WTO rozhodla. Tento týden může vypuknout americko-evropská obchodní válka

19. 10. 2019 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Stalo se to, na co se čekalo téměř patnáct let. Spojené státy vyhrály mezinárodní arbitráž u Světové obchodní organizace (WTO) s „EU a jistými členskými zeměmi“ za poskytování podpor, které „deformovaly trh velkých civilních letadel“. Výrok arbitra je jednoznačný, konečný a není proti němu odvolání.

Přeloženo do laického jazyka – Evropa bude za nepovolenou podporu výroby letadel Airbus platit 7,5 miliardy dolarů ročně. Americký prezident Donald Trump si obratem v tweetu liboval, že to „nejsou špatné peníze“, a můžeme se spolehnout, že tento úspěch náležitě prodá v předvolební kampani. Pro nás je však důležitější jiná věc: pokud Evropa nesklopí uši jako předtím Kanada či Mexiko a sáhne k odvetě, čeká nás plnohodnotná americko-evropská obchodní válka.

Připomeňme si, co vyhloubilo nejnovější příkop v Atlantiku. Spor se točil kolem subvencování nákladů na vývoj a přípravu výroby velkokapacitního A380 a dalších modelů Airbusu. Technicky vzato začal už 6. října 2004 žádostí o konzultace, kterou WTO dostala od zastoupení USA. Pro nečetné milovníky velmi složitého mechanismu řešení obchodních sporů jenom uveďme, že už tehdy připojily Spojené státy v příloze odkazy na desítky nejrůznějších zdrojů – od úředních věstníků dotčených vlád a EU přes analytické reporty investičních bank a výroční firemní zprávy až po citace dobového tisku.

Evropská unie již tehdy neotálela a odpověděla na americkou stížnost k WTO vlastní stížností, v níž zmiňovala daňové úlevy pro Boeing a především tučné zakázky od Pentagonu. Obě strany promeškaly vhodný moment k oboustranně přijatelné dohodě. Zato pro právníky to byl nový klondike. Už před čtyřmi roky se šanony související se sporem sotva vešly do šedesáti beden od banánů, od té doby jejich počet přiměřeně nabobtnal.

Unie měla kus pravdy s vykrmováním Boeingu; přinejmenším v jedné subvenci od státu Washington se jí podařilo nedovolený charakter podpory prokázat. Bude to však rozsahem nesrovnatelná náplast, kterou si navíc bude moci nalepit až za nějakých osm měsíců. Mezitím se může stát spousta nepříjemných věcí.

Načasování od Lucifera

Oněch 7,5 miliardy dolarů ročně je zatím nejvyšší částka, kterou kdy arbitři ve sporech při WTO poškozenému přiřkli (dvakrát vyšší než druhá v pořadí). Klíčové je také to, že nepůjde o žádnou jednostrannou americkou akci, ale rozhodnutí přesně podle pravidel organizace, která má bdít nad tím, že se v mezinárodním obchodě „hraje rovina“. Proto už také Evropská komise prostřednictvím své komisařky pro obchod Cecilie Malmströmové výrok arbitráže uznala. Byť dodala, že „bylo by krátkozraké a neproduktivní, kdyby k jejich uvalení nyní USA přikročily“.

WTO má smysl

Na řešení obchodních sporů podle pravidel WTO jsme existenčně závislí. Pokud nemáte všeobecně akceptované normy toho, za jakých podmínek lze obchodovat, vyhrává vždycky ten silnější, kdo dovede na menšího pořádně „zakleknout“. Ekonom by řekl, že tam, kde není relativně svobodný obchod, nemohou malé země využít a rozvinout své komparativní výhody.

Přeloženo do laického jazyka - takové země zůstanou chudé a bez šancí na to, že zbohatnou vlastním přičiněním (ropné emiráty z toho vynechme, to je úplně jiný příběh). Nechci zabředávat do historických exkurzí, ale v podstatě v duchu této logiky se stalo Československo po druhé světové válce jedním z původních signatářů předchůdce WTO, Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT).

A na rozdíl od Světové banky nebo Mezinárodního měnového fondu z ní ani po změně režimu v únoru 1948 nikdy nevystoupilo. Dokonce i poté participovalo na všech kolech liberalizace obchodu, ponechme stranou, jak vypadal volný obchod v dobách, kdy byla znárodněna poslední ševcovská dílna, vládl monopol pézetek a devizy se plánovaly do posledního dolaru.

 
Sotva se dá počítat s tím, že by Spojené státy vedené Trumpem tento apel (byť podepřený návrhy EU na řešení problematiky subvencí v leteckém průmyslu z letošního roku) vyslyšely. A tak Malmströmová tento týden dostala sankce v podstatě na rozloučenou, protože brzy v úřadě skončí. Málokdy se personální výměna na takovém postu hodila méně.

Na její místo obchodního komisaře nastoupí Ir Phil Hogan, což je sice starý politický mazák, ale v minulé komisi měl na starost zemědělství. A první velké sousto, které mu přistane na stole, bude s nejvyšší pravděpodobností brexit, který zrovna pro Irsko představuje zcela zásadní téma, stejně jako vyjednání budoucích obchodních vztahů s Británií. Zlé jazyky tvrdí, že proto byl také nominován Ursulou von der Leyenovou a schválen Evropským parlamentem.

Přestože 7,5 miliardy dolarů ročně není zanedbatelná částka, EU se s ní ve vlastním zájmu bude muset smířit. Pro osvěžení paměti: sankce jsou výsledkem dlouholetého sporu vedeného přesně podle pravidel WTO, na jejichž dodržování má EU mimořádný zájem.

Vrchní americký obchodní vyjednavač Robert Lighthizer už má pár měsíců hotový věcný seznam toho, co bude zatíženo sankčním clem. Američané tvrdí, že by mohli jít se sazbami mnohem výš než o deset procent u civilních dopravních letadel a 25 procent u vybraných zemědělských komodit. Zaměří se na produkty z Británie, Francie, Španělska a Německa (poskytovatelé podpory), takže nejde o zboží, které by hrálo v přímém vývozu z Česka jakkoli významnou roli. Lighthizerův úřad tedy situaci nechce hrotit a ponechává prostor prezidentovi.

Pozůstalost po JFK

Trump bude samozřejmě požehnání od WTO k tomu, aby uvalil na Evropu sankce za 7,5 miliardy dolarů ročně, vykládat jako svoji zásluhu a důsledek své obchodní politiky, i když s ním má společného asi tolik jako čínský císař s náletem sarančat. Nástrojem, který se současnému americkému prezidentovi v obchodních sporech až dosud nejvíc zamlouval, je článek 232 Trade Expansion Act z roku 1962 (vděčí za něj tedy demokratovi Johnu F. Kennedymu).

Toto ustanovení původně paradoxně podporovalo rozvoj obchodu a americký trh spíše otevíralo, ale v případě „ohrožení národní bezpečnosti“ umožňuje americké exekutivě uvalit celní přirážky bez souhlasu Kongresu a na základě šetření, které může o své vlastní vůli zahájit americké ministerstvo obchodu. A právě kreativní uplatnění udělalo ze „section 232“ mocnou páku obchodní politiky USA.

Hlava státu se totiž nemusí dohadovat s Kongresem a podstupovat vleklé mezinárodní spory, které se rozlousknou až bůhví kolik let po konci jeho volebního období (jako spor o Airbus); prostě se chopí páky s visačkou „section 232“ a podle libosti lomcuje. Donald Trump je známý svojí netrpělivostí, ale i přesvědčením, že Amerika léta připouštěla, aby na ní jiné země zkoušely, co unese obchodní bilance. A tak se z článku 232 stala v jeho ruce zbraň nukleárního kalibru.

Stačí, když citujete

Na výše uvedeném článku je ještě jedna věc, která se musí Trumpovi líbit. Striktně právnicky vzato opatření na obranu národní bezpečnosti nespadají pod gesci WTO. Takže Spojené státy jsou schopny s odvoláním na národní bezpečnost (v poukazu na článek 232) pranýřovat jakákoli odvetná opatření, což zkušenému matadorovi Lighthizerovi nečiní potíže.

Jiná věc samozřejmě je, jak a vůči komu jsou ustanovení aplikována, což se ukázalo už v případě oceli a hliníku, kdy přirážky byly uvaleny i na nejbližší spojence včetně Kanady, která věrně plánovala dodávky do USA už za druhé světové války.

Mexičané i Kanaďané, existenčně závislí na obchodu s USA, se snažili riziko zmírnit, pospíšili si a uzavřeli s USA novou velkou obchodní dohodu. Japonci uzavřeli teď koncem září alespoň minidohodu o hovězím a vepřovém, ba i zmrazených kuřatech a dalších zemědělských položkách. Před prezidentskými volbami, v nichž budou hrát roli politicky důležité státy americké unie s významnou farmářskou lobby, se každá prasečí půlka počítá.

Seznam pravděpodobných terčů amerických sankcí ještě není kompletní, ale figurují na něm hlavně položky jako sýr, vepřové výrobky, víno, whisky a samozřejmě díly do letadel a vrtulníků. O tom, co by například Německu a zprostředkovaně i Česku nadělalo největší potíže - pětadvacetiprocentním clu na auta a díly do nich -, se překvapivě nemluví.

Přitom možností těchto sankcí se Trump opakovaně oháněl a konečnou verzi zprávy o domnělém ohrožení těmito dovozy má Bílý dům k dispozici od února tohoto roku. Ač nepublikována, hodně se s ní pracuje a Donald Trump z ní 17. května 2019 hojně citoval ve speciálním prohlášení o „přizpůsobení dovozu automobilů a automobilových součástek do Spojených států“.

V podstatě jde o to, dostat pod tlak vyjednavače ze zemí vývozců, tedy hlavně z Evropy a Japonska a kterýchkoli dalších zemí, u nichž to vrchní americký obchodní vyjednavač Robert Lighthizer uzná za vhodné. Šestiměsíční lhůta, dokdy má Lighthizer Bílému domu nahlásit, jak v jednáních uspěl, uběhne právě 17. listopadu 2019, tedy o měsíc později, než naběhnou sankce za Airbus.

Převzato z týdeníku Euro, Autor: Miroslav Zámečník

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek