Světová obchodní organizace (WTO)

• Jak pracuje WTO
• Hlavní principy činnosti
• Mechanizmus revize obchodní politiky
• Budoucnost WTO
  • Zabudovaný program
  • Politika hospodářské soutěže
  • Investice
  • Obchod a životní prostředí
  • Pracovní otázky

Základem činnosti Světové obchodní organizace (World Trade Organization – WTO) jsou dohody, které byly sjednány během Uruguayského kola Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT – General Agreement on Tariffs and Trade) a podepsány 141 státy světa. Tyto dohody tvoří právní základ pravidel mezinárodního obchodu. Fungují jako smlouvy mezi vládami, na něž dohlíží a jež podporuje WTO.

Struktura a činnost WTO

Proces dohlížení na mezinárodní obchodní praxi vyžaduje od WTO, aby měla jasnou administrativní strukturu, mechanizmy pro výzkum a řešení konfliktů a soustavu jasných cílů a principů, podle nichž pracuje.

Hlavními funkcemi Světové obchodní organizace jsou:

• dohlížet a vynucovat realizaci dohod z Uruguayského kola (v předešlých kolech GATT mohly státy podepsat jen dohody, které chtěly. Avšak členové WTO musejí dodržovat všechny dohody uzavřené během Uruguayského kola).

• působit jako fórum pro trvalá jednání o obchodních a investičních pravidlech (podle GATT vstupují dohody v platnost jen na konci každého kola; v rámci WTO jsou vytvářeny průběžně).

• řešit spory mezi členskými státy prostřednictvím orgánu pro urovnání sporů, který brání státům ignorovat pravidla stanovená dohodami WTO.

zpět na začátek

Jak pracuje WTO

Členy World Trade Organization jsou národní vlády. Evropská unie je samostatným členem stejně jako vlády jejích jednotlivých členských států. Na většině setkání WTO však Evropská komise mluví za všechny členské státy. Některým dalším organizacím, jako jsou Mezinárodní měnový fond (IMF – International Monetary Fund), Světová banka (World Bank) a Mezinárodní konference o obchodu a rozvoji (UNCTAD – United Nations Conference on Trade and Development) je na vybraných setkáních přiznán pozorovatelský status. Existuje rovněž mechanizmus pro uznání nevládních organizací jako pozorovatelů při řízeních WTO. Sekretariát WTO se nachází ve švýcarské Ženevě. Má asi 500 pracovníků v čele s generálním ředitelem. Úlohou sekretariátu je vést jednání výborů a dalších orgánů, vypracovávat hospodářskou, právní a statistickou analýzu a poskytovat poradenství.

Sekretariát by měl být neutrálním subjektem k usnadnění diskuzí. Nicméně má významný vliv na řízení u WTO zejména při stanovení priority témat.

Strukturu WTO tvoří:

Ministerská konference je nejvyšší autorita v rozhodovacím procesu složená ze zástupců všech členů Světové obchodní organizace. Schází se nejméně jedenkrát za dva roky a může rozhodovat v jakékoli věci. (Poprvé se ministři sešli v Singapuru v roce 1996, poté v Ženevě 1998, Seattlu 1999 a v katarské Doha v listopadu 2001.) Dále jsou zde tři pomocné orgány, které vykonávají každodenní práci WTO:

• Generální rada

• Orgán pro řešení sporů

• Orgán pro revizi obchodní politiky

Všechny tři jsou vlastně Generální radou, ale scházejí se pod různými názvy. Všechny jsou složené z členů WTO a spadají pod Ministerskou konferenci. Generální rada jedná jménem Ministerské konference ve všech záležitostech Světové obchodní organizace. Schází se jako Orgán pro řešení sporů, aby dohlížel na procedury řešení sporů mezi členy a jako Orgán pro revizi obchodní politiky, aby analyzoval obchodní politiky členů WTO.

A konečně komise a výbory. Tři hlavní výbory, z nichž každý řeší jinou širokou oblast, spadají pod Generální radu:

• Výbor pro obchod zbožím

• Výbor pro obchod službami

• Výbor pro obchodní aspekty práva duševního vlastnictví (TRIPS)

Výbory pro obchod zbožím a službami jsou složeny z řady komisí. Šest dalších komisí spadá přímo pod Generální radu jako např. Komise pro obchod a životní prostředí a Komise pro obchod a rozvoj.

Každý z výborů na vyšší úrovni má pomocné orgány. Např. Výbor pro obchod zbožím má 11 komisí zabývajících se specifickými předměty (zemědělství, antidumping, přístup na trhy, dotace atd.). Orgán pro řešení sporů má také dva pomocné útvary – „panely“ pro řešení sporů složené z expertů pro zhotovení posudku k nevyřešeným sporům a odvolací orgán, který řeší odvolání.

Přijímání rozhodnutí

WTO pokračuje v tradici GATT přijímat rozhodnutí konsensem nikoli hlasováním. Na jednu stranu to umožňuje všem členům, aby jejich zájmy byly přiměřeně zohledněny, i když se někdy mohou připojit k celkovým zájmům mnohostranného obchodního systému. Na druhou stranu není vždy jasné, kdo se podílí na konsensu, jelikož neexistují záznamy o tom, kdo pro co hlasoval.

Není-li konsensus dosažitelný, umožňuje dohoda Světové obchodní organizace hlasování. Vyhrává návrh, který získá většinu hlasů, přičemž každý člen má jeden hlas. K tomu však dochází jen výjimečně a většina rozhodnutí se činěna konsensem, což dává prostor ke kompromisu.

K významným rozhodnutím často dochází ne ve výše uvedených orgánech, ale během neformálních konzultací s vládami nebo mezi malými skupinami zainteresovaných zemí.

zpět na začátek

Hlavní principy činnosti

Hlavní cíle WTO lze shrnout následovně:

• využívat pouze schválené nástroje ochrany obchodu, tj. cla a nikoli kvóty;
• používat je způsobem, který nediskriminuje členy WTO, s výjimkou celních unií a všeobecného systému preferencí;
• podřídit veškerou ochranu procesu nevratného snížení, které není „zavazující“.

Tyto cíle jsou stanoveny v klíčových článcích GATT:

Nediskriminace (články 1 a 3)

Článek 1 obsahuje zavádějícím způsobem pojmenovaný princip „poskytnutí nejvyšších výhod“. Ve skutečnosti vylučuje upřednostňování a stručně řečeno stanoví, že všichni členové musejí zacházet s ostatními jako by šlo o jejich nejdůležitějšího obchodního partnera.

Článek 3 obsahuje princip „národního zacházení“, podle něhož se na dovezené či domácí zboží nesmějí vztahovat žádná pravidla ani uvalit daně či poplatky, které by měly za cíl chránit domácí produkci. Dovezené zboží nesmí přímo či nepřímo podléhat opatřením, která by byla přísnější než tatáž opatření pro domácí výrobky.

Články 1 a 3 jsou základními kameny principu nediskriminace. Jinými slovy zákaz diskriminace dovozů (jiné než jsou dohodnutá cla) vůči domácí produkci nebo mezi jednotlivými dovozy. To neznamená, že dovozy nemohu být omezovány, ale pravidla uplatněná na výrobek z důvodů ochrany obyvatelstva nebo životního prostředí musejí být důsledně aplikována na dovozy i na domácí produkci.

Výjimky

GATT je někdy prezentována jako zákaz jakýchkoli obchodních bariér, ať už z důvodů ekologických, sociálních nebo jiných. Avšak článek 20 (generální klauzule o výjimkách) umožňuje přijmout opatření na ochranu „zdraví či života lidí, zvířat nebo rostlin“ anebo na „zachování vyčerpatelných přírodních zdrojů, pokud jsou taková opatření spojena s omezením domácí produkce či spotřeby“.

Stát tedy může přijmout vůči dovozu stejná opatření, která uplatňuje na domácí produkci a může přijmout opatření na ochranu veřejného zdraví či životního prostředí pro vlastní výrobní procesy. Nemůže však podniknout jednostranné kroky proti výrobním procesům jiných zemí a nemůže zacházet z dovezenými produkty jinak než s domácími.

Článek 20 také povoluje opatření proti dovozu produktů práce vězňů. Lze argumentovat, že tato výjimka je humanitárním opatřením, ale stejně tak lze podle liberální ekonomické teorie říci, že vězeňská práce je dotována, a tak není ovlivněna tržními silami a může být při vývozu považována za formu dumpingu. Toto ustanovení má v rámci GATT nejblíže k „sociální klauzuli“, a tak je někdy citováno jako precedens pro další potenciální ustanovení, např. v otázkách dětské práce. Ustanovení o vězeňské práci je někdy vykládáno jako svolení k jurisdikci pro konkrétní výrobní metodu a je tak stále častěji vykládána jako cesta k jurisdikci pro další výrobní metody.

Antidumping (článek 6)

Antidumping – přímý přístup proti dumpingu je obsažen v článku 6, který umožňuje zavést vyrovnávací opatření (obvykle cla) proti dovozu dumpingových výrobků, tj. výrobků k prodeji za „nižší než normální cenu“. „Nižší než normální“ zahrnuje posouzení srovnatelnosti cen v dotčených zemích nebo cen ve třetích zemích. Jelikož „normální“ ceny lze těžko určit, počítají se alternativní metodou určení dumpingu pracující s „vykonstruovanou“ hodnotou výrobku, která počítá s náklady výroby ve vyvážející zemi a rozumným navýšením o prodejní náklady a zisk.

Spotřebitelské organizace nemají dumpingu v oblibě, i když může krátkodobě znamenat přínos pro spotřebitele v dovážejících zemích. Dlouhodobě totiž vede k monopolním praktikám a omezuje výběr spotřebitele přesunem konkurence mimo podniky.

Spotřebitelské orgány v zásadě nemají proti antidumpingovým ustanovením námitky, pokud jsou zaměřeny na „predátorské“ praktiky. Problémem v praxi je, že článek 6 je pojat dosti široce a může být použit např. proti cenám nižším než v domácí základně kvůli ryzím úsporům z rozsahu. A co je horší, antidumpingová ustanovení se často používají jako mechanizmus pro zamezení dovozu výrobků, které jsou prostě jen levnější. Nižší ceny nejsou totéž co dumping. Pokud odrážejí větší efektivnost nebo nižší náklady na vstupy, pak jsou ryzím odrazem komparativní výhody a přínosem pro spotřebitele.

Ironií používání antidumpingových opatření je však to, že se nevztahují na zemědělství, sektor, v němž EU a USA systematicky dotují přebytky pro umístění na světové trhy, což je ukázkový příklad dumpingu. A článek 6 nelze proti těmto praktikám uplatnit, protože zemědělství je z něho vyjmuto.

Dotace (článek 16)

Dalším posílením privilegovaného postavení zemědělství je článek 16, který má odradit od exportních dotací. Říká se v něm: „Smluvní strany by se měly vyhnout použití dotací exportu primárních produktů. Pokud však smluvní strana přímo či nepřímo přizná některou z forem dotací za účelem zvýšení exportu primárního produktu ze svého území, nesmí tuto dotaci použít způsobem, který by vedl k jejímu většímu než spravedlivému podílu na světovém obchodním vývozu daného produktu.“ To vypadá jako postavení zemědělských exportních dotací mimo zákon. Ale podle Dohody o zemědělství (která bude obsahem jednoho z dalších dílů) je dumping stále umožněn zvláštním zacházením přiznaným zemědělství, a to ve velké míře a ve prospěch farmářů z USA a EU na úkor jejich konkurentů z celého světa.

Regionální dohody (článek 24)

Článek 24 umožňuje výjimku z principu poskytnutí nejvyšších výhod za účelem vytvoření celních unií a zón volného obchodu, které se rychle vytvářely v průběhu Uruguayského kola GATT. Článek 24 je založen na ustanovení, že celková úroveň ochrany by měla být následkem regionální dohody snížena. Navíc společná externí cla nesmějí být vyšší než v době podpisu dohody. Naneštěstí je článek 24 vágní a otevřený výkladu.

Zvláštní zacházení (SDT)

Když byla GATT v roce 1947 vytvořena, nebylo zde žádné formální uznání nebo zvláštní ustanovení o rozvojových zemích. Dokonce jedním ze základních principů GATT byla jednotná práva a povinnosti pro všechny strany. Ale dnes, kdy jsou více než dvě třetiny členů WTO rozvojové země, existují ustanovení pro rozvojové a nejzaostalejší země, i když rozlišení je nejasné.

V prvních letech existence GATT rozvojové země rychle přišly s obavami, že nebudou schopny plně čerpat výhody obchodního systému. Obavy se týkaly:

• úsilí o získání lepšího přístupu na trhy vyspělých zemí;
• ochrany vlastních mladých odvětví a následných politik substituce dovozu v souvislosti s rozvojem jejích strategie;
• pružnosti při uplatňování GATT a pravidel WTO;
• stabilizace světových cen komodit.

V průběhu Uruguayského kola dostala ustanovení o SDT formu různých časových rámců pro implementaci závazků WTO a někdy různých úrovní obchodních výhod.

Toto nelze zaměňovat s Všeobecným systémem preferencí (GSP), který umožňuje preferenční podmínky přístupu zejména rozvojových zemí na trhy těch vyspělých a je často založen na kvótách. GSP existuje od roku 1979.

Dohody o urovnání sporů (DSU)

WTO stanoví mechanizmus pro řešení sporů, když jedna země zjistí, že jiná porušuje pravidla a úsilí najít uspokojivé řešení formou dvoustranných jednáních selhalo. Spory přednesené WTO jsou zpravidla dány informacemi, které vládám poskytuje průmysl nebo jeho asociace o problémech, s nimiž se setkává při prodeji výrobků na zahraničních trzích.

Dohoda o urovnání sporů (DSU), která je součástí druhé přílohy Dohody o založení Světové obchodní organizace, zavádí postupy a pravidla, jimiž se řídí řešení sporů před WTO. Proces řešení sporů, který mnozí považují za charakteristický prvek WTO, je přísnou a často nepoddajnou činností, jež jakmile je jednou zahájena, může být zastavena jen konsensem.

Nový mechanizmus urovnávání sporů ustavený v rámci WTO je pevnější než předchozí systém. Zatímco dříve mohla být implementace nálezu panelu o sporu zablokována, pokud nedošlo ke konsensu, nyní by byl konsensus potřeba k zastavení řízení. Systém se tak vyvinul z požadavku na kladný konsensus (jeden hlas mohl vetovat) na negativní konsensus (bez možnosti veta jediným hlasem). To představuje posílení vyhlídek na to, aby postupy urovnávání sporů nabyly účinnosti.

Nejpřísnější sankcí dostupnou podle GATT je možnost přijmout odvetná opatření. Starý systém byl tak paralyzován principem konsensu, že bylo přijato pouze pár opatření. Místo toho členové přijímali jednostranná opatření v podobě dovozních daní, kvót či dokonce zákazů importu. Nový systém zjednoduší uplatňování sankcí. Přijatá opatření by měla fungovat ve stejném sektoru, např. na zákaz dovozu hovězího jedním směrem lze odpovědět zákazem dovozu hovězího v opačném směru. Pokud neexistuje přímá analogie, může být odvetné opatření zaměřeno na jiný sektor téhož státu. To vedlo k určitým bizarním hrozbám odvetných opatření vůči „nesouvisejícím“ exportérům pod hrozbou sporu, který se jich přímo netýkal. Např. USA zavedla cla na francouzské sýry v reakci na zákaz EU dovážet americké hormonálně posílené hovězí.

Všichni členové Světové obchodní organizace zasedají v Orgánu pro řešení sporů (DSB), který řídí a rozhoduje o pravidlech GATT. Tento proces lze zjednodušit na pět kroků:

• Konzultace
• Panelová fáze
• Odvolací revize
• Implementace
• Náprava

Konzultace

Podle článku 4 DSU může člen požádat o konzultaci, má-li za to, že jiná členská země porušila povinnosti vyplývající z některé z dohod WTO. Jakmile je o konzultaci požádáno, respondent má přísný časový rozvrh, který musí dodržet.

Člen má lhůtu

• 10 dní na potvrzení přijetí protestu
• 30 dní na zahájení konzultací
• 60 dní na dosažení rozhodnutí

Nesplnění tohoto postupu dává navrhovateli právo postoupit s protestem do dalšího kroku procesu. Konzultace jsou zahájeny v „dobré víře“ a zůstávají důvěrné. V případech nouze (např. u zboží podléhajícího zkáze) stanoví článek 4 kratší lhůty pro urovnání – 10 dní na zahájení konzultací, 30 dní na vyřešení sporu.

Panelová fáze

Pokud lhůta vyprší, aniž dojde k urovnání sporu, protestující strana můžete žádat ustavení panelu. Podle článků 6 až 8 pak DSB vytvoří panel 3 (na požádání pěti) expertů. Panel prozkoumá danou záležitost ve světle relevantních ustanovení příslušné smlouvy nebo smluv, které citovaly strany sporu a vypracuje nález, který usnadní DSB vytvoření doporučení pro učinění opatření podle dané smlouvy nebo smluv. Jde-li o spor mezi vyspělou a rozvojovou zemí, rozvojová země může žádat, aby byl alespoň jeden člen panelu zástupcem rozvojové země.

Panely jsou složeny z vysoce kvalifikovaných a/nebo nevládních osob. Panely jsou určeny k zajištění a udržení nezávislosti členů, a tak nemohou být svázány s členy, kteří jsou stranami sporu. Panely mohou také požádat Expertní revizní skupinu o předložení poradní zprávy, jedná-li se o technické otázky.

Panel má lhůtu šest měsíců na vydání své zprávy pro strany a další tři měsíce jsou na doručení úplné zprávy DSB. Během 60 dnů oběhu zprávy je tato přijata, není-li DSB formálně oznámeno rozhodnutí o odvolání některé ze stran sporu.

Odvolání

Koncept odvolání je novým prvkem struktury GATT, určeným k vytvoření standardizovaných interpretací dohod. Jak je řečeno ve článcích 16 a 17, pro každé odvolání je vybrána tříčlenná skupina ze sedmičlenného stálého Odvolacího orgánu. Odvolacím orgánem jsou podle DSB „osoby uznávané autority s prokázanou odborností v oblasti práva, mezinárodního obchodu a předmětu dohod Světové obchodní organizace. Úkolem orgánu je zvážit právní otázky obsažené ve zprávě panelu a jejich právní výklad panelem. Jeho řízení je důvěrné a zprávy anonymní. To má ochránit členy odvolacího orgánu, kteří nejsou jmenováni doživotně a mohou potenciálně čelit odvetným opatřením nespokojených vlád. Rozhodnutí odvolacího orgánu je předáno všem členům a je bez dodatků přijato během 30 dnů.

Implementace

Pokud je strana shledána vinnou z porušování svých povinností, je daný člen povinen připravit zprávu o svých nápravných opatřeních. Podle článku 21 musí být toto navržené řešení provedeno v „rozumné době“. „Rozumnou dobou“ je taková doba, na níž se shodne buď DSB, strany sporu nebo arbitr. Pokud člen dobu nedodrží, strany jednají o odškodnění.

Odvetná opatření

Pokud „rozumná doba“ vyprší a dohoda o odškodnění není uzavřena, poškozený člen může přistoupit k odvetnému patření podle článku 22 DSU. Je dána lhůta 30 dnů na dosažení dohody o odškodnění. Stěžující strana zavede odvetné opatření tak, že se obrátí na DSB o povolení o pozastavení povinností vůči druhé straně. Může zahrnovat takové kroky jako obchodní sankce nebo ztrátu preferenčních cel. (Sankce neuvaluje WTO, ale její člen. WTO je může schválit nebo neschválit.) Nejprve je odvetné opatření omezeno na sektor, který byl předmětem sporu. Pokud to strana činící opatření nebude považovat za dostatečné, může usilovat o plošnou sankci. Dotčená strana může protestovat a žádat o arbitráž buď u původního panelu (pokud je stále k dispozici) nebo u arbitra jmenovaného generálním ředitelem.

zpět na začátek

Mechanizmus revize obchodní politiky

Vedle mechanizmu pro řešení sporů funguje Světová obchodní organizace také jako fórum pro pravidelnou revizi obchodních politik členských států. Mechanizmus revize obchodní politiky má dva hlavní cíle:

• Prošetřovat a kontrolovat úroveň, s jakou země dodržují disciplínu a závazky obchodních dohod. Vykonáváním pravidelných revizí zajišťuje WTO dodržování svých pravidel. Ustanovení o revizním mechanizmu však říkají, že nemá sloužit jako základ pro vymáhání povinností, ani pro řešení sporů.
• Zajistit transparentnost a porozumění obchodních politik a praktik členských zemí. Transparentnost je zajišťována dvěma způsoby: vlády musejí informovat WTO a ostatní členské země o zvláštních opatřeních, politikách nebo zákonech pravidelnými „oznámeními“; a WTO provádí pravidelné revize obchodních politik jednotlivých zemí.

V praxi mají revize obchodních politik dva druhy výsledků. Umožňují nečlenům porozumět politikám dané země a jejím okolnostem a poskytují zpětnou vazbu kontrolované zemi o jejím výkonu v rámci obchodního systému.

zpět na začátek

Budoucnost WTO – zabudovaný program

Mnoho dohod z Uruguayského kola GATT obsahuje časové rozvrhy pro další práci. Od té doby již došlo k několika doplněním a modifikacím. Tento „zabudovaný program“ představuje jednání v jedněch oblastech a hodnocení situace ve stanovenou dobu v jiných oblastech. Část programu už byla dokončena (např. jednání o přístupu na trh základních telekomunikací v únoru 1997).

Ukázka rozvrhu (od roku 1999):

1999

• Duševní vlastnictví: revize některých výjimek patentování a ochrany odrůd rostlin (1.1.1999 nebo později);
• Duševní vlastnictví: přezkoumání rozsahu metod stížností, když došlo k akci, která neporušila dohody, ale přesto mohla poškodit práva stěžující země („non-violation“) (do konce 1999);
• Zemědělství: zahájení jednání (do konce 1999).

2000

• Služby: zahájení nového kola jednání (do 1.1.2000);
• Výjimky z principu „poskytování nejvyšších výhod“ pro služby: první revize (do 1.1.2000);
• Revizní orgán obchodní politiky: hodnocení fungování revizního mechanizmu (do 1.1.2000);
• TRIMs: revize činnosti dohody a diskuze o tom, zda mají být do dohody zahrnuta ustanovení o investiční politice a politice hospodářské soutěže (do 1.1.2000, ale pracovní skupiny zřízeny 1997);
• Celní vazby: revize definice „principu dodavatele“ po vyjednání práv podle článku 28 GATT o modifikovaných vazbách (1.1.2000);
• Duševní vlastnictví: první z dvouletých revizí realizace dohody (1. 1. 2000 nebo později).

2001

• Textil a oděvy: revize realizace dohody (do konce 2001, nová fáze začne 2002. Orgán pro monitoring textilu podá do konce července 2001 zprávu Výboru pro zboží).
• Textil a oděvy: revize realizace dohody (do konce 2004, plná integrace do GATT 1.1.2005. Orgán pro monitoring textilu podá do konce července 2004 zprávu Výboru pro zboží).

V budoucnu (datum neurčeno)

• Duševní vlastnictví: jednání o zvýšení ochrany jednotlivých geografických oznaincipy: základní principy všeobecné aplikace. Pravděpodobně závazné.

   

  Společné standardy: detailnější a konkrétnější závazky zemí, které budou pravděpodobně závazné.

  Společné přístupy: seznam kritérií nebo cílů bez podrobného vážení. Mohou závazné nebo nezávazné.

  Mezi základní principy patří:

  • národní zacházení, nediskriminace
  • transparentnost
  • povinné postupy (Práva na náhradu podle soutěžních zákonů)
  • rozsah a pokrytí soutěžního práva
  • mezinárodní spolupráce

  Společné standardy a přístupy pokrývají:

  • tvrdé kartely
  • vertikální omezení
  • zneužití dominance: fúze

  Existují dva klíčové body o řešení sporů. Individuální případy by se neřešily mezinárodně. Řešení sporů by se vztahovalo k dodržování jádrových principů a případně společných standardů či dokonce společných přístupů.

  Sečteno a podtrženo, ať už se diskuze WTO vydají cestou dvoustranných nebo mnohostranných jednání (nebo smíšených), nejpravděpodobnějším výsledkem bude, že WTO bude chtít dále studovat své možnosti a nechá možnost dalších jednání o těchto otázkách otevřenou pro příští roky.

  A do té doby je důležité, aby všude byly na národní úrovni přijímány seriózní politiky hospodářské soutěže. Nepřítomnost mezinárodního antitrustového režimu lze překonat, pokud budou mít státy po celém světě srovnatelné domácí zákony a vysokou míru mezinárodní spolupráce. Většina zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development – OECD) se nyní aktivně zapojila do soutěžní politiky. Mnoho asijských zemí začíná uznávat přínosy soutěžní politiky, ačkoli většinu z nich čeká ještě dlouhá cesta.

  zpět na začátek

   

  Investice

  Předcházející kola GATT se nedokázala vypořádat s realitou vnitropodnikového obchodu, který v polovině 90. let dosáhl dvou třetin veškerého mezinárodního obchodu při zahrnutí mezipodnikových aliancí a licencí. Nadnárodní korporace jsou hybnou silou globalizace a generují 70 % světového obchodu a 80 % přímých zahraničních investic (FDI). Během devadesátých let došlo ke zdvojnásobení a FDI do rozvojových zemí vzrostly pětkrát. FDI mají tendenci sledovat regionální nebo historické modely.

  Evropská unie má trend dominovat investicím v Africe a východní Evropě, Japonsko v Asii a USA v Latinské Americe (s rostoucí účastí „latinské“ Evropy). Největším příjemcem FDI mezi rozvojovými zeměmi je Čína (asi třetina z FDI pro rozvojové země). 48 nejméně rozvinutých zemí dostává jen 1,4 % celkového přílivu FDI do rozvojových zemí, tj. 1,4 % z 38% podílu představovaného rozvojovými zeměmi, mezi nimiž se tak otevírají obrovské rozdíly. Pokud FDI integrují světové ekonomiky, činí tak velmi vybíravým způsobem, ještě vybíravějším než obchod, který je rozložen poněkud méně nerovnoměrně.

  Investice ve WTO

  V činnosti Světové obchodní organizace existují tři hlavní oblasti týkající se obchodu a investic:

  • Pracovní skupina vytvořená v roce 1996 provádí analytickou činnost vztahu mezi obchodem a investicemi.
  • Dohoda o TRIMs, jedna z mnohostranných dohod o obchodu zbožím, zakazuje obchodně orientovaná investiční opatření, která jsou v rozporu se základními ustanoveními GATT z roku 1994.
  • GATS se věnuje zahraničním investicím ve službách jako jednomu ze čtyř způsobů dodávky služeb.

  Podobně jako Pracovní skupina pro hospodářskou soutěž, která zkoumá interakci obchodu a investic, zkoumá tato pracovní skupina vzájemný vztah mezi FDI, investičními pravidly a rozvojem. Původně se mělo zato, že její činnost činí práci OECD více mnohostrannou. V květnu 1995, zahájili ministři OECD jednání o Mnohostranné dohodě o investicích ( MAI – Multilateral Agreement on Investment), která byla otevřená všem členům OECD a mohli k ní přistoupit i nečlenové OECD. Cílem bylo vytvořit „vysoké standardy“ pro liberalizaci investic a jejich ochranu a vytvořit postupy řešení sporu mezi investorem a státem. Nicméně žádné takové vysoké standardy nebyly po investorech vyžadovány. V závěrečném návrhu znění MAI byla stručná zmínka o povinnostech podniků brát ohled na zemi, v níž podnikají, na životní prostředí, v němž vyrábějí, na pracovníky, které zaměstnávají a na spotřebitele, kterým budou prodávat. Z řady důvodů bylo od diskuze o MAI upuštěno, ale započala jednání v rámci WTO.

  Když tyto diskuze začaly, přišla Pracovní skupina pro investice s otázkou rozvojové dimenze zahraničních investic. Avšak zatím se nedohodlo, co tento termín značí. A navíc byla zatím věnována jen malá pozornost potřebě určitých regulačních režimů pro zajištění minimalizace případných nákladů FDI.

  Zájmy spotřebitelů

  Spotřebitelské organizace po celém světě uznávají, že teoreticky mohou FDI stimulovat ekonomický růst, který může následně vést k většímu počtu pracovních míst, vyšší kupní síle, širší nabídce lepšího zboží a služeb. Nicméně bez ochranných opatření mohou zahraniční podniky poškodit místní výrobce a spotřebitele uplatňováním nesoutěžních praktik. Mohou snížit spotřebitelské, ekologické, pracovní a jiné standardy, jak budou země soutěžit o přilákání investorů na své území. Mohou se dokonce chovat neeticky, například uměle se vyhýbat daním nebo podplácet. Pochopitelně může to samé platit i pro místní podniky, ale nadnárodní podniky lze obtížněji regulovat.

  Definice investice je důležitá. Široká definice může vzít vládám možnost regulovat krátkodobé kapitálové toky, které mohou způsobovat vážnou ekonomickou nestabilitu. Vlády si musejí udržet schopnost regulovat transakce, které mají dopad na obchod, výrobu a spotřebitele. Státy si musejí udržet schopnost rozhodovat o své rozvojové strategii, řídit svou ekonomiku a udělovat investorům zvláštní zacházení (SDT), když je to potřebné pro dosažení trvale udržitelného rozvoje.

  Otázky budoucnosti

  Vlády zvažují, zda zahájit jednání o pravidlech investování. Existuje naléhavá potřeba vytvořit vyvážený mechanizmus pro dohled a regulaci investic, aby bylo zajištěno, že zisky z liberalizace budou rozloženy na všechny spotřebitele a nikoli monopolizovány několika výrobci. Ochrana spotřebitele je obsažena v několika nových nástrojích, např. směrnicích OECD pro nadnárodní podniky a konkrétněji pak ve směrnicích OSN pro ochranu spotřebitele a ve Spotřebitelské chartě Consumers International pro globální podnikání. Jestliže existuje potřeba dohody pro dohled a zajištění práv investorů, tatáž dohoda by měla regulovat a dohlížet také na povinnosti investorů. Pracovní skupina WTO pro obchod a investice musí přezkoumat, jak mohou být do investiční smlouvy zahrnuty zvláštní požadavky, např. podpora ekonomického a sociálního rozvoje hostitelské země zahraničními investory či ochrana spotřebitelů a životního prostředí.

  zpět na začátek

   

  Obchod a životní prostředí

  Je důležité nepodceňovat rozsah, v jakém jsou již nyní ekologické otázky zakomponovány do GATT. Dohoda TBT považuje ochranu životního prostředí za legitimní cíl technických požadavků. Dotace, které GATT povoluje (např. v zemědělství) mohou mít ekologickou funkci. A článek 20 počítá s ochranou života rostlin a živočichů a s uchováváním přírodních zdrojů, stejně jako Sanitární a fytosanitární dohoda GATT.

  Mnohostranné dohody o ochraně životního prostředí (MEAs)

  Některé spotřebitelské organizace žádají doplnění článku 20 tak, aby přijímání obchodních opatření podleMnohostranných dohod o ochraně životního prostředí (Multilateral environmental agreements – MEAs) bylo povoleno pravidly Světové obchodní organizace. Existuje už téměř 200 mnohostranných dohod MEA, z nichž více než 20 zahrnuje obchodní opatření. Do této podskupiny patří Montrealský protokol o CFC (freonech), Úmluva o mezinárodních obchodu s ohroženými druhy (CITES – the Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora), Basilejská úmluva o kontrole přeshraničního pohybu nebezpečného odpadu a takéKartegenská úmluva o biologické rozmanitosti (zabývá se genetickými úpravami). Mezi GATT a MEAs není žádný vztah podřízenosti nebo nadřazenosti a prozatím nebyla obchodní opatření podle MEAs napadena stížnostmi.

  Existence mnohostranné soustavy ekologických povinností s potenciálními sankcemi, které nebyly využity, je v kontrastu s ekologickými spory, jenž proběhly u WTO (případy „tuňák-delfín“ a „garnát-želva“). V těchto případech byly navrženy jednostranné sankce za absence mnohostranných dohod. Navíc ekologické smlouvy jsou poněkud úspěšnější v oblastech typu ochrana ozónové vrstvy, ochrana ohrožených druhů a zejména nakládání s nebezpečnými odpady. Navrhujeme poučit se z tohoto vývoje v tom směru, že mnohostrannost přináší shodu.

  Při absenci mnohostranných dohod vázne obchodní politika tím, že silnější přemůže slabšího. V případě emisí skleníkových plynů jsou největšími producenty průmyslové země, jejichž relativně malá populace vypouští podstatně více plynů při spalování fosilních paliv než všechny rozvojové země dohromady. Bylo by proto nedůsledné, kdyby mocné země uvalily na rozvojové země sankce, aby je donutily uchovat např. tropické deštné lesy a samy neuvalily obdobné sankce na vlastní spotřebu fosilních paliv.

  Postupy a výrobní metody (PPMs)

  Podle pravidel Světové obchodní organizace nemůže postup nebo výrobní metoda tradičně používaná k výrobě odlišit jeden produkt od jiného. A proto zboží, při jehož výrobě dojde k ekologickým škodám nemůže být diskriminováno ve prospěch zboží, které bylo vyrobeno ekologicky ohleduplným způsobem. Nicméně současné spory otvírají prostor pro přehodnocení tohoto přístupu.

  Případ „tuňák-delfín“ vedl některé k názoru, že WTO jedná proti opatřením na ochranu životního prostředí. Omezení jurisdikce nad extrateritoriálními postupy a výrobními metodami (PPMs) byla v minulosti přísně interpretována a v roce 1991 rozhodl panel GATT, že USA nemohou uplatnit sankce proti mexickému rybářskému průmyslu kvůli způsobu, jakým byli loveni tuňáci (do sítí se chytali i delfíni). Akce USA nesplňovala článek 20 také z jiných důvodů, zejména kvůli povolenému množství zabitých delfínů se zpětnou platností, což nemohli mexičtí rybáři splnit a což vedlo k podezření, že USA jednaly ve zlé víře, tj. z důvodů protekcionismu. Zjištění panelu však vedla k četným obviněním, že GATT je „proti“ ochraně životního prostředí.

  Interpretace článku 20 z roku 1998 Odvolacího orgánu v případě „garnát-želva“ započal posun v právní vědě WTO. Případ předložily Indie, Malajsie, Pákistán a Thajsko proti USA kvůli americkému zákazu dovozu výrobků z garnátů ze zemí, které nevyžadovaly použití zařízení, která brání chycení ohrožených druhů želv do sítí na granáty. Původní zpráva panelu byla v neprospěch USA, které se odvolaly. Odvolací orgán WTO shledal, že USA porušily článek 20 tím, že uplatnily zákaz způsobem představujícím „neodůvodněnou diskriminaci“.

  Nicméně co Odvolací orgán nezjistil, bylo velmi významné. Zjistil, že USA neporušily tu část článku 20 (pododstavec g), který stanoví, že je legitimní přijmout opatření „týkající se zachování vyčerpatelných přírodních zdrojů, pokud jsou tato opatření účinná ve spojení s omezeními domácí produkce nebo spotřeby“. Odvolací orgán poznamenal, že opatření byla uplatněna ve spojení s domácími americkými omezeními lovu garnátů a dále dodal: „Chceme podtrhnout to, o čem jsme nerozhodli. Nerozhodli jsme, že by suverénní státy neměly společně dvoustranně nebo mnohostranně jednat, ať už v rámci WTO či jiného mezinárodního fóra, na ochranu ohrožených druhů či jinak chránit životní prostředí. Je jasné, že by tak činit měly.“

  Případ skončil v neprospěch USA kvůli způsobu, jakým uplatnily zákaz, tj. hrubým zákazem dovozu garnátů z dotyčných zemí (nepřiměřeně tak poškodily ty výrobce, kteří ochranná zařízení používali) a tím, že se nepokusily o dvoustrannou či mnohostrannou dohodu. Ve výše uvedené citaci stojí za povšimnutí absence zmínky o jednostranné akci. To může vést ke třem závěrům. Není jasné, co lze povolit podle WTO a může docházet ke konfliktu mezi článkem 20 a ustanoveními dohod SPS a TBT. Za druhé, Odvolací orgán učinil posun k extrateritorialitě s podmínkami typu nediskriminace. A tím vyjádřil upřednostňování mnohostranných jednání, aniž kategoricky vyvrátil jednostrannost akcí.

  Měla by být GATT doplněna, aby umožňovala extrateritoriální jurisdikci nad výrobními metodami? Existují dvě možnosti. Jednou je dovolit uplatnění takových kroků jako součást ekologických nebo jiných politik jednotlivých států, tj. „jednostranný“ přístup. Anebo dovolit takové akce za účelem posílení mezinárodně sjednaných dohod. Tento „mnohostranný“ přístup podporuje i spotřebitelská organizace Consumers International a argumentovala jím během Uruguayského kola, když se jednalo o doplnění článku 20, aby tyto dohody mohly být zajištěny obchodními opatřeními. Nicméně tento názor nesdílejí všechny spotřebitelské organizace. Některé žádají, aby státy mohly uplatňovat jednostranné sankce.

  EU se vyslovila pro ozřejmění vztahu mezi pravidly WTO, obchodními opatřeními a mnohostrannými dohodami o ochraně životního prostředí. Usiluje o vyjasnění jurisdikce nad PPMs a kompatibility pravidel WTO a systémy značení ekologicky šetrných výrobků. USA v zájmu užšího jednání se implicitně nechtějí příliš zapojovat do ekologických otázek. EU a USA trpí zjevně určitou politickou rozpolceností a rozvojové země určitým nepřátelstvím vůči ekologickým opatření v rámci WTO. Proto se pozornost přesouvá k jiným mechanizmům jako jsou MEAs, z nichž posledním je Kartagenská úmluva o biologické rozmanitosti, v níž bylo dosaženo dohody.

  zpět na začátek

   

  Pracovní otázky

  V prosinci 1996 se setkali ministři obchodu členů Světové obchodní organizace v Singapuru a vydali jako součást Ministerské deklarace následující odstavec, často považovaný za základní text pro další diskuzi:

  „Obnovujeme svůj závazek dodržovat mezinárodně uznávané pracovní standardy. Mezinárodní organizace práce (ILO –International Labour Organisation) je kompetentní pro vytváření těchto standardů a potvrzujeme naši podporu její práci při jejich propagaci. Jsme toho názoru, že ekonomický růst a rozvoj podporovaný rostoucím obchodem a jeho další liberalizací přispívají k propagaci těchto standardů. Odmítáme používání pracovních standardů pro účely protekcionismu a souhlasíme s tím, že komparativní výhoda zemí, zejména rozvojových zemí s nízkými mzdami, nesmí být zpochybňována.“

  Bývalý komisař EU, Sir Leon Brittan, někdejší člen vlády Thatcherové, který není příliš známý svou podporou pracovních práv, k tomu řekl: „Respektujeme kompetenci ILO stanovovat pracovní standardy. Ale dali jsme jasně najevo, že považujeme mezinárodně uznávaná pracovní práva za základní lidská práva. ES považuje tuto dohodu za průlom v celosvětovém dialogu o této delikátní a životně důležité otázce. Tento dialog musí nyní pokročit, abychom mohli propagovat větší respektování základních pracovních práv ve všech našich zemích.“

  Mnoho nevládních organizací a odborů by rádo předložilo sociální a ekologické otázky WTO, coby způsob aplikace obchodních sankcí. Návrh je někdy míněn v duchu solidarity s pracovníky v dotčených zemích. Nicméně jakkoli upřímné mohou tyto názory být, mezi vládami rozvojových zemí panují velké obavy, že tyto sankce mohou být novým nástrojem protekcionismu, použitým k posílení komerčních výhod bohatých zemí.

  V GATT již ale existuje zárodek sociální klauzule, opět je to v „výjimkové klauzuli“, článku 20 odstaveci e), který připouští omezující opatření „související s produkty vězeňské práce“. Navíc všeobecný systém preferencí (GSP) umožňuje přednostní přístup rozvojových zemí na západní trhy, ale zároveň umožňuje odmítnutí přístupu, je-li podezření z nerespektování některých lidských práv. GSP Evropské unie funguje na základě ustanovení, že „způsobilé země mohou obdržet další pomoc, pokud ukáží, že splňují základní pracovní konvence Mezinárodní organizace práce (ILO – International Labour Organisation) „. Před Seattlem vyjádřila Evropská komise názor, že: „zdokonalení pracovních práv by mělo být podporováno pozitivními opatřeními tohoto typu, zejména pomocí lepšího přístupu na trh pro vývozy rozvojových zemí, spíše než obchodními omezeními“.

  Očekává se, že vlády členů ILO konvence ratifikují a přemění v legislativu. Odboráři a zastánci lidských práv jsou proto znepokojeni, že některé významné obchodní země podepsaly jen velmi málo konvencí. Například Jižní Korea a Thajsko podepsaly jen tři (k říjnu 2000). Překvapivé je zejména, že USA, ač zastánci pracovních standardů, ratifikovaly a zavedly jen dvě, tolik jako Barma. Americká domácí legislativa se podle Mezinárodní organizace práce odklání od čtyř „základních konvencí“, což je nejvíce z členských zemí. Z členských zemí ILO, pouze Slovensko, Botswana, Finsko a Irsko ratifikovaly všech osm základních konvencí. Zbytek EU ratifikoval sedm s výjimkou Rakouska a Velké Británie, které ratifikovaly šest.

  Potřeba důslednosti je zřejmá. Pokud mají země Severu upřímnou snahu o zdokonalení ekologických a pracovních standardů, pak musejí být jejich vlastní záznamy přístupné zkoumání. Ty nevládní organizace, které volají po uplatnění obchodních sankcí v ostatních zemích, musejí vzít v úvahu nejen účinek, který to bude mít na pracovníky v zemích, na něž budou uvaleny sankce, ale také zřejmou nedůslednost neúspěchu vlastních vlád při ratifikaci či aplikaci příslušných existujících konvencí. Nepodaří-li se jim to, budou nevyhnutelně následovat obvinění, že bohaté země se zajímají pouze o záležitosti, které ovlivňují jejich vlastní pracovní sílu.

  Klíčovou otázkou pro budoucnost Světové obchodní organizace je její transparentnost a odpovědnost nejen vůči občanské společnosti, ale také k svým vlastním členským zemím.

  zpět na začátek