Transparenční rejstřík zvládli Slováci a Němci lépe, v Česku přibyla zbytečná administrativa

8. 2. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

V sousedním Německu nemají ohlašovací či oznamovací povinnost v případě, že lze údaje dohledat v již existujících rejstřících. Na Slovensku existuje rejstřík pro všechny dodavatele pro veřejný sektor.

Poněkud mimo pozornost mnoha českých podniků s dceřinými společnostmi v zahraničí zůstala jedna z novinek roku 2018: implementace čtvrté směrnice proti praní špinavých peněz (AML) (EU) 2015/849 v celé Evropské unii. Pro podniky tak vznikly nové registrační povinnosti.

„V České republice bylo s účinností k 1. lednu 2018 přidáno nové ustanovení do zákona proti praní špinavých peněz (§ 29b), které ukládá každé české společnosti, a jiným entitám, povinnost zjišťovat osoby s hospodářskou mocí, takzvané skutečné majitele. A dokumentovat je po dobu jejich účasti a ještě 10 let poté v Evidenci skutečných majitelů. V jiných zemích tato povinnost již nyní existuje a její porušení může být stíháno pokutami,“ konstatuje Arthur Braun, partner kanceláře bpv Braun Partners.

Podle jeho slov se přitom Česko s novinkou nevypořádalo zdaleka nejlépe, jak mohlo. Jeho nejbližší dva sousedé, Slovensko a Německo, si s transparentností a veřejnou kontrolou poradilo mnohem lépe. A často již před několika měsíci  

Slovensko

Slovensko má k dispozici existující transparentní registr, registr smluv. „Slovenský zákonodárce šel v požadavcích na transparentnost dál. Od 1. února 2017 platí takzvaný Registr partnerů veřejného sektoru. Za takovéhoto partnera veřejného sektoru je zásadně považován každý podnikatel, který přijme subvence nebo platbu ve výši 100 tisíc euro v jednotlivém případě nebo 250 tisíc euro ročně,“ vysvětluje Arthur Braun.

Podle jeho slov se registrace provádí pouze skrze oprávněnou osobu, kterou je advokát, daňový poradce, notář, auditor či banka. Ta prověří skutečného poživatele výhod a podá vlastní verifikační dokument. „Ten pak musí být každoročně, respektive v zákonem stanovených odchylných případech, obnovován. Lhůta uplynula k 31. červenci 2017 a již byly medializovány první případy, kdy byly kvůli neregistrování zrušeny podstatné smlouvy,“ poukazuje Arthur Braun. Registr je veřejně přístupný na: https://rpvs.gov.sk/rpvs/.

Centrální registr smluv přitom existuje na Slovensku již od 1. ledna 2011. Je přístupný na http://www.crz.gov.sk/. „Podobně jako v České republice je podmínkou platnosti smluv uzavíraných s ústředními orgány veřejné moci, jako je vláda, ministerstva a podobně, veřejnoprávními korporacemi nebo jim podřízenými subjekty, že byly zveřejněny v registru,“ upozorňuje Arthur Braun.

Výše zmíněný transparentní rejstřík je podle něj slovenské specifikum, platí ale jenom pro dodavatele veřejného sektoru. Naopak samotná AML směrnice ještě implementována nebyla, pročež bylo Evropskou komisí oznámeno, že proti Slovensku zahájí řízení kvůli porušení Smluv. „V současné době leží návrh zákona ve slovenském parlamentu. Ten stanoví povinnost k internímu zjištění skutečného majitele do 31. března 2018 a k jeho registraci ve slovenském obchodním rejstříku nejpozději do 31. prosince 2019. Nebude tedy existovat žádný zvláštní registr,“ porovnává Arthur Braun.

Německo

V Německu existuje od června 2017 zvláštní transparenční rejstřík, údaje o skutečném vlastníkovi musely být ohlášeny do 1. října 2017. „Ohlašované údaje zahrnují jméno a příjmení, datum narození, bydliště a druh a rozsah hospodářské účasti,“ vypočítává Arthur Braun.

Za skutečného majitele právnické osoby, s výjimkou nadací, nebo společenství osob je považována každá fyzická osoba, která bezprostředně nebo zprostředkovaně

  • drží více než 25 % kapitálových podílů,
  • kontroluje více než 25 % hlasovacích práv nebo
  • vykonává kontrolu srovnatelným způsobem.

Není-li možné žádného skutečného majitele zjistit, považuje se za skutečného majitele zákonný zástupce nebo jednající společník povinného subjektu.

„Stejně jako v České republice jsou právnické osoby a zapsaná společenství osob se sídlem v Německu povinny shromažďovat, uchovávat a udržovat aktuální informace o svých skutečných majitelích a sdělovat je transparenčnímu rejstříku,“ zmiňuje Arthur Braun.

Oznamovací povinnost se podle něj týká všech kapitálových společností neobchodovaných na burze (s.r.o., a.s., k.s. s komplementářem s.r.o., SE), osobních společností (v.o.s., k.s.), ale také nadací s právní subjektivitou, spolků, družstev a partnerských společností; pouze společnost založená podle občanského zákoníku nepodléhá, z důvodu chybějící registrace, aplikaci § 20 německého zákona proti praní špinavých peněz.

„Společnosti samy nemají povinnost pátrat po svých skutečných majitelích. Adresáty oznamovací povinnosti jsou naopak vlastníci podílů neboli skuteční majitelé sami. Společnost má pouze oznámit údaje relevantní pro transparentní rejstřík, pokud jí jsou již známy nebo vlastníky jejích podílů oznámeny,“ podotýká Arthur Braun.

Německý model je však pro firmy výrazně jednodušší. „Rozhodující odlišností od České republiky je to, že neexistuje žádná ohlašovací nebo oznamovací povinnost tehdy, pokud lze údaje, které se mají oznamovat, zjistit již z jiných veřejně přístupných registrů, zejména ze záznamů v obchodním rejstříku, rejstříku partnerství, družstevním a spolkovém rejstříku a zejména ze seznamu společníků s.r.o. (§ 22 odst. 1 německého zákona o praní špinavých peněz),“ konstatuje Arthur Braun.

„Mnoho čtenářů, kteří dosud v Německu neučinili oznámení, si tedy může oddechnout. Pokuta až do výše 100 tisíc euro jim nebude uložena,“ doplňuje partner kanceláře bpv Braun Partners. K nahlížení do transparenčního rejstříku jsou oprávněny kontrolní orgány a orgány činné v trestním řízení. Třetí osoby jen tehdy, pokud mohou prokázat právní zájem.

„Německý příklad tedy ukazuje, že je velmi dobře možné, aby obchodní rejstřík, který již požadované informace má, tyto informace jednoduše sděloval, a pouze pokud existují odchylky od seznamu společníků s.r.o. nebo pokud nejsou informace vůbec známy, musí být učiněno oznámení,“ upozorňuje Arthur Braun.

EU za to nemůže

Český zákonodárce podle něj novinku vyřešil jako obvykle komplikovaněji. „Každá společnost musí učinit oznámení, zaplatit poplatek 1000 korun a k tomu ještě vyplnit formulář, který tři týdny před nabytím účinnosti nové povinnosti ještě není veřejně přístupný! A to v zemi, která na rozdíl od Německa uvádí společníka s.r.o. nebo jediného akcionáře ve výpisu z obchodního rejstříku,“ podotýká Arthur Braun.

 Přestože předchozí vláda slibovala snížení administrativy, vytvořila tak pro tuzemské firmy další zátěž. „Než se tedy bude nadávat na další povinnost uloženou EU: za tohle je zodpovědný výlučně český zákonodárce!“ uzavírá Arthur Braun.

 Dalibor Dostál

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek