Zastoupení podnikatele

30. 1. 2019 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Každá fyzická i právnická osoba se ocitá v situaci, kdy se svým jednáním zavazuje k nějaké povinnosti či jí na základě jejího jednání naopak vzniká nějaké právo. Ne vždy však podnikatel může v konkrétních situacích jednat sám a musí být zastoupen jinou osobou. Cílem tohoto článku je vnést základní vhled do problematiky zastoupení podnikatele.

Podrobný obsah


Každá fyzická i právnická osoba se v každodenním životě ocitne v situaci, kdy se svým jednáním zavazuje k nějaké povinnosti či jí na základě jejího jednání naopak vzniká nějaké právo, neboli slovy zákona: „právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran“ (§545 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „občanský zákoník“).

Typickým příkladem takového jednání může být uzavření kupní smlouvy, na základě které se podnikatel zaváže svému zákazníkovi dodat určité zboží a zároveň na základě dané smlouvy vzniká podnikateli právo na zaplacení kupní ceny zákazníkem. Ne vždy však podnikatel může v konkrétních situacích jednat sám (ať už z nedostatku svého času, zkušeností a znalostí či z jiných důvodů) a musí být z tohoto důvodu zastoupen jinou osobou. Cílem tohoto článku je vnést základní vhled do problematiky zastoupení podnikatele.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Způsoby jednání podnikatele

Jak již bylo v úvodu tohoto článku naznačeno, podnikatel může jednat v rámci právních vztahů osobně či v zastoupení (právnická osoba pak musí být v rámci právního jednání vždy zastoupena, a to vzhledem ke skutečnosti, že právnickou osobu lze považovat za umělý právní konstrukt, který nemá podle občanského zákoníku svéprávnost, resp. způsobilost k právnímu jednání).

Zastoupení podnikatele lze rozlišovat na zastoupení smluvní (tj. zastoupení založené smlouvou), zákonné (tj. zastoupení, které přímo vyplývá ze zákona, typicky se jedná o statutární orgán obchodní společnosti, mimo podnikání lze jako příklad uvést jednání rodiče za dítě jako jeho zákonného zástupce), a zastoupení vyplývající z rozhodnutí soudu či jiného správního orgánu.

Za speciální kategorii zastoupení lze považovat zastoupení přímé a nepřímé. V případě zastoupení přímého zástupce jedná jménem a na účet zastoupené osoby, v případě nepřímého zastoupení pak jedná na účet zastoupeného svým jménem.

Všeobecná ustanovení k zastoupení

Občanský zákoník v Hlavě III Dílu 1 (§§ 436 až 440) obsahuje ustanovení, která se obecně vztahují na celkovou problematiku zastoupení, a to za předpokladu, že zákon v konkrétních případech nestanoví jinak. Jedná se tedy o společná ustanovení, která jsou obecně platná jak pro smluvní zastoupení, tak i pro zákonné zastoupení či opatrovnictví.

Obecně platí zásada, že kdo je oprávněn jednat jménem jiného, je jeho zástupcem, přičemž ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Typickým příkladem může být případ, kdy zastoupený zmocní zástupce, aby jeho jménem podepsal smlouvu o koupi zboží, přičemž obecně při splnění všech zákonných podmínek je z takové smlouvy zavázán vůči druhé smluvní straně logicky zastoupený, nikoli jeho zástupce.

Zástupce má zásadně jednat osobně. Řetězení zastoupení (tj. možnost zástupce zvolit si pro dané zmocnění dalšího zástupce, resp. možnost zastoupení zástupce jeho zástupcem, tzv. substitutem) je možné v případě, že je to se zastoupeným ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná potřeba, případně umožňuje-li to zákon (např. statutární orgán, který zastupuje právnickou osobu, může určit další osobu, která tak k zastupování právnické osoby bude oprávněna – viz § 443 občanského zákoníku). Zástupce však vždy odpovídá zastoupenému za řádný výběr takové osoby.

Zastoupený je oprávněn si pro vyřízení téže záležitosti vybrat více zástupců, přičemž se má za to, že každý z těchto zástupců může jednat samostatně. Toto pravidlo může být modifikováno přímo zastoupeným, který si stanoví více zástupců, přičemž z dohody zastoupeného a jeho zástupců je zároveň zřejmé, že zástupci mají jednat společně (popř. může být taktéž uvedeno, jakým způsobem mají zástupci jednat).

V rámci všeobecných ustanovení o zastoupení je též v § 437 obsažena obecná úprava o střetu zájmů mezi zastoupeným a zástupcem. Zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Zde je však nutné rozlišovat mezi zastoupením smluvním a zastoupením zákonným a opatrovnictvím.

Zatímco uvedená výjimka (tj. že zastoupený věděl nebo musel vědět o střetu zájmů) platí pro smluvní zastoupení, podle názoru odborné veřejnosti se tato výjimka z pravidla zákazu střetu zájmů v případě zákonného zastoupení a opatrovnictví neuplatní. Odkázat lze na § 460 občanského zákoníku, v rámci kterého je stanoveno, že pokud dojde ke střetu zájmů zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného (nebo dokonce i pokud jen hrozí takový střet zájmů), jmenuje soud kolizního opatrovníka.

Typickým příkladem jsou spory o péči nezletilého dítěte mezi rodiči, kteří jsou zákonnými zástupci dítěte. V takovém sporu oba rodiče sledují nejen zájmy dítěte, ale logicky též zájmy svoje vlastní. Z tohoto důvodu proto soud v takovém případě nezletilému dítěti stanoví pro řízení kolizního opatrovníka.

Ve vztahu k obecným ustanovením o střetu zájmů lze zmínit též ustanovení § 437 odstavec druhý občanského zákoníku, ve kterém je uvedeno, že „jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat.“ Jinými slovy, jednal-li zástupce ve věci zastoupeného s jinou (třetí) osobou a tato třetí osoba byla v dobré víře, že zástupce jedná v zájmu zastoupeného, pak je takové jednání zástupce platné.

Pokud ale třetí osoba věděla nebo musela vědět, že zájem zástupce je ve střetu zájmu zastoupeného, pak i přes to je takové jednání platné, nicméně zastoupený je oprávněn dovolat se relativní neplatnosti tohoto jednání. Dle § 437 odst. 3 občanského zákoníku se má zároveň za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.“ S ohledem na výše uvedené (zejména § 460 občanského zákoníku) se lze však domnívat, že § 437 odst. 2 se neuplatní na zákonné zastoupení a opatrovnictví, které má obvykle ve vztahu ke střetu zájmů upravena přísnější pravidla.

Posledním bodem, který je v rámci této kapitoly vhodné zmínit, je obecná úprava skutečnosti, kdy zástupce překročí své zástupčí oprávnění (viz § 440 občanského zákoníku), tzn., že zástupce jedná nad rámec toho, k čemu byl zastoupeným zmocněn. V takovém případě, je z jednání, v rámci kterého zástupce své oprávnění překročil, vázán sám zástupce.

Zastoupený je však oprávněn bez zbytečného odkladu takové jednání schválit, čímž překročení zástupčího oprávnění „zhojí“, tj. bude platit, že je z daného jednání zastoupený vázán tak, jako kdyby k překročení zástupčího oprávnění nedošlo. Pokud však ke schválení zástupčího oprávnění bez zbytečného odkladu nedojde, může třetí osoba, se kterou bylo jednáno a která byla v dobré víře, požadovat po zástupci, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.

Na tomto místě je nicméně nutné zdůraznit, že uvedené pravidlo se převrací v případě smluvního zastoupení (§ 441 a násl. občanského zákoníku), tj. pokud v rámci smluvního zastoupení zástupce (zmocněnec) překročí zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím zastoupený (zmocnitel), oznámí to osobě, se kterou zmocněnec jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl.

Neučiní-li to, platí, že překročení schválil; to však neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje (§ 446 občanského zákoníku).

Jako zjednodušený příklad lze uvést situaci, kdy pan Alfons zmocní svého zletilého syna Cecila (tj. jedná se o smluvní zastoupení), aby za něj sjednal koupi počítače od paní Bohumily. Syn Cecil nicméně sjedná koupi nejen počítače, ale též koupi mobilního telefonu, čímž překročil své zástupčí oprávnění.

Pan Alfons v případě, že s uvedeným nesouhlasí, musí paní Bohumile bez zbytečného odkladu tento nesouhlas se sjednáním koupě mobilního telefonu oznámit. V případě, že tak neučiní, je jednáním svého syna vůči paní Bohumile pan Alfons zavázán (za předpokladu, že paní Bohumila nemohla vědět, že Cecil nebyl oprávněn mobilní telefon koupit).

V případě, že pan Alfons paní Bohumile bez zbytečného odkladu oznámil, že se sjednáním koupě mobilního telefonu nesouhlasí, je Cecil z daného jednání vázán sám a paní Bohumila může po Cecilovi požadovat, aby si od ní předmětný mobilní telefon koupil (resp. zaplatil), jak bylo závazně ujednáno.


Na závěr této kapitoly je však nutné ještě jednou zdůraznit, že výše uvedená obecná ustanovení se uplatní pouze v případě, že právní úprava upravující konkrétní případ zastoupení nestanoví jinak.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Smluvní zastoupení

Smluvní zastoupení je, jak z názvu vyplývá, založeno smlouvou uzavřenou mezi zmocnitelem (tj. osobou, která zmocňuje druhou osobu k právnímu jednání v ujednaném rozsahu – zastoupený) a zmocněncem (tj. osobou, která má zmocnitele v ujednaném rozsahu zastupovat – zástupce).

Zmocnitelem i zmocněncem může být fyzická i právnická osoba. V případě, že zmocněncem je právnická osoba, náleží výkon zástupčího oprávnění do působnosti statutárního orgánu této právnické osoby. K výkonu zastoupení je oprávněna i osoba, kterou statutární orgán určí. Bližší výklad toho, co se rozumí spojení „kterou statutární orgán určí“ však občanský zákoník neuvádí a bude tedy záležet na soudní praxi, jak se k tomuto ustanovení postaví.

Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že smluvní zastoupení jako takové se často ne příliš šťastně zaměňuje s pojmem „plná moc“, který má užší význam, přičemž pojem plná moc je v občanském právu rozlišován od smlouvy o plné moci (případně dohody o plné moci).

Smlouva o plné moci je dvoustranným právním jednáním mezi zmocnitelem a zmocněncem, na základě kterého vzniká samotný vztah zastoupení (tj. zmocnitel v ujednaném rozsahu zmocňuje zmocněnce a zmocněnec s tímto zmocněním souhlasí a zároveň se zavazuje zmocnitele v domluveném rozsahu zastupovat).

Plná moc je pak primárně jednostranným právním jednáním zmocnitele, ve kterém zmocnitel potvrzuje, že zmocněnec je oprávněn za něj činit právní jednání v uvedeném rozsahu. Samotnou plnou mocí tedy vztah zastoupení nevzniká. Plnou mocí se naopak zmocněnec především prokazuje vůči třetím osobám, že je oprávněn za zmocnitele učinit konkrétní právní jednání.

Rozlišení mezi smlouvou o plné moci a samotou plnou mocí je významné například i pro skutečnost, že forma smlouvy o plné moci může být ústní, pokud zákon nestanoví jinak. Naopak v případě plné moci zákon primárně stanovuje, že netýká-li se zastoupení jen určitého (tj. jednoho konkrétního) právního jednání, musí mít plná moc písemnou formu, přičemž vyžaduje-li se pro právní jednání, které má zmocněnec za zmocnitele vykonat, zvláštní forma, musí být v téže formě udělena i plná moc.

Typickým případem je například uzavření kupní smlouvy k nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí: Pan Alfons si přeje od paní Bohumily koupit dům na Praze 4. Za tímto účelem chce s paní Bohumilou podepsat kupní smlouvu, která musí mít pro účely katastrálního řízení úředně ověřené podpisy (pomineme skutečnost, že katastrální zákon upravuje další možnosti ověření podpisů na kupní smlouvě – například možnost, kdy kupující a prodávající podpisy prohlásí za vlastní přímo před katastrálním úřadem).

Vzhledem ke skutečnosti, že pan Alfons se ze zdravotních důvodů nemůže podpisu kupní smlouvy zúčastnit, může se ústně domluvit se svým synem Cecilem, že ho při podpisu kupní smlouvy zastoupí (tj. vznikne dohoda o plné moci).

K tomu, aby Cecil mohl katastrálnímu úřadu prokázat, že je oprávněn za svého otce podepsat kupní smlouvu, udělí pan Alfons Cecilovi plnou moc. V tomto případě, však tato plná moc musí mít též úředně ověřený podpis pana Alfonse, jakožto zmocnitele (tak jako musí být na kupní smlouvě úředně ověřený podpis pana Alfonse, jakožto kupujícího), tj. u plné moci musí být dodržena zvláštní forma, která je vyžadována pro dané právní jednání.


Pro úplnost je vhodné doplnit, že povinnost dodržovat zvláštní formu u plné moci činila v praxi značné potíže, když pro právní jednání, pro které byla plná moc udělována, byla vyžadována forma veřejné listiny (tj. i plná moc měla dle dikce zákona mít formu veřejné listiny). Novelou občanského zákoníku byla proto zavedena výjimka, že v případě, že je pro právní jednání vyžadována forma veřejné listiny, postačí, bude-li plná moc k tomuto právnímu jednání udělena v písemné formě s úředně ověřenými podpisy.

Zmocnění založené na základě smluvního zastoupení dle § 448 zaniká:

  • vykonáním právního jednání, na které bylo zastoupení omezeno (tj. pokud bylo zmocnění uděleno za účelem prodeje domu, zaniká oprávnění okamžikem řádného dovršení prodeje);
  • odvoláním zmocnění zmocnitelem (o odvolání zmocnění však zmocněnec musí být vyrozuměn, popř. mu musí být tato skutečnost jinak známa);
  • vypovězením zmocnění zmocněncem;
  • úmrtím (či v případě právnické osoby zánikem) zmocnitele či zmocněnce (ledaže bylo ujednáno jinak).

Zmocnění může být nicméně ukončeno i jinými způsoby, například uplynutím doby, na kterou bylo zmocnění uděleno (bylo-li zmocnění učiněno na dobu určitou), prohlášením konkurzu zmocnitele apod.

V případě zániku zmocnění je zmocněnec povinen bez zbytečného odkladu po zániku zmocnění vydat vše, co mu zmocnitel propůjčil či co pro zmocnitele získal (tj. například příslušné listiny – včetně písemně udělené plné moci; dále prostředky; pomůcky; užitky, které zmocněnec pro zmocnitele získal).

Pro úplnost je však nutné dodat, že pokud zmocnění zanikne smrtí zmocnitele nebo vypovězením zmocnění zmocněncem, je zmocněnec povinen ještě i po samotném zániku zmocnění učinit vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel (popř. jeho právní nástupce) neutrpěl újmu.

Na tomto místě je vhodné odkázat na část čtvrtou (relativní majetková práva), díl 5 občanského zákoníku (ustanovení § 2430 až § 2520), kde jsou upraveny jednotlivé smluvní typy, na základě kterých obvykle smluvní zmocnění konkrétně vzniká.

Jedná se zejména o příkaz (tj. příkazní smlouvu), zprostředkování (tj. zprostředkovatelskou smlouvu), komisi (tj. komisionářskou smlouvu), zasilatelství či obchodní zastoupení, přičemž o těchto smluvních typech bylo již blíže pojednáno v článku Smlouvy uzavírané podnikateli – rozdíly mezi smluvními typy (viz kapitola 4). Dříve se mezi tyto smluvní typy řadila i smlouva mandátní, která ovšem byla účinností nového občanského zákoníku (tj. od 1. ledna 2014) zrušena. Nelze ani samozřejmě vyloučit vznik smluvního zastoupení na základě smlouvy nepojmenované (tj. smlouvy, která není zvláště jako smluvní typ upravena – viz § 1746 odst. 2 občanského zákoníku).

Prokura

Prokura (dříve též označována jako obchodní plná moc) je zvláštním druhem smluvního zastoupení, na základě kterého podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku zmocňuje prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc (viz § 450 odst. 1 občanského zákoníku). K úpravě obchodního závodu viz blíže článek Obchodní závod, koupě a pacht závodu.

Je však nutné zdůraznit, že pro prokuru platí určitá specifická pravidla a omezení:

1. Udělit prokuru může pouze podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku.

Dle § 42 zákona č. 304/2013 Sb., zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „zákon o veřejných rejstřících“), se do obchodního rejstříku zapisují:

    • a) obchodní společnosti a družstva podle zákona upravujícího právní poměry obchodních společností a družstev (dále jen „obchodní korporace“);
    • b) fyzické osoby,
      • které jsou podnikateli, mají bydliště v České republice a požádají o zápis, a
      • uvedené v § 43 zákona o veřejných rejstřících, které podnikají na území České republiky, a požádají o zápis;
    • c) další osoby, stanoví-li povinnost jejich zápisu zákon (povinnost zapsat se do obchodního rejstříku má například fyzická osoba, která je podnikatelem podnikajícím na území České republiky, jestliže výše jejích výnosů nebo příjmů snížených o daň z přidané hodnoty, je-li součástí výnosů nebo příjmů, dosáhla nebo přesáhla za 2 po sobě bezprostředně následující účetní období v průměru částku 120 000 000 Kč (přičemž pro povinnost zápisu stačí, aby byla splněna alespoň jedna z výše uvedených podmínek)

Podnikatel, který není zapsán v obchodním rejstříku, nemůže tedy prokuru udělit. Typicky se tedy bude jednat o fyzickou osobu – podnikatele, který nesplňuje podmínky pro povinný zápis a který neprovedl zápis do obchodního rejstříku na dobrovolné bázi; v případě, že takový podnikatel bude chtít udělit prokuru, bude se muset do obchodního rejstříku nejdříve nechat zapsat. Blíže k obchodnímu rejstříku též Veřejné rejstříky – Obchodní rejstřík.

2. Prokura může být udělena pouze fyzické osobě (případně více fyzickým osobám). Udělit prokuru právnické osobě zakazuje přímo zákon (viz § 452 odst. 2 občanského zákoníku). Je však nutné upozornit na skutečnost, že další právní předpisy mohou obsahovat další omezení okruhu fyzických osob, kterým je možné prokuru udělit.

Jedním z těchto případů je například § 448 odst. 7 zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „ZOK“), který stanovuje, že člen dozorčí rady nesmí být současně členem představenstva nebo jinou osobou oprávněnou podle zápisu v obchodním rejstříku jednat za společnost. Vzhledem ke skutečnosti, že prokura se do obchodního rejstříku zapisuje (jak je uvedeno níže), to znamená, že člen dozorčí rady akciové společnosti prokuristou být nemůže, ačkoli by se jednalo o fyzickou osobu.

Na samotnou osobu prokuristy, jakožto fyzickou osobu, občanský zákoník v rámci ustanovení o prokuře neklade žádné další speciální požadavky (např. ve vztahu k vzdělání, odbornosti apod.). Ačkoli prokurista nemusí mít žádné speciální vzdělání, neznamená to však, že by na něj nebyly kladeny žádné nároky - prokurista musí zejména vykonávat prokuru s péčí řádného hospodáře (viz § 454 občanského zákoníku, případně § 52 odst. 1 ZOK). Vzhledem k závažnosti rozhodnutí, které prokurista za podnikatele může v rámci výkonu prokury činit, lze nicméně jen doporučit zvolit osobu prokuristy co nejpečlivěji.

Prokura může být udělena více fyzickým osobám, přičemž v takovém případě se má za to, že každý prokurista zastupuje podnikatele samostatně (jedná se tedy o prokuru známou též jako „solidární prokura“), ledaže je při udělení prokury určeno něco jiného (viz § 452 odst. 2 občanského zákoníku). V rámci udělení prokury však lze stanovit, že všichni prokuristé musí zastupovat podnikatele společně (tj. ve sboru, tato prokura je známá též jako „kolektivní prokura“).

To znamená, že v případě, kdy má podnikatel prokuristy Alfonse, Bohumilu a Cecila, musí všichni tito prokuristé za podnikatele jednat společně. Lze si nicméně představit i situaci, kdy podnikatel stanoví, že část prokuristů musí zastupovat podnikatele pouze ve sboru a zbylí prokuristé mohou podnikatele zastupovat samostatně; tj. Alfons a Bohumila musí vždy zastupovat společně, Cecil je oprávněn podnikatele zastupovat sám. Výše uvedené je možné stanovit též obecně, tj. prokuristy podnikatele jsou Alfons, Bohumila a Cecil, přičemž za podnikatele „jsou oprávněni jednat alespoň dva prokuristé společně“.

3. Prokurista (tj. zástupce) není oprávněn přenést prokuru na někoho jiného ani udělit další prokuru. Na rozdíl od obecných ustanovení ke smluvnímu zastoupení (které byly zmíněny v předchozích kapitolách tohoto článku), není ani možné, aby si podnikatel a prokurista ujednali něco jiného; k takovým ujednáním se ze zákona nepřihlíží (viz § 451 občanského zákoníku).

4. V rámci prokury není nutné blíže specifikovat rozsah zmocnění, jako je to v případě klasického smluvního zastoupení (resp. plné moci). V případě, že podnikatel udělí druhé osobě (prokuristovi) prokuru, znamená to, že ho automaticky zmocňuje ke všem právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc (viz již dříve citovaný § 450 odst. 1 občanského zákoníku).

Zejména z tohoto důvodu nicméně občanský zákoník vyžaduje, aby bylo při udělení prokury výslovně uvedeno, že se jedná o prokuru (viz § 450 odst. 2 občanského zákoníku). Výše uvedené znamená, že prokura může mít ve značném množství případů poměrně nenáročnou textaci.

Na tomto místě je též vhodné uvést, že prokura se nevztahuje pouze na hmotněprávní zastoupení podnikatele, ale prokurista je taktéž oprávněn zastupovat podnikatele (právnickou osobu) v řízení před civilním soudem (za předpokladu, že může v rámci udělené prokury jednat samostatně – viz výše solidární prokura), a to dle § 21 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „OSŘ“).

Výše uvedený rozsah právních jednání, ke kterým podnikatel automaticky zmocňuje prokuristu udělením prokury (tj. k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu), však není neomezený. Prokurista není oprávněn per se (samostatně) zcizit nebo zatížit nemovitou věc – toto oprávnění musí být v prokuře výslovně uvedeno (přičemž stačí v prokuře uvést, že prokura opravňuje prokuristu ke zcizování a zatěžování všech nemovitostí). Typickým případem zatížení či zcizení nemovitosti je prodej nemovitosti, zřízení zástavního práva k nemovitosti, zatížení nemovitosti služebností apod.

Vzhledem ke značné šíři oprávnění, které prokuristovi z prokury plynou, lze doporučit, aby prokura byla blíže upravena vnitřními pokyny. Ačkoli omezení prokury vnitřními pokyny nemají vůči třetím osobám žádné účinky, a to ani kdyby tato omezení byla zveřejněna – tj. typicky v obchodním rejstříku (viz § 453 občanského zákoníku), i přesto mají vnitřní omezení prokury na prokuristu významný vliv – v případě porušení těchto omezení je prokurista povinen uhradit podnikateli újmu, kterou mu porušením omezení způsobil.

Je též nutné znovu zdůraznit, že prokurista může v rámci prokury činit pouze ta právní jednání, která souvisí s provozem obchodního závodu. Prokurista tak není například oprávněn v rámci prokury zastupovat podnikatele v jeho osobních záležitostech, které s podnikáním nikterak nesouvisí (takové záležitosti pak mohou být nicméně řešeny „klasickou“ plnou mocí, pokud samozřejmě v konkrétním případě právní předpisy možnost zastupování jako takového přímo nevylučují – např. uzavření manželství).

5. Je možné udělit prokuru pouze pro konkrétní pobočku (příp. konkrétní pobočky či některý z obchodních závodů podnikatele) – jedná se o tzv. filiální prokuru. V takovém případě však v prokuře musí být taková pobočka (či obchodní závod) výslovně označena (viz § 450 odst. 2 občanského zákoníku). Není-li pobočka či konkrétní obchodní závod v prokuře výslovně označeny, platí, že je prokura udělena na všechny pobočky či obchodní závody podnikatele.

6. Prokura musí mít písemnou formu, ústně ji udělit nelze.

7. Prokura je zapisována do obchodního rejstříku. Z tohoto důvodu proto podnikatel, který si prokuru přeje prokuristovi udělit, musí být v obchodním rejstříku sám zapsán, jak již bylo uvedeno výše.

 

Dle § 25 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících se do obchodního zákona o prokuře zapisují zejména tyto skutečnosti:

  • k osobě prokuristy – jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu,
  • způsob, jakým prokurista jedná (význam lze shledat například v případě, kdy podnikatel udělí prokuru více prokuristům, přičemž blíže stanoví způsob, jakým mají prokuristé podnikatele zastupovat – viz výše bod 2),
  • uvedení údaje o tom, že se prokura vztahuje jen na určitou pobočku nebo na určitý závod, včetně jejich identifikace,
  • údaj o tom, zda je prokurista oprávněn zcizit nebo zatížit nemovitou věc (viz výše bod 4),
  • údaj o tom, zda byl prokuristovi pozastaven výkon funkce (viz § 48 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících).

Značnou výhodou, kterou povinnost zapsat prokuru do obchodního rejstříku přináší, je, že prokurista nemusí při každém právním jednání, při kterém podnikatele zastupuje, předkládat potvrzení o udělení prokury (to by vzhledem ke komplexnosti zastoupení podnikatele na základě prokury mohlo být značně neefektivní). Jakmile je prokura do obchodního rejstříku zapsána, má třetí osoba, se kterou prokurista při zastoupení podnikatele jedná, možnost si udělení prokury v obchodním rejstříku ověřit.

Na rozdíl od staré úpravy však zápis prokury do obchodního rejstříku není zápisem konstitutivním, nýbrž deklaratorním. To znamená, že prokura je udělena okamžikem, kdy podnikatel prokuristovi prokuru udělí, resp. prokurista a podnikatel uzavřou smlouvu o výkonu prokury (tj. zápis deklaratorní), nikoli okamžikem zápisu prokury do obchodního rejstříku (tj. zápis konstitutivní).

Nevýhodou výše uvedeného, které si podnikatel musí být vědom, je skutečnost, že podnikatel musí v obchodním rejstříku hlídat aktuálnost zapsaných údajů o prokuře. To znamená, že v případě, kdy podnikatel prokuristovi prokuru odvolá (případně ji omezí na určitou pobočku), musí podnikatel tyto změny nechat do obchodního rejstříku bez zbytečného odkladu zapsat. V opačném případě by třetí osoby mohly být na základě údajů uvedených v obchodním rejstříku stále v dobré víře, že prokurista může za podnikatele jednat, což by podnikateli mohlo přinést nemalé nepříjemnosti.

8. Prokurista se při výkonu prokury podepisuje tak, že k firmě podnikatele (tj. k názvu, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku – blíže viz Základy firemního práva) připojí svůj podpis a údaj označující prokuru. Jako příklad podpisu prokuristy lze uvést například: „Prodal a Postavil, s.r.o., Jaroslav Pokojský, prokurista“. V případě, že prokura byla udělena pro jednotlivou pobočku nebo jeden z více obchodních závodů, připojí prokurista za svůj podpis také údaj označující danou pobočku nebo obchodní závod.

Prokura je v občanském zákoníku systematicky zařazena do dílu věnujícímu se smluvnímu zastoupení. To znamená, že na otázky neřešené speciálními ustanoveními o prokuře se použijí obecná ustanovení o smluvním zastoupení. Jednou z takových neřešených otázek je například překročení zástupčího oprávnění prokuristou, kde lze odkázat na úpravu obecných ustanovení, která byla rozebrána výše.

Na závěr lze uvést, že prokura zaniká nejen odvoláním ze strany zmocnitele (tj. podnikatele), výpovědí ze strany prokuristy či smrtí prokuristy, ale též i převodem nebo pachtem obchodního závodu či pobočky, pro které byla udělena.

Je též vhodné zdůraznit, že smrtí podnikatele prokura nezaniká, ledaže bylo ujednáno něco jiného (viz § 456 občanského zákoníku). O zániku prokury se též může podnikatel a prokurista vzájemně dohodnout. V případě, že prokura zanikne, neměl by podnikatel váhat zapsat tuto změnu do obchodního rejstříku bez zbytečného odkladu, a to z důvodů výše uvedených (viz bod 7).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek