Svět v pasti: Přijde pátá průmyslová revoluce?

Pouhých dvě stě let průmyslové výroby zažilo už tři takzvané průmyslové revoluce, hlasitě se mluví o probíhající čtvrté, byť někteří ekonomové tento termín odmítají. Nicméně přidržíme-li se stávajícího dělení, je načase mluvit o revoluci páté. Jakkoliv to může znít nadneseně, v konečném důsledku bude významnější než čtyři předchozí.



První průmyslová revoluce přinesla strojní velkovýrobu, druhá elektrifikaci a výrobní linky, třetí automatizaci a elektronizaci, čtvrtá digitalizaci a kybernetizaci. Co má přinést pátá, když se zdá, že dál už to nejde? Má přinést skutečný udržitelný rozvoj.

Problémem všech dosavadních průmyslových epoch je vztah ke zdrojům – výroba si totiž vůbec nevšímá toho, že jsou konečné. V duchu komfortu a globální dostupnosti všeho si tak podřezáváme symbolicky svou vlastní větev. Spotřeba zná jedinou veličinu a tou je kvantita, blahobyt se měří dostatkem. Což je ovšem přístup značně krátkozraký, protože s ohledem na stav přírodních zdrojů – které jsou základem takřka všeho – víme, že období dnešního dostatku bude vystřídáno budoucím nedostatkem. Pokud něco nezměníme.

A nejde zdaleka jen o zdroje surovin, jde i o postupující eroze ekosystémů, které jsou jednoznačně důsledkem neuvážené výrobní a produkční činnosti člověka. V honbě za skvělými čísly jsme zapomněli na souvislosti a už se to projevuje i takovými absurditami, že dnes je škodlivé i rodičovství, jak tvrdí německá autorka Verena Brunschweigerová, která tvrdí, že dítě je to nejhorší, co může někdo provést životnímu prostředí, a argumentuje přitom tím, že každé malé miminko vypustí do ovzduší až padesát tun oxidu uhličitého.

Důkazem toho, že svět je v pasti, je i současné pojetí měření výkonnosti – de facto jediným srovnatelným mezinárodním ukazatelem je HDP, což je součet finančního vyjádření všech vyrobených produktů a služeb za určité období na určitém území. Nepočítají se nelegální činnosti, což je jistě v pořádku, ale ani činnosti mimo oficiální trh, což už v pořádku asi není a je to značně deformující, protože když si doma uklidíte sami, na HDP se to neprojeví, zatímco když si objednáte úklidovou službu, v HDP se to projeví.

Navíc se v HDP pozitivně projeví i negativní činnosti – když totiž někdo vyprodukuje odpad, jeho likvidace je služba, která navyšuje HDP. Jinými slovy, kvantitativní ukazatel se stal hodnoticím měřítkem růstu a ten je nade vše.

Příroda jako vzor

Evropská unie je jedním z nejtvrdších kritiků současných poměrů a opatření, která přijímá, směřují jednoznačně k novému pohledu na ekonomiku. Předobrazem cílového stavu je sama příroda, v níž odpad v pravém slova smyslu neexistuje. Pátá ekonomická revoluce se ve spirále bude muset vrátit ke stavu před necelými třemi sty lety, kdy odpad neexistoval ani v hospodářství. Dílčí pokusy lze pozorovat již několik let, kdy se mluví o bezodpadové či cyklické ekonomice. Její podstatou je to, že vše je či může být zdrojem.

Budoucnost směřuje k modelu, kdy každý produkt bude muset mít definováno i využití po skončení vlastního životního cyklu. Nepominutelné budou zásady snižování materiálové náročnosti při současném důrazu na využití materiálů recyklovatelných či využitelných opakovaně a zásady snižování energetické náročnosti výroby i použití při současné snaze o co nejvyšší podíl využití energie z obnovitelných zdrojů.

Přechod na cirkulární ekonomiku nebude pro firmy lehký. Ale vyhnout se mu nemohou

Vlády evropských států mají před sebou dva úkoly – jako nejrozvinutější ekonomiky světa mají najít a zavést do praxe model podpory efektivní udržitelné produkce a pak tento model nabídnout světu, především rozvojovým ekonomikám.

Cesty ke změně myšlení jsou v zásadě dvě – daňová a finanční. Daňová je využitelná v rámci podpory šetrných, zelených a čistých technologií a produktů, finanční pak v rámci omezení produkce odpadů, jež – jak ukazuje systém PAYT (pay-as-you-throw) – jsou využívané již i v Česku některými obcemi. Zatím asi nejdále jsou v tomto ohledu v Soulu, kde obyvatelé města mohou vyhodit odpad pouze prostřednictvím čipové karty, která odemyká chytré popelnice a kontejnery. Ty pak odpad samy zváží a podle množství a druhu spočítají dotyčnému úhradu. Podobnou cestou se chystá vydat Praha, která deklarovala cíl stát se městem s uzavřenými energetickými i materiálovými cykly.

Jiný model představuje koncept Bezobalu, ke kterému se již vedle specializovaných kamenných obchůdků přidružil i internetový Košík.cz. Ukazuje model ekonomického myšlení, který se od recyklace dopracoval k efektivnější precyklaci, tedy k uvažování, jak odpad eliminovat ještě dříve, než vznikne. Návrat vratných a opakovaně použitelných obalů se stal i základem výrobního programu konceptu Frusack.

Velká výzva pro firmy

Je zcela zřejmé, byť se o tom zatím nemluví, že cesta k šetrné cirkulární ekonomice představuje pro firemní sektor ještě větší výzvu než dnes aktuální a skloňovaný Průmysl 4.0. Úspěšný v budoucnosti bude jen ten, kdo dokáže nabídnout produkt či službu zajímavou pro trh a zákazníky, smysluplnou pro zaměstnance, vstřícnou k planetě a životnímu prostředí a přitom pro všechny ziskovou.

Znamená to vrátit se pokorně k myšlení v souvislostech a vidět zdroj ve všem, v celé délce trvání výrobního i spotřebního cyklu. Znamená to přestat plýtvat. Cestu v tomto ohledu ukazují třeba byznys modely nabízející produkt jako službu. Zatím jsou známé především v B2B sektoru či v podobě služeb typu carsharing.

Bez obalů a plastů začínají prodávat i přední české e-shopy

Koncern Philips ukazuje, že podobnou optikou se lze dívat na cokoliv – známý je jejich koncept pay-per-lux, kdy si zákazníci kupují světlo jako službu. Ne náhodou dnes výnosy tohoto koncernu již více než z poloviny tvoří zelené a čisté technologie. Skandinávská oděvní značka H&M vyhlásila ambiciózní plán stát se do roku 2030 stoprocentně cirkulární produkcí.

Nic nebrání tomu, aby se podobným způsobem chovaly i ostatní firmy. Přesto bariéry jsou – studie Cirkulární Česko definuje hned čtyři: kulturní, tržní, technologické a regulatorní. Podle expertů bude pátou průmyslovou revoluci brzdit v kulturní rovině fakt, že změny nemají rádi ani zaměstnanci, ani spotřebitelé. Tržní bariéry představují vysoké vstupní náklady a nízká cena primárních surovin, technologické překážky pak nedostupnost a často ještě neexistence vhodných technologií.

Jako příklad mohou posloužit ambice automobilek přijít s novými pohony. Volkswagen investoval masivně do elektromobility, Toyota do vodíku, Mazda do úspor. Elektromobilita ale v praxi – při nedostatku produkce čisté energetiky – jen přesouvá emisní zátěž z měst jako míst spotřeby do elektráren jako míst výroby. Sázka na vodík zase zatím končí u toho, že výroba vodíku je energeticky náročná, a palivové články jsou navíc závislé na drahých kovech.

Úspory ve spotřebě stávajících motorů a snižování emisí mají své velmi viditelné limity. Možná je cestou Měsíc a jeho zásoby helia-3, využitelného pro zcela bezemisní jaderné fúze. A možná ji objevil nebo alespoň naznačil jistý čínský vědec z univerzity Soochow, který objevil a popsal princip schopný přeměnit v elektrickou energii i pouhé padání a stékání dešťových kapek po povrchu.

Právě energie a odpady představují dvě klíčové oblasti cirkulární ekonomiky. Snaha vyrábět s využitím odpadu a opakovaně využitelných surovin za pomoci energie z obnovitelných zdrojů je trend, který ekonomice může dovolit udržitelný růst tím, že ji změní více než čtyři dosavadní průmyslové revoluce. A současně je to trend, který může být výraznou možností pro inovativní české firmy.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban

Doporučujeme