English version
Společná zemědělská politika (SZP) je nejstarší politikou Evropského společenství. Její začátky spadají do roku 1962 a po celou dobu byla nejdůležitější politikou Společenství. Jeden údaj mluví za vše: V roce 1979 představovaly výdaje na evropské zemědělství 75 procent rozpočtu tehdejšího Evropského hospodářského společenství. V současné době je vynakládáno na Společnou zemědělskou politiku z rozpočtu Evropské unie okolo 45 procent, což v roce 2006 činilo přibližně 50 miliard eur.
Je zřejmé, že zemědělství je a přes všechny snahy o reformu Společné zemědělské politiky i v blízké budoucnosti zůstane klíčovým a nejnákladnějším odvětvím evropské integrace. Zemědělská politika je také oblastí, kde Evropská unie vyvíjí největší legislativní aktivitu, o čemž vypovídá fakt, že z celkového počtu 80 tisíc stránek komunitárního práva jich přibližně polovina připadá na Společnou zemědělskou politiku.
Historie Společné zemědělské politiky
Římská smlouva z roku 1957 stanovila pro zemědělství několik základních cílů. Všechny z nich byly po čtyřiceti letech fungování Společné zemědělské politiky splněny. Bylo dosaženo soběstačnosti v zásobování potravinami, Evropská unie se dokonce stala druhým největším vývozcem zemědělských produktů na světě, byly zajištěny stabilní příjmy zemědělců a eliminovány velké výkyvy na trhu. To prospělo i spotřebitelům, kteří se mohli těšit ze stabilních cen. Evropské zemědělství se zásadním způsobem zmodernizovalo a přispělo k růstu blahobytu v západní Evropě.
Společná zemědělská politika však trpěla mnoha neduhy a musela tak projít od svého vzniku v padesátých letech minulého století několika změnami. Před rokem 1990 ji definovala zejména snaha zaručit soběstačnost v produkci základních potravin. Výsledkem ovšem byla nepružná politika podpor vedoucí k nadprodukci. Dnes je však velké množství přebytkového masa a másla či mléka minulostí. V některých komoditách je dokonce EU již několik let čistým dovozcem. Teprve reformy, které byly zahájeny v 90. letech představovaly pro SZP vážný pokus o její přestavbu. Nejdůležitější se tak stala reforma v roce 2003.
Společná zemědělská politika po reformě z roku 1992
Na reformu Společné zemědělské politiky působily Vnitřní a vnější tlaky a MacSharryho reforma Společné zemědělské politiky z roku 1992 byla tedy prakticky nevyhnutelná. V roce 2003 následoval další balíček reforem a v roce 2007 byl představen plán modernizace společné zemědělské politiky, který spočívá v „kontrole stavu", tzv. Health Check, který má zdokonalit, zmodernizovat, zjednodušit a zefektivnit zemědělskou politiku Unie na základě zkušeností získaných z předchozích let a přizpůsobit ji vyššímu počtu členských států Unie.
Budoucnost Společné zemědělské politiky a české předsednictví EU
Ve snaze snížit náklady na Společnou zemědělskou politiku byly zavedeny rozpočtové stropy na kontrolu výdajů, a to jak v rámci jednoho roku, tak i v období několika let. Plánované limity pro tržní opatření v rámci SZP a přímé podpory v letech 2007–2013 již žádné reálné navýšení nedovolují a budou se v průběhu daného období každým rokem snižovat, zároveň s postupným zvyšováním přímých plateb vyplácených v 12 nových členských státech na úroveň přímých podpor vyplácených v původních 15 členských státech. Náklady na SZP byly do roku 2013 reálně zmraženy. Výdaje budou přísně kontrolovány, například pomocí zavedeného mechanismu na kontrolu rozpočtové disciplíny, který zajistí, že nebudou překračovány výdajové stropy.
Společná zemědělská politika se v následujícím období má zaměřovat především na zvyšování kvality potravin, zajištění bezpečnosti potravin, zajištění dobrých životních podmínek venkovské společnosti, zajištění zachování zdravého životního prostředí pro další generace, zajištění lepšího zdraví a lepších životních podmínek zvířat, a to vše s co nejnižšími náklady.
Společné organizace trhu
Cílem společné organizace trhu je regulovat nabídky výrobků takovým způsobem, aby nedocházelo ke kolísání nabídky. Společné organizace trhu se týkají jednotlivých prvovýrobků a výrobků po prvním zpracování. V rámci rostlinné výroby jde především o obilniny a olejniny, u živočišné výroby o hovězí maso, vepřové maso, drůbeží maso a o mléko a mléčné výrobky. Z dalších zemědělských produktů se týká vína, dalšího ovoce a zeleniny.
