Oživení ve Španělsku a v Itálii může přilákat české investory

24. 8. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

S hospodářským růstem přes tři procenta patří Španělsko mezi premianty eurozóny. Oživení táhne export a domácí poptávka. Italská ekonomika se z krize vzpamatovává pomaleji.

Kredit: Shutterstock.comŠpanělská ekonomika se letos na jaře vrátila na svou předkrizovou úroveň. Trvalo jí to zhruba devět let. Během nich si čtvrtá největší ekonomika eurozóny musela projít ostrým probuzením z let přebujelého utrácení, nástupem úsporných opatření a strukturálních reforem a konečně i nadějným oživením, které nadále probíhá. Rychlá expanze španělských podniků by mohla přilákat i české investory.

Španělé ale nemají žádné velké důvody k oslavám. Z krize si odnášejí šrámy, které se budou hojit ještě dlouho. Země přišla o 2,3 milionu pracovních míst. Nezaměstnanost sice výrazně klesla, přesto je nadále druhá největší v eurozóně. Bude trvat ještě léta, než se dostane na úroveň roku 2007.

Rozkvět vystřídal pád

V letech před hospodářskou krizí Španělsko prožívalo divoké období. Země se vznášela na vlně levných a dostupných půjček, rostoucích platů i příležitostí. Za lepším životem sem mířily desetitisíce přistěhovalců, stavěly se megalomanské objekty i rozlehlé bytové zástavby. Dostupné hypotéky snadno poskytovalo téměř 50 regionálních spořitelen – „cajas“, které často v napojení na lokální politiky financovaly bez ladu a skladu projekty, které nemohly být životaschopné. Zlaté období jako by snad nemělo nikdy skončit. Jen v roce 2007 se ve Španělsku postavilo více domů a bytů než v Německu, Francii, Itálii a Velké Británii dohromady.

O co bouřlivější bylo hýření, o to tvrdší byl pád. Ekonomika začala klesat ve třetím čtvrtletí roku 2008, k růstu se vrátila až o pět let později.

Jedním z nejviditelnějších symbolů finanční a hospodářské krize se stala vysoká nezaměstnanost. Ta svého vrcholu dosáhla v roce 2012. Tehdy bylo bez práce přes šest milionů Španělů. Bez stálého zaměstnání mnozí z nich nedokázali splácet hypotéky, které si vzali v době stavebního a hypotečního boomu. A do potíží tak rychle stáhli i regionální spo­řitelny, kterým rázem vzrostl počet „špatných úvěrů“.

Vláda v čele s lidoveckým premiérem Marianem Rajoyem bankovní sektor provedla rázným zeštíhlením, několik problematických ústavů pak musela zachraňovat. Z dřívějšího počtu 50 „cajas“ nakonec zbyla desítka peněž­ních ústavů – dvě spořitelny a osm bank. „Španělsko provedlo učebnicovou záchranu bank. Zavřelo ty, které nemohly přežít, a rekapitalizovalo ty životaschopné. A potom nesplá­cené úvěry převedlo do špatné banky,“ vysvětlil Angel Ubide, analytik z Goldman Sachs.

Krize vážně ohrozila stavebnictví, které ještě v dobách před ní tvořilo jeden z pilí­řů hospodářství. Mnohé projekty zůstaly do dnešních dnů nedokončené. Ve Španělsku vzniklo hned několik „měst duchů“, jež jen marně čekají na rozhřešení.

Lidovec Rajoy provedl Španělsko nejtěžším obdobím krize. Mezi hlavní změny, které přijal, patří reforma pracovního trhu. Ta snižuje odstupné, současně zjednodušuje pravidla pro najímání i propouštění zaměstnanců. Reformoval také energetický sektor a soustředil se na snížení nadměrného rozpočtového schodku.

Z potížisty premiantem

Španělské hospodářství se vymanilo z recese v roce 2013aaktuálně patří mezi premianty eurozóny. Loni vzrostloo3,2 procenta, což byl jeden z nejlepších výsledků mezi zeměmi platícími eurem a o více než procentní bod nad růstem Německa nebo Francie.

Motorem je hlavně domácí poptávka a sílící vývoz – Španělsko se doslova „vyexportovalo“ z krize. Například loni klesl obchodní deficit o více než pětinu na 18,7 miliardy eur, což je druhé nejnižší číslo od roku 1997.

Potíže na domácím trhu přinutily španělské firmy,
aby se více rozhlížely po obchodních příležitostech za hranicemi.

Potíže na domácím trhu přinutily španělské firmy, aby se po obchodních příležitostech porozhlížely více za hranicemi, a to jak v Evropě, tak například i v Severní či Jižní Americe. Aby v cizině obstály, musely se diverzifikovat a proniknout do dalších sektorů. Přestože domácí trh nyní silně ožívá a nabízí nové příležitosti, španělské podniky poučeny z chyb minulosti už na něm nechtějí být tolik závislé a nadále si pěstují pozice v zahraničí. A to se promítá i do statistik. Počet firem, které své produkty vyváží za hranice, se od roku 2000 zdvojnásobil. Podíl exportu na HDP aktuálně činí 33 procent, což je o osm procentních bodů více než v době před krizí.

Rozkvět exportu poukazuje i na rostoucí konkurenceschopnost španělské ekonomiky a tamních firem. Podnikům uvolnily ruce jak reforma pracovního trhu, tak nižší náklady na práci. Ty od roku 2010 klesly o 14 procent.

Mezi nejrychleji rostoucí sektory, které by mohly zaujmout i české investory, patří automobilový průmysl. Španělsko je druhým největším výrobcem vozidel v Evropě a tento sektor se na celkové tvorbě HDP podílí deseti procenty. Země se také stále více zaměřuje na rozvoj elektromobilů, informač­ních technologií nebo zelené energetiky.

(Kliknutím obrázek zvětšíte)

Oživení španělské ekonomiky pomáhá i příliv turistů. Španělsko podobně jako další země jižní Evropy, například Chorvatsko nebo Řecko, těží z politické nestability a obav z terorismu v severní Africe a Turecku. Loni za plážemi, památkami a španělskou gastronomií zamířilo na 75 milionů turistů, což je meziroční skok zhruba o 10 procent. A letos tato čísla ještě porostou.

Od krize ekonomika prošla významnou proměnou. Viditelné je to vedle nárůstu exportu hlavně u sektoru stavebnictví, který se dříve podílel na tvorbě HDPz10 procent, zatímco nyní je to pět. „Je ještě příliš brzy na to, abychom mohli slavit vítězství. Ale španělská ekonomika znovu roste a vznikají nová pracovní místa. Země dokázala, že se umí změnit,“ uvedl pro list Financial Times Javier Andrés, profesor ekonomie na univerzitě ve Valencii.

Ekonomika se sice už stačila vrátit na svou úroveň před krizí, jenže španělská společnost ne. Ta se s jejími dopady potýká do dnešních dnů. Hlavní tíhou je nadále vysoká nezaměstnanost, která překračuje 18 procent. Na krizi nejvíce doplatili hlavně mladí lidé pod 25 let. Ve Španělsku jich je nadále asi 40 procent bez práce, v nejchudších autonomních oblastech, jako je Andalusie nebo Extremadura, je to až polovina.

Mladí lidé často nedosáhnou na zaměstnání na dobu neurčitou. Kvůli nejistotě pak odklá­dají důležitá rozhodnutí a investice. Vysoký je i počet lidí, kteří jsou bez práce přes dva roky a už propadli beznaději. Výrazné zlepšení nepřinese ani blízká budoucnost, protože se podle odhadů analytiků počet lidí bez práce bude snižovat jen velmi pozvolna. I ty nejoptimističtější scénáře odhadují, že se do konce desetiletí míra nezaměstnanosti nedostane pod 12 procent.

Možná rizika na obzoru?

Španělským premiérem je už od roku 2011 Mariano Rajoy, který sice vyhrál řádné volby v prosinci 2015apak i předčasné hlasování loni v červnu, přišel ale o většinu v parlamentu. Ten je vůbec nejfragmentovanější ve španělské historii. Zasedají v něm i političtí nováčci, jako například krajně levicové hnutí Podemos (Můžeme) či středolevicoví Ciudadanos (Občané). Jejich popularita vzrostla teprve v posledních letech v reakci na léta nepopulárních úspor nebo také na korupční skandály, které se nevyhnuly ani královské rodině či špičkám politických stran.

Rajoyovi se až po několikaměsíčních peripetiích podařilo sestavit menšinovou vládu s podporou Ciudadanos. Pro premiéra, který předtím ve svém prvním funkčním období vedl vládu s pohodlnou většinou v parlamentu, je to velký obrat. Rajoy se tak musel naučit vyjednávat složité kompromisy s dalšími stranami.

Před španělskou ekonomikou leží dvě události, které by mohly v blízké budoucnosti nastartované oživení poznamenat. Jejich přesný dopad se ale dá vyčíslit jen stěží. V první řadě se jedná o brexit, tedy odchod Velké Británie z Evropské unie. Ten zatím obklopuje řada nejasností a měsíce dalšího vyjednávání. Další je snaha jednoho z nejbohatších regionů Španělska – Katalánska – o nezávislost. Barcelona plánuje na podzim svolat právně závazné referendum, ve kterém chce Kataláncům položit tuto otázku: „Přejete si, aby Katalánsko bylo nezávislým státem jako republika?“

Centrální vláda v Madridu to ale dlouhodobě odmítá, protože podobné hlasování španělská ústava neumožňuje. „Dokud budu premiérem, tak se to nestane,“ prohlásil k tomu rezolutně premiér Rajoy.

Mezi Barcelonou a Madridem létají ostrá slova. Zatím ani jedna ze stran nehodlá ustoupit. Není tedy jasné, zda se referendum bude nakonec konat, či ne a do jaké míry se vztahy mezi regionem a centrální vládou vyhrotí. Přestože je jen velmi málo pravděpodobné, že by Katalánsko v dohledné době dosáhlo nezávislosti, nejistota může odradit některé opatrnější investory.

Krize poznamenala také Itálii

Podobně jako Španělsko také Itálie patří mezi skupinu evropských států, které finanční a ekonomická krize z nedávných let zasáhla velmi výrazně. Země na Apeninském poloostrově se z recese vymanila až po 13 čtvrtletích poklesu v roce 2015. Na rozdíl od Španělska, které hospodářský propad přinutil přijmout razantní úspory a strukturální reformy, Řím kvůli dlouhotrvající politické nestabilitě spíše přešlapuje na místě. Jen od konce druhé světové války se v premiérském křesle vystří­dalo přes 60 politiků, což dlouhodobě brzdí přijímání nutných změn.

Zatímco španělská ekonomika se už vrátila na svoji předkrizovou úroveň, italskému hospodářství to bude ještě léta trvat.

Ekonomika roste jen pomalu

Třetí největší ekonomiku eurozóny dlouhodobě tíží velmi nízký ekonomický růst. Loni vzrostla o 0,9 procenta, což je horší výsledek, než jaký zaregistrovaly další země Evropské unie platící eurem.

Výhled na letošní rok je o něco optimistič­tější. Mezinárodní měnový fond (MMF) odhaduje, že ekonomika stoupneo1,3 procenta. Vůbec poprvé od roku 2015, kdy bylo nastartováno oživení, by tak růst mohl překonat magickou hranici jednoho procenta. V prvním čtvrtletí 2017 mezikvartálně posílilao0,4 procenta, což je nejsilnější růst za posledních šest let.

Itálii, třetí největší ekonomiku eurozóny, dlouhodobě tíží velmi nízký ekonomický růst.
Loni činil 0,9 procenta.

Mírné oživení táhne domácí poptávka a stejně jako ve Španělsku také sílící export. Zemi prospívá kvantitativní uvolňování, tedy nákup vládních dluhopisů Evropskou centrální bankou. Italským firmám současně nahrává nízká cena ropy i slabé euro. K růstu přispívá rozmach podniků, které se soustře­ďují na „made in Italy“ produkty, jako jsou třeba potraviny a nápoje. Sílí především malé a střední podniky s méně než stem zaměstnanců. Jejich rozmach by mohl přitáhnout i zájem českých firem.

Neustále roste i sektor luxusního zboží. Itálie je v rámci Evropy vůbec největším vývozcem luxusního zboží, které bylo vůči hospodářské krizi imunní. „Italský módní průmysl–šperky, kožené výrobky, textil a oděvy – zaměstnává na 500 tisíc lidí, podniká v něm 69 tisíc firem a celkem přináší tržby v objemu 83 miliard eur ročně,“ uvedl nedávno Gregorio De Felice, hlavní ekonom banky Intesa Sanpaolo.

Další sektory ale trpí kvůli nízké konkurenceschopnosti, kde je lehce předhání rivalové z dalších zemí. Italské podniky brzdí dlouhodobě omezený přístup k potřebným úvěrům, což oslabuje jejich rozvoj a blokuje další investice.

Italská ekonomika by v letech 2018 až 2020 měla růst o jedno procento ročně, vyplývá z analýzy MMF. „Nízká produktivita i slabé investice patří nadále mezi hlavní brzdy růstu, který současně omezují strukturální slabiny, vysoký dluh i bankovní sektor, jenž je zatížen špatnými úvěry,“ vyjmenovali experti MMF.

„Takové tempo růstu znamená, že se Itálie vrátí na předkrizovou úroveň až v polovině 20. let 21. století. Prohloubí se tak příjmová nerovnost vůči rychleji rostoucím státům eurozóny,“ upozorňuje MMF. Dále varuje zejména před vysokým dluhem, který se aktuálně pohybuje nad 130 procenty HDP, a je tak po Řecku druhý nejvyšší v eurozóně.

Nadále se také prohlubují rozdíly mezi bohatším severem a chudším, zemědělským jihem. Na severu, zejména kolem měst, jako je Turín nebo Milán, kde se soustřeďuje průmyslová aktivita, sídlí významné automobilové společnosti, jako například Fiat, Lamborghini, Ferrari či Maserati, nebo i módní domy, jako jsou Gucci a Benetton. Působí tu i řada středně velkých i malých podniků, které se specializují na drahé výrobky z kůže, nábytek nebo šperky. Jih Itálie se naopak naplno potýká jak s vysokou nezaměstnaností či chudobou, tak s přílivem migrantů.

A nejen to. Itálie se na rozdíl od Španělska, které pod tlakem krize přijalo řadu bolestivých reforem na modernizaci hospodářství, podobným opatřením spíše vyhnula. Napří­klad Madrid očistil tamní banky, jenže ty italské se podobného kroku zatím dočkaly jen zčásti. I proto je italský bankovní sektor, zatížený špatnými úvěry v celkovém objemu až 360 miliard eur, jednou z hlavních slabin tamní ekonomiky.

Do problémů se nedávno dostal nejstarší a třetí největší italský peněžní ústav Monte dei Paschi di Siena, který je jedním z nejviditelnějších symbolů potíží italského bankovního sektoru.

Banka, která byla léta spjata s rozvojem půvabného toskánského města Siena a jeho okolí, aktuálně prochází ozdravným plánem. Výměnou za státní pomoc v objemu 5,4 miliardy eur ji čeká propouštění až pětiny zaměstnanců, snížení platů pro vrcholové manažery, uzavírání poboček a rozprodej některého majetku.

Dostanou se k moci populisté?

Nejvýraznější osobností na italské politické scéně je bývalý starosta Florencie a premiér z let 2014 až 2016 Matteo Renzi z Demokratické strany. Když v roce 2014 usedl do premiérského křesla, slíbil, že bude modernizovat italskou ekonomiku a zlehčí vládnutí v politicky nestabilní zemi, kde se vlády často střídají. Jeho bilance je ale spíše smíšená.

Renzi se pokusil uvolnit italský pracovní trh, který patří mezi nejsešněrovanější v Evropě. Podniky se totiž bojí najímat nové zaměstnance. Kvůli přísným pravidlům na propouštění raději nikoho dalšího nezaměstnají či nabízejí pouze práci na dobu určitou. Míra nezaměstnanosti se už měsíce pohybuje nad 10 procenty a klesá jen velmi pomalu.

Premiér ale prosadil reformu, která uvol­ňuje najímání a propouštění pouze pro nové zaměstnance. Paradoxně tak zasáhl hlavně mladé lidi, na které stejně jako ve Španělsku vysoká nezaměstnanost dopadá vůbec nejvíce.

Minulý rok se pak Renzi neúspěšně pokusil protlačit reformu, která počítala s omezením pravomocí Senátu, snížením počtu senátorů a měla usnadnit vládnutí v Itálii. Klíčovou reformu Renzi předložil Italům ke schválení v referendu. S ním ale spojili svou politickou kariéru. Pohrozil, že pokud ji Italové neschválí, odejde z premiérského křesla. Jenže z hlasování se nakonec stalo referendum o (ne)spokojenosti s mladým premiérem, jeho reformním programem a ekonomickou situací v zemi. Proti změnám nakonec hlasovalo 59 procent Italů. Nejmladší premiér v moderních dějinách Itálie musel odejít a s ním prozatím skončily i výraznější reformní ambice.

Po odchodu Renziho usedl do premiérské­ ho křesla Paolo Gentiloni, který je stejně jako Renzi z Demokratické strany. Zastupuje ale oslabenou vládu, která významné reformy dokáže prosadit jen stěží. Jeho hlavním úkolem je dovést Itálii k řádným volbám, které by se měly konat nejpozději do května 2018. Je ale možné, že se země nevyhne ani předčasnému hlasování.

Z politické nejistoty těží bývalý komik Beppe Grillo, který před osmi lety založil euroskeptické Hnutí pěti hvězd. To aktuálně společně s demokraty svádí souboj o pozici nejsilnější strany na italské politické scéně. Průzkumy veřejného mínění jim v poslední době dávají shodně zhruba 30 procent. Populistické Hnutí pěti hvězd prosazuje odchod země z eurozóny a návrat k liře. Slibuje, že pokud se dostane k moci, vypíše o tom referendum.

Experti se domnívají, že ani jedna z těchto stran ale ve volbách nezíská potřebnou vět­ šinu. To by v praxi znamenalo, že o podobě budoucí vlády rozhodne matador italské politické scény Silvio Berlusconi se svojí stranou Vzhůru, Itálie (Forza Italia).

Země se také potýká s neutuchající migrační krizí. Jen za první polovinu letošního roku připlulo k italským břehům na 85 tisíc migrantů, což je meziroční skok téměř o 20 procent.

Očekává se, že v příštích měsících tlak na Itálii ještě vzroste, protože počet migrantů, kteří riskují svůj život na nebezpečné plavbě za vysněným životem na starém kontinentu, stále roste.

Převzato z časopisu Český exportér, přílohy Hospodářských novin a týdeníku Ekonom, vycházející ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR a agenturou CzechTrade. Autor článku: Simone Radačičová. Foto: Shutterstock.com

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek