Zinkovna podniká úředníkům navzdory

29. 1. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Petr Baďura vede rodinnou firmu Žárová zinkovna a sám o sobě říká, že je člověk jdoucí proti proudu

Žárová zinkovna v Bílině zahájila zkušební provoz v říjnu 2002. A byla to trefa. „Už po několika měsících jsme byli v černých číslech,“ vzpomíná s hrdostí v hlase na začátky čerstvý šedesátník Petr Baďura. Bez problémů se jim tehdy dařilo i splácet veškeré úvěry. 

Po dvou letech ale přišla nečekaná rána. Finanční úřad v Teplicích v průběhu kontroly zjistil formální chybu. A nařídil rodinné firmě vrátit celou dotaci včetně penále. Jednalo se o závratnou částku ve výši 18 milionů korun. „To bylo naprosto neuvěřitelné. Absurdní,“ říká. Tehdy se zdálo, že vše skončí… 

Vymodlená doložka

Inspiraci ke svému podnikání získal Petr Baďura v západním Německu. Psal se rok 1986 a on se za železnou oponu dostal díky své vynalézavosti. „Objevila se totiž možnost, že pokud devizový cizinec složí ve prospěch československého občana v naší bance peníze, tak ten bude mít nárok na udělení výjezdní doložky,“ vzpomíná. 

Tím ochotným člověkem byl bratr jeho kamaráda. Jako emigrant žil v Německu a stal se společníkem ve firmě, která započala s budováním žárové zinkovny v jižním Bavorsku. „Vzal jsem své tehdejší úspory, což bylo několik tisíc západoněmeckých marek, dal jsem mu je při jedné jeho návštěvě v Československu a on je odnesl do tehdejší obchodní banky,“ dodává. Ve svých dvaceti šesti letech tak mohl překročit zakázanou hranici. 

Poprvé v Německu zůstal 40 dní. Zpět si s sebou přivezl za peníze, které vydělal na stavbě zinkovny v městečku Bruckmühle, mercedes s dieselovým motorem. Autům rozuměl. Jako automechanik byl zaměstnaný u Okresního bytového podniku Teplice a na detašovaném pracovišti v Bílině měl na starost vozový park organizace. 

Už tam projevil nevšední organizační talent, schopnost poradit si. „V socialismu nebyly peníze na nákup nových aut. Zato na opravy byly fondy téměř neomezené. A tak jsem jednu starou avii proměnil v novou tak, že jsem koupil zvlášť kabinu, pak šasi, motor a vše dal se zbytkem vozu dohromady. Stará tak zůstala vlastně jen státní poznávací značka,“ vypráví pan Baďura. 

Do Německa se pak vracel opakovaně až do pádu minulého režimu. Nejenže pracoval na stavbě zinkovny, ale postupně zformoval skupiny lidí z Československa, kteří se na stavbě každé dva měsíce střídali.

Odvážný krok

Po změně režimu se zaměřil na podnikání s auty, přitom stále dojížděl pracovat také do jižního Bavorska. V roce 2001 se dozvěděl o možnosti čerpání dotací na vytvoření nových pracovních míst v postižených regionech, mezi něž patřil i okres Teplice. Tehdy ho napadlo postavit žárovou zinkovnu na vlastních pozemcích v Bílině, kde měl opravnu aut. 

Ale potřeboval se nejprve poradit. A tak znovu vyrazil do Německa, za oběma majiteli tamější zinkovny. „Kladné odpovědi, abych se do toho pustil, se mi dostalo s dodatkem, že jsem to měl udělat již dávno,“ vzpomíná pan Baďura.

Podal žádost o získání dotace na ministerstvo pro místní rozvoj.  Zároveň začal vyřizovat žádost o úvěr: „Manželka obešla veškeré obchodní banky. Všem se náš podnikatelský záměr líbil, ale když došlo na konečné rozhodnutí, slyšeli jsme jediné: Nemáte zkušenosti s obchodními vztahy, s odběrateli i dodavateli, podnikatelský záměr nemůžete zvládnout zrealizovat.“

Nedobytné banky 

„Nikdy jsme nikomu nedali žádný úplatek. Ani nás to nikdy nenapadlo. Možná by rozhodnutí v bankách dopadlo tenkrát jinak. Ale jsou to samozřejmě pouze naše pocity. Nakonec se na nás usmálo štěstí. Úvěr nám schválila tehdejší Union banka. Podotýkám, že jsem jako podnikající fyzická osoba ručil absolutně celým svým majetkem,“ líčí dnes podnikatel.

Schválený úvěr byl ale vázaný na poskytnutí dotace od ministerstva pro místní rozvoj.  V čase, kdy Petr Baďura žádal o dotaci, však ještě nebyl schválen státní rozpočet. Tudíž dotace nemohly být vypláceny. On to ale riskl. V roce 2001 se do stavby žárové zinkovny pustil sám. Vše hradil z vlastních zdrojů. 

Náš byrokratický systém začíná být pro slušné podnikatele neúnosný.

Po dokončení hrubé stavby potřeboval další peníze na zaplacení technologie: „Ta měla být hrazena z prostředků dotace a poskytnutého úvěru. Union banka nám poskytla polovinu prostředků, které jsme potřebovali, s tím, že druhou polovinu úvěru poskytne, až bude první profinancovaná. Banka ale zkrachovala a druhý potřebný úvěr byl v nedohlednu.“

A tak pro Baďurovy začal další administrativní maraton: „Obešli jsme s manželkou snad všechny vyšší představitele včetně místního starosty se žádostí o pomoc. Jak naivní jsme byli. Nikdo nám nepomohl. Zinkovna byla již téměř před dokončením – ale chybělo několik milionů na dílčí části technologie a nejdůležitější část, srdce zinkovny: zinkovou pec.“ 

V době, kdy už si začal zoufat, mu pomohl ředitel pobočky ČSOB v Mostě. Do rozestavěné zinkovny zajel a prohlásil: Je vidět, že jste zrealizoval velké dílo. Požadovaný úvěr vám naše banka poskytne. 

Málem konec!

Po všech těch peripetiích v říjnu 2002 žárová zinkovna zahájila svůj zkušební provoz. Byla to trefa do černého. „Už po několika měsících jsme byli v černých číslech,“ říká s hrdostí v hlase pan Baďura, „bez problémů se nám podařilo i splatit veškeré úvěry. Po dvou letech ale přišla další rána. Tehdy se ohlásil Finanční úřad v Teplicích a započal s kontrolou veškeré dokumentace v rámci dotačního titulu.“ 

V průběhu kontroly úřad zjistil formální chybu ve vydaném rozhodnutí o přidělení dotace. „Chyba byla v údajích o stavbě, na kterou jsem v podstatě nedostal ani korunu. Dotace se týkala pouze technologie. K této formální chybě se ministerstvo pro místní rozvoj přiznalo. Měl jsem to černé na bílém. To ale pana ředitele Wolfa, tehdejšího ředitele Finančního úřadu v Teplicích, nezajímalo. Neustále se točil kolem formální chyby a nakonec mi vyměřil vrátit celou dotaci včetně penále. Jednalo se o závratnou částku ve výši 18 milionů korun. Neuvěřitelné. Absurdní. Obrátil jsem se nakonec na místního poslance, který mi zařídil audienci u ministra financí, a ten nakonec udělil milost. Jenže je to pouze milost, stát se za chybu neomluvil, natož aby nás za příkoří odškodnil,“ s trpkostí se do minulosti vrací pan Baďura.

Hořkost na duši

Od té doby státní úředníky nemá rád. „Je jich navíc čím dál více a vymýšlejí si stále více neopodstatněných kontrol, při nichž kontrolují nejrůznější a nedůležité prkotiny. V poslední době nám například zkontrolovali popelnici a hrozí pokutou ve výši desítek tisíc za to, že ve směsném odpadu našli i dvě PET lahve,“ uvádí Petr Baďura příklad. „Naštěstí zinkovna sama funguje dobře. Jsme známí, že zákazníkům umíme vyjít vstříc, a naší výhodou je i to, že zvládneme pozinkovat předměty až do délky 12 metrů,“ dodává. 

Nejčastěji zinkují díly oplocení, různé sloupky či konstrukce. Díky žárovému zinkování je pak takový díl v našich podmínkách odolný vůči korozi nejméně třicet let. V sušších oblastech to může být ještě o další desítky let více. Čerstvě pozinkovaný kus se nádherně stříbřitě třpytí. Jenže tato krása je pomíjivá. Zinek postupně na vzduchu šedne.

Štafetový kolík

Zinkovnu rozhodně hodlá provozovat dále, i když momentálně plány na rozšiřování a další inovace ani třeba na zavedení druhé směny nemá. „Jednak nejsou lidi a jednak nechceme naše zařízení dvousměnným provozem devastovat,“ vysvětluje.  

Do budoucna má v úmyslu předat manažerské vedení společnosti svému synovi. Ostatně celou čtvrtinu z 20 zaměstnanců zinkovny tvoří členové rodiny Baďurových. Například manželka se stará o finance, synové o výrobu a zakázky.

Doufá, že pak snad bude mít více času na své koníčky. Mezi ně patří zejména jízda na motorce. Vlastní dva motocykly Harley-Davidson a také čtyřkolky. „Na harlejích jsme s manželkou v roce 2016 zdárně zdolali slavnou Route 66. Byl to jeden z mých nejsilnějších životních zážitků,“ vzpomíná podnikatel.

Žárové zinkování

Tento způsob ochrany kovu před korozí objevili již v 18. století ve Francii. Současná technologie se používá v zásadě již od roku 1837. Díly určené k zinkování se nejprve odmoří v lázni s kyselinou a následně opláchnou vodou. V další fázi se ponořují do tavidla, což je chlorid amonný, a následně do roztaveného zinku. Jeho teplota se pohybuje kolem 450 stupňů Celsia. Kromě žárového zinkování existuje ještě galvanické zinkování. Při něm však na povrchu ulpívá tenčí vrstva zinku. Takto ošetřené součásti nejsou vhodné do venkovního prostředí.


Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Radke Pecák.

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek