English version
Historie Evropské unie začíná v roce 1951, kdy Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemí podepsaly v Paříži Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Těchto šest států se v ní zavázalo společné postupovat v rozvoji dvou klíčových odvětví – těžby uhlí a výroby oceli. Vzhledem k tomu, že ustanovení zakotvená ve smlouvě se dařilo naplňovat, z čehož měly zakládající členské státy zřetelný prospěch a užitek, dohodly se tyto státy v r. 1957 na vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Smlouvy o zřízení obou těchto společenství byly podepsány 25. března 1957 v Římě. Římské smlouvy, jak se těmto smlouvám též říká, byly postupně rozšiřovány a doplňovány: v únoru 1986 byl podepsán Jednotný evropský akt (účinnost od 1. července 1987), v únoru 1992 Smlouva o evropské unii (známá jako Maastrichtská smlouva, s účinností od 1. listopadu 1993), v říjnu 1997 Amsterdamská smlouva (účinnost od 1. května 1999) a v prosinci 2000 Smlouva z Nice (účinnost od 1. března 2002).
Hlavním smyslem Společenství bylo vytvoření společného trhu založeného na celní unii a dodržování čtyř základních svobod, jimiž jsou volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Nezbytnou součástí společného trhu bylo již od počátků zavedení a dodržování společných soutěžních pravidel, aby nebyla hospodářská soutěž na společném trhu narušována. Vznikly také tři společné politiky — zemědělská, obchodní a dopravní.Významným prvkem bylo vytvoření společných institucí (dnes známých jako Evropská komise, Rada, Evropský parlament a Soudní dvůr) a tvorba právních norem platných a vynutitelných ve všech členských státech, jejichž základní funkcí je sbližování národního práva s cílem dosáhnout řádné fungování společného trhu.
Problematika ochrany spotřebitele v počátcích integrace chyběla, i když má pro naplnění a fungování vnitřního trhu zásadní význam. Přestože ve Smlouvě o Evropském hospodářském společenství nebyla o ochraně spotřebitele žádná zmínka a Společenství nemělo v této oblasti žádné pravomoci ani rozpočtové zdroje, dostala se do pozornosti vrcholných představitelů již začátkem 70. let – poprvé tomu bylo na pařížském summitu v roce 1972, kdy hlavy států a vlád vyzvaly k politické akci v této oblasti. Krátce nato představila Evropská komise Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice (v dubnu 1975). Tento dokument, který se stal později základem spotřebitelské legislativy Společenství, shrnul pět základních práv spotřebitelů. Každý spotřebitel má podle něho právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, ochranu ekonomických zájmů, náhradu škody, informace a vzdělávání a zastoupení. V programu dále zaznělo, že spotřebitelská politika má průřezový charakter a uvedené cíle byly postupně začleňovány do zvláštních politik Společenství (např. do hospodářské politiky, společné zemědělské politiky, politiky životního prostředí, energetické a dopravní politiky, aj.). Po tomto Předběžném programu následovaly další programy, nicméně až Jednotný evropský akt a následně přijímanou legislativu lze označit za skutečný začátek komunitární spotřebitelské politiky.
Jednotný evropský akt, který pevně stanovil, že vnitřní trh musí vzniknout do konce roku 1992, zakotvil poprvé v primárním právu pojem spotřebitel. Čl. 100a (dnes čl. 95) Smlouvy zmocnil Evropskou komisi navrhovat opatření na ochranu spotřebitelů, přičemž základem měl být vysoký stupeň ochrany. Pojem spotřebitele v něm však nebyl přesně definován. Přestože Jednotný evropský akt rozšířil politiky Společenství o nové oblasti, jako jsou sociální politika, regionální politika nebo politika na ochranu životního prostředí, spotřebitelská politika se v něm ještě neobjevuje. Jako samostatnou politiku zavedla ochranu spotřebitele až Maastrichtská smlouva, která pro ni v čl. 129a (dnes čl. 153) položila nezbytný právní základ a pojala ji za plnohodnotnou komunitární politiku. V článku bylo stanoveno, že Společenství musí přispívat k posilování ochrany spotřebitele. Jeho zakotvení vedlo k dalšímu rozmachu regulace, který se projevil v přijetí mnoha nových opatření.
Následující změna primárního práva zakotvená v Amsterodamské smlouvě přinesla v oblasti ochrany spotřebitele také určité změny. V nově číslovaném čl. 153 [pdf, 86 kB] se na jejím základě nyní výslovně stanoví, že Společenství přispívá „… k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů.“ Navíc mají být podle tohoto článku zohledněny požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele i při vymezování a provádění ostatních politik Společenství. Smlouva z Nice na úpravě ochrany spotřebitele prakticky nic nezměnila.
Avšak na evropské úrovni docházelo k regulaci ochrany spotřebitele ještě před přijetím Jednotného evropského aktu a dalších změn primárního práva. Dělo se tak v rámci regulace vnitřního trhu v oblastech, kde odlišnosti ve standardech ochrany spotřebitele představovaly překážky pro vnitřní trh. Jak již zaznělo, vrcholní představitelé členských zemí i orgány Společenství si totiž uvědomovali význam ochrany spotřebitele a její vazbu na řádné fungování vnitřního trhu.
Před schválením Jednotného evropského aktu přijalo Společenství právní úpravu např. v oblasti bezpečnosti výrobků, označování potravin, klamavé reklamy a podomního prodeje. Za podrobnější zmínku stojí oblast bezpečnosti výrobků. Ta byla v tomto období založena na tzv. starém sektorovém přístupu, kdy přijímaná právní úprava podrobně specifikovala všechny požadavky kladené na výrobky. Problémem byl velký rozsah takových specifikací, které navíc rychle zastarávaly s tím, jak postupoval vědecký pokrok. Proto byl v polovině 80. let nahrazen starý přístup přístupem novým, který je založen na globálním vyžadování toho, aby výrobky byly bezpečné a aby splňovaly stanovené podstatné požadavky.
Povědomí o významu spotřebitelských zájmů, a to jak obecně, tak pokud jde o dopady oblasti ochrany spotřebitele na vnitřní trh, se stát od státu liší. Rovněž organizační aspekt ochrany spotřebitele je značně různorodý. To je dáno nejen tradicemi jednotlivých států či regionů nebo rozdíly mezi starými a novými členskými státy, ale i skutečností, že právní úprava je úpravou minimální. Minimální úprava znamená, že členské státy mohou zachovat stávající nebo přijmout novou přísnější právní úpravu, která jde nad rámec komunitární úpravy. Významným posunem jsou však nově přijímané předpisy, které obsahují již úpravu maximální. Důležité je také zmínit v loňském roce zahájenou revizi spotřebitelského acquis, jejímž cílem je mimo jiné nalézt odpovídající přístup k regulaci ochrany spotřebitele na unijní úrovni. Proces by měl být dokončen v roce 2009.
