Truhlář Doskočil: Naučit se řemeslo trvá, lidem dnes chybí trpělivost a ti co jej umí ubývají

Arnošt Doskočil z Českých Budějovic je truhlářský všeuměl – dokáže vyrobit moderní kuchyň i funkční repliku starého kolovratu.



„Když jsem chodil do školy, a to byla ještě poctivá škola, velkou část výuky tvořila praxe. Navíc třída byla složená ze studentů nejrůznějších řemesel. Truhláři jsme tam byli asi jen dva. Ne, že by nás to v patnácti letech zajímalo, ale i tak jsme si hodně zkušeností vyměnili,” hodnotí Doskočil svá učňovská léta.

„Že budu truhlářem, to byl sen mojí mámy. A neminula.” Svému řemeslu je věrný celý svůj život a nikdy neuvažoval, že s tím skončí. „Ale i když jsem měl na školu štěstí, pravdou je, že žádná škola tě nic nenaučí, pokud nechceš,“ shrnuje.

Přežili jsme. To je podle mě v dnešní době úspěch!

Jak vidí úspěch? „Přiznávám, že mnohem větším úspěchem by bylo, kdybych měl zaměstnance a dal lidem práci.” Kromě povolání jsou pro Arnošta největším úspěchem jeho děti. Ačkoliv jeho synovi byla ve dvou letech diagnostikována mozková obrna, žije dnes jako každý jiný, vystudoval Konzervatoř Jana Deyla pro zrakově postižené, učí na základní umělecké škole, oženil se a nedávno se mu narodila dcera.

Spíše než za truhláře se Arnošt Doskočil považuje za lepšího tesaře.

Řídit tryskáč nebo ponorku je snazší než podnikat

To říká s úsměvem. Řídit větší firmu si vyzkoušel jednou. „Byl to přibližně rok 1998. Měl jsem za úkol pomoct rozjet pobočku jedné velké německé firmy u Trhových Svinů. Výroba probíhala v bývalém teletníku. Přes zimu jsem měl naučit vyrábět okna asi 25 lidí. Svůj úkol jsem splnil, ale dál už jsem neměl chuť lidi řídit. Já to prostě neumím. Tehdy jsem si ověřil, že prostě nejsem podnikatel a nikdy nebudu.” Většinou pracoval sám nebo v malé partě lidí. Za svou kariéru měl celkem tři zaměstnance. Dnes už má pracovníka jen jednoho.

Trocha ekonomiky

„Produktivita je nízká, problémem je kalkulace u atypických zakázek,” přiznává sebekriticky a hloubá, kde vězí problém. „Není to o tom, že bych málo pracoval, ale asi neumím odmítnout zakázky, které se nevyplatí. Rád bych se mnohem více zaměřil na zakázky, které jsou náročné na práci, nikoliv na materiál. Na těch vydělám víc.”

„Říkal jsem si, že bych do loga firmy mohl dát nápis ´Od kolébky po rakev´. Pokud bych chtěl produktivitu zvýšit, tak bych měl přestat nabízet celý sortiment toho, co lze ze dřeva vyrobit. Například nemá smysl, abych vyráběl dřevěná okna, protože nikdy nebudu moci konkurovat velkým firmám,” pokračuje. Rád by se zaměřil pouze na jeden nebo dva druhy zakázek, bavila by ho například výroba schodů. V současnosti ho hodně zdržuje, že musí každou zakázku nejen vyrobit, ale především vymyslet. Což sice dělá z každé zakázky unikátní výtvarné dílo, ale z pohledu produktivity je to velmi neefektivní.

Ve výsledku hodnotí, že si průměrně vydělá okolo dvě stě korun na hodinu. To není příliš mnoho v porovnání s tím, jak velké jsou vstupní investice do vybavení dílny. „Takový zedník má investice do začátku zcela minimální, koupí si zednickou lžíci a může začít,” uvádí s trochou nadsázky.

Zakázek má na rok a půl dopředu

„Sem tam se ozve někdo nový, ale víceméně mám stále stejné zákazníky.” Doskočilova šíře sortimentu je opravdu velká. Vyrábí od moderního nábytku až po takové speciality, jako je spížní husitský vůz, kostelní mobiliář či dřevěné umyvadlo. Umí se postarat i o ruční opracování trámů, vyrobit kuchyň nebo dnes již méně používána špaletová okna.

Řemeslo má zlaté dno

Lidé podle něho nemají trpělivost, aby se naučili řemeslo. A trefně dodává: „Řemeslo má zlaté dno, ale musíte se k němu dostat přes po*rané víko.” A lidí, kteří nějaké řemeslo stále dobře umí, ubývá. „Dnes už vám ani nikdo neumí nabrousit ´cajky´. Tak třeba, když jsem pracoval v Rakousku v jedné firmě, potkal jsem se s tovaryši, kteří šli skládat zkoušky. Požádali nás, zda bychom jim nenabrousili nářadí, protože to nikdo z nich neuměl. Chápete to?!”. Stejně tak dnes už skoro nikdo neumí vzít do ruky ruční hoblík.

„V současnosti všichni obdivujeme naše předky, že všechno dělali ručně. Ale oni se tehdy moc nenadřeli, protože v tom měli praxi. Málokdo si uvědomí, že naučit se řemeslo je otázkou trpělivosti a opakováním stále té stejné stereotypní práce.”

A ukazuje to na příkladu svého švagra Alberta, který se zabývá stavbou roubených domů. „Když jsem ho pozoroval při ručním opracovávání dřevěných trámů, byl v pohodě! Měl nabroušené nářadí a dokonalý cvik. A stejně to bylo s našimi předky,” poukazuje na neochotu dnešních lidí vydržet a naučit se řemeslo tak, aby jim přinášelo radost.

Arnošt Doskočil (58)

Spíše než za truhláře se Arnošt Doskočil považuje za lepšího tesaře. Osmapadesátiletý všeuměl vyrábí například vrata, dveře, nábytek všeho druhu, parkové lavice, schody či kostelní mobiliáře.


Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Markéta Mazancová. Foto: Martin Pinkas.

Doporučujeme