Zemědělství ve Světové obchodní organizaci (WTO)

Na základě Dohody o zemědělství WTO z roku 1994 byla zahájena liberalizace a odstraňování reforem v oblasti obchodu zemědělskými produkty. V textu čtenář nalezne popis a vysvětlení základních pojmů z oblasti zemědělských negociací ve Světové obchodní organizaci (World Trade Organization – WTO) jako například přístup na trh, domácí potřeby, vývozní soutěž či zvláštní zacházení.



Článek 20 Dohody výslovně předpokládá obnovení negociací s cílem vyhodnotit zkušenosti z jejího plnění a stanovit pokračování reforem..

Negociační seskupení v jednání o zemědělství

Kromě seskupení fungujících horizontálně ve všech negociačních tématech (ACP – země Afriky, Karibiku a Tichomořské oblasti s preferenčními vazbami na EU – dohoda z Cotonou; LDCs – nejméně rozvinuté země; Africká skupina; G-90 – země ACP, Afriky a LDCs; Asijské rozvojové země; APEC; ASEAN; MERCOSUR; SVEs – malé a zranitelné ekonomiky; RAMs – nedávno přistoupivší členové, kteří v souvislosti s přistoupením přijali vyšší závazky) fungují v souvislosti s negociacemi o agrárním obchodu specifická seskupení:

  • Cairns group: skupina vývozců zemědělských výrobků s nízkými výrobními náklady silně podporující liberalizaci, do které patří zejména Argentina, Austrálie, Brazílie, Indonésie, Jihoafrická republika, Kanada, Malajsie, Nový Zéland, Thajsko;
  • G-20: skupina relativně vyvinutých rozvojových členských zemí usilujících o reformu zemědělského obchodu, ve které jsou zastoupeny např. Argentina, Brazílie, Čína, Egypt, Indie, Indonésie, Mexiko, Nigérie, Pákistán, Thajsko;
  • G-10: členské země silně chránící své zemědělství a tzv. neobchodní zájmy, z nichž nejdůležitější jsou Japonsko, Švýcarsko, Norsko;
  • G-33: rozvojové země kladoucí důraz na zájmy RZ v oblasti zvláštních výrobků a zvláštních ochranných opatření – např. Indie, Indonésie;
  • Tropical products: země Latinské Ameriky mající zájem na exportu tropických produktů a související zvláštní zacházení;
  • Nízkopříjmové tranzitivní ekonomiky: země usilující o podmínky obdobné jako pro LDCs – např. Albánie, Arménie;
  • Cotton-4: seskupení čtyř afrických LDCs s mimořádnými zájmy v oblasti specifické otázky bavlny – Benin, Burkina Faso, Čad a Mali.

Řada členů je současně členy více seskupení a adekvátně vystupují. Současně platí, že přípravná jednání pro WTO (nejen v oblasti zemědělství) bývala vedena hlavně v rámci tzv. „Pětky velkých hráčů“ (FIPs, G-5), tj. EU, USA, Brazílie, Indie a Austrálie. Často bývá tato skupina doplněna Japonskem (G-6) nebo i Čínou (G-7).

V rámci DDA na základě Rámcového ujednání z července 2004 jsou jednání o zemědělství vedena především v rámci tzv. tří pilířů: domácí podpory, vývozní soutěž, přístup na trh.

Domácí podpory

Zatímco v oblasti průmyslu jsou domácí podpory zakázány, v zemědělství jsou s ohledem na specifický charakter v určitých případech přípustné. Dohoda o zemědělství rozdělila domácí podpory na tři skupiny z hlediska jejich škodlivého vlivu na obchod. V rámci Uruguayského kola byly nejméně škodlivé skupiny vyjmuty ze závazků na snížení.

První tzv. zelenou skupinu podpor (Green Box), tvoří podpory minimálně narušující obchod. Jejich výše není nijak omezena. Jde například o podporu výzkumu a školství, skladování potravinových zásob, pomoc při přírodních katastrofách, ale i péči o přírodní prostředí, podporu restrukturalizace, podporu zemědělství ve znevýhodněných oblastech a také o podporu příjmu odpojenou od produkce, které zohledňují de facto neobchodní zájmy zemědělství a jeho společenskou roli.

Jako další skupina vyňatá z jakýchkoli omezení byla zavedena tzv. modrá skupina podpor (Blue Box). Jsou do ní zahrnovány podpory, které sice podporují výrobu, ale současně obsahují mechanismy bránící jejímu nárůstu.

Třetí základní skupinu tvoří žlutá skupina podpor (Amber Box) a patří sem obchodu nejškodlivější druhy podpor, stimulující výrobu bez ohledu na vývoj cen. Jejich součet vztažený k celkové výrobě se nazývá celková agregovaná míra podpor (Total Aggregate Measurement of Support – AMS). Výchozí úroveň těchto podpor měla být postupně snižována (celkem o 20 % u vyspělých zemí).

Do součtu AMS se však podle Dohody o zemědělství nezapočítávaly podpory, pokud ve sledovaném roce nepřesáhly 5 % hodnoty produkce u rozvinutých zemí a 10 % produkce u rozvojových zemí. Takové podpory se nazývají De minimis.

V rámci DDA by se nemělo měnit základní pojetí podpor zelené skupiny, což je pro EU mimořádně důležité. Právě převod jiných druhů podpor na podpory zařazované do zelené skupiny (konkrétně podpora příjmu odpojená od produkce, realizovaná v EU jako jednotná platba) tvoří jádro reformy Společné zemědělské politiky EU v oblasti domácích podpor.

U podpor modré skupiny se nově předpokládalo jejich omezení na určité procento celkové zemědělské výroby a zpřísnění pravidel pro jejich poskytování, aby se zabránilo zařazení některých obzvláště škodlivých podpor (proticyklické podpory USA) v nezměněné podobě do této skupiny.

Bylo požadováno podstatné snížení podpor žluté skupiny odstupňované podle rozsahu jejich používání členskou zemí. Zatímco v Uruguayském kole byl závazek na snížení AMS souhrnný, později se zvažovalo rozdělení závazku na jednotlivé skupiny výrobků.

Protože se ukázalo, že podpory De minimis nejsou zanedbatelné, ale významné, předpokládalo se i podstatné snížení jejich hranice. Závazek k jednotlivým druhům podpor v DDA měl být doplněn závazkem pro součet žlutých, modrých a De minimis podpor (tzv. Overall trade distorting domestic support – OTDS) s výrazným snížením (o 20 %) již od počátku prováděcího období.

Přes mnohé peripetie vývoje, kdy se střídavě zdálo, že už bylo dosaženo stavu blízkému dohodě (např. 2008) či naopak byla jednání zcela přerušena, se nepodařilo v otázce domácích podpor nijak pokročit. Proto je i v současné fázi otázka omezení domácích podpor považována za hlavní otázku negociací v oblasti zemědělství. Důvodem je jednak jejich stále velmi silný vliv na obchod i fakt, že jejich omezení prakticky nelze dosáhnout jinak než multilaterálně. Znovu se objevovaly různé úvahy, jak toho dosáhnout, návrhy nikdy nedosáhly jasné konkretizace s ohledem na silný odpor některých členů. V první fázi bude přitom třeba dosáhnout vyššího stupně transparentnosti, neboť řada členů WTO, včetně významných, fakticky dostatečně nenotifikuje existující stav.

Specifickou otázkou domácích podpor se stalo v posledních letech tzv. Veřejné skladování za účelem potravinového zabezpečení (Public Stockholding for Food Security Purposes), které prosazuje řada rozvojových členů (G-33), zejména Indie, která jejím řešením často podmiňovala fakticky i všechny ostatní negociační otázky. Na IX. Ministerské konferenci WTO (MK9) na Bali v r. 2013 bylo dosaženo dohody, že do MK11 bude dojednáno její definitivní řešení. Závazek byl následně potvrzen a posílen Generální radou WTO v r. 2014 i na MK10 v Nairobi. Ani na XI. Ministerské konferenci v Buenos Aires se však nepodařilo dosáhnout pokroku v řešení. Problémem jsou zejména kategorizace i transparentnost a způsob, jak dosáhnout, aby jej nebylo možno zneužít k narušení obchodu.

Dosažení cíle DDA či alespoň určitého pokroku v oblasti domácích podpor (podstatného snížení a sblížení celkové úrovně domácích podpor narušujících obchod) by nemělo EU ani ČR činit větší potíže vzhledem k reformě Společné zemědělské politiky EU. Hlavním nebezpečím je kategorizace jednotlivých forem podpor, kde EU usiluje o zachování uznání podpor uplatňovaných po reformě SZP jako spadajících do Green Box. EU také v souvislosti s přípravou MK11 spolu s Brazílií a dalšími členy předložila konkrétní návrh řešení, který předpokládal i řešení otázky potravinového zabezpečení, ten se však setkal s odporem řady členů.

Přístup na trh

Týká se opatření ovlivňujících možnost přístupu na trh členských zemí při pohybu přes hranice, tj. zejména cel a dále tzv. netarifních překážek včetně původně existujících přímých kvantitativních restrikcí.

V rámci Uruguayského kola (UK) byla základním krokem tzv. tarifikace, tj. převedení nejrůznějších netarifních překážek obchodu na cla. Všechna cla zemědělských výrobků byla vázána a podrobena snižování. Průměrné (nevážené) snižování bylo stanoveno u rozvinutých zemí na 36 %, přičemž bylo stanoveno i minimální snížení (15 % u rozvinutých zemí).

Obava o zachování obchodních toků u výrobků, kde proběhla tarifikace, vedla k povinnosti otevřít pro tyto výrobky smluvní celní kvóty s nízkým clem v rozsahu skutečného dovozu (běžný přístup, Current Access), nejméně však v rozsahu 5 % domácí spotřeby (minimální přístup, Minimum Access). Rovněž byl sjednán operativní nástroj ke zvládnutí případného prudkého nárůstu dovozu – zvláštní ochranné opatření (Special Safeguard – SSG), buď pro případ silného nárůstu dovozu, anebo poklesu dovozní ceny.

Negociace v rámci DDA předpokládaly další podstatné zlepšení přístupu na trh. Původně bylo postupně dosaženo shody, že snižování cel bude provedeno pásmovým vzorcem: vázaná cla se roztřídí podle procentní výše do pásem (pozn.: v zemědělství často používaná specifická a jiná nevalorická cla měla být pro účely zatřídění přepočítána na jejich ad valorem ekvivalenty — AVEs). Jednotlivým (čtyřem) pásmům pak mělo být přiřazeno procentní snížení cla, přičemž sazby zařazené do pásem s vyšší hodnotou měly být sníženy více.

Toto předpokládal návrh modalit vypracovaný v roce 2008. Návrhy na stanovení míry příslušného snížení cel v nich byly určitým průměrem původních návrhů a byly vyjádřeny často intervalem, v jehož rámci by mělo být definitivní snížení. Měla být také stanovena nejvyšší přípustná hodnota cla (capping). Závazky se týkaly vázaných cel (u vyspělých zemí je rozdíl mezi vázanými a používanými cly většinou malý, u rozvojových zemí je však běžné, že vázaná cla jsou i několikanásobně vyšší než používaná, což mohlo znamenat, že by ke snížení cel prakticky nedošlo).

S cílem respektování zvláštních zájmů dovozců byla vytvořena kategorie citlivých výrobků (Sensitive Products), u nichž mělo být snížení nižší. Jejich výběr si měl provést člen WTO na základě vlastních potřeb, o možném rozsahu (max. 4 % všech položek?) se vedly spory. Problémem byly zejména otázka kategorizace i zahrnutí zpracovaných výrobků. Nižší snížení cel mělo být vyváženo navýšením smluvní celní kvóty včetně zpřísnění pravidel pro jejich správu, aby je bylo možné plně využívat.

Rozvojové země navíc měly mít v rámci DDA možnost zvolit určitý počet zvláštních výrobků (Special Products) s ještě citlivějším zacházením a k dispozici měly mít také zvláštní ochranný mechanismus (Special Safeguard Mechanism – SSM), jednodušší a účinnější než SSG. Předmětem zvláštního zacházení pro rozvojové země měly být i tzv. tropické výrobky, jejichž seznam však dosud opět nebyl definitivně dohodnut.

V rámci přístupu na trh se projednávaly také otázky zjednodušení cel, navyšování cel s postupujícím zpracováním suroviny (Tariff Escalation) a diskriminační zásahy do vývozu (Differential Export Taxes). Citlivou otázkou byla i ztráta výhod z celních preferencí (eroze preferencí – Preference erosion) pro rozvojové členy.

Další jednání o přístupu na trh v oblasti zemědělství však nevedla k úspěchu (s výjimkou určitého posunu v otázce správy celních kvót) a v současné fázi (po roce 2008) přestala pro řadu členů být prioritou. Hlavním důvodem je rychlý růst dvoustranných a regionálních dohod o volném obchodu, kde jsou tyto otázky řešeny mnohem efektivněji. To plně platí i pro EU a ČR, které si míní nechat prostor právě pro regionální vyjednávání. Kromě toho EU prakticky zcela otevřela svůj trh dovozu zboží z nejméně rozvinutých zemí v rámci plnění závazku z Ministerské konference WTO v Hongkongu o bezcelním a bezkvótovém přístupu na trh (iniciativa EbA – „Vše kromě zbraní“). EU dále trvá na ochraně určitých částí svého trhu prostřednictvím citlivých výrobků.

Problematika SSM, kterou velmi aktivně prosazuje zejména G-33, je nadále velmi živá a konkrétní negociace měly v období po Nairobi (na bázi konkrétního rozhodnutí MK10) pokračovat. Vzhledem k trvajícím nerealistickým požadavků G-33 však k žádnému pokroku nedošlo.

Vývozní soutěž

Tato část se zabývá odstraňováním vývozních subvencí a obdobně působících opatření. V rámci UK byly podrobeny přísným pravidlům pouze vývozní subvence. Pro vyspělé země bylo dohodnuto jejich postupné snížení z výchozí úrovně o 21 % u subvencovaného množství a o 36 % u použitelné částky.

DDA bylo v tomto směru podstatně náročnější a požadovalo úplné zrušení nejen vývozních subvencí (na EU připadalo asi 3/4 všech vývozních subvencí ve světovém obchodu), ale i ostatních forem podpory vývozu, což je označováno jako úplný paralelismus. Jedná se o zvýhodněné vývozní úvěrování (využívané např. USA), zneužívání státních vývozních obchodních podniků k podpoře vývozu (např. Novým Zélandem, Austrálií, Kanadou) nebo možné zneužívání potravinové pomoci (zejména USA).

Podstatného úspěchu v této oblasti se podařilo nakonec dosáhnout na MK10 v Nairobi. V otázce vývozních subvencí bylo dohodnuto, že vyspělé země ukončí jejich poskytování s okamžitou platností a rozvojové země tak učiní do konce roku 2018 (v obou případech jsou povoleny určité pevně stanovené výjimky, týkající se v praxi zemí jako Švýcarsko, Norsko, Kanada či Turecko). Byla rovněž dohodnuta eliminace subvencí dle článku 9.4 Dohody o zemědělství (exportní náklady rozvojových členů v oblasti marketingu a domácí dopravy) v období do konce roku 2023.

vývozních úvěrů v oblasti zemědělských produktů došlo ke zpřísnění podmínek pro jejich poskytování, konkrétně byla stanovena max. délka splatnosti úvěru na 18 měsíců a je požadováno samofinancování s rizikovým vážením úrokových sazeb.

Pokud jde o podmínky pro poskytování potravinové pomoci, došlo zejména ke stanovení přísnějších podmínek pro monetizaci, zákazu exportu nakoupeného zboží a stanovení požadavku na poskytování potravinové pomoci pokud možno v peněžní formě a na základě skutečných požadavků země příjemce.

Co se týče státních obchodních podniků, rozhodnutí uvádí pouze jednu zásadní disciplínu – členové zajistí, že státní obchodní podniky nebudou operovat způsobem, který bude znamenat obcházení disciplín uvedených v jiných oblastech vývozní soutěže.

Řešení problematiky v oblasti vývozní soutěže považuje ČR za uspokojivé. Eliminací vývozních subvencí a zpřísněním pravidel pro vývozní úvěry a poskytování potravinové pomoci by mělo dojít k narovnání konkurenčního prostředí pro ekonomické operátory působící v oblasti zemědělské a potravinářské výroby. EU s naplněním nemá problémy, protože vývozní subvence jsou z její strany v posledních letech používány v souladu s danými parametry SZP ve velmi omezené míře.

Přes pokrok dosažený v Nairobi jsou i v oblasti exportní soutěže v zemědělství ještě možné rezervy (např. v oblasti exportních úvěrů). Je však málo pravděpodobné, že by byla otázka dále v blízké budoucnosti negociována.

Zeměpisná označení

EU se dále snaží dosáhnout zlepšení ochrany zeměpisných označení (Geographical Indications — GIs) nejen v rámci jednání o dohodě TRIPS, ale i v rámci zemědělských vyjednávání.

Zvláštní a rozdílné zacházení

Dohoda o zemědělství obsahuje zvláštní a rozdílné zacházení vůči rozvojovým zemí (Special & Differential Treatment — SDT). Projevilo se dvoutřetinovými závazky na snižování, prodloužením implementačního období i celou řadou dalších úlev a výjimek. Nejméně rozvinuté země nemusely přijímat žádné závazky na snížení.

Obavy z nepříznivého dopadu očekávaného zvýšení cen řešilo Rozhodnutí o opatřeních, týkajících se možného záporného účinku reformního programu na nejméně rozvinuté a rozvojové země – čisté dovozce potravin. V jeho rámci se rozvinuté země zavázaly k dostatečné úrovni potravinové pomoci a také k výhodnějšímu poskytování úvěrů v průběhu reformního procesu.

Mírová doložka

Dohoda o zemědělství WTO obsahuje článek 13, nazývaný mírová doložka (Peace Clause). Stanoví, že proti členské zemi WTO, která používá své domácí podpory a vývozní subvence v souladu se stanovenými pravidly, nesmí být použita protiopatření, která jinak GATT povoluje. Přestože její platnost skončila 31. 12. 2003, nadále se dodržuje.

Bavlna

Zcela specifickou politicky citlivou otázkou zemědělství je problematika bavlny, kde se chudé rozvojové země (zejména africké země Cotton-4) cítí nejvíce poškozeny postupem rozvinutých zemí. Je o ní jednáno samostatně v rámci zemědělských negociací v rámci zvláštního podvýboru a je i pravidelně na programu ministerských konferencí.

Jde o kombinovaný problém zejména v otázce přístupů na trh a domácích podpor. Zatímco v první oblasti se podařilo na MK10 v Nairobi dosáhnout určitého pokroku, oblast konkurence v domácích podporách (zejména ze strany USA) zůstává neřešena. EU řešení tohoto problému podporuje, mj. i v oblasti technické pomoci.

Doporučujeme