Uspěla s produkční firmou v Kanadě a pomýšlí na USA



„V Kanadě jste v Americe, tam není žádný evropský socialismus,“ říká majitelka produkční firmy Nova Vize Markéta Slepčíková. Přestože v Česku měla rozjetou kariéru, za mořem začínala jako uklízečka, vydělávala si i jako prodavačka nebo barmanka. Neměla na výběr, musela brát jakoukoli práci, aby uživila rodinu. Do Kanady přicestovala v září roku 2000 a na svoji skutečnou šanci musela čekat dva roky. „Někdo z české komunity mi řekl, že když mám televizní základy, tak bych mohla zkusit udělat český program. Šla jsme do veřejnoprávní televize a tam mi řekli, že ano, že mají vysílací čas a pro českou komunitu zatím žádný pořad nemají,“ vzpomíná Markéta Slepčíková. Všechno dostalo velmi rychlý spád.

V televizi chtěli vidět pilotní díl. V Praze v té době byly povodně, Markéta Slepčíková proto natočila zpravodajství o této živelní pohromě a spojila ho i s benefičním koncertem. „Dělala jsem to na koleně, musela jsem si sehnat střihače a kameramana,“ vzpomíná na překotné začátky. Pilotní díl slavil úspěch a vedení televize ji postavilo před další těžkou volbu. „Dali mi hned k podpisu smlouvu na tři měsíce, to je na třináct programů. Myslela jsem, že to bude chvilku trvat a že budu mít čas se připravit. Neměla jsem žádné peníze, žádné studio ani štáb. Ale oni mi řekli, že pokud to nevezmu, dají ten čas někomu jinému,“ popisuje vypjatý okamžik podnikatelka. S vidinou, že by se opět mohla dostat do svého oboru, to riskla.

Přes Nizozemsko a Nový Zéland

Z České republiky odešla Markéta Slepčíková, jak sama říká, z rasových důvodů. Zamilovala se a provdala se za Roma. Problematika romské menšiny v Česku ji proto hodně zajímala. Věnovala jí i svoji diplomovou práci, v České televizi, kde pracovala jako publicistka, založila a dva roky vedla romský magazín. „V té době byly v České republice nepokoje a problémy se skiny. Romové se vraždili na ulicích. Odejít chtěl můj manžel, který tvrdil, že se tady nedá žít. Byť já zažívala v televizi větší nátlak než on, tak jako soukmenovec etnika to cítil daleko intenzivněji. Měli jsme malinké dítě, našemu synovi byly tehdy tři roky, takže to bylo všechno komplikované,“ vysvětluje Markéta.

Z České televize musela kvůli nenávistným dopisům a napjaté situaci odejít. V Krátkém filmu Praha se vypracovala v tehdejší kabelové televizi TopInfo z redaktorky až na šéfredaktorku. „Byla jsem tam čtyři nebo pět let a během té doby jsme se pořád rozhodovali, jestli odejít. Manžel chtěl. Nakonec jsem si řekla, že abych vztah zachránila, tak půjdeme,“ popisuje Markéta Slepčíková. Nejdříve se s rodinou vydala do Nizozemska, protože to bylo nejblíže. Tam jim řekli, že brzy vstoupí Česká republika do Evropské unie a přestanou platit azylové programy.

Vydělali si proto na další cestu, tentokrát na Nový Zéland. „Byla to sice nádherná země, lidé hodní a všechno příjemné, ale nebyla to země pro budoucnost člověka, který chce něco dokázat,“ okomentovala ostrovní stát Češka. S rodinou nakonec zakotvili v Kanadě, kde našli otevřenou a podněcující atmosféru. Její manžel se nakonec ale rozhodl vrátit zpět do Evropy. Markéta Slepčíková zůstala se synem v Kanadě sama.

Všechno lze domluvit

V zemi si založila produkční společnost vyrábějící etnické pořady o české komunitě pro tamní veřejnoprávní televizi. Jako malý podnikatel nenarazila na žádnou byrokracii. „Když chcete založit byznys, jdete na jeden úřad, tam vyplníte jeden papír, na který dáte jeden podpis, zaplatíte 70 dolarů a máte byznys,“ tvrdí podnikatelka. Podle ní je hlavním mottem kanadské administrativy snaha se domluvit. Když nemáte na zaplacení daní, zavoláte na úřad a domluvíte se s nimi.

„Neexistují tady exekutoři, kteří by vás buzerovali, že neplatíte. Pošlou vám papír a při nejhorším zavolají a zeptají se, kdy zaplatíte nebo jak to chcete řešit. Buzerace jako v Česku tady neexistuje,“ popisuje Markéta Slepčíková, ale upozorňuje, že může mluvit jen za svůj segment, tedy malý byznys do 250 tisíc dolarů ročního výdělku. Ten vláda maximálně podporuje. Česká podnikatelka poté, co s televizí podepsala smlouvu, začala rychle skládat tým. Našla člověka, který byl schopný a měl doma studio, kde se dalo, jak říká, něco „uplácat“. Najala si polského kameramana. Všechno financovala ze svého.

Dobrá léta vystřídala krize

Po měsíci se ji podařilo sehnat sponzory uvnitř české komunity. Na nohy jí pomohly kanadské firmy vlastněné Čechy, jako například United Cleaning Services Milana Kroupy nebo Akuna Zdeny Forest, následovala podpora a pomoc od řady dalších sponzorů a inzerentů. Díky tomu mohla přestat dělat na částečný úvazek servírku a mohla se plně věnovat natáčení. Zhruba po třech měsících si jejich aktivit všiml Ladislav Horák, který měl v Kanadě vlastní produkční firmu, a nabídl Markétě štědrou pomocnou ruku. Stal se jejím hlavním sponzorem a ona mohla využívat veškeré jeho technické zázemí a zařízení, jaké potřebovala.

„To bylo skvělé. Televize začala být televizí. Koupil nám i kamery. Bylo to na velice profesionální úrovni. Peníze, které jsem získala od dalších sponzorů, jsem mohla začít používat na placení lidí. Já tomu šéfovala a pracovalo pro mě pár lidí,“ vzpomíná na nejlepší chvíle. To trvalo asi pět let, pak Ladislav Horák odešel do důchodu a nový majitel firmy na jeho štědrou podporu českých pořadů nenavázal. Musela si proto zřídit vlastní studio u sebe doma. „Ještě tak dva tři roky to šlo velice dobře, než přišla šílená krize kolem roku 2010 nebo 2011, kdy to vypadalo, že budu muset firmu zavřít, protože lidé nechtěli platit, neměli peníze, firmy se rozpadly a sponzoři umřeli. Nastala doba transformace, kdy jsem se rozhodovala, jestli to vydržet, nebo ne,“ vzpomíná Markéta.

Že by se v Kanadě vypotřebovala témata pro pořad o české komunitě, se Markéta Slepčíková nebojí.
Za 13 let jich zvládla přes šest set. A pořád je o čem točit.

Vydržela, ale nadělala si kvůli tomu značné dluhy. „Po dvou letech se to začalo pomalu zvedat a teď jsme se dostali na úroveň, že nás to pomalu živí. Je to ale těžké a důsledky cítím ještě teď. Dluhy se splácejí velice těžce,“ připouští česká podnikatelka. Během dvou těžkých let, kdy fungovala na dluh, zvažovala, jestli není čas s pořadem skončit. Nakonec to ale nevzdala. „Přemýšlela jsem, co bych mohla jiného dělat, a ono to není vůbec lehké. Najít práci v oboru je těžké. Televize propouštějí, spousta lidí je na ulici. S rozenými Kanaďany se nemůžu vůbec rovnat. Další šance je jít učit, ale tam jsou také neuvěřitelné lajny a zase jako emigrant první generace mám pořád handicap. Nebýt té možnosti dělat etnickou televizi, tak bych se asi zřejmě do médií nedostala,“ připouští Markéta Slepčíková.

Novou cestou

Dnes je vlastně opět na začátku. Ve firmě se stará skoro o vše sama. „Mám jen střihače, to jsem se odmítla učit. Ale naučila jsem se i kameru. Jsem moderátorka, režisérka a sháním na to peníze. Mám jednu kolegyni, Věru Kohoutovou, která mi jako redaktorka pomáhá. Hodně dlouho jsem stříhala se synem, jenomže kvůli finanční situaci mu to už nestačilo a odešel dělat něco jiného. Spolupracuje se mnou jen v menší míře,“ popisuje aktuální pokrizovou realitu. Za třináct let vyrobila 650 programů. Že by se témata vyčerpala, se Markéta neobává. V Kanadě je podle ní silná česká stopa a většinou jde o výrazné osobnosti, které ve svém oboru dokázaly mnohé. Připouští ale, že by ráda měla v týmu mladší generaci, která by pořady posunula na novou úroveň.

„Děti emigrantů se už pokanadštily a s českou kulturou moc nekomunikují. Neumějí tak dobře jazyk a pro program je důležité, aby lidé uměli dobře česky, to je podstata, proč ten program děláme. Ráda bych sehnala spolupracovníky, ale nemůžu, protože nejsou,“ tvrdí podnikatelka. Nevzdává se. V plánu má vytvořit digitální archiv svých pořadů a ten pak nabídnout institucím v České republice ke zpracování. „Máme rozhovory s kapacitami našeho kulturního bohatství, jako je Baťa, Škvorecký, a s dalšími lidmi. Myslím, že to jsou věci, které by měly v budoucnu někoho v Česku zajímat,“ říká. Zároveň chce od podzimu vysílat na internetu, od čehož očekává větší sledovanost a více peněz z reklamy. Následně by ráda rozšířila program i do Spojených států.

Převzato z časopisu Profit, autor článku: Petr Švihel