Medový král z Mělnicka

16. 3. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Petr Cihlář začínal se třemi úly, dnes má 1200 včelstev, v průběhu sezony i 1700. Během podnikání se sladkým medem získal i hořké zkušenosti

Petr Cihlář se naučil včelaření a lásce ke včelám od svého dědečka. Když se v roce 2000 přiženil na statek v obci Kopeč nedaleko Úžic na Mělnicku, bylo mu jasné, že na pětačtyřiceti hektarech půdy se dá těžko uživit.

„Pracoval jsem předtím ve velkém zemědělském podniku, a tak jsem věděl, že jen na poli to nepůjde. Nad námi je kamenolom, ornice má nízký profil a navíc se Kopeč nachází v jednom z nejsušších míst v republice. Takže můžete dělat psí kusy, ale když nezaprší, je velké riziko, že přijdete o úrodu. Pole obhospodařujeme a snažíme se je udržet pro další generace, i když výnosy z nich jsou nejisté. O investicích do hospodářství ani nemluvě,“ říká Petr Cihlář.

Hodně peněz a ještě více znalostí

Zemědělská usedlost, postavená v roce 1874, patřila od roku 1947 následujících pět let rodině pana Boháče, který zde měl kromě skotu, prasat či koní také včely. Kolektivizace ho ale připravila o celý statek, nakonec se sem vrátil až v roce 1992 jeho syn, aby se pokusil rekonstruovat obytné i hospodářské budovy, které byly v hrozném stavu, a pokračovat v rodinné zemědělské tradici.

„Tchán prodal chalupu, aby mohl hospodářství alespoň trochu opravit a s rodinou se sem přestěhovat. To ale ani zdaleka nestačilo a z polností a chovu drobného zvířectva to na velkou budoucnost nevypadalo. Včelaření se tak zdálo vhodnou volbou, jak pokračovat dál.  Úl si umím vyrobit sám a zkušenosti jsem nějaké měl, tak jsme se do toho pustili,“ vysvětluje pan Cihlář.

„Včelařství ve velkém je ale něco zcela jiného, než když někdo chová včely pro potěšení jako koníček,“ dodává, „kdybych dnes začínal znovu, šel bych na zkušenou do velkého včelařského provozu a nejdřív se toho co nejvíc naučil. Tenkrát jsem ty rozdíly neznal, a tak jsme na začátku udělali spoustu chyb. To už je ale za námi.“

Dnes najdete v areálu statku novou medárnu a stáčírnu medu, která má veterinární registraci a splňuje normy Evropské unie. „Bez této investice bychom se při velkochovu včel neobešli, přitom ale medárnu ve skutečnosti využijeme tak čtyři týdny v roce. Díky tomu mají naši odběratelé jistotu, že náš med je absolutně v pořádku, což se dnes o každém ani zdaleka říct nedá,“ říká Cihlář.

Včelařství ve velkém je ale něco zcela jiného, než když někdo chová včely pro potěšení jako koníček.
Kdybych dnes začínal znovu, šel bych na zkušenou do velkého včelařského provozu
a nejdřív se toho co nejvíc naučil.

Vysvětluje, že dnes kromě nemocí včel představuje velký problém také falšování medu a jeho ředění náhražkami: „Riziko představuje dovoz medu a následné stáčení bez dostatečné kontroly, stále totiž nejsou úplně přesné testy, které by dokázaly falšovaný med odhalit. Největší spolehnutí je tak na med, který si koupíte buď přímo ze dvora od včelaře, nebo při nákupu v obchodě, když vybíráte skleničku, na níž je jako výrobce označen včelař, jeho jméno a adresa.“

Pozor na nemoci!

S nemocemi včel je to také složitější. Včelaři sice musejí být registrovaní v ústřední evidenci, při zahájení chovu včel se ale nemusejí prokázat znalostmi z nějaké školy, nebo alespoň z kurzu. Stává se pak, že své včely dostatečně nesledují, neléčí a představují tím hrozbu i pro jiné včelaře v okolí, kteří dělají vše správně. „Poznám to třeba podle toho, když někomu prodám pár včelstev a on se příští rok vrátí, že chce další, protože mu ta předchozí někdo ukradl. Po zimě prostě otevřel úl a ten byl prázdný. Bohužel ale neví, že nemocná včela hyne většinou mimo úl, takže to není věc krádeže, ale jeho špatné péče. Znamená to, že včelky řádně nepřeléčil proti varroáze. Takové základní věci by měl každý včelař znát,“ posteskne si pan Cihlář. Přitom hrozba nemocí včel je dnes opravdu vysoká, ať je to varroáza – onemocnění způsobené roztočem, nebo včelí mor.

„Je to celosvětový problém, včely se musejí pravidelně kontrolovat, odebírat vzorky a léčit. Když se nemoci rozšíří, včelstvo uhyne a přijdete o všechno. Nemocné včely snadno nakazí ty zdravé u jiného včelaře. Když totiž včelky vylétnou z úlu, hledají nejdřív nektar na kvítkách, ale snadno se stane, že vlétnou do cizího úlu, kde je med, a tak se nákaza přenese i do vašeho. Navíc třeba u včelího moru se jedná o bakterie, které vydrží spousty let, ještě po 40 letech je v úlu najdete. To znamená, že musíte všechno spálit a začít znovu,“ vykládá.

Bývaly doby, kdy jsem se divil, jak může včelař za sezonu vytočit míň než 50 kilo medu ze včelstva.
Teď jsem rád i za 30. Včelstvo samo pro sebe potřebuje 100 kilo nektaru a 100 kilo pylu.
Když ho nemá, je náchylnější k nemocem.

Včelař také vysvětluje, že dnes je jeho včelařský rok trochu jiný, než býval dřív, kdy se v podletí (konec srpna) do úlů dodalo krmivo, tedy cukr na zimu, a bylo hotovo. „Dnes musíte až do prosince léčit, potom je v lednu povinné vzorkování na varroázu a  mor a pak už abyste začali s výrobou nových rámků do úlů,“ říká.

Kočování se včelami

Pokud máte představu, že někde na dvoře či v zahradě stojí kilometr úlů, pak jste na velkém omylu. Včelstva jsou u velkochovu přes zimu rozdělena na několik stanovišť, a to především z důvodu zajištění dostatečné pastvy pro včelky a částečně i kvůli rozložení rizika při případném výskytu chorob.

„Například když se ve včelstvu objeví mor, tak se musí postižená včelstva spálit a v okruhu pěti kilometrů je vyhlášeno karanténní pásmo. V tomto pásmu je zakázáno kočovat se včelstvy a všechna včelstva se následně laboratorně vyšetřují na původce moru včelího plodu,“ objasňuje Cihlář. Na jaře a v létě, kdy je tzv. snůšková sezona, zase včelaři vyjíždějí s úly na místa, kde je hodně kvetoucích rostlin – květin, keřů a stromů, protože na bohatosti snůšky záleží jejich profit v sezoně.

Na kilo medu musí včelka opylit 2,5 milionu kvítků, přitom v jednom úlu je v sezoně 30 až 60 tisíc včel. Všechny samozřejmě nelétají, mají neuvěřitelně chytře rozdělenou práci podle stáří. Když se včela vylíhne, je z ní „krmička“, potom „uklízečka“, pak zahřívá a až potom létá a sbírá nektar. Kromě toho jsou včely, které létají do okolí a hledají, kde co kvete. Potom to pomocí tzv. tanečků sdělují ostatním včelkám v úle, aby mohly vyrazit správným směrem.

Místa, kde je pro včely dostatek nektaru, ale bohužel ubývají, a tak včelařům nezbývá než je převážet, často třicet, ale někdy i sto kilometrů, aby měly co sbírat.

„Současné zemědělství se hodně změnilo, z osevního postupu se vytrácejí porosty hořčic a slunečnic, což býval velmi zajímavý zdroj snůšky pro včelky. I louky se sečou ještě dřív, než na nich něco vykvete, kde dnes najdete takový ten sladký bílý jetelíček,“ povzdechne si Cihlář, „je mnohem míň možností, kde mohou včely sbírat. Máme ale zase naopak zájemce, kteří si naše včelky ,objednají‘ například k opylení třešňového sadu. Také se snažíme vyhovět zákazníkům – hodně žádaný je akátový med, tak jezdíme třeba za akáty, když kvetou. Není to snadné, akát je specifická rostlina, která potřebuje vlhko a teplo, jinak nezameduje.“

Když přijde ke slovu medomet

Výsledkem včelaření je sladký zlatavý med, který je hlavním produktem a výnosem, pokud jej dokážete dobře prodat. Pro včelaře je vytáčení medu náročná práce, kterou je ale dnes možné částečně mechanizovat. U Cihlářů mají čtyři medomety, do kterých se na jeden vytáčecí cyklus vejde dohromady 100 rámků s medem, takže sudy ke skladování medu se rychle plní.

500 000 Kč stojí Cihlářovy cukr jako zimní potrava pro včely.

„Bývaly doby, kdy jsem se divil, jak může včelař za sezonu vytočit míň než 50 kilo medu ze včelstva. Teď jsem rád i za 30. Včelstvo samo pro sebe potřebuje 100 kilo nektaru a 100 kilo pylu. Když ho nemá, je náchylnější k nemocem,“ říká.

Farma rodiny Cihlářovy produkuje ročně kolem 35 tun medu, patří k největším u nás. To ale také znamená velké náklady na provoz. „Především potřebujete na zimu alespoň za půl milionu nakoupit cukr, aby měly včely potravu místo medu, který jsme jim odebrali. Další velký náklad je pracovní síla – pomáhají nám brigádníci a to ani nepočítám cenu mé a manželčiny práce. Na převážení včel potřebujete auto s přívěsem, benzin, a když do toho promítnete investice do potravinářského provozu, kolik vám zbude?“ vypočítává pan Cihlář.

Něco se strží i za takzvané oddělky. To jsou nová včelstva, která včelař v sezoně vychová pro následný prodej jiným včelařům, případně je využije k rozšíření nebo posílení slabších včelstev před zimním obdobím.

Luční, akátový nebo třešňový?

Včelař také musí umět vyhovět požadavkům a často i módním trendům. U Cihlářů je to doménou paní domu: „Kromě běžného květového medu máme i speciality. Třešňovovišňový med, který nám včelky nasbíraly z popraskaných plodů třešní a višní v ovocných sadech, má krásně rubínovou barvu, je to taková ojedinělá rarita. Také skořici, zázvor nebo rakytník v pastovaném medu, vyzkoušeli jsme i višeň s arónií nebo lesní maliny v pastovaném medu, dokonce i „kávičku“, tedy pastovaný med s chutí kávy. A pro děti máme zdravou pochoutku – medový čokomls, což je pastovaný med s pěti procenty kakaa. Není v něm žádný přidaný nezdravý tuk a na chlebu nebo palačinkách je výtečný,“ líčí paní Cihlářová.

Přidává také na závěr pár rad, jak si med co nejlépe a nejdéle uchovat. Nemá stát na světle a v teple, vhodná je chladná temná spíž, a když vám med zkrystalizuje, tedy tzv. zcukernatí, nerozpouštějte ho v horké vodě nebo v mikrovlnce, protože tím se všechny jeho cenné látky zničí.

Už ani neotékám

Denně dostane Petr Cihlář v sezoně desítky žihadel, i když používá veškeré ochranné pomůcky a vyžaduje je i od svých spolupracovníků. Přesto včely miluje a práce s nimi je pro něj radostí. „Už ani neotékám, jsem zvyklý, i když žihadlo mě bolí pořád stejně. Trochu mi vadí, jen když mne včela bodne do nosu nebo pod oko. Ostatní žihadla se ani nepočítají,“ dodává s úsměvem.   


Převzato z časopisu Profit. Autor článku Josef Žídek. Foto: Martin Pinkas.

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek