Obchodní tajemství

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, (InfZ) je obecným předpisem, který ukládá povinným subjektům, kterými jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce, poskytovat informace týkající se jejich působnosti. InfZ upravuje obchodní tajemství ve svém ust. § 9.

Toto ustanovení uvádí, že pokud žadatel, tedy zásadně kterákoliv fyzická či právnická osoba, požádá o informaci, která je obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji poskytne. V praxi to znamená, že příslušný správní orgán poskytne kopii příslušného dokumentu (typicky smlouvy), ve které anonymizuje ty části dokumentu, které jsou obchodním tajemstvím, a současně vydá rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle § 15 odst. 1 z důvodu ochrany obchodního tajemství a rozhodnutí řádně odůvodní.

V takovém odůvodnění je správní orgán povinen určit ve vztahu ke každé informaci, kterou alespoň typově vymezí (může se jednat například o informaci ohledně technologického postupu apod.), v čem spatřuje naplnění pojmových znaků obchodního tajemství. To jinými slovy znamená, že pouhá skutečnost, že určitá část smlouvy nese pojmenování obchodní tajemství, není důvodem k neposkytnutí informace.

Za obchodní tajemství také nebudou považovány informace, které se týkají veřejných prostředků, konkrétně informace o jejich příjemci a rozsahu. Za veřejné prostředky lze považovat v podstatě jakékoli platby poskytnuté z veřejných rozpočtů, jakož i majetek a práva náležející státu či územnímu samosprávnému celku. Tyto informace je tedy povinný subjekt povinen poskytnout bez ohledu na to, zda naplňují pojmové znaky obchodního tajemství.

Dalším zákonem zabývajícím se právem na informace je zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon je ve vztahu k InfZ předpisem speciálním, v tom smyslu, že specifikuje úpravu environmentálních informací.

Ve vztahu k obchodnímu tajemství a poskytování či neposkytování informace, které se ho týkají, se úprava velmi podobá InfZ. Z procesního hlediska jsou však povinným subjektům poskytovány delší lhůty na vyřízení konkrétní žádosti, a v případě nevyřízení žádosti zákon dokonce stanoví tzv. fikci odmítnutí žádosti.

Tedy, není-li žadateli ve lhůtě odpovězeno, má se za to, že byla žádost odmítnuta. To ale nic nemění na možnosti se proti takovému rozhodnutí odvolat. V jednotlivých případech se musí správní orgán rozhodnout, jestli bude postupovat podle obecného nebo speciálního zákona, a to bez ohledu na pojmenování příslušné žádosti, jelikož právní jednání je nutno vykládat podle jeho obsahu.

Dále zákon o právu na informace o životním prostředí v § 8 stanovuje větší počet výjimek, pro které není možné informaci podřadit pod obchodní tajemství. Výjimky jsou, pokud:

  • se požadovaná informace týká působení provozní činnosti podnikatele na životní prostředí,
  • hrozí bezprostřední ohrožení lidského zdraví a životního prostředí,
  • požadovaná informace byla získána z prostředků z veřejných rozpočtů.

Zajímavá je zejména výjimka, která se týká působení provozní činnosti podnikatele na životní prostředí. Obecně totiž například umožňuje konkurenčním podnikatelům zjistit rozsah výroby konkrétního podnikatele na základě informací o vyprodukovaném odpadu. Správní orgán však v jednotlivých případech postupuje individuálně a je na správním uvážení, zda vyprodukovaný odpad posoudí jako působení podnikatele na životní prostředí, například z hlediska rozsahu vyprodukovaného odpadu.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Pravidelné novinky e-mailem