jejich koníček řekli kamarádi.

„Je to velká škoda, protože se učí nejen tančit, ale také chovat se k dívkám a později k ženám. Například takový fotbal hraje dnes obrovské množství kluků. A o to obtížnější je v něm vyniknout a někam to dotáhnout. V tanci taková konkurence není. Tanec je navíc naučí dobrému držení těla, zvýší jim sebevědomí… No, vlastně někdy bych řekl, že tanec klukům a pánům sebevědomí zvedne až moc,“ uzavírá s úsměvem Schön.

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Markéta Mazancová. Foto: Martin Pinkas.