Výrobě skleněných ozdob se v Česku opět daří

21. 12. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Výrobě i prodeji křehkých skleněných ozdob se opět daří. Tradice přežila kritickou situaci kolem amerického dolaru na začátku tisíciletí, nájezd Číňanů i ztrátu zahraničních zákazníků. Stále více výrobků míří na domácí trh.

Výroba ozdob, ilustrační foto. Zdroj: Hynek Glos/Euro„V této dílně mam nejlepší kolektiv – jen já a Radio Čas,“ usměje se žena s několika čerstvě vyfouknutými baňkami v rukou, do nichž nalévá roztok dusičnanu stříbrného. Ozdoby pak několikrát vymáchá v kotli s horkou destilovanou vodou, čímž se uvnitř kouliček vysráží stříbrná barva. Za zvuků letitého vánočního hitu All I Want For Christmas hrajícího z malého tranzistoru stále naladěného na frekvenci ostravské stanice namočí Jiřina Tichá několik desítek baněk.

Takto stříbří už mnoho let, ale před letošními Vánocemi má přece jen jiné pocity než jindy. „Pracuju tady sedmačtyřicet let, za tři dny mi začíná důchod,“ přiznává Tichá. Je tak největší pamětnicí ze všech pětatřiceti lidí, kteří nyní v opavské hale Slezské tvorby pracují. „Bude se mi odcházet těžko, prožila jsem tu celý život,“ dodává.

I když jde oproti minulosti o citelný propad – v 70. letech pracovalo v družstvu osm stovek lidí, v roce 2000 ještě sto – vedení Slezské tvorby o žádné krizi nemluví. Naopak. Se současnou situací je spokojeno. „Před rokem 1989 se tady vyráběly mnohem menší objemy ozdob, zhruba jen za tři miliony tehdejších korun. Teď činí náš obrat sedmnáct až osmnáct milionů korun při produkci kolem půl milionu ozdob ročně,“ počítá Jaroslav Veverka, ředitel výroby.
 
Jeho optimismus potvrzují i data Českého statistického úřadu. Loni se v České republice vyrobilo skleněných baněk, špiček, raket a dalších ozdob za více než 192 milionů, což znamená meziroční růst o více než 24 milionů korun. Oproti roku 2013, kdy byla krize odvětví podle čísel největší, dokonce produkce vyskočila o více než 75 milionů korun.

Že se trh ozdravuje a české domácnosti se vracejí k tradičním skleněným ozdobám, dokazují i další čísla. Rapidně klesá dovoz levných plastových ozdob z Číny, které stály před patnácti lety na počátku krize tohoto českého řemesla. Za prvních devět letošních měsíců se do Česka přivezlo čínských výlisků za 106 milionů, za celý loňský rok to bylo 260 milionů, a v roce 2016 dokonce 265 milionů.

Rostoucí význam domácích zákazníků pro poslední výrobce skleněných ozdob z Opavy, Vsetína, Jablonce, Liberce a Dvora Králové dokládá i zjištění, že od roku 2016 setrvale klesá vývoz českých vánočních výrobků do zahraničí. „Pro tuzemský trh jsme letos vyrobili 131 procent loňska, export činil zase 82 procent toho, co v roce 2017,“ říká Miroslav Šorma, předseda Družstva umělecké výroby – Vánoční ozdoby ve Dvoře Králové.

Od tahačky k foukačce

Že se blíží Vánoce a všechny objednávky by už měly být hotové, v opavské Slezské tvorbě návštěvník nepozná. Osm hodin denně se tu bude pracovat až do svátků. Aby bylo co prodávat nejen ve velkoobchodech, ale i na trzích, v podnikové prodejně a ve firemním e-shopu.

„Zatímco před deseti lety šlo na export zhruba osmdesát procent našeho zboží, nyní je to tak padesát na padesát. Například zakázky do Spojených států musíme vyřídit vždy do poloviny roku,“ popisuje Jaroslav Veverka. Kromě toho se barevné baňky z Opavy vyvážejí třeba i do Německa, Rakouska, Nizozemska či Francie.

Výroba ozdob, ilustrační foto. Zdroj: Hynek Glos/EuroZákladem každé ozdoby je dutá skleněná trubice, z níž se nad plamenem vyfukují potřebné tvary, nejčastěji duté baňky (kouličky). Pro náročnější tvary, jako například domky, jsou určené formy. Celé sady vystříbřených ozdob odjíždějí na barvení do smáčíren, kde je ponoří do kádí s barvami, aby získaly potřebný odstín. Než si ale rodina v Ostravě nebo Vídni z papírové krabice s nestárnoucím logem Slezské tvorby vybalí ozdobu a začne pro ni na stromečku hledat to správné místo, musí sklo projít mnoha páry rukou.

Začíná se ve foukárně, kam právě Jaroslav Veverka vchází a kde bez přestání hlasitě hučí plynové hořáky. Zatímco jedné paní se tu přezdívá „tahačka“, protože nad ohněm roztahuje skleněné trubice, další tři jsou „foukačky“. Ty z připravených úzkých trubic vytvářejí finální podoby ozdob.

Jedna vkládá roztavené sklo do forem na pejsky, další nad silným plamenem vyfukuje baňku. „Zhruba rok trvá, než se nová foukačka naučí vyfouknout správnou kuličku,“ vysvětluje Veverka. Jaká je správná velikost kuličky, ukazuje kroužek z drátů, k němuž se každá čerstvě vyfouknutá ozdůbka přikládá. Podle Veverky je přípustná tolerance plus minus jeden milimetr. „Teď udělala trochu větší, je nervózní,“ usmívá se Veverka, když práci jedné z foukaček detailně dokumentuje fotograf.

Práce snů

Slezská tvorba sídlí v Opavě v poměrně rozlehlém areálu poblíž centra, ale dnes už dílny zabírají jen malou plochu jedné budovy. V přízemí se ozdoby namáčejí do barvy a malují, v prvním patře se vyfukují a stříbří.

Když se sem družstvo přemístilo v roce 1961, rozprostřelo se do mnoha hal. Kromě ozdob se tu totiž vyráběly i dřevěné hračky, obrázkové gobelíny a švadleny tu šily konfekci. Dodnes se vzpomíná, že dostat se na opavské gymnázium bylo jednodušší, než stát se ve Slezské tvorbě vyučenou šičkou. Zájem děvčat z blízkého i dalekého okolí byl zkrátka obrovský.

Historie skleněných ozdob je ovšem ještě mnohem delší. „Hned po druhé světové válce sem přišly rodiny Lhotských a Pohořelských od Vsetína, v Jakubčovicích založily první dílnu,“ přibližuje Veverka. Po roce 1948 však do tradice zasáhli komunisté a výsledkem bylo založení družstva na začátku padesátých let. Po deseti rocích stěhování pak podnik zakotvil na dnešním místě v ulici Sadová.

Výroba ozdob, ilustrační foto. Zdroj: Hynek Glos/EuroJako první musela Slezská tvorba na začátku 90. let ukončit výrobu dřevěných hraček, protože v té době přestaly fungovat velkoobchody a zboží se nemělo jak dostat k zákazníkům. Další ránu družstvu zasadily tragické povodně z července 1997, kdy byl celý areál zaplaven až do výšky 180 centimetrů. Voda a bahno zničily plný sklad gobelínů, a proto vedení rozhodlo, že draze obnovovat tuhle sekci nemá smysl.

A v roce 2009 zase skončily šicí sály. Pro firemní zákazníky bylo výrazně levnější nechat si požadované součásti konfekce ušít na Balkáně nebo v Číně. Veverka má jasno – družstvo tehdy podle něj doplatilo na dřívější úsporné kroky, kdy si sice nechalo samotnou dílnu, ale zrušilo oddělení vývoje, čímž přišlo o vlastní know-how a stalo se vlastně jen krejčovskou dílnou bez přidané hodnoty.

V původních prostorech Slezské tvorby dnes může člověk najít třeba chirurgickou ambulanci či místní oddíl aikida.

Pomůže i UNESCO?

Taková situace by se ve zdejším posledním funkčním provozu vyrábějícím skleněné ozdoby neměla opakovat. Proto každoročně vymýšlejí zhruba pětistovku nových motivů a dekorací, navíc, jak tvrdí Veverka, neodmítají žádného zákazníka a často vyrábějí specifické ozdoby na přání.

Zřejmě z toho důvodu se Jaroslav Veverka neobává laciných plastových vánočních doplňků z Číny, které před patnácti lety zaplavily světové velkoobchody a řetězce kvůli nim přestaly odebírat tradiční skleněné ozdoby z Česka. „Proti nim nebojujeme. Je to jako porovnávat mercedes s trabantem,“ odpovídá Veverka s nadhledem na dotaz, jak se Slezská tvorba brání proti invazi čínských baněk a špiček.

I z této sebevědomé reakce je poměrně jasné, že výrobky z Opavy z polic českých ani světových obchodů nezmizejí. A manufaktura Slezská tvorba není jediná. Podobný optimismus vládne i ve firmě Rautis v západokrkonošské Poniklé.

Výroba ozdob, ilustrační foto. Zdroj: Hynek Glos/EuroI když tomu takhle nebylo vždycky, poslední roky se rodinný podnik zaměřuje hlavně na duté perly a menší ozdoby. „Nemáme takový problém jako větší výrobci. Naši zákazníci jsou specifičtí a ozdoby, které vyrábíme, nepatří mezi nejlevnější,“ řekla týdeníku Euro už dřív Barbora Kulhavá, jež se v Rautisu stará o export.

O Poniklé je v zahraničí slyšet stále víc. Reklamu dílnám udělalo, že už před několika lety se začalo řešit, jak dlouholetou tradici foukaných perliček, jejíž kořeny sahají až do 19. století, dostat na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Už na začátku roku 2017 proto Muzeum Českého ráje v Turnově sestavilo nominaci pro zápis. Letošní zasedání UNESCO na Mauriciu však nominaci perličkové výroby nepřijalo.

Za Českou republiku v listopadu uspěl jen modrotisk. Rautis chce ale bojovat dál: „Naši nominaci je třeba ještě doplnit dle požadavků komise a v březnu 2019 znovu podat. Procedury jsou náročné, nic není ztraceno.“

Takové motto vlastně velmi dobře popisuje stav celého odvětví. Dokázalo za cenu velkých ztrát a zavírání řady provozoven ustát kritickou situaci kolem amerického dolaru na začátku tisíciletí i následný nástup čínských „plasťáků“ a v posledních letech se opět probírá z úsporného režimu.

Převzato z týdeníku Euro, Autor: Ondřej Stratilík, foto: Hynek Glos.

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek