English version
Jedním z hlavních mechanismů SZP jsou takzvané společné organizace trhu (SOT), které se týkají jednotlivých prvovýrobků a výrobků po prvním zpracování. Podstatou SOT je regulovat nabídky výrobků takovým způsobem, aby nedocházelo ke kolísání nabídky a tím i cen vyplácených zemědělským výrobcům, ale ani ke kolísání cen, které platí zpracovatel nebo konečný spotřebitel za nákup těchto výrobků. K tomuto účelu se využívají různé nástroje jako například produkční kvóty, intervenční nákupy a podpora soukromého skladování, kvóty pro dovoz či vývoz, exportní subvence nebo záruky. V červenci 2008 byla založena Společná organizace zemědělských trhů, která sdružuje 21 původních SOT.
V roce 2004 se na celkové zemědělské produkci podílela živočišná výroba 28,6 % (hovězí maso 9,8 %, vepřové 9,1 %, drůbež 4,3 %, ostatní zvířata 5,4 %), mléčný sektor zaujímal 13,8 %, odvětví vína 5,6 % a rostlinná výroba 52 % (obilniny, olejniny, píce 37,6 % ovoce a zelenina 14,4 %).
4.1. Rostlinná výroba
4.1.1. Obilniny a olejniny
Obilniny, olejniny a sušená píce patří k nejdůležitějším sektorům rostlinné výroby. V Evropské unii se pěstují na 57 miliónech hektarů. Jsou nejvýznamnější položkou financování Společné zemědělské politiky. Je pro ně vyčleněna vysoká částka 17 miliard eur, což odpovídá 40 procentům všech výdajů Evropského orientačního a garančního fondu. Proto jsou všechny změny, ke kterým na trhu s nimi dojde, vždy velmi citlivou otázkou. Nejvýznamnějším producentem jsou Francie, Polsko, po nichž následuje Německo a Španělsko.
4.1.1.1. Obilniny
V roce 2007 sklidili evropští zemědělci celkem 260 miliónů tun obilnin, z toho připadalo 120 miliónů tun na pšenici a 57 miliónů tun na ječmen. Celkem byly obilniny pěstovány na ploše 57 miliónů hektarů. Průměrný výnos dosáhl 4,8 tun na hektar. Toto číslo je ve světovém měřítku mimořádně vysoké: ve srovnání se svými evropskými kolegy dosahují američtí zemědělci průměrného výnosu 2,5 t/ha a australští 1,5 t/ha. Tento stav je důsledkem mimořádně výhodných klimatických podmínek v zemích Evropské unie. Výrazně k tomu přispěla i celková orientace Společné zemědělské politiky, která byla až do částečného obratu v roce 1992 orientována na používání hnojiv a intenzifikaci výroby.
Od počátku 80. let převýšila celková produkce obilnin v Evropské unii domácí spotřebu. Došlo k tomu i přesto, že se celková zemědělská plocha určená k pěstování obilnin snížila od 70. let o 3 milióny ha. Hlavním hybatelem růstu výroby se tak stalo zvyšování výnosů. Například výnosy pšenice se zvýšily z 2,1 t/ha v roce 1962 na 5,2 t/ha v roce 1992. Oproti všeobecně rozšířenému názoru není většina sklizně obilnin určena pro lidskou spotřebu. Na potravinářské účely se spotřebuje okolo jedné čtvrtiny veškeré produkce. Naopak více než polovina sklizně je používána na výkrm dobytka a zbytek je určen na průmyslové účely a setbu.
Právě v použití vlastních vyprodukovaných obilnin pro výkrm dobytka zaznamenala Evropská unie výrazné výkyvy, a to i přesto, že celková spotřeba krmiv rostla. Bylo tomu tak proto, že na evropský trh se z USA a Asie dostávaly náhražková krmiva, jejichž cena byla mnohem nižší. Evropská unie se tak ocitla v paradoxní situaci: každoročně sklidila více obilnin, než mohla spotřebovat a zároveň dovážela stále více náhražková krmiva, na něž v rámci dohod GATT již od 70. let nemohla uvalit dovozní cla. Tato situace vedla k mimořádnému nárůstu zásob obilí, které intervenční agentury od zemědělců nakoupily. V roce 1991 měla Evropská unie více než 25 miliónů tun zásob obilí, pro něž neexistovalo domácí odbytiště. Tuto situaci se vlády a Evropská komise snažily řešit vývozem. Ceny v Evropské unii však byly mnohem vyšší na světových trzích: v roce 1992 tento rozdíl činil téměř 50 dolarů na tunu. Bylo proto třeba doplácet vyrovnávací dávky při vývozu. Spolu s náklady na skladování to vedlo k výrazné zátěži pro unijní rozpočet. Situace na trhu v oblasti obilnin se proto stala přímým impulsem k reformě Společné zemědělské politiky v roce 1992 a následně k reforma v roce 2003. Reforma měla největší dopad na obiloviny (úroveň intervenční ceny na obilí zůstala zachována, o 50 % se snížila tzv. měsíčními příplatky k této ceně), tvrdou pšenici (snížil se příplatek pro tzv. tradiční oblasti, zavedla se prémie na kvalitu), žito (došlo ke zrušení intervenčních nákupů), rýži (intervenční cena na rýži byla snížena o 50 %), bílkovinná krmiva (příplatek ve výši 9,5 eur/t se změnil na podporu ve výši 55,57 eur/ha, ale jen v rámci maximální zaručené plochy l, 4 mil. ha), škrob (minimální cena na brambory na škrob zůstala zachována, z přímé platby na škrob zůstává 60 % vázáno na produkci, 40 % je součástí jednotné platby), sušenou píci (zavedena specifická výrobková podpora). Od marketingového roku 2009/10 nebude kukuřice podléhat žádné intervenci a v marketingových letech 2007/08 a 2008/09 mohou intervenční agentury nakoupit pouze omezené množství (1 500 000 tun v r. 2007/08 a 700 000 tun v r. 2008/09).
Pro sklizeň obilovin v roce 2008 je charakteristické dosažení rekordních výnosů, sklizeň překonala všechna očekávání. Pokud si porovnáme průměrné hektarové výnosy obilovin dosažené v roce 2008 s průměrem dosaženým za posledních pět let v EU–27, došlo k nárůstu o 16 %. Celková produkce v roce 2008 je 306 mil. tun, což je o 51,9 mil. tun více než v roce 2007. Průměrný výnos pšenice byl ve Francii 7,4 t/ha, v Německu 7,3 t/ha a ve Velké Británii 7,9 t/ha. Průměrný výnos ječmene dosáhl v Německu 5,9 t/ha, ve Francii 6,5 t/ha, ve Velké Británii 6,1 t/ha. Oproti tomu Dánsko, Slovensko a Nizozemsko hlásí v porovnání s předchozím rokem pokles výnosů. U kukuřice se v rámci EU předpokládají výnosy o 20 % vyšší. V Rumunsku se očekává výnos zrna kukuřice vyšší o 122 %, v Bulharsku o 193 %, v Maďarsku o 94 %. Naopak Polsko očekává pokles o 14,5 %.
Z celoevropské bilance je zřejmé, že přetlak obilovin je na celém území Evropské unie. V porovnání s rokem 2007 je vyšší zůstatek obilovin pro vnitřní trh o 22,4 milionů tun a pro vnitrokomunitární obchod zůstává 67,8 mil. tun. To vysvětluje současnou stagnaci ve vývozu obilovin a s tím i související výrazný pokles cen za obiloviny. Současné ceny obilovin na světovém a evropském trhu v posledních dvou letech prodělaly neočekávaně velké změny. K velkým změnám došlo v průběhu posledních let také v České republice, kde ceny v podstatě kopírují ceny dosahované v EU.
Podle předpovědi vývoje ceny pšenice ve Spojených státech a v EU není výhled nijak optimistický, protože pokud se naplní, tak až v roce 2012 a 2013 je možné očekávat navýšení ceny
Mechanismy regulace trhu s obilninami
Pokles intervenčních cen: Bylo rozhodnuto, že v období mezi zemědělským rokem 1993–1994 a 1995–1996 dojde ke snížení intervenčních cen o 33 procent. Jelikož i po tomto snížení byly evropské ceny v průměru vyšší než světové, mělo v roce 2000 v rámci Agendy 2000 dojít k jednorázovému snížení cen o 20 procent. S ohledem na nespokojenost zemědělců s tímto návrhem byla nakonec výsledná opatření přijatá Evropskou radou v Berlíně v roce 1999 mírnější. Zatímco v roce 1999 dosahovala intervenční cena obilnin 119,19 eur/t, pro obilnářskou kampaň v sezóně 2000/2001 to již bylo pouze 110,25 eur/t, v současnosti je to 101,31 eur/tunu. Celkem se jedná o pokles intervenční ceny obilnin o 15 procent. I za těchto podmínek však zůstává intervenční cena vyšší než tržní. Intervenční agentury jsou povinny vykoupit od zemědělců obilí pouze v měsících, které jsou určeny pro jednotlivé členské státy. Další podmínkou výkupu je dodržení stanovených minimálních standardů kvality, které se týkají např. vlhkosti dodávaného obilí nebo míry obsažených nečistot. V případě horší kvality jsou výkupní ceny odpovídajícím způsobem sníženy.
Přímé platby zemědělcům: Ušlý zisk ze snížení intervenčních cen bylo třeba zemědělcům nějakým způsobem kompenzovat. Evropská rada proto rozhodla o zavedení přímých plateb. Po reformě trhu v roce 1992 byla stanovena průměrná kompenzace ve výši 54 eur za tunu. Po dalších změnách Agendy 2000 je další pokles intervenčních cen kompenzován zvýšením přímých plateb na 63 eur za tunu. Přímé platby jsou vypláceny na hektar a jejich výše závisí na daném typu plodiny, základní obdělávané ploše a kompenzačních platbách. Každý členský stát předložil Evropské komisi ve stanoveném období regionální plán, který zohledňuje velikost obdělávané plochy a místní podmínky pro pěstování obilnin. Plán stanovuje rozlohu základní obdělávané plochy, vypočítané jako celkový počet hektarů, který byl ve členském státě nebo stanoveném regionu obděláván nebo uveden do klidu v období 1989 až 1991. Základní plocha tedy není stanovena individuálně pro každého zemědělce, ale pro celý region, což umožňuje určitou flexibilitu. Přímé platby jsou vypláceny pouze v rozsahu základní plochy. V případě jejího překročení dochází k úpravě vyplácených plateb. Cílem opatření je přibrzdit další růst produkce, ke kterému by jinak nepochybně ve větším měřítku došlo. Konečná výše vyplacené platby na hektar je násobkem koeficientu, který vyjadřuje průměrný výnos sklizně daného regionu.
Uvedení půdy do klidu: Každý zemědělec, který chce dostávat přímé platby, je povinen uložit určité procento zemědělské půdy do klidu. Toto opatření, vedle stanovení základní obdělávané plochy, by mělo sloužit k dalšímu omezení výroby s cílem zabránit nadprodukci. Výše kompenzace se pro rok 2001 pohybovala ve výši 63 eur/ha. Povinnost uvádět půdu do klidu se netýká drobných zemědělců, a to v případě, že rozloha obdělávané orné půdy nepřesahuje výměru nezbytnou k produkci maximálně 92 tun obilnin. V praxi jsou tak například ve Francii vyjmuti z této povinnosti všichni zemědělci, kteří pěstují obilniny na méně než 15 hektarech. Výměru půdy uloženou do klidu lze rozšířit i nad povinný rámec, a to na bázi dobrovolnosti. Také v tomto případě náleží zemědělcům kompenzace.
Ochrana vnitřního trhu Evropské unie: Obilniny patří k plodinám, kterým je poskytována největší ochrana trhu v rámci tzv. komunitární preference. Závěry Uruguayského kola GATTU však způsobily, že ochrana již není absolutní. Pohyblivé vyrovnávací dávky při dovozu byly nahrazeny pevnými dovozními cly. Základem pro výpočet cla je intervenční cena zvýšená o 55 procent, od které se odečte průměrná světová cena. V rámci GATT se Evropská unie také v roce 1992 zavázala, že na část domácího trhu, která odpovídá 5 procentům celkové spotřeby, musí být připuštěny dovážené komodity za výhodnějších celních podmínek. V rámci tohoto režimu tak Evropská komise stanovila kvóty pro dovoz obilnin se sníženými cly. Aby podpořila vývoz evropských obilnin, poskytuje Evropská unie i nadále vyrovnávací dávky při vývozu. Vzhledem ke snížení intervenčních cen však zatěžují unijní rozpočet každý rok méně. Jejich poskytování je navíc limitováno množstevním omezením na vývoz subvencovaných obilnin z Evropské unie. Také k němu se Evropské unie zavázala v dohodě z roku 1992.
4.1.1.2. Olejniny
Pěstování olejnin se v Evropském hospodářském společenství výrazně rozvinulo po roce 1973. Dlouhá léta se Evropské hospodářské společenství spoléhala na dovoz těchto plodin ze zahraničí, právě v tomto roce však USA rozhodly o omezení vývozu sóji, což v Evropě vyvolalo kritickou situaci. Olejniny (např. řepka, sója a slunečnice) se používají převážně pro potravinářské účely, neboť z jejich semen jsou vyráběny oleje a rostlinné tuky. Stále více jsou však určeny i pro výživu dobytka a pro průmyslové účely. Jejich celková osevní plocha stoupla z 1 miliónu ha v roce 1973 na 7,5 miliónu hektarů v roce 2006. Celková produkce olejnatých semen dosáhla v roce 2006/7 20,3 miliónů tun, ve srovnání s předchozím rokem to představuje 2,8% nárůst. Přes toto zvýšení produkce však Evropské unie stále není v pěstování olejnin soběstačná. Zatímco v případě řepky pokrývá produkce téměř domácí spotřebu, u sóji je situace mnohem horší, neboť unijní soběstačnost zde nedosahuje ani 10 procent. V obchodní bilanci se zemědělským zbožím je dovoz olejnatých semen třetí finančně nejnáročnější položkou po jedlém ovoci a skupině výrobků zahrnující kávu, čaj a koření.
V současné době dochází k nárůstu produkce olejnin pro výrobu energie. V zemích bývalé patnáctky EU produkce olejnin klesla asi o 5,3 % na 14,989 mil. t , zatímco v deseti nových členských se proti předchozímu roku zvýšila o 5 % na celkem 5,366 mil. t. Nejzřetelnějším trendem současného období je rozšiřování ploch plodin pro energetické využití, přičemž v tomto vývoji zaujímají klíčovou pozici olejniny. V roce 2006 byl zaznamenán vzestup produkce olejnatých semen pro energetické účely – v celé EU–25 se jejich produkce zvýšila proti předchozímu roku o 62 % na celkem 2,603 mil. t, přičemž se současně snížila produkce pro potravinářství. Osevní plocha olejnin určených pro výrobu energie se proti roku 2005 zvýšila o asi 74,5 %.
Tržní řád olejnin je mnohem liberálnější než v případě obilnin. Hlavním důvodem je neexistence intervenčních ceny olejnin, které byly v průběhu devadesátých let zrušeny. Hlavním důvodem tohoto kroku byly výroky rozhodčího panelu GATT, které na podnět USA opakovaně prohlásily stanovení intervenčních cen u olejnin za neslučitelné se závazky GATT. Svou produkci tak zemědělci prodávají za tržní ceny, jejichž výše je v Evropské unii srovnatelná s cenami dosaženými na světových trzích. Vývozcům z Evropské unie se tedy při exportu vzhledem k vyrovnanosti vnitřních a vnějších cen neposkytují exportní dotace. Také ochrana trhu Evropské unie byla zrušena. Dovoz olejnin se totiž uskutečňuje bezcelně. Tato situace, spojená s nízkou soběstačností Evropské unie u některých olejnin, vytváří příznivé podmínky pro dovoz ze třetích.
Výpadek příjmů, který zemědělcům vznikl v důsledku zrušení intervenčních cen, je kompenzován stejně jako v případě obilovin přímými platbami.
4.2. Živočišná výroba
4.2.1. Hovězí maso
Odvětví hovězího masa se na celkové zemědělské výrobě Evropské unie podílí asi 10 procenty. V roce 2007 dosáhla celková hmotnost poráženého dobytka v Evropské unii 8,2 miliónů tun. Toto odvětví prošlo velkou krizí v roce 1996 v souvislosti s nemocí BSE. Evropská unie je po USA druhým největším producentem hovězího masa na světě. Největšími producenty jsou v Evropské unii Francie, Německo, Itálie a Velká Británie. Tyto země zajišťují více než dvě třetiny celkové výroby Evropské unie. Sektor hovězího masa není možné posuzovat samostatně, jelikož je úzce provázán s odvětvím výroby mléka. Jedním důvodů je i existence smíšených stád. Po zavedení kvót v sektoru mléka po roce 1984 se v Evropské unii snižovaly počty dojených krav a zároveň docházelo ke zvyšování počtu jatečných krav a skotu. Přes nárůst specializovaných stád vysoce užitkového jatečného skotu pochází dosud dvě třetiny celkové porážené hmotnosti v Evropské unii z dojných stád.
Krize BSE byla pro toto odvětví významným předělem. V první polovině 90. let činila průměrná spotřeba hovězího masa v Evropské unii 20 kg na obyvatele, oproti 40 kg spotřeby vepřového a 19 kg drůbežího masa. Již v roce 1996 se však evropští spotřebitelé začali od hovězího masa odvracet a spotřeba klesla na 18,5 tun. Pokles se nezastavil ani po přijetí opatření proti dalšímu šíření nemoci BSE. Epidemie BSE měla dopad na vývoz hovězího masa, který významně poklesl. V roce 1996 bylo v Evropské unii spotřebováno o 10 až 15 % hovězího masa méně než o rok dříve. I když o dva roky později situace zlepšila, na přelomu tisíciletí došlo k druhé krizi BSE na kontinentu. V Německu poklesla poptávka po hovězím mase o 37 procent, ve Francii dokonce o 40 procent. Celý sektor hovězího masa se tak ocitl v krizi a produkce výrazně převyšovala nabídku. Evropská unie musela vykoupit statisíce tun hovězího masa, které pak ležely ve skladech, protože se pro ně nenašla odbytiště. Pomoc farmářům však byla nutná, neboť problémy s odbytem zasáhly více než čtvrtinu všech evropských farem. V posledních letech se sektor hovězího masa navrátil do relativně normálního stavu.
Celkové finanční náklady však výrazně postihly unijní rozpočet. Evropská komise vykupovala hovězího maso, likvidovala masokostní moučku a jednorázově kompenzovala výrobce bílkovinných směsí. Pozitivem této situace byla větší orientace SZP na kvalitu a bezpečnost potravin. Některá opatření byla přijata až s velkým časovým skluzem, neboť se členské státy nedokázaly včas shodnout. Zatímco veterinární správa České republiky přijala zákaz zkrmování kostních a masokostních mouček, vyrobených z přežvýkavců, přežvýkavcům již v roce 1991, v Evropské unii k tomu došlo až v roce 1994. Krmení dobytka masokostními moučkami bylo dlouho finančně výhodné, neboť cena těchto směsí byla vždy výrazně nižší, než u krmiv rostlinného původu. Krize okolo šílených krav se tak stala příležitostí ke změně filozofie Společné zemědělské politiky. Její prosazení v sektoru hovězího masa totiž přestalo být volbou, ale stalo se nutností.
Situace na trhu hovězího masa se po krizi šílených krav vrátila do normálu a spotřeba hovězího a telecího masa převýšila v roce 2003 produkci poprvé za posledních 20 let. Očekává se, že tento trend bude v následujících letech pokračovat, protože produkce by měla klesat až na 7,6 miliónů tun v roce 2012 spolu se snižováním počtu dojnic. Nízká domácí nabídka hovězího masa a konstantní poptávka by tak měly udržet relativně vysoké ceny masa, což by přilákalo dovozce, především z Jižní Ameriky. EU taktéž odstranila povinnost mít na vývoz hovězího masa bez vývozních náhrad licenci, což v důsledku snížilo náklady pro hospodářské subjekty.
V přepočtu na obyvatele vyprodukovala ČR v roce 2007 7,7 kg hovězího masa, což ji řadí na 21. místo v rámci EU 27 s průměrem 16,6 kg/obyvatele. Produkce Irska ve stejném roce byla 581 tis. tun hovězího masa, což je až 6. místo v EU, v přepočtu na obyvatele však dosahuje extrémní hodnoty 134,7 kg/obyvatele. Druhým extrémem je Bulharsko, jehož produkce byla pouze 0,8 kg hovězího na obyvatele.
EU předpokládá, že celková spotřeba masa v následujících letech poroste z 87,4 kg/obyv. v roce 2004 na přibližně 89 kg/obyv. v roce 2012. Nejoblíbenějším masem mezi evropskými spotřebiteli se stallo vepřové maso (50% na celkové spotřebě masa), následuje drůbež s asi 27 % a potom hovězí a telecí maso.
Organizace trhu s hovězím masem: silná intervence Evropské unie
Společná organizace trhu s hovězím masem byla zavedena v roce 1968 souběžně s regulací trhu s mlékem. V roce 1992 byla provedena jeho reforma, která znamenala především zrušení automatického výkupu hovězího masa na intervenci. Další významné změny nastaly v souvislosti s opatřeními přijatými v rámci Agendy 2000 a řešením krize BSE, následně pak reforma v roce 2003.
Až do reformy v roce 2003 byly farmářům vypláceny přímé platby. Nešlo o jednu platbu, ale o více prémií. Jejich vyšší počet byl dán různorodostí podmínek chování dobytka v jednotlivých oblastech Evropské unie. Tyto přímé platby za kus měli zemědělcům nahradit výpadek příjmů, ke kterým docházelo v důsledku poklesu intervenčních cen. Reforma nově zavedla jednotné platby na farmu (single farm payment) s tím, že k odbourání přímých plateb dojde do roku 2005, nejpozději do roku 2007. Zemědělský výrobce tak v současnosti získává jednu platbu namísto několika plateb. Nároky na platby lze uskutečnit, pouze pokud odpovídají oprávněné hektarové rozloze. Některé členské státy si ponechaly některé platby vázané, tj. spojené s produkcí. Tyto zbývající vázané platby by měli být od produkce odděleny a přesunuty do režimu jednotné platby, s výjimkou prémie na krávy bez tržní produkce mléka a prémie na kozí a skopové maso, u kterých členské státy mohou zachovat stávající míru vázané podpory. Členské státy EU uplatňující zjednodušený režim jednotné platby na plochu jej budou moci využívat i nadále až do roku 2013, takže nebudou nuceni přejít na režim jednotné platby do roku 2010.
Pokles intervenčních cen
Hlavním principem současné organizace trhu je snižování intervenčních cen. Zatímco v prvním pololetí roku 2000 dosahovaly výkupní ceny 3475 EUR/t, Evropská unie se dohodla, že od roku 2002 bude za tunu evropským zemědělcům na intervenci vypláceno pouze 2224 EUR. Od roku 2002 bude také spuštěn tzv. mechanismus "záchranné sítě" jestliže během 2 týdnů průměrná cena na trhu s hovězím masem v některém státě nebo regionu sestoupí pod 1560 EUR/t, přistoupí Evropská komise k intervenčním nákupům.
Cílem snižování intervenčních cen je přizpůsobit evropské ceny situaci na světovém trhu. Evropská unie také musí splnit závazky GATT, které snižují míru vnitřní podpory zemědělství a předpokládají postupný přechod ze systému cenové záruky na systém přímých plateb. Přes přijatá opatření zůstávají však evropské ceny stále vyšší než světové. Vývoz hovězího masa je tak možný pouze při poskytnutí vyrovnávacích dávek při vývozu. To bude i nadále vyvolávat tlak na unijní rozpočet. Ochrana domácího trhu je zajištěna vysokými cly. I zde však Evropská unie bude muset splnit závazky GATT a dbát na to, aby nepřekročila množstevní limit celkových subvencovaných vývozů.
4.2.2. Vepřové maso
V roce 2007 dosáhla celková produkce vepřového masa v Evropské unii 22,8 miliónů tun. Ve stejném roce vyprodukovala ČR 35 kg vepřového masa na obyvatele, což je 13. místo v rámci EU 27. Největšími producenty vepřového masa v rámci EU jsou Dánové s rekordními 331 kg vepřového masa na obyvatele za rok, druhým extrémem je Bulharsko s 5,4 kg vepřového na hlavu. Na počátku 70. let přitom evropští zemědělci dodali na trh pouhých 8,2 miliónů tun. Postupné rozšiřování tehdejšího Evropského hospodářského společenství a vzestup domácí poptávky však způsobil rychlý nárůst chovu prasat. Domácí spotřeba je tím nejdůležitějším faktorem, který způsobuje růst produkce. Zatímco v roce 1973 spotřeboval průměrný Evropan pouze 31,6 kg vepřového masa, v roce 2007 už se jednalo o téměř 44 kg. Důvod, který vede k upřednostňování vepřového masa na úkor hovězího, je přitom prostý. Vepřové mělo dlouhodobě nižší ceny a nebylo nikdy postiženo obdobnou krizí, které způsobila nemoc šílených krav hovězímu masu. Neznamená to však, že by se nemoci prasatům vyhýbaly. V polovině devadesátých let bylo mnoho zemí Evropské unie postiženo morem prasat, který vedl k likvidaci celých stád. Tato nemoc, která není přenosná na člověka, způsobuje přesto z veterinárních důvodů značné škody cská politika. V roce 1968 byla souběžně s tržním řádem hovězího masa zavedena i společná organizace trhu s mlékem, jež ve svém principu zaručovala vysoké ceny mléka, a v případě odbytových potíží se o nadbytečné množství mléka měly postarat evropské intervenční sklady. Zemědělce tak nikdo nenutil, aby svou výrobu přizpůsobovali poptávce. Důsledky takto výhodné nabídky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již v roce 1975 Evropská komise oznámila, že celkové množství uskladněného mléka na intervenci dosáhlo miliónu tun. To přimělo evropské orgány jednat. Byla zavedena finanční spoluúčast zemědělců v případě, že výroba mléka převýšila stanovenou hodnotu. Tato zvláštní daň, jejímž smyslem bylo pokutovat za nesplnění závazků výrobce jako celek, se však minula účinkem a na počátku 80. let došlo k masivnímu přebytku másla a mléka (množství uskladněného másla v roce 1983 dosáhlo 700 tisíc tun a mléka dokonce 1,1 miliónů tun).
V roce 1984 proto přijala Rada klíčové opatření a zavedla systém mléčných kvót, které celou situaci radikálně změnily. Tento systém je v Evropské unii v platnosti dodnes. Na celoevropské úrovni bylo stanoveno celkové množství mléka, které se podle daných kritérií dále rozdělilo mezi členské státy. Hlavní inovace však spočívala v tom, že kontrola výroby se neuskutečňovala na úrovni státu nebo regionu, ale přímo u výrobce. Každému zemědělci byla podle kritérií platných po celém území společenství přidělena individuální mléčná kvóta, za jejíž dodržení byl přímo zodpovědný. Ta se dále dělila na kvótu na mléko dodávané mlékárnám a kvótu na mléko používané k jiným účelům. Pokud stanovené množství mléka překročil, musel do evropského rozpočtu zaplatit pokutu. Její výše byla stanovena tak, aby zemědělec nedodržení kvóty citelně finančně pocítil. Od poloviny 80. let tak evropský rozpočet obsahuje i položku pokut za nedodržení kvót.
Na počátku fungování SZP byly ceny mléka stanoveny především rozhodnutím SZP. Díky reformám mléčného sektoru, především té z roku 2003, se ceny mléčných výrobků v současné době odvíjejí především od nabídky a poprávky na trhu EU, od světových cen mléčných výrobků, směnných kurzů, požadavků na kvalitu, ale zároveň jsou ovlivněny systémem podporou SZP.
Zásadní reforma mléčného sektoru proběhla v rámci reforem SZP v roce 2003. Podle reformy se politika mléka zaměřuje na tři oblasti: podpora vnitřního trhu, využívání dovozních a vývozních nástrojů a přímé platby farmářům. V rámci reformy 2003 došlo ke snížení intervenčních cen pro máslo (o 25 %) a sušené odstředěné mléko (o 15 %). Součástí reformy SZP z roku 2003 je původní návrh Komise na dodatečné dvouprocentní zvýšení kvót nad rámec zvýšení o 1,5 %, které již bylo schváleno pro jedenáct členských států v programu Agenda 2000. Rada toto dodatečné zvýšení schválila, takže od dubna 2003 se mléčné kvóty v důsledku rostoucí poptávky v EU i na světových trzích zvyšuje o 2 %. Zvýšení o celkovém objemu 2,84 milionu tun by bylo rozděleno rovnoměrně mezi všech 27 členských států. Toto zvýšení nemá vliv na probíhající hodnocení trhu s mlékem a mléčnými výrobky, které je součástí Health Checku SZP v rámci níž Komise navrhla postupné zvyšování kvót v období do 31. března 2015, kdy úplně skončí jejich platnost.
Program Health Check schválil odstranění kvót na mléko a mléčné výrobky do roku 2015 s tím, že zemědělci mohou navyšovat stávající kvóty o 1 % do roku 2013 a členské státy mohou poskytovat do konce března 2014 svému mléčnému sektoru limitovanou státní pomoc. Zemědělci, kteří mléčné kvóty překročí o více než 6 %, budou muset uhradit dávku o 50 % vyšší, než činí běžná sankce. Nicméně díky masivnímu propadu cen mléka a mléčných výrobků v roce 2008 donutili EU ke zvláštním opatřením pro sektor mléka, v rámci nichž byly obnoveny vývozní podpory pro máslo, sýry a sušené odtučněné mléko, což by mělo přispět ke stabilizaci tohoto odvětví do doby uplatnění nástrojů Health Checku.
Česká vláda po dohodě se zemědělci dorovnává přímé doplňkové platby TOP UP téměř na maximální možnou výši, jako reakci na krizi mléka byly v krátké době připraveny garanční programy ve výši 2,6 mld. korun, které budou spuštěny v dubnu 2009. Zároveň se připravuje opatření na platbu za pohodu zvířat a zaměřeno bude přímo na dojený skot.
4.3. Víno
S roční produkcí vína kolem 175 mil. hl je Evropská unie světovou jedničku na trhu s vínem. Nalézá se zde 45 % všech světových vinic a její podíl na světové výrobě a spotřebě vína představuje 57 %. Evropská unie zajišťuje také 70 % celkového světového vývozu. Vzhledem k rozdílnosti klimatických podmínek se víno nepěstuje na celém území Evropské unie. K nejseverněji položeným producentům patří dosud Lucembursko, Rakousko a Německo. Tyto tři členské země však vyrobí ročně pouze 7,4 procenta z celkového množství unijního vína. Největší velmoci evropského vinařství je třeba hledat jinde: ve Francii, Itálii a Španělsku. Srovnání těchto zemí však ukazuje, že jejich struktura je velmi odlišná. Ve Francii najdeme 27 procent vinic, které vyrobí 34 procent z celkového množství vína, což činí dokonce 49 procent hodnoty evropské produkce. Vysoká přidaná hodnota ukazuje na značný podíl kvalitních vín, které symbolizují taková jména pěstitelských oblastí, jako je Champagne, Burgundsko nebo Bordeaux. Naopak ve Španělsku, kde je osázená plocha vinic větší (34 %) než ve Francii, se tamní vinařství podílí na hodnotě evropské produkce pouze 9 procenty. Podíl méně kvalitních odrůd a pěstitelských postupů zde vedou k převážné orientaci na levná stolní vína.
| Země | Podíl na ploše osázených vinic v Evropské unii | Podíl na množství vína vyrobeného v Evropské unii | Podíl na hodnotě vinařské produkce v Evropské unii |
| Francie | 27,0 | 34,0 | 49,0 |
| Španělsko | 34,0 | 16,5 | 9,0 |
| Itálie | 25,0 | 36,0 | 25,0 |
| Portugalsko | 7,4 | 4,1 | 4,5 |
| Německo | 3,0 | 6,0 | 10,0 |
Tyto rozdíly představují nemalé překážky při vytváření společné organizace trhu s vínem. Ta musí brát v úvahu nejen rozdílné klimatické podmínky v jednotlivých zemích, ale také množství použitých odrůd a tradiční postupy při výrobě vína. Vzhledem k nadprodukci na evropském a světovém trhu je konkurence mezi pěstitelskými oblastmi relativně silná. Nejvyšší intenzity dosahuje na trhu s nejlevnějšími a nejméně kvalitními stolními víny. Zatímco poptávka po levných stolních vínech klesá, spotřebitelé stále více upřednostňují kvalitní vína z konkrétní zeměpisné oblasti. Ze 4 miliónů hektarů klesla plocha vinic v Evropské unii v roce 1987 na 3,4 milióny v roce 1997. O 20 procent se také ve stejném období snížilo vyrobené množství vína. To je dáno i tím, že se stále více preferuje výsadba kvalitnějších odrůd, které mají nižší výnosy. Přesto však vzestup zájmu spotřebitelů o kvalitní vína nevyplnil dostatečně výpadek ve spotřebě stolních vín. Od 90. let musí členské země Evropské unie navíc čelit na světovém trhu obchodní ofenzívě australských, amerických i středoevropských vín. Ta se prosazují stále více v Evropské unii, mimo jiné i proto, že obchodní dohody uzavřené v rámci GATT usnadnily jejich přístup na evropský trh.
Společná organizace trhu s vínem
Současná podoba společné organizace trhu s vínem byla vytvořena při reformě v roce 2008, která reagovala na neustále přebytky vína a na obrovské množství peněz, které musela EU vynakládat na jejich likvidaci. Předchozí reforma z roku 1999 omezující mimo jiné rozšiřování vinic se ukázala jako nedostatečná.
Evropská unie se delší dobu potýká s nadprodukcí vína, proto je až do roku 2010 zakázáno rozšiřování vinic. Od 1. ledna 2016 budou veškerá omezení na výsadbu vína zrušena a konkurenceschopní pěstitelé vína tak budou moci zvýšit svojí produkci. Některé státy mohou zachovat jistá omezení až do roku 2018. V současné době je povolena pouze opětovná výsadba na obnovu vinic. Zákaz byl převážně namířen proti dalšímu rozšíření vinic produkující nekvalitní stolní vína. Každý členský stát Evropské unie totiž získal práva na novou výsadbu pro kvalitní vína stanovené pěstitelské oblasti, pro něž poptávka vykazuje rostoucí trend. Zvláštní pozornost je věnována začínajícím mladým producentům, EU zároveň finančně podporuje odchod z vinohradnické činnosti či poskytuje náhradu ušlých ztrát při zachování krajiny. Členské státy mohou také iniciovat projekty, které povedou k přechodu od vinic k jinému způsobu hospodaření. Ty mohou zahrnovat i přechod na kvalitnější produkci díky přeměně odrůdové skladby a zlepšení pěstitelských metod.
Podle nové reformy mají členské státy možnost samy přizpůsobit opatření na svém území konkrétním situacím. Jedná se například o propagaci vín ve třetích zemích, podpora inovací, restrukturalizace čí modernizace, krizový management, atd.
Kvalita vyráběného vína je v Evropské unii již dlouhou dobu středem pozornosti. Mezi opatření na podporu politiky kvality patří mj. soubor daných enologických pravidel, jež je třeba zachovávat při výrobě vína. Týkají se například přidávání látek do vína nebo zvyšování stupně alkoholu atd. Dále se jedná o ochranu zeměpisných označení výrobních oblastí, koncept jakostních vín je založen na vínech s chráněným zeměpisným označením a chráněným označením původu, zákaz mísení evropských a dovážených vín či zákaz lisování vinných kalů (usazenin), které zhoršují výslednou kvalitu vína.
V kategorii stolních vín, kde dosud byla garance odbytu poměrně vysoká, což vedlo k akumulaci přebytků, přistoupila Evropská unie k postupnému snižování intervenčních opatření. Výroba vína je ze své povahy velmi závislá na klimatických podmínkách. Množství a kvalita sklizně hroznového vína se mohou rok od roku výrazně lišit. Evropská unie proto reguluje trh podporou soukromého skladování, dále přiznáváním destilační prémie pro tu část sklizně hroznů, z níž se nevyrobí víno. Evropská unie zavedla i tzv. krizové destilační opatření v případě výjimečného narušení trhu následkem značných přebytků. To bude postupně ukončeno podle uvážení členských států v letech 2011–2012.
Ke snížení přebytku vína a k dramatickému poklesu produkce především konkurence neschopného vína přispívá dobrovolný režim klučení, který potrvá po dobu tří let. Cílovou rozlohou pro klučení je sto sedmdesát pět tisíc hektarů vinic. Byla odsouhlasena určitá kritéria pro stop stav v jednotlivých členských státech.
Doslazování je povoleno, oproti předchozím obdobím je snížena jeho maximální míra. O její zvýšení mohou členské státy za mimořádných okolností požádat.
Současná politika má za cíl zvýšit konkurenceschopnost evropských vinařů, zlepšit pověst evropských vín a zvýšit podíl evropských producentů vína jak uvnitř EU, tak v zahraničí. Zároveň usiluje o zjednodušení pravidel a jejich větší transparentnost a efektivnost, aby tak došlo k vyrovnání nabídky a poptávky. Důležitou součástí reformy je snaha o zachování tradice vinařství a jeho environmentální role ve venkovských oblastech.
4.4. Ovoce a zelenina
Evropská unie je s 10 procentním podílem třetím největším producentem ovoce a zeleniny na světě po Asii (47 procent) a zemích Latinské Ameriky a Karibského moře (12 procent). Situace uvnitř Evropské unie je však značně rozdílná v závislosti na pěstitelských tradicích a přírodních a klimatických podmínkách. Zatímco na celkové zemědělské výrobě se ovoce a zelenina v Itálii a ve Španělsku podílí 26–27 procenty, například v Dánsku je to pouhých 2,7 procent. Dopad fungování společného trhu se tak silně liší podle jednotlivých zemí a regionů. Na rozdíl od jiných zemědělských aktivit je pěstování ovoce a zeleniny vysoce intenzivní a vzhledem k celkové hodnotě výroby zabírá poměrně malou část zemědělské půdy.
Společná organizace trhu se zeleninou a ovocem
Pěstování ovoce a zeleniny pokryté společnou organizací trhu se podílí na celkové hodnotě zemědělské produkce Evropské unie více než 15,8 procenty. Je to mnohem více, než v případě obilnin (9,3 procent) a hovězího masa (9,8 procent). Přesto není sektor ovoce a zeleniny považován za nejdůležitější. Je to dáno tím, že pokrývá velké množství nejrůznějších druhů, která mají každá specifická pravidla. Rozpočtové výdaje na tento sektor jsou také nižší, než by odpovídalo poměrnému zastoupení na výrobě. Neznamená to však, že patří k nejmenším. Společná organizace trhu s ovocem a zeleninou prošla v roce 2008 zásadní a rozsáhlou reformou, která by měla toto odvětví sblížit s ostatními oblastmi reformované společné zemědělské politiky (SZP). Reformami se zlepší konkurenceschopnost a tržní zaměření odvětví ovoce a zeleniny, sníží výkyvy ve výnosech spojené s krizemi, podnítí spotřeba (čímž se přispěje ke zlepšení veřejného zdraví) a zlepší se ochrana prostředí. Reforma má za cíl podnítit pěstitele ke vstupu do organizací producentů (OP); poskytnout OP větší škálu nástrojů krizového řízení; umožnit začlenění odvětví ovoce a zeleniny do režimu
jednotné platby; požadovat minimální úroveň výdajů vyčleněných na environmentální opatření; zvýšit finanční podporu EU pro ekologickou produkci a propagační opatření a odstranit vývozní subvence u ovoce a zeleniny.
Organizace producentů: OP získají větší pružnost a jejich pravidla se zjednoduší. Doplňková podpora (60 % spolufinancování Společenstvím, nikoli 50 %) se bude poskytovat v oblastech, kde produkce spadající pod OP činí méně než 20 %, a zejména v nových členských státech na podporu vytváření OP. Členské státy a OP vypracují operační programy na základě celostátní strategie.
Krizové řízení: Krizové řízení se bude organizovat prostřednictvím organizací producentů (50 % bude financováno z rozpočtu Společenství). Mezi nástroje bude patřit sklizeň/nesklízení zelené úrody, propagační a komunikační nástroje v době krize, školení, pojištění sklizně, pomoc při zajišťování bankovních úvěrů a financování administrativních nákladů na zřizování vzájemných fondů. Stažení produktů může provést OP s 50% spolufinancováním. Stažení produktu z oběhu za účelem jeho bezplatné distribuce ve školách atd. bude Společenství hradit ze 100 %. Podpora Společenství pro OP zůstane omezena na 4,1 % celkové hodnoty produkce uváděné na trh za podmínky, že se přebytek použije pouze na předcházení krizím a
na krizové řízení. Po dobu tří let se může poskytovat státní podpora na rozšíření opatření krizového řízení na nečleny, kteří navážou kontakt s OP. Náhrada pro nečleny nepřesáhne 75 % podpory Společenství, kterou dostávají členové OP.
Zařazení ovoce a zeleniny do režimu jednotné platby: Na půdu na pěstování ovoce a zeleniny se začnou vztahovat platební nároky v rámci režimu podpory oddělené od produkce, který se uplatňuje v jiných zemědělských odvětvích. Veškeré stávající podpory pro zpracované ovoce a zeleninu se oddělí od produkce a zvýší se vnitrostátní rozpočtové stropy pro režim jednotné platby. Celková částka převedená do režimu jednotné platby je přibližně 800 milionů EUR. U rajčat bude členským státům povoleno používat přechodné platby během čtyřletého přechodného období (2008–2011), pokud poměrná část platby, jež je vázána na produkci, nepřesáhne 50 % vnitrostátního stropu. U jiných než jednoletých plodin bude členským státům povoleno používat přechodné platby po dobu pěti let za podmínky, že po 31. prosinci
2010 poměrná část platby, jež je vázána na produkci, nepřesáhne 75 % vnitrostátního stropu. Členské státy mohou na základě vlastní volby odložit distribuci nároků u ovoce a zeleniny až na dobu tří let.
Environmentální opatření: Zařazení ovoce a zeleniny do režimu jednotné platby znamená, že pro zemědělce, kteří přijímají přímé platby, bude povinné pravidlo podmíněnosti (tj. kogentních environmentálních norem). Kromě toho musejí OP na environmentální opatření vyhradit alespoň dvě velké akce nebo 20 % výdajů v každém operačním programu. Míra spolufinancování Společenství pro ekologickou produkci bude v každém operačním programu 60 %.
Podněcovat vyšší spotřebu: Jedním z cílů, které Komise stanovila v Bílé knize o výživě (zveřejněné v květnu), byla vyšší spotřeba ovoce a zeleniny. OP bude moci zařadit do svých operačních programů propagaci spotřeby ovoce a zeleniny. Je stanovena položka dalších 6 milionů EUR z titulu obecné úpravy propagace na propagaci za účelem podněcování spotřeby ovoce a zeleniny u dětí ve vzdělávacích zařízeních. Na bezplatnou distribuci ovoce a zeleniny ve školách, nemocnicích a charitativních zařízeních bude vyčleněn rozpočet 8 milionů EUR, přičemž tato distribuce bude ze 100 % financována Společenstvím až do stropu 5 % množství
uváděného na trh danou OP. Rada požádala Komisi o vypracování studie proveditelnosti o vytvoření programu distribuce ovoce a zeleniny na školách. Tato práce začne co možná nejdříve.
Přechodné platby za bobuloviny: Aby se mohli producenti jahod a malin určených ke zpracování přizpůsobit tržním podmínkám, budou dostávat přechodnou přímou platbu ve výši 230 EUR na hektar po dobu maximálně pěti let na stanovený počet hektarů. Členské státy mohou vyplatit vnitrostátní doplňkovou platbu, pokud celková částka nepřesáhne 400 EUR na hektar.
Samostatná platba týkající se ovoce a zeleniny u zemí uplatňujících režim jednotných plateb na plochu: Země uplatňující režim jednotných plateb na plochu budou moci zavést pro dosavadní producenty ovoce a zeleniny platbu na ovoce a zeleninu oddělenou od produkce. Budou muset do dne 1. listopadu 2007 stanovit částku odečítanou od položky RJPP na úhradu této samostatné platby a stanovit kritéria pro poskytnutí platby na ovoce a zeleninu.
