Ekologické daně

20. 2. 2009 | Zdroj: Hospodářská komora ČR (HK ČR)

Součást článku Podnikání bez bariér. Na začátku 90. let minulého století se začaly objevovat ekologické daňové reformy, které jsou považovány za nejatraktivnější nástroj pro ochranu životního prostředí. Tento trend zavádění ekologické daně hraje velkou roli pro podnikatele, ale i pro domácnosti, kterým to přináší několik úskalí a to zejména v podobě značné regulace cen. Jaké jsou výhledy a možná řešení?

Trend zavádění ekologických daní přináší několik úskalí vnitřního trhu zejména v podobě značné regulace cen, a to nejen pro spotřebitele v roli podnikatelů, ale také pro domácnosti jako koncové zákazníky. Ekologické daňové reformy se začaly v Evropské unii objevovat na počátku 90. let minulého století, a to nejdříve v severských zemích. Od roku 1980 do přelomu tisíciletí vzrostly výnosy z ekologických daní více jak čtyřnásobně. V 80. a na počátku 90. let byl zmíněný trend patrný převážně v původní evropské „patnáctce“, od roku 1995 je viditelný i u nových členských států, které přistoupily do Unie v roce 2004. V těchto zemích byl zmíněný podíl výnosů z environmentálních daní na HDP v roce 1995 jen 2,2 %, zatímco v roce 2004 už to bylo 2,9 %. U ostatních členů (staré členské státy) došlo v období 1995–2004 k poklesu poměru o 0,1 % (z 3 % na 2,9 %), přičemž do roku 2000 se podíl stále nepatrně zvyšoval, po tomto roce začal pozvolna klesat (zde je možné vidět pozitivní korelaci se stejným vývojem daňové kvóty). Pokles významu environmentálního zdanění byl způsoben i nárůstem „oblíbenosti“ jiných, nefiskálních nástrojů ekologické politiky (zejména obchodovatelných emisních povolení).

Na Evropské úrovni upravuje ekologické daně směrnice o zdanění energetických produktů a elektřiny (2003/96/ES) z října 2003 a směrnice 2003/54/ES nahrazující směrnici 96/92/ES „o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou“. Obě se zabývají kritérii pro výstavbu nových zdrojů elektřiny, principy provozu a řízení přenosové a distribuční soustavy. Směrnice z roku 1996 také ustanovila povinnost zřídit kompetentní orgán k provádění státní regulace, kterým je v ČR pověřen Energetický regulační úřad. Tyto směrnice však nestanovily žádnou minimální daňovou sazbu na elektřinu ani jiné energetické produkty, jediná spodní hranice byla nastavena směrnicí o minerálních olejích (92/82/EHS). Evropská unie se tedy obávala toho, že chybějící opatření a značné rozdíly ve výši zdanění energie v jednotlivých členských státech by mohly negativně ovlivnit fungování vnitřního trhu, a proto považovala za nutné nastavit minimální daňové sazby pro většinu energetických produktů, včetně elektřiny, zemního plynu a uhlí. Směrnice respektuje různé formy zdanění energetických produktů, a tudíž umožňuje členským státům dosáhnout minimálních úrovní zdanění stanovených direktivou celkovými odvody všech nepřímých daní, které jsou na komodity uvaleny, kromě DPH. Zdanění se vztahuje jen na energetické produkty a elektřinu, které jsou používány jako palivo nebo pohonná hmota a naopak vylučuje ze zdanění jejich dvojí použití. Směrnice dále osvobozuje energetické produkty dodávané pro námořní a leteckou dopravu (kromě soukromé) a vylučuje nebo osvobozuje od zdanění například elektřinu, která dosahuje více jak poloviny nákladů na výrobek, elektřinu vyráběnou ve vodních elektrárnách, z biomasy, z palivových článků nebo pocházející ze slunečné, větrné, přílivové a geotermální energie, elektřinu a energetické produkty pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny, pro přepravu, zboží a osob metrem, tramvají, trolejbusem, po železnici, zemní plyn a zkapalněný plyn v případě jejich použití jako pohonné hmoty a jiné.

Směrnice také dává možnost členským státům uplatnit nižší zdanění energetických produktů k topení a některým jiným účelům u tzv. energeticky náročných podniků (podnik, u kterého buď nákupy energetických produktů a elektřiny tvoří alespoň 3 % hodnoty produkce nebo vnitrostátní splatná daň z energie tvoří minimálně 0,5 % přidané hodnoty).

Většině z tehdejších 15 členů Evropské unie bylo umožněno aplikovat minimální sazby později než k 1. 1. 2004 nebo použít nižších než minimálních sazeb stanovených směrnicí (drtivá většina výjimek skončila k 31. 12. 2006). U některých produktů jsou členské státy, které nedostaly udělenou výjimku, povinny od 1. 1. 2010 aplikovat vyšší sazby.

Bariéry a řešení ekologických daní

Ekologické daně jsou považovány za jeden z „nejatraktivnějších“ nástrojů ochrany životního prostředí. Přesto je s nimi spojena řada problémů co do dodržování principu spravedlnosti. Aplikace ekologických daní může také znamenat riziko přesunu výroby do oblastí nezatížených ekologickými daněmi, neboť daň znevýhodňuje výrobce oproti těm, kteří nejsou touto daní zatíženi (zejména v případě snižování emisí skleníkových plynů mohou „zelená“ opatření znamenat snížení konkurenceschopnosti evropských podnikatelů). Politiku snižování emisí C02 v EU reprezentuje dnes Evropský systém obchodování s povolenkami (ETS). Společnosti platí za emise v ETS nebo prostřednictvím vyšších nákladů na elektřinu a stanovení minimální sazby zdanění C02 by vedlo ke dvojímu zdanění emisí. Stanovení výše daně není snadné. A pokud ekologickou daň chápeme jako nápravu negativní externality, která je těžko vyčíslitelná, je nutné vzít v potaz, že by její výše měla mít vliv na změnu chování spotřebitele. Ekologické daňové reformy často naráží na politickou nevoli a bývají jen velmi málo přijatelné ze strany voličů spatřované zejména ve zvýšení cen spotřebovávaných produktů či služeb nebo ve zvýšení výběru daní. Samotný výběr daně je dosti komplikovaný a administrativně náročný vyplývaje z obtížného měření produkovaného znečištění jednotlivými zdroji, zavedením a kontrolou administrativního systému a složitostí souvisejících osvobození, slev na dani, diferenciací sazeb a jiných výjimek.

U ekologických daní je nutné zajistit fiskální neutralitu, tak aby konečná změna daňových příjmů v důsledku těchto opatření byla nulová. Zavedení ekologických daní by mělo být kompenzováno snížením jiných daňových příjmů a nesnižovalo konkurenceschopnosti evropských výrobců. V Evropské unii platí regulace ekologického zdanění, avšak jen v omezené míře, která zmírňuje rozdíly mezi členskými státy v této oblasti. Výše aplikovaných výjimek může značně komplikovat zavedení ekologických daní stejně jako samotná politická neprůchodnost. Výjimky však vyplývají z národních tradic, které se značně liší ve srovnání například dánské ekonomiky a Řecka, ale současně i v kompenzacích aplikovaných v jiných oblastech. Z tohoto důvodu není v tuto chvíli možné zavést jednotné pravidlo pro celou EU. Jeho zavedením by mohlo dojít k poškození některých výrobců a spotřebitelů. Řešením je přesto stanovení základních společných pravidel pro všechny členské státy s důrazem na co nejmenší počet výjimek. Současně z důvodu administrativní náročnosti se doporučuje zohlednit environmentální opatření v již existujících daních, jako se tomu stalo například v Irsku, kde byla zavedena ekologická daň z plastových sáčků. Plátci této daně byli tisíce malých (i velkých) obchodníků, ale daňový výnos byl velmi nízký. Nakonec byla tato daň integrována do daně z přidané hodnoty.

Podnikání na vnitřním trhu EU a daňová problematika

Daňová problematika v ČR v kontextu EU

Společný konsolidovaný základ daně právnických osob

Spotřební daně

Daň z přidané hodnoty

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek