Reklamace zboží zakoupeného před rokem 2014



Starý nebo nový občanský zákoník?

Z přechodných ustanovení nového občanského zákoníku (zákona č. 86/2012 Sb., dále též jen NOZ), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, vyplývá, že práva z vad zboží zakoupeného ještě před nabytím účinnosti NOZ se uplatňují ještě podle předchozího občanského zákoníku, tj. nyní již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb. Vzhledem k pokračujícímu běhu dvouleté záruční doby podle tohoto zákona a jejímu stavení během záručních oprav, případně jejímu obnovení po výměně (§ 627 odst. 1 a 2) nelze tedy vyloučit, že ještě i v letech 2016 či 2017 bude někdo oprávněně reklamovat vady zboží zakoupeného v r. 2013, a tedy stále podle starého občanského zákoníku.

To je třeba mít na paměti tím spíše, že podnikatelé svoji povinnost informovat spotřebitele o reklamaci, tj. o uplatňování práv z vadného plnění, (stanovenou v § 13 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, dále též jen ZOS) od nynějška plní ve vztahu k právní úpravě v NOZ – protože právě podle něj nyní prodávají zboží. Aktuálně vyvěšené reklamační řády a podobné informační zdroje (pakliže se speciálně nezabývají i variantou reklamací zboží zakoupeného v minulosti) tedy nejsou plně použitelné na reklamace vad zboží zakoupeného ještě v dobách účinnosti starého občanského zákoníku.

Občanské zákoníky (starý i nový) přitom upravovaly a upravují nároky z vad prodané věci převážně po obsahové stránce (jaká práva kupujícímu vznikají, za jakých podmínek apod.). Postup reklamačního řízení u prodávajícího je však navíc upraven i v § 19 ZOS (např. bližší vymezení míst a času pro přijímání reklamací, povinnost vydávání potvrzení spotřebiteli, určení lhůt pro rozhodování o reklamaci a pro její vyřizování). Pravidla stanovená v tomto zákoně však bude třeba při reklamačním řízení dodržet podle jejich aktuálního znění, a to i v případě reklamací uplatněných podle starého OZ, jelikož novelizace zákona o ochraně spotřebitele provedená v souvislosti s NOZ žádná přechodná ustanovení neobsahuje.

Níže uvedený informativní text tedy, pro potřeby reklamací zboží zakoupeného před 1. 1. 2014, připomíná právní úpravu odpovědnosti za vady prodané věci a pravidla reklamačního řízení, tak jak zněla dle starého občanského zákoníku a zároveň zohledňuje aktuální znění § 19 zákona o ochraně spotřebitele:

Vybraná práva kupujícího týkající se uplatňování reklamací

Vůči kupujícímu je za vady odpovědný výlučně prodávající. Ten je povinen převzít zboží k reklamaci. Často se stává, že se spotřebitel s reklamací obrací na výrobce, dovozce, či opravny, které nemají s předmětnou reklamací nic společného. Tyto osoby nejsou povinny reklamaci kupujícího vyřídit, i když na ně prodávající odkazuje. Může se stát, že se reklamací budou dobrovolně zabývat, nicméně se toho na nich kupující nemůže v žádném případě domáhat. 
Výjimkou je pouze situace upravená § 625 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, kdy prodávající v záručním listě určí jiného podnikatele, který je povinen opravu provést namísto prodávajícího (tzv. záruční servis). Tímto způsobem určený záruční servis je kupující povinen využít k provedení záruční opravy v případě, jestliže je umístěn v místě prodeje nebo v místě pro kupujícího bližším. Znamená to, že pokud je záruční servis pro kupujícího vzdálenější než provozovna prodávajícího, může kupující v takovém případě reklamaci uplatnit u prodávajícího, a nikoliv v záručním servisu. Nutné je však poznamenat, že záruční servis je určen pouze k provedení opravy. Ostatní oprávněné nároky, tzn. výměna zboží za nové nebo odstoupení od smlouvy, musí kupující uplatnit výlučně u prodávajícího (v kterékoliv jeho provozovně s daným sortimentem).

Pokud není k provedení opravy určen záruční servis, je podle § 19 zákona č. 634/1992 Sb., prodávající povinen přijmout reklamaci v kterékoliv provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání. Zakoupí-li tedy kupující zboží v prodejně určitého obchodního řetězce, který má na území České republiky více takových provozoven, může kupující své nároky z odpovědnosti za vady uplatnit v kterékoliv z jeho provozoven s obdobným sortimentem a nemusí se tedy nutně obracet právě na prodejnu, v níž zboží fakticky zakoupil.V provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník pověřený vyřizovat reklamace.

Prodávající je povinen spotřebiteli vydat potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje; a dále potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace. Tuto povinnost mají i jiné osoby určené k provedení opravy.

Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na lhůtě delší. O vyřízení reklamace je dle výkladu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu povinen podnikatel spotřebitele vyrozumět. Podmínkou pro běh těchto lhůt však je, že spotřebitel k vyřízení reklamace poskytl prodávajícímu požadovanou potřebnou součinnost, tedy zejména, že umožnil prodávajícímu přezkoumat reklamovaný výrobek.

Práva spotřebitele z odpovědnosti za vady věci prodané podnikatelem

Právní úprava v občanském zákoníku rozlišuje mezi odpovědností za vady, které věc měla v době převzetí věci (uplatňuje se rozpor s kupní smlouvou podle § 616), a odpovědností za vady, které se jako rozpor s kupní smlouvou projeví v záruční době (uplatňuje se zákonná záruka za jakost podle § 619 a násl.). Na rozdíl od uplatňování rozporu s kupní smlouvou nelze zákonnou záruku uplatňovat u věcí, které se rychle kazí, a u věcí použitých.

Podle § 616 odst. 3 v případě, že věc při převzetí kupujícím není ve shodě s kupní smlouvou (rozpor s kupní smlouvou), má kupující právo na to, aby prodávající bezplatně a bez zbytečného odkladu věc uvedl do stavu odpovídajícího kupní smlouvě, a to podle požadavku kupujícího buď výměnou věci, nebo její opravou; není-li takový postup možný, může kupující požadovat přiměřenou slevu z ceny věci nebo od smlouvy odstoupit. To neplatí, pokud kupující před převzetím věci o rozporu s kupní smlouvou věděl nebo rozpor s kupní smlouvou sám způsobil.

V případě zákonné záruky rozlišuje občanský zákoník v § 622 různé varianty práv podle toho, zda jde o vady odstranitelné, či neodstranitelné, a u neodstranitelných vad dále rozlišuje, zda brání, či nebrání řádnému užívání věci:

Podle § 622 odst. 1 jde-li o vadu, kterou lze odstranit, má kupující právo, aby byla bezplatně, včas a řádně odstraněna, a prodávající je povinen vadu bez zbytečného odkladu odstranit. Není-li to vzhledem k povaze vady neúměrné, může kupující požadovat výměnu věci, nebo týká-li se vada jen součásti věci, výměnu součásti. Není-li takový postup možný, může kupující žádat přiměřenou slevu z ceny věci nebo od smlouvy odstoupit.

Podle § 622 odst. 2 jde-li o vadu, kterou nelze odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána jako věc bez vady, má kupující právo na výměnu věci nebo má právo od smlouvy odstoupit. Táž práva přísluší kupujícímu, jde-li sice o vady odstranitelné, jestliže však kupující nemůže pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad věc řádně užívat.

Podle § 622 odst. 3 jde-li o jiné vady neodstranitelné a nepožaduje-li výměnu věci, má kupující právo na přiměřenou slevu z ceny věci nebo může od smlouvy odstoupit.

V případě zlevněných a použitých věcí je však místo výměny možno požadovat pouze slevu, jak stanoví § 624: „Má-li věc prodávaná za nižší cenu nebo věc použitá vadu, za kterou prodávající odpovídá, má kupující místo práva na výměnu věci právo na přiměřenou slevu.“

Od zákonné záruky za jakost je pak třeba odlišovat tzv. smluvní záruku poskytovanou prodávajícím nad rámec zákona (jednostranným prohlášením dle § 620 odst. 5, případně dohodou dle § 505). V tomto případě se budou nároky spotřebitele řídit obsahem dané smluvní záruky a nemusí tedy již korespondovat s výše popsanou právní úpravou.

Rozdím mezi odpovědností za škodu způsobenou vadou výrobku a odpovědností za vady

Od uplatnění odpovědnosti za vady prodané věci je třeba odlišovat případné nároky vyplývající ze skutečnosti, že vada výrobku též způsobila škodu na zdraví či na majetku. Uplatňování odpovědnosti za vady dle § 619-627 občanského zákoníku je snahou domoci se nápravy v situaci, kdy kupující za uhrazenou kupní cenu nenabyl výrobek odpovídající kupní smlouvě, tj. obdržel v rozporu s kupní smlouvou výrobek vadný a v tomto smyslu byl „poškozen“ maximálně do výše kupní ceny.

K tomu však může přistoupit ještě další nárok, jestliže vada prodaného výrobku způsobí škodu další osobě (nemusí se tedy nutně jednat o kupujícího a výše vzniklé škody zde může i výrazně přesáhnout kupní cenu zboží). Při uplatňování tohoto nároku může poškozený dle své volby postupovat buď dle obecné úpravy odpovědnosti za škodu (§ 415 – 450 občanského zákoníku), anebo podle speciální úpravy obsažené v zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.

Odpovědnost za vady podle obchodního či občanského zákoníku

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, upravuje mimo jiné závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 (tzn. jedná se o vztah podnikatel – spotřebitel) se řídí tímto zákonem. Tato dohoda se vyžaduje písemnou formou. Jestliže směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

I v případě platného sjednání režimu obchodního zákoníku pro kupní smlouvu mezi podnikatelem a spotřebitelem se však uplatní ustanovení občanského zákoníku ohledně shody s kupní smlouvou a odpovědnosti za vady prodané věci (§ 616 – 627), což plyne z ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku: „Ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.“