English version
„Handwerk hat goldenen boden, říkávala moje babička, původem Němka. Rčení o řemesle a zlatém dnu je totiž z němčiny, ale už zase začíná platit u nás,“ říká mi vyučený specializovaný lakýrník Michal Kolář.
„Měsíční plat 41 tisíc hrubého mi nabídli už ve druhé firmě, kam jsem po škole nastoupil, a to po pěti letech praxe,“ dodává.
Malíři a lakýrníci patří – možná trochu paradoxně – k řemeslníkům, kteří dosáhnou na nejvyšší výdělky. Žádaných a slušně placených profesí mezi lidmi s výučním listem přibývá. Pro mnohé z těch, kteří mají živnostenské oprávnění nebo vlastní firmu, je to solidní byznys. Milionáře mezi nimi ale nehledejte.
Oblíbené srovnání s manažery
Zástupci podnikatelských organizací, zaměstnavatelských svazů i řemeslnických cechů už několik let v rozhovorech s novináři (s oblibou) kladou rovnítko mezi platy řemeslníků a výdělky manažerů.
„Firmy se dnes o kvalitní řemeslníky přetahují a nabízejí jim mzdy i přes 50 tisíc korun měsíčně. Zkušení odborníci tak snadno dosáhnou na plat srovnatelný s odměnou vrcholového manažera,“ prohlásil například viceprezident Hospodářské komory Roman Pommer.
„Stále dokola musíme rodičům ukazovat, že je studium učňovských oborů cestou k dobrému živobytí.“
Dagmar Kopačková, viceprezidentka Cechu topenářů a instalatérů
„Zkušení svářeči, klempíři, soustružníci, instalatéři, elektrikáři nebo specializovaní lakýrníci skutečně dosáhnou na plat srovnatelný s manažerským. Instalatéři a topenáři jsou vždy mezi zmiňovanými top řemesly,“ upozorňuje zase pro Profit prezident Cechu topenářů a instalatérů České republiky Bohuslav Hamrozi.
Pravda je to jen částečně. Řemeslníci, kteří nosí domů průměrnou mzdu nebo si měsíčně vydělají i přes 30 tisíc, samozřejmě existují – a není jich málo. Není to ale pravidlem a určitě to neplatí u všech profesí.
Za vzletnými přirovnáními je jednoznačně snaha přilákat mladé lidi do lavic učilišť a středních odborných škol. Na trhu práce kvalifikovaní řemeslníci chybí a učňovské školství stále strádá. Situaci na trhu práce zhoršuje také to, že část řemeslníků odchází za prací do zahraničí, kde jsou platy lákavější.
Co je lákadlem pro studium oboru?
Z průzkumu Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP ČR) ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO) vyplynulo, že mladí lidé si řemeslné obory vybírají na základě dostupnosti a atraktivity, ale dávají i na názory svých známých či kamarádů.
Ke studiu daného oboru by je motivovala možnost stipendia, certifikátů a licencí nebo odměny za praxi. Současně uvádějí, že nejdůležitější částí studia je ale pro studenty řemeslných oborů praxe, která po nástupu na školu bývá zklamáním.
Průzkum se nezmiňuje přímo o potřebě vydělat co nejvíce peněz, nicméně pocit, že si v tom kterém oboru vydělají, hraje u mladých lidí zásadní roli.
Za instalatéra zaplatíme cokoli?
Teplo v zimě, tekoucí vodu a funkční odpad potřebují všichni. A lidé jsou za to podle Bohuslava Hamroziho schopni zaplatit cokoliv, a to zejména v případě havárií. Odměny za práci instalatérů a topenářů tak prý v Česku porostou i nadále.
„Musíme se všichni připravit na to, že nejsme na vrcholu cen, které budeme muset za jejich služby platit,“ doplňuje Hamrozi. Podobně nepostradatelní jsou dnes například i elektrikáři.
„Rodiče i žáci by měli přemýšlet, co je uživí. Když volí školu, nevybírají přece kurz snadného přežití na další tři až čtyři roky, ale staví základy svého života. Komfort vytápění a vody v domě je v dnešní době nepostradatelný,“ doplňuje prezident cechu. A co je nepostradatelné, to je vždy dobrý byznys.
Topenáři a instalatéři provádějí de facto všechny práce související s vytápěním, vnitřními rozvody studené a teplé vody, kanalizací, plynem a vzduchotechnikou. Montují či zapojují potrubí, kotle, topná tělesa, vany, umyvadla, pračky, dřezy, myčky, zajištují jejich opravy a servis. „Dobrý topenář a instalatér umí poradit také při výměnách starých zařízení a při haváriích,“ dodává Hamrozi.
Minimálně na nedostatek klientů si tedy zástupci tohoto řemesla stěžovat nemohou, a to celoročně. Rozhodně nejde o sezonní záležitost jako u obkladačů, pokrývačů, kamnářů nebo i kominíků. Ty čekají v průběhu roku lepší období, kdy mohou vydělat dvoj- či trojnásobek průměrného výdělku, ale i měsíce, kdy mají zakázek málo nebo dokonce žádné.
Kluci mě málem sežrali
„Kluci od nás mě málem sežrali, když se v médiích objevila moje slova, že si dobrý obkladač může vydělat až sto tisíc měsíčně. Ten reportér už ale nenapsal, že to je jen tři měsíce v roce a pak už mu chybějí zakázky,“ glosoval nedávno předseda Cechu obkladačů a viceprezident Hospodářské komory Roman Pommer.
Ne všem řemeslníkům se vyplatí pořídit si vlastní živnost, u instalatérů a topenářů je to krok správným směrem. I oni ale musejí počítat s tím, že mladý člověk hned po vyučení rozjede byznys jen těžko. Potřebná je několikaletá praxe a nabírání zkušeností.
„S nabytou praxí si ale může mladý člověk založit firmu a bude pánem svého času – instalatéři jsou na roztrhání. Výhodou je i to, že nehraje roli věk, šikovný řemeslník dostane bez potíží práci i po pětapadesátce,“ připomíná plusy své profese Bohuslav Hamrozi.
Podle Informačního systému o průměrném výdělku (ISPV) se hrubá mzda instalatéra v Česku pohybuje od 27 do 32 tisíc korun měsíčně.
Kdo je lépe placený?
Šikovný řemeslník může na průměrnou mzdu 30 tisíc korun dosáhnout už tři roky po vyučení. Zedníci nebo truhláři jsou na tom ale v průměru hůře než zmínění instalatéři či elektrikáři. Někde uprostřed najdeme kominíky či pokrývače.
Analýza personální agentury Wincott People, jež se specializuje na dělnické pozice v automobilovém a strojírenském průmyslu, odhaduje, že výdělky u žádaných řemesel dál porostou.
„Potřebujeme stále a dokola zejména rodičům ukazovat, že je to (studovat učňovský obor) cesta k dobrému živobytí, protože v patnácti letech se děti rozhodují zejména podle preferencí rodičů,“ domnívá se viceprezidentka Cechu topenářů a instalatérů ČR a ředitelka portálu TZB-Info Dagmar Kopačková.
„K řemeslu se dnes často obracejí již dospělí lidé, vzděláním z úplně jiných oborů, kteří jsou buď unaveni kancelářským životem a stresem, nebo pochopili, že práce rukama je baví a přináší jim uspokojení,“ upozorňuje.
Mezi topenáři a instalatéry to není obvyklé, protože technická znalost je limitující. „Objevují se sice kutilové, kteří zvládají běžné instalace v rodinném domě, ale to není profese, jak bychom ji rádi viděli,“ doplňuje viceprezidentka cechu.
| Průměrná měsíční mzda u vybraných profesí (bez OSVČ) | |
| Elektrotechnik | 31 až 36 tisíc korun |
| Elektrikář | 25 až 28 tisíc korun |
| Provozní zámečník | cca 25 tisíc korun |
| Zedník | cca 20 tisíc korun |
| Truhlář | cca 20 tisíc korun |
| Kominík | 22 až 25 tisíc korun |
| Instalatér | 27 až 31 tisíc korun |
Zdroj: ISP Ministerstva práce a sociálních věcí
V té souvislosti se už léta skloňují problémy s takzvanými hodinovými manželi. Lidé, kteří často nemají výuční list v daném oboru, berou práci kvalifikovaným řemeslníkům, připomíná předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků (AMSP ČR) Karel Havlíček.
Trochu odlišný pohled nabízí prezident Společenstva kominíků Jaroslav Schön. O jeho oboru se v poslední době hodně mluví – především proto, že patří k těm, o které se mezi mladými lidmi zvedá vlna zájmu. „Žádný žebříček, který by vám sdělil, že si zástupce jednoho řemesla vydělá víc než ostatní, neexistuje,“ říká Jaroslav Schön.
„Podle mě to není o profesi, ale o tom, jak jste šikovný a jak si umíte získat stálé zákazníky, a to je individuální věc. Ptám se, jak uděláte srovnání například kamnáře s kominíkem. Kominík si vydělá zhruba 500 korun za hodinu, kamnář vám na zakázku postaví za tři týdny kachlová kamna za 200 tisíc. Kdo vydělá víc? Já říkám, že třeba ten kominík, protože kamnář potřebuje například nakoupit drahý materiál,“ glosuje Schön.
V České republice přesto existuje relevantní srovnání platů jednotlivých profesí z oficiálních zdrojů. Dozvíte se to ze statistik Informačního systému o průměrném výdělku (IPSV), jež provozuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Data pocházejí přímo od zaměstnavatelů. Ve statistikách ovšem nenajdete příjmy těch, kteří mají vlastní živnost.
Podle IPSV dosahuje průměrná měsíční hrubá mzda elektrotechniků 31 až 36 tisíc korun. Elektrikář si měsíčně vydělá 25 až 28 tisíc, provozní zámečníci (údržbáři) najdou na výplatní pásce částku kolem 25 tisíc korun. Zedníci, kamnáři a truhláři jsou na tom s dvaceti tisíci korunami měsíčně poněkud hůře. Průměrný kominík si vydělá zhruba 22 až 25 tisíc za měsíc.
Budoucnost učňovského školství
Zájem o studium většiny učňovských oborů od 90. let klesal. Mění se tento trend a jsou dnes školy vůbec schopné nabídnout žákům kvalitní výuku?
„Nedostatky vidím hlavně v tom, že školy nesvěřují výuku odborníkům z profesních spolků. Učitelé nemohou jít s dobou, nechodí do terénu, často se nevyznají v nařízení a normách, která se neustále mění. Proto děláme školení pro učitele, aby učili děti pracovat s normami,“ říká prezident kominíků Jaroslav Schön.
„Hodně záleží na konkrétní škole a jejích učitelích. Na tom, jak umí představit školu v regionu a lidi nalákat. Úloha škol je ale hodně těžká. O podpoře řemesel se více mluví, než dělá. Preferujeme vzdělanost, minimálně maturitu. Už dvacet let zapomínáme, že i řemeslné obory patří ke vzdělanosti a uměle potlačujeme prestiž mistrů svého řemesla,“ vypočítává Dagmar Kopačková.
Sázka na levné cizince
Stát prý místo podpory učňovského školství nakupuje levné pracovní síly ze zahraničí. Z mnoha živností, na které je potřeba dostatečná kvalifikace, se z rozhodnutí státu staly živnosti volné, „čímž jsme v podstatě řekli, že to může dělat kdokoliv a že vzdělání není nutně,“ doplňuje Kopačková.
Řemesla od 90. let scházela na úbytě, zájem dětí o učňovské obory byl minimální. Svou roli jistě sehrály předsudky rodičů, kteří nevěřili tomu, že by se jejich potomek s výučním listem uplatnil ve společnosti zaměřené na zisk. Nedostatky v učňovském školství nicméně přetrvávají, kvalitních učitelů je málo.
„Personální zabezpečení je plně v kompetenci ředitelů středních škol. A ti jen těžko mohou konkurovat platovým nabídkám firem. Dalším problémem je, že ředitelé vlastně ani nemají z čeho vybírat,“ říká ředitel SŠSŘ Brno – Bosonohy Josef Hypr.
„Ačkoliv se zájem trochu zvedá, zdaleka to nepokryje potřeby trhu. I kdyby se situace zlepšila hned, vznikne generační výpadek. Sehnat v dnešní době kvalitní řemeslníky je věc velmi náročná, někdy i zhola nemožná, a to se určitě brzy nezlepší,“ doplňuje Dagmar Kopačková.
Prestiž řemeslníků klesá?
Pohled Josefa Hypra na budoucnost českého učňovského školství i řemesel je poněkud temnější než v případě zástupců jednotlivých cechů či zaměstnavatelů: „Současné složení učňovské mládeže dokazuje, že prestiž našich řemeslníků klesá. Na řemesla se hlásí především děti se špatnými školními výsledky, mnohdy propadající a s výchovnými problémy. Učňovské školy pak čeká místo skutečného vzdělávání odborníků nelehký úkol. Získat a z absolventů vybrat potencionální a kvalitní pedagogy je téměř nemožné. Dvacet let víme, že klesá zájem o řemesla. Preferujeme vzdělanost, kdo nemá minimálně maturitu, jako by nebyl.“
Česká řemesla může postavit na nohy neviditelná ruka trhu. Čím budou tyto profese lépe placené, tím více mladých lidí přilákají ke studiu odborných škol a učilišť, a česká řemesla tak dostanou povolený doping.
Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jakub Procházka.
